Duchovní literatura

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2007/1 (Recenze)

[nepodepsaný text Oto Mádra]

TT 6 (1982)

Pro celý život církve znamenal Druhý vatikánský koncil — ukončený před 15 lety, 8. prosince 1965 — důležitý práh. I duchovní (spirituální) teologie je proto v důkladné přestavbě; zatím jde především o novou zásadní orientaci.

Lovaňský profesor Gérard Philips v práci Le chrétien authentique demain (1970) analyzuje a hodnotí nové teologické podněty i rizika a nezbytnost nové duchovní struktury. Podobně, ale dynamičtěji postupuje francouzský dominikán Albert-Marie Besnard, redaktor časopisu La vie spirituelle v knize Ces chrétiens que nous devenons (1967). V německé oblasti působí Josef Sudbrack SJ, redaktor časopisu Geist und Leben (např. Dienst am geistlichen Leben, 1971).

V nové vlně zájmu o modlitbu, která se zvedla zhruba před deseti lety, vzbuzuje mimořádný zájem kontemplace a mystika. Katolickou nedůvěru vůči východní mimokřesťanské kontemplaci prolomil koncil a několik vážných znalců. V první řadě Hugo M. Enomiya Lassalle SJ, dlouholetý misionář v Japonsku. V knize Zen-Meditation podává hodnotnou celkovou informaci o metodě, která je přece jen o něco bližší evropské mentalitě než indická jóga. Považuje zen za techniku, která může dobře připravit psychiku pro hlubší křesťanskou meditaci. Do praxe to převedl známý katechetik Klemens Tilmann, který své studium a školitelské zkušenosti uložil zejména do dvou dílů obšírné, solidně stavěné knihy Die Führung zur Meditation (1971, 1977). První díl probírá meditaci vůbec, přirozenou meditaci (např. o věcech, o umění, o technice, o bližních, o vlastní existenci) a nepředmětnou meditaci. Druhý díl (s Hedvig-Teresií von Peinen) věnuje meditaci víry, mj. otázkám náboženské zkušenosti, osobního vztahu k Bohu, mystice (také ve srovnání s meditací východních kultur), s konkrétním návodem a texty. Stručné shrnutí obsahuje jeho knížka Leben aus der Tiefe a praktická cvičení Übungsbuch zur Meditation (s gramofonovou deskou). — Pátrání po křesťanských paralelách objevilo kompletní návod k cestě mystické modlitby v knížce anglického anonyma Oblak nevědění (Die Wolke des Nichtwissens, 1974). Autor patří k apofatické tradici a jeví nápadné shody se zenem, také sv. Jan od Kříže někde jako by ho citoval.

Ze starší české literatury může dodnes sloužit velice solidní Úvod do mystiky (2. vyd. 1947) od Jaroslava Ovečky SJ a jeho (až příliš odborný) překlad Spisů sv. Jana od Kříže (1940—1947). Kdysi u nás velmi kladně zapůsobil trapista J. B. Chautard (Duše veškerého apoštolátu, 1927) důrazem na duchovní život při apoštolském působení; zato jeho metodika se už nedá ve všech bodech doporučit. Velmi rozšířená knížka Aloise Storka SJ Z duchovního života (1925, 4. vyd. 1947) už dost nevyhovuje. Spíše se ještě dá těžit z obsáhlé, tomisticky laděné práce Reginalda Dacíka OP Prameny duchovního života (1948), v níž ovšem chybí koncilní akcenty. Škoda, že se patřičně neozývají v Pramenech světla Tomáše Špidlíka (Řím 1972); nicméně svým širokým záběrem tematickým i autorským — vlivem autorovy specializace zejména z východní patristiky — i čtivým podáním je vynikajícím celkovým poučením pro praxi duchovního života a částečně i pro studium.

Závěrem otázku: má v duchovní literatuře smysl rozlišovat staré a nové? Nepochybně. I když život s Bohem musí vykazovat konstanty, neodmyslitelné prvky, má spiritualita, jako všechno lidské a dějinné, také své proměnné. A ty nejsou zanedbatelné, neboť jsou to výzvy Ducha Svatého. Např. v 16. století tlumočil takovou výzvu sv. František Saleský tím, že otevřel světským lidem bránu k duchovnímu životu. Proto ani v době nynějšího přelomu není jedno, jakou duchovní formu si zvolíme.