Konzumismus a výchova

Číslo: 2007/1 (Praxe)

Z elaborátu italské skupiny (1979)

TT 2 (1980)

Jako rodiče jsme udělali zkušenost, že je prakticky nemožné a ne vždycky dobré zavádět výchovu, která naše děti výrazně odlišuje od chování celku.

Když například film, televize a reklama propagují nějakou módu, odezva spotřebitelů je tak davová, že se dítě nebo dospívající, obléká-li se jinak, cítí „jiný“ a „vyřazený“, a tím i psychologicky frustrovaný a nejistý. Rovněž rodič, který se snažil soustavně pomáhat dítěti, aby pochopilo nutnost nenechat se takovými věcmi docela pohltit, se ocitá ve slepé uličce, neboť není s to pokojně urovnat obtíže vznikající z takového konfliktu v rodině.

Mnozí rodiče, zvláště mladší a citlivější, se pokoušejí překonat konflikty a naučit děti diferencovanému a kritickému chování vůči konzumismu metodou přesvědčování; mluví s nimi a diskutují, kdykoli se takový problém vyskytne. Je to nepochybně jeden z méně násilných způsobů, ale kromě toho, že je zcela neschopný rozvinout jiné jednání, málo bere ohled na osobnost dítěte.

Základní charakteristiky dětské osobnosti jsou fantazie, pudovost, bujnost, bezprostřednost, vnímavost. Těmto dětským potřebám velmi dobře odpovídají metody používané reklamou, zatímco rodiče, chtějí-li se proti nim stavět, nemají jiný prostředek než diskusi s dětmi a naději, že děti budou s to rozumem pochopit problém tak jako dospělí. Tato metoda může zvýšit odolnost dítěte vůči lákání a tlaku veřejnosti, to je pravda. Může však vyústit do frustrace dítěte, které se dostává do trvalého konfliktu mezi svými přáními – bezprostředními, pudovými, probouzenými reklamou – a mezi racionalitou, kterou mu vnucuje dospělý.

A tak obě metody, autoritativní i přesvědčovací, ukazují meze svého výchovného působení. Když se praktikují způsobem uzavřeným a individualistickým, způsobují i vážné konflikty v rodině mezi rodiči a dětmi nebo rodiči a prarodiči, nebo i mezi rodiči navzájem.

Dochází tedy k tomu, že lidé, aby se vyhnuli konfliktům, většinou si problém nepřipouštějí, a když, pak jen z hlediska finančních možností, pokud výdělky nestačí uspokojit požadavky dětí. Mnohdy však, řekněme to přímo, se považuje za nutné vyhovovat přáním dětí po každé stránce, neboť vlastnit je známka blahobytu, prestiže a vyšší úrovně. Často je to i způsob, jak se prostřednictvím dětí zbavit vlastních frustrací.

Stává se, že rodiče a vychovatelé, více nebo méně vědomě, podporují u dětí mentalitu konformismu: nekriticky se přizpůsobovat předkládaným modelům. Znovu a znovu slyší naše děti:

„nenos to... jsi směšný“

„nedělej to... budou tě pokládat za hlupáka“

„nechovej se tak ... není to v pořádku“

„tohle neděláš správně... nikdo se tak nechová“

„neber to na sebe ... nikdo to nenosí... je to nemoderní“

„jsi moc tlustý ... jako křupan“

„jsi moc hubený ...“

„mluvíš divně... podívej se, jak jsou druzí slušní!“

Takové a mnohé jiné poznámky, zaměřené trvale na upravování spontánního chování dítěte, dosahují toho, že je odosobňují a působí v něm hlubokou nejistotu a často i komplexy, úzkosti a pocit neuspokojení.

Po těchto rozborech považujeme za možné pokusit se o úpravu chování nás dospělých: zavést takový způsob jednání s dětmi, který by nebyl založen na hodnocení podle normy „být stejný“, nýbrž na hodnocení podle normy „být sám sebou“, a tedy také „být jiný“. Nebude to snadné, protože především my dospělí jsme oběti „uniformismu“. Ale právě proto, že každý z nás větší nebo menší měrou zakusil frustrace nebo vyřazení, je pro dobro našich dětí důležité překonat takovou mentalitu.

Budeme se tedy muset snažit:

— uznat hodnotu zvláštností a tvořivých schopností dětí,

— nesrovnávat je stále s jinými při upozorňování na chyby,

— zrušit soupeření všeho druhu,

— nevymáhat změnu osobních zálib,

— povzbuzovat každou sdělovací schopnost, kterou dítě projevuje, ať slovní a gestickou, ať písemně kresebnou a mimickou nebo hudební,

— podněcovat děti k objevování vlastních postojů,

— vychovávat je k vzájemnému chápání a přijímání tím, že odhalí individualitu svou i druhých,

— pomáhat jim k objevu, že „být jiný“, protože „jsem sám sebou“, je důležitější než „být docela stejný“ a že se tak dá žít ve společenství šťastněji.

Jsme přesvědčeni, že z takovéto životní praxe, stále ověřované rodiči společně s pedagogy při zapojení celého dětského světa, může vzniknout výchova podporující kritické schopnosti dítěte, jeho psychickou rovnováhu, a rozšiřující prostor jeho štěstí a samostatnosti – proti konformismu a konzumismu, které plodí vyřazenost a nespokojenost.