Moderní společnost a náboženská lhostejnost

Autor: Paul Valadier - Číslo: 2007/1 (Studie)

Catechése, č. 131, leden—březen 1988.

TT 17 (březen 1989) — část textu

[...] Na co navázat u lhostejného člověka dávajícího najevo, že nemá žádný zájem o to, co se nazývá náboženstvím, jehož nechávají náboženské symboly, obřady, dogmata, život církve chladnými, kterého dokonce odpuzují jako zbytečné nebo mrtvé přežitky? Jak vyvolat zájem o náboženství, jestliže tento zájem neexistuje nebo odumřel nebo je obrácen k jiné věci? Jak prodat zboží, které nechce? Lhostejný člověk není ani nepřátelský; protože je v této věci velmi moderní, je tolerantní. Plně uznává, že jste se přiklonil k náboženství. Zato vy máte neúnosný požadavek — lidi obrátit a změnit: copak v tom není dogmatismus, který utvrzuje ve lhostejném člověku odpor k jakékoli formě militantnosti nebo získávání? Je to znepokojivý výsledek, protože se zdá oznamovat, že evangelizační zápal věřícího člověka posiluje člověka lhostejného v jeho lhostejnosti a živí jeho nezájem tím, že mu poskytuje důvod. Není pochyb, že to je velká výzva pro církev a že není snadné najít způsoby, jak tomu čelit. Proto se omezím jen na několik skromných podnětů.

Lhostejnost není nikdy totální

Ve skutečnosti je obtížné vymezit lhostejnost, a ještě více lhostejného člověka. Nikdo totiž není lhostejný ke všemu stejně. Pozice lhostejného člověka není determinována, není stanovena jednou pro všechny případy. Je možné být lhostejný vůči dogmatům, ne však vůči kráse evangelií, být lhostejný vůči křesťanské morálce, avšak citlivý vůči liturgii nebo být na měkko vůči náboženským citům; je možné být lhostejný v jednom stadiu života, ne však v druhém stadiu; je možné být zdrženlivý vůči náboženské militantnosti a náboru do instituce, vůbec však nebýt uzavřený vůči určitému druhu víry. Zkrátka, svou nepostižitelností je lhostejný člověk blízký nedůvěřivci (jenž váhá), agnostikovi (jenž se nevyslovuje), skeptikovi (jenž pochybuje, a proto se nemůže připojit), polověřícímu (jenž se připojí jen částečně nebo posvém). Může se postavit zcela mimo náboženskou oblast, která ho neoslovuje, nebo si z ní vybrat, co se mu hodí. Samotný přívlastek „lhostejný“ není jednoznačný. Nikdo totiž není nikdy naprosto lhostejný ve všech směrech. Každý člověk má nějaké zájmy (o rodinu, vlastní zaměstnání, umění, politiku), avšak tyto zájmy jsou více nebo méně zcela výlučné. Chtěl by se zabývat sportem nebo náboženstvím, je však pohlcen různými závazky, jimž nemůže uniknout. Zájem nechybí, ale směřuje jinam.

Lhostejnost — příznivá půda k probuzení víry?

Jestliže neexistuje lhostejný člověk v čistém stavu, je tomu tak proto, že každý (kromě psychotika) má zájmy, naděje a volby; je tomu tak proto, že si zachovává určité hodnoty, k nimž je přitahován, díky nimž nachází pohodu, uspokojení, štěstí, smysl, jednoduše chuť žít a čelit událostem. Především ve společnosti komunikace a neustálé změny cílů a projektů mohou být tyto zájmy u téhož člověka víceré a různé. Nikdy či nikdy zjevně nemusejí nabývat náboženského významu ve vlastním slova smyslu. Znamená to tedy, že veškeré úsilí hlásat a předkládat víru je zbytečné? Varujme se učinit takový závěr, právě naopak. Omezím se tu na tři podněty, které mohou využít katecheté.

1. Je třeba uznat jev, který se dá těžko popřít, že hodně našich současníků nejeví přímý a přirozený zájem o náboženský svět (církevní život, modlitba, hledání Boha, otevřenost vůči nadpřirozenému). Co však z toho vyvodit? Musíme si tu všimnout dvou rozměrů tohoto jevu.

Především: v sekularizované společnosti mohou být ryze světské naděje nebo zájmy (zápal pro vlastní zaměstnání, pro umění, pro obranu práv člověka) uplatňovány s nábojem vlastně náboženským, aniž by v tom někdo viděl příklon k náboženství. To nás přivádí k položení velmi radikální otázky: Čím se projevuje zájem člověka o Boha (nebo božské)? Prochází nutně zájmem o náboženské věci? V sekularizované společnosti je na jedné straně sklon stírat hranici vymezující náboženskou oblast, na druhé straně je z křesťanského pohledu vysoce problematické oddělovat světské a posvátné. Křesťanská Písma spíše vyžadují vzdávat Bohu duchovní poctu celou svou existencí (Řím 12,1) a je docela dobře možné z hlediska jednoty obou hlavních přikázání nebo podle podobenství u Matouše 25, že ten, kdo si váží bližního tím, že mu slouží, je Království blíže než ten, kdo bez ustání volá: „Pane, Pane!“ Křesťanský život se nepochybně vyznačuje také kultovními akty, kodifikovanými náboženskými postoji. Všimněme si však, že jim křesťanská víra dává jen relativní místo vzhledem k žité lásce. Potom ale může člověk zjevně světským zápalem projevovat zájem náboženského druhu svou vnitřní zaměřeností. A bylo by vážnou věcí, kdyby věřící omezeného pohledu soudil na úpadek náboženství, protože nenachází zájem o náboženské věci. Zde je opět důležité umět rozeznávat znamení doby.

Kromě toho však, a to je druhý rozměr jevu, tato radikální otázka odkazuje k jiné otázce, a to teologického řádu. Raduje se Bůh z člověka jen skrze jeho specificky náboženské zájmy, nebo se může nechat předběžně poznávat také skrze všechny zájmy a naděje lidské existence? Jestliže se člověk dokáže oddat něčemu, v čem lze na světských hodnotách poznat souvislost s absolutnem (s veškerými riziky modloslužebnictví, jež z toho mohou vyplývat), proč by Bůh nepůsobil také skrze tyto naděje, citové a intelektuální vklady a proč by nemohl dovést lidi až na samý vrchol hodnot, jejichž smysl vyciťují (oddanost bližnímu, věrnost manželovi, láska k dětem, vděčnost za krásu umění, světa...)? Opět nás nesmí zaslepit omezený pohled a přivést příliš rychle k závěru o zániku náboženství tam, kde vidíme tolik lidí věnovat se věcem, jež od nich vyžadují nezištnost, cit k bližnímu a sebeobětování.

2. Předchozí poznámka stanoví zcela elementární úkol. Otevřít se mu předpokládá především, že jsme se rozhodli uznat „hru“ komplexního vztahu člověka k Bohu a Boha k člověku, která v našich společnostech nutně neprobíhá povinně naprogramovanými náboženskými obvody a kanály. Z toho pak vyplývá, že v tomto kontextu má svědectví víry základní úkol probudit zájem o náboženství, a to tím, že ukážeme přitažlivost Boha. Tento úkol je základní ne proto, že by byl jednoduchý, nýbrž proto, že je podmínkou celé katecheze. Bez něho bude náboženská výuka zařazena mezi ostatní komerční produkty přístupné na trhu kulturních statků a vytvoří pocit přesycení, jaký má člověk, když vychází z nadměrně zásobeného supermarketu. Smysl pro náboženství není vůbec samozřejmý, není to schopnost, která by se uplatňovala spontánně. Navíc máme zjištěno, že jej rozmnožování světských zájmů může zcela udusit nebo přenést na jiné objekty. Je tedy velmi důležitý úkol povzbuzovat jej a probouzet a nepředpokládat, že tento úkol už je splněn. Jako se nemůžeme domnívat, že dítě spontánně rozvine svůj přístup k řeči, jestliže na ně nebudeme hovořit, tak nemůžeme také předpokládat, že se člověku otevře přístup k náboženskému světu bez uvedení do něho. Tento přístup se může projevit skrze světské věci a zájmy denního života, aniž nutně mluvíme o náboženství. Jako nezačínáme učit dítě gramatice nebo logice, ale uvádíme je především do světa slov, právě tak umožníme tušit velikost a transcendentnost Boha (nebo něčeho božského) jen tehdy, když navozujeme zkušenosti (láska k bližnímu, krása, smysl, pro pravdu, náklonnost k dobru atd.), jež jsou jejich symbolem.

3. To také věřícímu určuje přesný úkol — vnášet přitažlivost Boha do společnosti — jež riskuje, že ji otupí, zvrátí nebo udusí. Je to úkol nesporně delikátní v okolí prosyceném lhostejností. Protože však současně lhostejnost není fixována, vyvíjí se podle okolností a zůstává pružná vůči novým zájmům, netřeba zoufat, také proto, že se ukazuje smysl pro náboženství a že se leckdy náhle rozvine zájem do té doby neuznávaný nebo brzděný. Proto se otevření pro přitažlivost náboženského světa musí uskutečňovat ve smyslu objevení čehosi nečekaného, smyslu a krásy navíc, jako vstup do světa, o němž člověk neměl ani představu, ani tuchu. Nalézaný Bůh není takový Bůh, který má na všechno odpověď nebo který splňuje všechna očekávání, nýbrž naopak, je to Bůh, jenž uvádí v údiv, jenž překvapuje, zkrátka Bůh svobodně štědrý, milující zdarma a dávající všemu život nad míru. Má-li poklad víry smysl, pak jistě tím, že otevírá člověku nečekaný a překvapující svět, který nepřichází jako konzumní předmět, který bychom mohli najít jinde nebo který bychom „vysvětlili“ v konkurenci s tím, co může nabídnout lidské poznání, např. vědecké. Že je to nesnadné dílo? Ne více než se otevřít kráse tím, že se chodíme dívat na umělecká díla. Můžeme však pomáhat vychutnat estetickou nebo náboženskou zkušenost jen tehdy, když ji sami už máme. Jenom ten, kdo obdivuje Bacha nebo Van Gogha, může skrze techniku díla, s ní nebo bez ní pomoci vytušit svět těchto géniů. Jenom ten, pro koho je Bůh přitažlivý (kdo má touhu po něm), může podnítit touhu po Bohu, aniž by to vždycky věděl nebo chtěl. Je třeba se přesvědčit, že to je ve světě lhostejnosti rozhodující, protože může zvrátit zjevný nezájem tím, že otevře člověka pro objev, jenž je platný sám o sobě a pro sebe.

Morálka a náboženství

Ve světě morálního relativismu, kde lze všechno vyměnit za všechno, kde se každá hodnota zdá subjektivně relativní — dokonce podle nálady nebo potěšení, jež k ní jednotlivec zaujme — se rovněž vnucuje další souběžný úkol, situovaný na pomezí morálky a náboženství. Je důležité opustit vědomí relativistického indiferentismu tím, že budeme vychovávat ke zjištění, že všechno není možné, přijatelné, lhostejné. Že tedy člověk nemůže a nesmí dělat cokoliv, protože existují situace nebo činy, které se nedají tolerovat, k nimž je třeba umět říci ne. Tady opět není třeba zapřahat vůz před spřežení: jako je nebezpečné, že vštípení obsahu víry zůstane mrtvou literou, nebyla-li vyvolána přitažlivost Boha, je stejné nebezpečí, že se nadšené předkládání kladných a vysokých ideálů obrátí ve shora popsaném světě v pravý opak. Je nebezpečí, že nadsazení ideálu najde konkurenci, že přinejmenším probudí nedůvěru podobně jako militantní člověk vzbuzuje nedůvěru lhostejného. Ve světě, kde velké věci vyvolávají skepsi, je třeba zajistit základy mravního života. A ty zůstávají především předběžnou a nevyhnutelnou podmínkou objevení základní zápovědi: ne, všechno není možné; jsou věci nepřijatelné, ve světě a v nás; člověk roste tím, že někdy odmítne běh věcí a dokáže říci ne. Kladný ideál přijde navíc a jakoby sám sebou, když se člověk, probuzený k odmítnutí zla, nespravedlnosti a pohrdání bližními, zeptá, ve jménu čeho se má ve světě přičiňovat a na čem má založit řád své existence.

Naše morální tradice obsažené v Desateru (jakoby náhodou zaznamenané záporně: Nezabiješ! atd.) nebo lidská práva se mohou a musejí prosadit, aby lidi vytrhly ze světa lhostejnosti. Je nutné dítěti odhalit, že je nemožné a doslova člověka nedůstojné zůstávat lhostejným vůči hladu ve světě, vůči rasismu nebo mučení... Ale tento úkol humanizace a formování svědomí je totožný s úkolem evangelizace. Neboť odhalit bližnímu, že není všechno přijatelné, že člověk nemůže zůstat pasivní v některých situacích, aniž by se sám poskvrnil, to už znamená pociťovat výzvu a dynamizující sílu Absolutna. Znamená to vydat se na cestu a odhalit, co do nás vložil Bůh: úctu ke každému člověku, včetně nejubožejšího nebo umlčovaného. Zajímáme se o takového člověka ne proto, že je to užitečné nebo že je to spojeno s odměnou, nýbrž proto, že je to třeba a že se o tomto požadavku nediskutuje. Člověk ho pociťuje a tím, že ho pociťuje, roste a překračuje sebe (tak jako to působí nalezení Boha).

Zde je také někdo schopný položit orientační značky, méně na úrovni ideálů ve vzájemném protikladu, spíše na základní rovině, jako milníky, které určují, že mimo ně se člověk nachází v pásmu nelidského, nepřístupného, a tedy nepřijatelného. Tyto orientační značky strukturují svobody ne proto, že nabízejí člověku k realizaci zcela hotový akční program nebo morální ideál (což nikoli bezdůvodně lhostejnost odpuzuje), nýbrž protože umožňují najít prostředky, jak se vymanit z neúnosného a vytvořit spravedlivější a solidárnější svět. Dovolují mu také potřebnou pružnost ve světě trvalého zpochybňování: jestliže už člověk nedokáže s jistotou rozlišit, kde je dobro k následování, zůstávají aspoň vždycky činy, které nebude moci vykonat, protože by byly jeho naprostým popřením a přijetím skluzu do naprosté neúcty vůči sobě. Orientační značky také vychovávají svědomí, aby se neuzavíralo do ohrazených světů, které rychle ustupují před zpochybňováním, nýbrž aby se učilo nacházet částečná vyrovnání, která nezdravá fixace na ideál snižuje jako chudé nebo důstojné, takže jsou dnes stále více pravdou a zkouškou naší mravní vůle.

Různé formy náboženské lhostejnosti jsou velkou výzvou evangelizaci. Jako vždy musíme tuto výzvu obrátit v dobrou příležitost k hlásání evangelia. Výzva jistě zavazuje věřící k tomu, aby odhalili základní úkoly hlásání víry: komu prospěje zavalit lidi uzavřeným souborem pravd, jestliže nebyla vyvolána jejich touha a chuť otevřít se Bohu? V této souvislosti je žádoucí všimnout si podivné objektivní spoluviny dogmatismu a lhostejnosti, kdy dogmatismus živí a ospravedlňuje rezervy lhostejnosti a lhostejnost nachází v domněle integrální prezentaci víry všechny důvody k jejímu odmítnutí. Ale vyvolávat chuť věřit předpokládá jako podmínku, že budeme společenstvím, které — ježto samo má touhu žít, věřit a slavit — vyvolává v bližním tutéž touhu. To není řešení na způsob zázraku, nýbrž podmínka rozšiřování evangelia od člověka k člověku jako zvěsti, která nedrtí, nýbrž osvobozuje, která zbavuje lhostejnosti tím, že pomáhá odhalit, že život stojí za to, aby byl prožíván, jestliže umíme přijmout Toho, který je jeho zdrojem, a že tento objev vyvolává stále nový úžas.