Martin Buber -- náš současník

Autor: Wiktor Saczkowski - Číslo: 2007/1 (Osobnosti)

TT 4 (1981)

Martin Buber je jedna z nejkrásnějších postav 20. století. Vyšel z prostředí východohaličských Židů. Narodil se 8. února 1878 ve Vídni; dětství a školní léta strávil ve Lvově, kde vyšly i jeho první mladistvé práce. Byly psány polsky a vyšly v jednom z místních polských časopisů. Pak nastala mladému Buberovi „vandrovní léta“, spojená s živou činností vědeckou, publicistickou a společenskou. Tuto činnost podporovala solidní studia na univerzitách ve Vídni, Lipsku, Curychu a Berlíně. Studuje filosofii, dějiny umění a religionistiku. Současně se u něho probouzí živý zájem o postupující národní uvědomění evropských Židů.

Hluboce zaujat judaismem, zakládá a rediguje řadu časopisů věnovaných této problematice. Ve své činnosti Buber zůstává pod mocným vlivem Bible. Fascinován nezvyklou řečí jejích textů, pouští se do mnohaletých studií o nich a znovu je překládá z hebrejštiny do němčiny. V Buberových interpretacích Bible má též počátek jeho filosofický systém.

Z časopisů, jež tehdy Martin Buber vydával, si zaslouží naši zvláštní pozornost časopis Die Kreatur. Bylo to první mezikonfesní židovsko-křesťanské periodikum v dějinách. Časopis byl vydáván za čilé spolupráce katolických i protestantských kruhů, a tak se stal předchůdcem široce koncipovaného ekumenismu.

Mnoho let svého života strávil Buber v Německu, kde přednášel judaismus a etiku na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem (1924—1933). Rok před převzetím univerzitní katedry uveřejnil jeden ze svých základních filosofických traktátů: Ich und Du (Já a Ty, Praha 1969 — pozn. red.).

Filosofické názory Martina Bubera bývají často charakterizovány jako filosofie dialogu. Já a Ty představuje jednu z verzí personalistické koncepce člověka. Buber se zamýšlí nad skrytým smyslem existence člověka. Odpověď nachází ve vlastním výkladu Písma svatého. Ústřední otázkou Buberovy personalistické filosofie je rozdělení všech vztahů na dialogické a monologické. V dialogu se setkávají dvě autonomní bytosti. Zde docházíme ke vztahu partnerství mezi účastníky dialogu. V tomto vztahu navazuje osobní Já dialog s osobně chápaným Ty. Dialog mezi partnery zakládá vnitřní svobodu každého z nich i odpovědnost za vlastní postup. Díky dialogu se rodí tvůrčí pouto mezi jeho účastníky, jež je duchovně obohacuje. Plodem osobního vztahu v partnerském dialogu je láska.

Na vyšší úrovni může vstoupit do dialogu člověk a osobně chápaný Bůh. Takovýto dialog, je-li autentický a ryzí, se pro člověka stává cestou ke spáse. Jestliže však chápeme osobní bytí předmětně, jak to bývá v monologu, dochází nutně k mrzačení a ke křivdám. Takový monolog je už z povahy věci otřeseným a pokřiveným vztahem.

Koncepci dialogu mezi dvěma osobními bytostmi vyvodil Buber z učení chasidismu. Chasidští mystikové kladli ve svých naukách obzvláštní důraz na osobní charakter vztahu mezi člověkem a Bohem a podtrhovali rovnost všech lidí vůči Tvůrci. Podle chasidských představ není hodnota prostého, nevědomého člověka nižší než hodnota člověka mocného a osvíceného. O hodnotě rozhoduje čistota srdce, oddanost v modlitbě a věrnost Božím přikázáním. Chasidské hnutí, vzniklé v 17. století na pozadí pronásledování během kozáckých válek, zahrnovalo masy židovské chudiny, žijící ve východní oblasti bývalého polského státu. Jako reakce proti ortodoxnímu judaismu obnovilo chasidství duchovní život židovských mas a umožnilo jim vymanit se z vlivů oligarchie náboženských obcí. Chasidi učili, že v boji se zlem je třeba zaujmout otevřený a činný postoj. Velký význam se připisuje takovým rysům charakteru, jako je radostná povaha a pohoda ducha, za nejvyšší ctnost se považuje láska. Důležitou úlohu v náboženském kultu měly sborové zpěvy a tance. Vytvořily se originální chasidské zvyklosti a charakteristický folklor. Morální průpovídky i barvité chasidské legendy, přecházející z generace na generaci, jak je poprvé sebral a do němčiny přeložil Martin Buber, se staly ve světové literatuře zjevením.

Martin Buber nejednou vyjádřil přesvědčení, že pravým způsobem poznání Boha může být jen víra. Tvrdil, že filosofii a teologii není třeba podávat vědecky, protože pak zavádějí poznání vědce do slepé uličky.

Víru chápe Buber jako dialog mezi člověkem a Bohem, který se zjevuje ve světě. Buber se domníval, že svědectví, vycházející z dialogu člověka a Boha, jsou jistější než názory naukové povahy. Náboženství bylo pro něho ne tak dogmatem, jako spíše osobní zkušeností. Toto přesvědčení umožnilo Buberovi překročit bariéru ortodoxního judaismu. Tím, že kladl důraz na význam dialogu, se Buber stal novým stavitelem mostů mezi judaismem a křesťanstvím. Jeho koncepce dialogu, „já, člověk — Ty, Bože“, ve značné míře ovlivnila i vývoj současného křesťanského myšlení.

Starozákonní příběhy vyvoleného lidu jsou pro Bubera příkladem dialogického vztahu. Tento vztah probíhal na úrovni celého národa a zahrnoval celé židovstvo. Bible je podle Bubera záznam zkušeností, jež vyvolený lid zakoušel v průběhu těchto událostí. Cesty osudu Izraele, zachycené na stránkách Starého zákona, byly školou naslouchání a přizpůsobování příkazům Tvůrce, jeho nařízení a zákazů. Tragické zkušenosti milionů Židů za poslední války měly ve spisech Martina Bubera bolestný ohlas. Pod vlivem zážitků s tím spojených se znovu vrací k problematice vztahu člověka k člověku v práci Zwischen Mann und Mann, vydané r. 1946. K témuž tématu se vrací v knize Das Problem des Menschen (Heidelberg 1954). V této poslední práci podává analytický přehled filosofických koncepcí o místě člověka ve společnosti, počínaje Aristotelem. Podle Bubera je možné všechny tyto koncepce zhruba rozdělit na individualistické a kolektivistické. Buber tvrdí, že individualistické a kolektivistické postoje pozorujeme i mezi zvířaty. Např. gorila je individualistka, kdežto termiti žijí v kolektivu. Jinak tomu může být pouze v lidské společnosti. Pouze u člověka můžeme totiž mluvit o existenci osoby, stejně jako jen u člověka jsou možné dialogické vztahy typu Já — Ty. A jedině takové vztahy odpovídají důstojnosti člověka.

Filosofie dialogu, vytvořená Martinem Buberem, velmi ovlivnila rozvoj současné pedagogiky i lékařské psychoterapie.

Ve stati „Vina a pocit viny“ (v jednom z mála pojednání přeložených do češtiny, sborník Bolest a naděje, Vyšehrad 1971 — pozn. red.) autor uvažuje o duálnosti lidské přirozenosti. Člověk je bytost schopná nejen viny, ale i spasení. Cesta od viny ke spáse vede podle Bubera přes uvědomění vlastní viny a upřímný úmysl zahladit ji. Tento proces může probíhat na různých úrovních. Na jedné z nich se uskutečňuje zúčtování a vyznání viny vůči společnosti, na vyšší úrovni vůči vlastnímu svědomí. Tato druhá úroveň je více skutečná než první. A nakonec — vyznání viny vůči Bohu. V tomto procesu hrají roli jen naše úmysly, upřímná lítost a ochota činit pokání konáním dobra. Jen člověk, který upřímně vyznává svou vinu vůči Bohu, může být spasen. Toto zásadní přesvědčení Martina Bubera je povzbuzující poselství rozervanému a rozrušenému člověku naší doby.

Roku 1933 opustil Buber Německo a přestěhoval se do Rakouska. Odtud potom r. 1938 emigroval do Palestiny. Tam se stal profesorem Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Po mnoho let tam vyučoval a psal filosofické práce.

Buber byl vždy vřelým přívržencem židovsko-arabského smíru, což často vyjadřoval veřejně. Narážel tím na ostrou kritiku ze strany izraelských vládních kruhů.

Buber, věrný svému přesvědčení, se nebál osamocení, když se vyslovil proti trestu smrti v procesu hitlerovského válečného zločince Eichmanna. Byl toho názoru, že takový trest nic nenapraví a nic neukončí.

Martin Buber zemřel ve věku 87 let, obdivován a ctěn všemi, k nimž dosáhly jeho myšlenky. Zůstavil nám vědu o tom, jak důstojně žít.