Dvakrát z Prahy

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2007/1 (Dokumenty)

TT 3 (1980)

Praha 24. 1. 1980

Pane profesore, milý bratře!

S chutí jsem čítal Vaše brilantní spisy, horlivě jsem však s Vámi vedl také dialog. Chtěl jsem Vám o tom psát už častěji, ale odtud to jde tak těžko. V těchto dnech však s Vámi mluvím ve dne v noci na jiné téma. Znám „případ Küng“ jen z Vašich dvou interview pro vídeňský rozhlas; jiné zprávy jsou tak žurnalisticky zpracovány, že se mi zdají nespolehlivé. Proto nemohu zaujmout definitivní stanovisko. Ale je mnoho okolností, které mě vedou k prosbě na Vás.

Žiji v zemi, kde tisíce lidí byly zbaveny pro své přesvědčení místa a nemohou pracovat ve svém oboru. Reakce těchto postižených je různá: od „vzdání“ k „odporu“ (pozn.: narážka na titul knihy D. Bonhoeffera Widerstand und Ergebung), od úsměvu k zuřivosti. Velice se bojím, aby nevzniklo v katolické církvi něco podobného.

Ptám se, pane profesore a bratře, zda také zde, tj. ve střetnutí církevní autority s Vaším ideálem poznání, tj. racionalitou, by neměl být nastoupen „nový kurs“ (pozn.: narážka na výrazy H. Künga). Dejme tomu, že římská kongregace jednala starým způsobem; zde kladu otázku sobě i Vám, pane profesore a můj bratře, zda tu není možný jiný postoj než odevzdanost, nebo vzpoura. Mezi oběma extrémy je možno si přece představit mnoho jiných řešení.

Jsem přesvědčen, že je třeba i v církvi zachovávat lidská práva. My zde jsme podepsali Chartu 77, ale nejsme a nechceme být nazýváni disidenty. Nabídli jsme vládě pomoc, ne boj! V církvi je to ovšem složitější — tu jde také o „Boží práva“. Také papeži mohu nabídnout pomoc, ne však partnerství (pozn.: výraz H. Künga), protože nejsem papežem. Dnes je vážnou povinností sladit poslušnost a svobodu, autoritu a kritiku. Je to úloha pro obě strany. Administrativní opatření, podezírání a pýcha nejsou řešením.

Velmi mi záleží na vážnosti pravdy, na svobodě myšlení, na pluralismu v teologii a na kérygmatu pro dnešního člověka. Ale — a tu opakuji svou starou pochybnost — je „racionalita“ skutečně víc než pouhým východiskem? Jedná se na poli víry skutečně jen o logiku pravdy, anebo jde víc o milost pravdy? U nás se změnila racionalita v iracionalitu, takže my zde cítíme nejbolestněji jednostrannost takového myšlení a východisko z krize hledáme jinde: v celosti člověka, kde AGAPÉ je nejvyšším a absolutním principem. Říkám agapé jako teolog: naši filosofové — nejrůznějších směrů — mluví rozhodně o lásce. Věcně je to téměř totéž.

Mluvení o Bohu nás přivedlo do slepé uličky (pozn.: mírná narážka na knihu H. K. Existiert Gott?). Skutečná řeč o Bohu je možná jen podle janovského axiomu (1Jan 4,16n) — v lásce. To platí, zdá se mi, také ve Vašem případě. Doufám, pane profesore a bratře, že jste neřekl své poslední slovo.

Tím spíš, když tento případ promítneme do světové situace náboženské víry. V Irsku — násilnosti křesťanů; v Íránu smrtící moc islámu; v jihovýchodní Asii — smrtelná bezmocnost buddhismu. Tedy selhání všech tří světových náboženství. V této situaci je boj v nitru katolické církve „ten nejnevlídnější host“ (pozn.: výraz M. Heideggera).

Možná, že mi namítnete, pane profesore a bratře, že bych to měl napsat také kongregaci a papeži. Podle možnosti tak učiním. Ale raději začínám u partnera a bratra. Ostatně jsem jist, že také papež, jak jej znám, neřekl své poslední slovo.

Píšu Vám, pane profesore a bratře, ne abych Vám dělal kázání nebo udílel mravní ponaučení. Obracím se na Vás s prosbou, abyste uvážil všechny stránky a okolnosti. Píšu Vám, protože se mohu docela zvláštním způsobem vžít do Vaší situace. Byl jsem čtyřikrát vyloučen ze všech škol: dvakrát nacisty (s přídavkem 14 měsíců internace), od nynějšího režimu rovněž dvakrát (s nádavkem 14 let vězení; další proces se mnou je na obzoru). Tu se člověku dostalo zvláštní zkušenosti o Bohu a nového prožívání společenství věřících. Proto mi jde víc o jednotu církve než o teologické diskuse. Svou věrnost Boží věci a záležitostem církve jsem draze zaplatil; proto asi chovám víc úzkostí a hlubší pocit odpovědnosti než moji kolegové na Západě.

S díky za to dobré ve Vašich pracích, v lásce a pravdě

Josef Zvěřina

Svatý otče,

v tísni vnější i vnitřní přejeme Vám — Vám nejvíc ze všech lidí — lásku a moudrost, světlo a pravdu. O to se modlíme ustavičně.

O naší vnější tísni víte. Tu vnitřní starost a úzkost Vám svěřuji v tomto dopise. Stojíme za Vámi, jistě to cítíte, a prosím, abyste o tom měl naprostou jistotu. Všem lidem z Východu i Západu, věřícím i nevěřícím, tvrdím, že svatý Duch dal ve Vás církvi muže, který prosazuje nový styl papežství, jaký právě teď potřebuje církev i svět. Vaše spisy, projevy i cesty jsou mi toho důkazem.

Nyní, Svatý otče, s obavou sleduji jednání s některými teology. Pokud se týká naukové stránky, jistě napsali mnoho dobrého, krásného a užitečného pro moderní kérygma. Ovšem s některými názory nesouhlasím; některým jsem psal i vzkazoval své námitky.

Ale způsob, jakým se s nimi jedná — aspoň podle mně dostupných informací — působí mi starost. Vím o povinnostech magisteria a respektuji je. Ale po zkušenostech minulých i nejnovějších vidím, že církev potřebuje především lásku — víc než teologické spekulace a jejich potlačování. Láska dává hlubší poznání, je principem jednoty a nejúčinnějším svědectvím světu.

Vy, Svatý otče, jste prvním „správcem Božích tajemství“, od něhož se žádá především služba a věrnost (1Kor 4,1n). Ale mohu prosit, modlit se a trpět, abyste byl správcem též lásky, nejen úřadu a moci.

Vím o Vaší vynalézavosti a energii, o Vašem novém „stylu papežství“. Proto prosím, velmi prosím, Svatý otče, jednejte i zde, jako jednáte s malými i velkými, s dětmi i diplomaty, s nemocnými — a i s mons. Lefčbvrem. Jistě víte, jak jsme tu citliví na administrativní zásahy, úřední způsoby — a na druhé straně, jak čekáme na to nové, po čem církev i svět volá.

Nemám představu, co můžete osobně prosadit proti starým způsobům, které církvi vždy přinesly víc škody než prospěchu. Ale věříme v milost a sílu Ducha svatého, jemuž zvláště Vás, Kongregaci pro nauku víry i ony bratry teology vroucně odporučujeme. Svět čeká právě nové ovoce Ducha, lásku k člověku i úctu k pravdě a svobodě, milost autority i velikost poslušnosti.

Modlíme se, Svatý otče, aby Vám Bůh dal bezpečné a citlivé „rozlišování duchů“, všestrannou spravedlnost a sílu lásky.

V synovské oddanosti

Josef Zvěřina