Císařovo císaři

Autor: Vojtěch Dědic - Číslo: 2007/1 (Dialog)

TT 10 (1984)

Tolikrát nám už zdůrazňovali zneuživatelé moci a jejich kněžští spolupracovníci povinnost platit daň císaři, že bychom příslušnou větu nejraději vyškrtli z evangelií. Dopustili bychom se však stejné falzifikace Krista jako ti, kteří ve svém svědomí zahlušili její druhou část — dávat Bohu, co mu náleží. Polarita Kristova příkazu: „Dávejte tedy, co je císařovo císaři, a co je Boží Bohu“ (Mk 12,17) komplikovala život křesťanům, kdykoliv se ocitli v kontroverzi se státní mocí. Protějškem císaře symbolizujícího stát není v Kristově příkazu církev, jak by sváděla k výkladu zjednodušující paralela, ale Bůh, v němž a skrze něhož nabývá člověk svou nezcizitelnou hodnotu rozumové, svobodné, k sjednocení s Bohem povolané osobnosti. Denár symbolizuje právo státu vyžadovat od svých občanů, aby přispívali k obecnému blahu prací, službou, věrností.

To samo o sobě není v rozporu s požadavkem dávat Bohu, co jeho je. V řádu věcí je harmonie, neboť služba nejposlednějšímu z bratří je službou Bohu a nestačí říkat „Pane, pane!“, více záleží na tom, jak plníme jeho vůli mít rád Boha a bližního.

Stát není, nebo by neměl být, abstraktní absolutní mocí manipulující poddanými, jak se jí zamane, ale společenstvím občanů usilujících o to, aby se ve své zemi cítili doma, mohli v ní svobodně dýchat a mít se co nejlépe. Představitelé moci zde nejsou na to, aby nad svými spoluobčany mávali bičem a nutili je myslet a chtít výhradně podle představ vládnoucí vrstvy, ale aby řídili věci veřejné v zájmu celku a umožňovali tak každému jedinci všestranný, materiální i duchovní, rozvoj jeho osobnosti.

Ale co když stát neplní tyto své základní funkce a ve svých totalitních tendencích přestává respektovat některá ze základních práv svých občanů? Sv. Pavel se k tomu vyslovil (Řím 13,1) způsobem, že by se zatajil dech, kdybychom nevěděli, že Bibli je třeba přijímat v jejím vyváženém celku, a ne v podobě vět vytržených z kontextu. Řekl, že máme být poddáni vládnoucí moci a že každá moc je od Boha. Také Hitlerova, Stalinova? Příkaz poslouchat vrchnost, tak často zneužívaný v dějinách, má platnost — to je základní postulát naší morálky — jen ve vztahu k dobru, nikdy ne k hříchu.

„Vy tedy dáváte přednost zákonu Božímu před zákony našeho státu?“ ptal se prokurátor v církevních procesech padesátých let. „Pokud by byl mezi nimi rozpor, ač by neměl být, pak ano,“ zněla odpověď. Patřilo k pravidlům těchto procesů, že obvinění „velezrádci“ mívali jak z pracoviště, tak z místa bydliště vynikající posudky o jejich vztahu k práci a lidem.

„Čím hůře, tím lépe“ nemůže být postojem křesťana. Je myslitelné, aby lékař vyjadřoval svůj případný negativní vztah k režimu tím, že by špatně léčil, pekař vyráběl zmetky, úředník neviděl za papíry člověka? Na to nemusíme být křesťany, abychom věděli, že každé povolání je v podstatě službou. Že se tím často neřídí právě ti, co mají v rukou moc, na věci nic nemění.

Právě tak nelze souhlasit například s názorem, že účast na uměleckém zájezdu do ciziny je kolaborací vedoucí k matení světové veřejnosti, že je u nás v kultuře vše v pořádku. Máme se snad kvůli cizině, které tak jako tak na nás pramálo záleží, zříci i toho dobrého, co u nás máme? Podle stejné logiky bychom pak ani neměli jít do kostela, aby nás snad neviděl nějaký cizinec a netvrdil po návratu domů, že je u nás náboženská svoboda, vždyť sám na vlastní oči viděl naplněné kostely. Více než na tom, co si o nás myslí naivní cizinec, nám přece musí záležet na tom, abychom nejen neztratili svou kulturní, mravní a náboženskou kontinuitu, ale abychom ji navzdory nepříznivým okolnostem pomáhali rozvíjet.

Nebezpečnější než nespravedlivé zákony, či spíše zvrácený výklad zákonů, je to, že otupělo naše svědomí vůči etickým principům platným pro všechny časy a režimy. Nelze přece schvalovat jánošíkovskou morálku — bohatým brát a chudým dávat, i když bohatým je stát a chudým já sám nebo skupina lidí, jíž stát ublížil. Naši restituční mánii hájící se tím, že nás stát všechny okrádá, vyjadřuje přísloví: Kdo nekrade, okrádá svou rodinu! A tak nám připadá normální vynášet věci z našeho podniku, nechat si od meloucháře upravovat byt z kradeného, nerozlišovat mezi mým a družstevním, falšovat doklady ve skladu, podvádět v prodeji, brát úplatky. Krádež zůstává krádeží, i kdyby snad měla sloužit charitativním nebo dokonce církevním účelům. Účel nemůže posvětit prostředky! „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí“ (Žl 126,1).

Ale i jinak jsme si navykli porušovat Desatero. Nedodržování dopravních předpisů je proti „Nezabiješ“. Nepromluvit křivé svědectví proti bližnímu se vztahuje i na politické a ideologické odpůrce. Pravda a lež nám tak splynuly v jedno, že se ani nečervenáme, když falšujeme statistické výkazy, neznáme se ke kamarádovi, jenž upadl do nemilosti, zapíráme víru. Bylo by to dlouhé zpytování svědomí vedoucí k témuž — k hříchu proti pravdě, spravedlnosti a především lásce. Zášť, jakákoli, vede jen k destrukci, a nakonec i k vlastnímu morálnímu krachu.

Máme-li výhrady vůči císaři — kdo by je kdy ve větší nebo menší míře neměl? — pak je v zájmu širšího celku i císaře samého, abychom nemlčeli v důležitých věcech, které se nám nelíbí. To ovšem obvykle chce místo nic nestojícího švejkování odhodlání k nasazení i vlastní kůže: Ozvat se proti bezpráví, dožadovat se do omrzení dodržování zákonů i ze strany státní moci, nebát se, i kdyby se to císařovým slídilům nelíbilo, riskovat v činnosti charitativní (pomoc persekvovaným), kulturní (paralelní kultura), náboženské (soukromé katecheze, exercicie, duchovní společenství, přátelství vůči kněžím zbaveným státního souhlasu). K tomu je ovšem třeba mít především čisté ruce, lásku a pokoru modlit se i za ty, kteří nám vládnou, aby se i oni dostali do shody s Boží vůlí, aby sloužili blahu všech spoluobčanů.

I tak: Každému, co jeho je!