Jiří Spěváček: VÁCLAV IV.

Autor: Eremita - Číslo: 2007/1 (Recenze)

TT 13 (prosinec 1986)

Jiří Spěváček, VÁCLAV IV. — 1361—1419. K předpokladům husitské revoluce. Svoboda, Praha 1986, 776 str., ilustrace.

Dobrých historických monografií je u nás jako šafránu. Tím více je třeba uvítat v letošním roce vyšlé obsáhlé dílo Jiřího Spěváčka o Václavu IV. Autor pracuje řadu let jako vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV v Praze. Kniha je psána z marxistických pozic, což nikterak neubírá na její objektivitě, serióznosti a snaze po odborné důkladnosti.

Především je třeba ocenit, že Spěváček používá i literatury katolických autorů Sedláka, Neumanna, Kadlece a dalších; nebojí se citovat i emigranta Polce, publikujícího v Křesťanské akademii v Římě.

Vyrovnává se jedinečným způsobem s bohatou snůškou pramenů a literatury, což mu umožňuje skoncovat s mýtem o Václavu IV. jako „lidovém králi“, v marxistické literatuře obvyklým. Nezaujatý čtenář si po přečtení Spěváčkovy monografie odnese historické pravdě odpovídající představu o Václavu IV. jako člověku vnitřně rozháraném, oddaném alkoholu, sexuální nevázanosti, nezvládané prchlivosti a krutosti, což bylo hlavní příčinou jeho vladařských neúspěchů.

Spěváček je také prvním marxistickým historikem, který hodnotí sympaticky osobnost generálního vikáře Jana z Pomuku, za což jsme mu jako katolíci obzvláště vděčni. Tím spíše nás mrzí, že podobný postoj nezaujal i k postavě Jana z Jenštejna, v němž vidí jen zaslepeného a tvrdohlavého fanatika, že přihlíží jen k těm pramenům, které jsou mu nepřátelské. Jenštejn byl ve skutečnosti osobou, která svými kvalitami přesahovala svou dobu, o čemž svědčí jeho vlastní spisy a kázání, které prozrazují duši pokornou, hlubokou a bezvýhradně Boží věci oddanou. Jenštejn nebyl vůči králi tvrdohlavě nesmiřitelný, vždyť sám šel osudného roku 1393 na schůzku s ním a ještě po vraždě Jana z Pomuku byl ochoten ke smíru, nakonec sám rezignoval, aby záležitosti nekomplikoval, rovněž tak nebyl zbabělý, vždyť on sám šel v čele svých kleriků v pověstném březnu 1393 vzteky nepříčetnému králi odvážně vstříc a jen okamžitý zásah jeho zbrojnošů jej uchránil osudu generálního vikáře Jana z Pomuku. Rovněž tak není pravdou, že trpěl mezi klérem nepořádky (str. 217), vždyť sám patřil mezi přední horlitele o reformy. Podobně je Spěváček nespravedlivý i k osobě papeže Urbana VI.

Dále lze autorovi vytknout, že při líčení událostí v souvislosti s Husem a husitským hnutím se omezuje na pouhý faktografický výčet bez zaujetí osobního stanoviska. Rozcházíme se s jeho marxistickým pojetím, které vidí všude jen sociální napětí mezi jednotlivými třídami, jež se promítá do politického zápasu, což je markantní zejména tam, kde popisuje události pohnutého roku 1412. Pro nás katolické historiky je problém značně složitější, i když rivalitu mezi jednotlivými třídami a její politické i jiné konsekvence neopomíjíme. Zvláště pak rok 1412 se všemi aspekty je poznamenán „třídním bojem“ opravdu velmi minimálně, Sedlák ve svém „Husovi“ podává dostatečné důkazy, že tady šlo výhradně o duchovní proudění a teologické myšlení.

Ostatní kritické poznámky se týkají celkem drobných detailů. Předhazovat avignonským papežům rozmařilost a světáctví, hovořit v této souvislosti o „avignonském stylu života“ (str. 161), je nepravdivé. Avignonští papežové smutně prosluli jako vymahači peněz, jejich dvůr se podobal spíše velké bance než sídlu nejvyššího velekněze, ale ani jeden z nich nežil rozmařile nebo dokonce nemravně, což jim také nikdo ze současníků nevytýkal.

Podobných drobných omylů a nepřesností je v knize víc. To ovšem nic neubírá na původním konstatování, že jde o práci solidní a podnětnou.