Křesťan v současném světě

Autor: Jan Evangelista Urban - Číslo: 2007/1 (Články)

TT 10 (1984)

Živá teologie č. 1, Česká katolická charita v Ústředním církevním nakladatelství 1969.

Pro křesťana má křesťanství znamenat mnohem více než pouze osobní spásu nebo jen spásu jeho blízkého okruhu. Pravíme „pouze“ a „jen“ a myslíme, že má křesťanství mít ne-li širší činnost, tedy jistě širší zájem a širší orientaci.

Vědomí a poznání této skutečnosti se týká, jak uvidíme, jeho osoby i jeho užší činnosti a dává jí značně jinou povahu, než má při úzkém rozhledu.

Poznat situaci křesťanství v současném světě, věcně se s ní vypořádat a rozumět jí je mimořádně důležité pro vlastní víru i pro osoby kolem každého křesťana, a zvláště apoštola. Neboť naší povinností je nejen stát proti bezbožeckému světu a důsledkům nevěry, ale také vzít na vědomí skutečný stav světa tak, jak je a jak být nemá, a zaujmout k němu řádný postoj. Jinak žije křesťan v klamu (a to je proti pravdě a „pravda vás osvobodí“, Jan 8,32) nebo v pohodlném sobectví (a to je proti „vše ať se děje k budování“, 1Kor 1,26).

1. Především jde o vyjasnění některých základních vztahů a mínění, které působí věřícím obavy, otřesy, zklamání, nejistotu.

Patří sem např. otázka, proč Bůh tvoří tolik lidí, z nichž většina by nebyla spasena, protože nikdy nepoznali a nepoznají katolickou víru. Jak se srovnává s Boží spravedlností a dobrotou, že nebude spasen ten, kdo bez vlastní viny o Kristu neví.

Patří sem stále určitěji skutečnost, že ve světě víra upadá, že je stále méně věřících křesťanů a že se veřejný život stává stále cizejším Bohu a Kristu, že se Kristus stává stále více zájmovou záležitostí malé části lidstva a vůbec neovlivňuje ani soukromý, ani veřejný život. Proč se Kristus vtělil a zjevil, když pomalu — nebo snad i rychle — ubývá ve světě vědomí o něm? Jak se může svět vyvíjet bez ohledu na strašný fakt vtělení a umučení Boha?

To jsou pro mnohé lidi otřásající děje a zjištění, protože odporují očekávání a dosavadním představám o místě křesťanství ve stvoření, ve světě. V tomto pojednání se chceme zabývat skutečností, že dnes ubývá jak počet, tak vliv křesťanů, a chceme odpovědět na otázku, jak se tato skutečnost srovnává s absolutními nároky a právy Boha, Krista a církve.

Velmi mnoho křesťanů totiž žije v přesvědčení, že s vývojem světa a lidstva se bude víra Kristova vždy více šířit a že jednou konečně ovládne všechno lidstvo. Že cílem církve je naplnit lidstvo jak v soukromém, tak i ve veřejném životě dokonalou vírou a zákonem Kristovým. Že to tak být má, a tedy bude, a není-li, jak to může Bůh připouštět? Nejde svět vlastně docela jinak, než učí víra? Což církev nečeká, že bude „jeden ovčinec a jeden pastýř“ (Jan 10,16)? Jak se postaví věřící křesťan k těmto skutečnostem? Není pochyby, že existují a že je třeba se s nimi vypořádat. Není možné ani je popřít, ani opustit víru.

2. V tomto dilematu je hlavní otázkou toto: je toto očekávání opravdu obsaženo ve víře? O tom tedy přemýšlejme!

Odpověď je třeba hledat především v evangeliu, ve slovech Krista Pána. A již tu zjistíme pravý opak očekávané faktické univerzálnosti křesťanství:

„Budete v nenávisti u všech“ (Mt 10,22; Mk 13,13; Lk 21,17).

„Nedivte se, jestli vás svět nenávidí“ (1Jan 3,13).

„Blahoslavení jste, budou-li vás lidé nenávidět“ (Lk 22).

„Jestli vás svět nenávidí, mne dříve měl v nenávisti“ (Jan 15,18).

„Jestli mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15,20).

Celé Zjevení sv. Jana připravuje církev na pronásledování v mnoha etapách a je z něho zřejmo, že vítězství (Jeruzalém) přijde až na věčnosti. Jeden ovčinec neznamená všechno lidstvo, nýbrž právě jen „jeden“, třebas i malý.

Z toho možno usoudit: Křesťanství je předpověděno pronásledování, tedy ne vítězství na tomto světě nebo obrácení všeho lidstva. V Písmech o tom není náznaku.

Slova Páně: „Důvěřujte, já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33) a „to je vítězství, které přemáhá svět, víra naše“ (1Jan 5,4) asi znamenají vítězství mravní nebo vítězství nad lží a zlem, ne na počet, ne vítězství mocenské, jak je zřejmo i ve stejném znění a smyslu u sv. Jana 5,4—5. Na mnoha místech je naproti tomu předpověděno pronásledování od světa.

Když tedy pronásledování, tedy nikoli přijetí Krista. Kdyby se zdálo, že tyto mnohé předpovědi platí jen pro dobu apoštolskou — jak se asi křesťané domnívali v době mocenského vzrůstu církve — pak je nám dnes jasnější, že pronásledování patří ke křesťanství tak podstatně, že je jeho údělem provždy, protože jeho zdroj, lidská povaha, je stále stejná.

V celku tedy řekněme, že:

1. je zaručená pravda, že církev bude existovat do konce světa,

2. že však tím není řečeno, že všechno lidstvo nebo převážná část uvěří v Krista,

3. že budou údobí, kdy bude církev velmi malá,

4. že o její velikosti nemáme teologicky jisté předpovědi.

A když nemáme takové předpovědi, je nutné přijímat o tom jistotu odjinud, kde je. A to je v tom, co se děje. Dějinné skutečnosti ukazují, jak Bůh řídí dějiny svého království na zemi. Máme tedy přijmout toto faktum jako Bohem řízené, a ne jako něco, co být nemusí nebo nemá.

Zdá se nám, že by tomu tak nemělo být. Že dílo Boží by se mělo dařit a růst, rozmáhat se. Ale proti skutečnosti, která se děje, nemáme právo se bouřit nebo se jí nedůvěřivě divit, protože řízení světa a lidstva je jiné, než si přejí lidské představy o zdaru.

Jsou totiž asi takovéto druhy událostí, příznaků, výsledků:

něco má být a musí se stát, např. přírodní vývoj, vzrůst apod.,

něco být má a nemusí se dít, např. nějaký dobrý čin,

něco být nemá a nemusí se stát, nějaký zlý čin,

něco být nemá a musí se stát, např. existence náklonnosti ke hříchu apod.

Ačkoli tedy víra nemá upadat a mizet, přece je ze skutečného dění vidět, že ač tomu tak být nemá, přece se tak dít musí, protože Bůh tak řídí dějiny lidstva. Někdo řekne: Jak víme, že to být musí? Odpověď: Věřím-li v Boha, tedy vím, že kdyby tak být nemuselo, tedy tak nebude.

Závěr je jasný: křesťanství (církev) nemusí být vždy, ani snad nakonec, všeobecné, svět nemusí být křesťanský. Ale v Písmu se rovněž říká, že křesťanství bude hlásáno po všem světě. „Kdekoliv bude hlásáno toto evangelium po celém světě“ (Mt 26,13). „Jdouce do celého světa (...)“ (Mt 28; Mk 16,15). „(...) a bude trvat do konce světa“ — „Hle, já jsem s vámi (...) až do konce světa“ (Mt 28,20 a jinde). Bude hlásáno všude a často bude v menšině. Bude tedy všude, ale ne vždy a snad nikdy náboženstvím všech lidí.

3. A z toho plynou mnohé důsledky:

Především není třeba a ani není namístě se lekat náboženského úpadku, protože když tak podle proroctví Kristových musí být, nemá si věřící přát jiný průběh, lidsky příjemnější.

Dále: nejde zcela zřejmě o počet věřících, nýbrž o obrácení těch, které Bůh omilostnil, povolal a přivedl do církve, bez ohledu na jejich počet. Je tedy třeba dbát na opravdové obrácení člověka k pravé a plné víře a k životu podle vůle Kristovy, a ne na jejich množství.

Neboť jde o záležitost vnitřního osobního obrácení. Velmi snadno, ano velmi často se stane, že obrácení jednoho člověka k plné osobní víře a přesvědčení je daleko cennější, významnější pro slávu Boha než časté přijímání a pobožnosti věřících v katolickém prostředí, kde jejich pobožnost je nesena okolním veřejným míněním, zvykem a vlivem, a nikoli osobním rozhodnutím, kdežto u jedince, který se oddá Kristu v prostředí nevěreckém, jde vskutku o záležitost teologickou, a ne o psychologickou a sociologickou. (Kritérium: oslava Boha, ne lidský úspěch.)

Dále: není správný závěr, že musí-li náboženství občas upadat do stále mizivější existence, je zbytečné se starat o jeho udržování nebo šíření. Neboť není-li nutno, aby bylo všeobecným a vládnoucím, je nutno, aby byli získáni ti, kteří je mají slyšet. Mezi zoufalým poznáním a ulekaným zjištěním o náboženském úpadku a marnosti snah o jeho vítězství (např. kulturní, politické, sociální, mravní) stojí uprostřed vědomí, že církev musí být diasporou. Neboť vítězství křesťanství není v dějinném postupu a vývoji, nýbrž v přímém zásahu Boha k poslednímu soudu. Toto „musí“ je teologicky stanoveno v Písmě. (Je věcí božsky osobní.) A apoštol musí počítat s tím, že nemůže všechny obrátit a že nemusí zvítězit, když se domnívá, že tomu mělo být.

Dále: protože tedy je a asi (na dlouho, ne-li do konce) bude církev sice všude, ale vždy diasporou, bude také vždy méně činitelů, které by jí pomáhaly, jako veřejné mínění, napodobovací pud, zvyk, výchova prostředím, veřejná zařízení a vyučování náboženství, podpora a ochrana církve a jejích institucí, velká církevní zařízení (jako univerzity, ústavy, katedrály). Bude naopak mizet z očí lidí a nebude už ani pronásledována, protože by investice na pronásledování byly vyšší než na žádoucí umlčení a potření náboženství. A přece právě tehdy bude opravdu věřící, a ne agitátor, vědět, a bude to i zakoušet, že vítězí právě ne okolí a zvyk, ale že proti němu a bez něho vítězí víra a milost v zázracích jednotlivců. Je ovšem jisto, že milost Ducha Svatého a nábožensky přirozený rozum bude vždy působit a náboženství nikdy úplně nezanikne.

Církev diaspory se nebude spoléhat na podporu státu, nýbrž jen a jen na dobrou vůli jednotlivců nebo malých skupin. Kněžstvo nebude mít nějaké zvláštní postavení a přednosti (ve vojenské službě, soudnictví), nebude ani zvláštním stavem, ale bude se vykonávat vedle civilního zaměstnání. Církev nebude mít podobu sociálních institucí, nebude mít politický vliv ani politické ambice, nýbrž zůstane jí její náboženský charakter. Nebude tedy ani otázka poměru církve a státu, jako jí není mezi nějakým spolkem a státem: leda povolení existence jako právní osoby. Takové a podobné výsledky se ukazují z přítomného dění v náboženské oblasti, záleží tedy velice na tom, abychom to viděli a s tím počítali v dokonalé jistotě řízení Božího a ve věrné spolupráci, poslušné a Bohu oddané, podle těchto situací, a ne podle vítězných přání. Církev je věcí pokory, důvěry, oddanosti, utrpení, konání dobra zadarmo — ne věcí vítězství!

4. Z toho pak plynou další praktické důsledky: Náboženský (duchovní) boj je úkolem, a ne selháním očekávaných nadějí a omamných předpokladů. Početní velikost církve nepatří k jejímu náboženskému principu; její velikost je hodnotou ne kvantitativní.

Přizpůsobit se tomuto faktu a počítat s ním naprosto neznamená defétismus, tedy ústupkářství, zoufalství, malomyslnost, protože o tom víme a protože je to naším úkolem. Bylo by nešťastné rozhodnutí, že když svět může a musí být (ač nemá být) bezbožecký a k Bohu lhostejný, je nejlepší se uzavřít do svého zbožného okolí, vytvořit si svůj „duchovní hrad“ a cítit se v něm tak, jako by vše kolem nás bylo věřící, zbožné, a nedbat světa za hradbami, protože je „zlý“, Bohu nevěrný a nám nepříjemný. Víra je úkol tam a tehdy a tak, jak Prozřetelnost uloží. Víra není pro duchovní pohodlí a zbožnou spokojenost.

Pro apoštola je třeba se vmýšlet do světa, a ne jednat, jako by svět byl věřící, a nedbat na jeho stav. Je třeba vědět, že svět má právo žít podle svého přesvědčení, žel nemůže být nucen nebo žádán, aby dbal křesťanství, dokud mu není přijatelně podáno. Křesťan tedy nemůže právem žádat, aby okolní svět dbal jeho mravních předpisů, dával křtít děti, žil manželsky katolicky, dbal postů apod. Pravý apoštol v apoštolské lásce a touze po získání člověka pro Krista bude dbát, aby se vyjadřoval ne podle svého stylu, ale podle citu vládnoucího mínění, ovšem myslíme tím formulace věcně naprosto správné, ale formou přijatelné.

Věřící nesmí v diasporické situaci církve hned všechno nekřesťanské mít za zlé a špatné a jen všechno křesťanské za dobré a pěkné. Naopak, musí umět být hodně spravedlivý, věcný a nezaujatý, trpělivý a sebekritický podle pohledu okolí. Ne ovšem zas tak daleko, aby popíral své přesvědčení a víru. Právě pro tuto situaci je třeba veliké, veliké moudrosti, rozvahy, upřímné vůle, soudnosti.

Jak je nutné umět se definitivně zříci nároků na náboženské ohledy podle našich zvyků, umět pochopit cítění lidí bez víry! Jak je třeba umět se varovat nepříjemného náboženského tónu v řeči, zbožných frází, zavrhování některých módních jevů (pokud neodporují přirozeným mravním požadavkům)! A ani v těch nemůžeme jít příliš daleko, protože snadno máme za přirozené, co je jen v řádu nadpřirozeném. Nebudeme např. naříkat, že máme někde „jen“ 4 % aktivních katolíků, když už podle reálného stavu spíše můžeme říci, že „už“ máme 5 %. Nezapomeňme pokorně vědět, že mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev, a mnohé, které má církev, nemá Bůh.

Nezapomeňme, že není pravda, že milost Ducha Svatého působí jen na věřící. Nikdo ji nesmí vykolíčkovat, působí, kde chce. „A ten život byl světlem lidí, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět“ (Jan 1) a „Duch vane, kde chce“ (Jan 3,8).

Nebudeme říkat, kolik jsme ztratili, ale myslet, co a koho jsme ztratili. Někdy něco málo získaných pro Krista je víc než zisk velkého počtu. Nemysleme, že máme získat všechny, které potkáme, nýbrž v živé víře si pamatujme, že i náš neúspěch, ano i naše zaviněná neschopnost nebo opomenutí je v plánu Božím, který právě s tímto člověkem to „myslí a chce“ jinak, než si myslíme my, a že jsme i tak nástrojem milosti. A viny pokojně litujme.

Jako je jasné, že křesťanství početně upadá (v poměru ke vzrůstu lidstva a k vynaloženému úsilí), je stejně zcela jasno, že jakostně, mravně, hodnotně, závažností vnitřní, ne kvantovou, ale duchovní cenou má důležité a vážné naděje. Zde platí slovo: „(Abrahám) uvěřil v naději proti naději“ (Řím 4,18).

Nemějme toto pojednání za nedůležité! Je závažné směrem k nám, k věřícím, k světu. Protože si uvědomíme, že není třeba ani není namístě se lekat náboženského stavu v dnešním světě, jako by odporoval předpovědím. Odporuje jen návyku. Je závažné proto, že nás potěší a povzbudí k činnosti pro Krista, protože není zoufalá a zbytečná a beznadějná, neboť jde o člověka a o Krista v něm, a ne o moc a slávu počtu.

Či není nebo nebylo mnohdy více víry v počet než v milost? Více důvěry v náš úspěch než důvěry v Ducha?

A hlavně: jak má vypadat náš život v diaspoře! Mezi námi i k okolí, k nekřesťanskému, odcizenému, nebo už zcela nevědomému okolí! Jaká odpovědnost za správné prezentování Krista k prezentování Krista, ne k našemu uspokojení a pokoji, ale v situaci beznadějné v plné naději a k JEHO chvále.