Wacław Hryniewicz
Autor: Jana Nováková - Číslo: 2006/4 (Osobnosti)
V sousedním Polsku oslavil v tomto roce sedmdesáté narozeniny známý teolog, dlouholetý ředitel Ekumenického institutu Katolické univerzity v Lublinu a vedoucí tamní Katedry pravoslavné teologie — prof. dr. hab. Wacław Hryniewicz OMI.
Narodil se 23. 7. 1936 v Łomazach u Białej Podlaskiej. V šestnácti letech vstoupil do noviciátu kongregace oblátů. V roce 1960 byl vysvěcen na kněze a přišel na postgraduální studia na Katolickou lublinskou univerzitu (Katolicki Uniwersytet Lubelski — dále: KUL), kde působí dosud. Doktorát z dogmatické teologie získal v roce 1966, v disertaci zkoumal soteriologickou roli Kristova zmrtvýchvstání. Jeho další cestu ovlivnil prof. Wincenty Granat (autor pětisvazkové dogmatiky K člověku a Bohu v Kristu, česky Křesťanská akademie v Římě). Ten svého asistenta vyslal na studijní pobyt do Lovaně (1968—1970), aby se, paradoxně na Západě, zabýval křesťanským Východem. Odtud vyjížděl do Paříže, Londýna, Oxfordu atd. navázat kontakty s pravoslavnými teology, rozesetými v oné době v této části Evropy. Osobně se tak setkal s mnoha významnými osobnostmi, např. s P. Evdokimovem, O. Clémentem, N. Zernovem. Zde začala jeho cesta k ekumenismu. Habilitoval se v roce 1974 analýzou dogmaticko-ekumenických názorů na roli tradice v teologické interpretaci. Od roku 1975 vedl Sekci srovnávací teologie a ekumenismu teologické fakulty KUL a od roku 1983 Katedru pravoslavné teologie v Ekumenickém institutu, do něhož se zmíněná Sekce transformovala a jehož byl spoluzakladatelem. V letech 1983—1997 byl zástupcem ředitele a od roku 1997 a až do loňska ředitelem tohoto institutu.
Bohaté je Hryniewiczowo působení na poli ekumenismu. V letech 1979—1984 byl konzultorem vatikánského Sekretariátu pro jednotu křesťanů, 1984—1994 členem Komise pro ekumenismus při polské biskupské konferenci, od roku 1980 je členem Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog mezi Katolickou církví a Pravoslavnou církví, od roku 1988 členem European Society for Ecumenical Research „Societas Oecumenica“ a od roku 1992 také Institutu středo-východní Evropy v Lublinu. V letech 1998—2000 se podílel na přípravě textu ekumenického dokumentu Charta Oecumenica, oficiálně přijatého v dubnu 2001 ve Strasburgu. Účastnil se četných mezinárodních konferencí a ekumenických sympozií, sám takovéto akce organizuje. Je členem redakční rady mezinárodního časopisu Eastern Churches Journal a několika polských teologických periodik a vydavatelských řad.
Dílo prof. Hryniewicze je rozsáhlé — jeho bibliografie zahrnuje přes 760 položek, z toho přes 150 v cizích jazycích. Je autorem jednadvaceti knih a šesti menších studií, spoluautorem sedmi sborníků a editorem dvou vydavatelských sérií (Teologia w dialogu; Jeden Pan, jedna wiara1).
1 Teologie v dialogu; Jeden Pán, jedna víra.
Několik témat v díle prof. Hryniewicze je zcela zásadních — teologie paschální, staroruská, teologie naděje, univerzalita spásy v kontextu eschatologie, otázky spojené s ekumenismem. Samotné motivy naznačují velkou inspiraci ze strany východního křesťanství, avšak jubilant hojně čerpá i z pokladnice dalších tradic. Tvoří teologii vskutku ekumenickou, otevřenou k jinakosti, tolerantní, hledající cesty ke smíření církví, národů i kultur, nebojí se hledat odpovědi na obtížné a často i kontroverzní otázky.
Jednou z oblastí jeho zájmu se stala paschální teologie — shrnutá do tří svazků (Chrystus, nasza Pascha; Nasza Pascha z Chrystusem; Pascha Chrystusa w dziejach człowieka i wszechświata2). Jde o novodobou nadkonfesní teologickou „summu“, psanou z hlediska hierarchie pravd víry, kde centrální místo zaujímá Kristovo paschální dílo. Paschální teologie mu také vytvořila most ke studiu staroruské teologie, a to metropolity Ilariona a sv. Cyrila Turovského (10.—11. stol.).3
2 Kristus, naše Pascha (Lublin 1987); Naše Pascha s Kristem (Lublin 1987); Kristova Pascha v dějinách člověka a všehomíra (Lublin 1991).
3 Cyryl Turowski. Homilie paschalne (Cyril z Turova. Paschální homilie — Opole 1993); Staroruska teologia paschalna w świetle pism św. Cyryla Turowskiego (Staroruská paschální teologie ve světle spisů sv. Cyrila z Turova — Warszawa 2003); Chrystus zmartwychwstał. Motywy paschalne w pismach metropolity Ilariona (Kristus vstal zmrtvých. Paschální motivy ve spisech metropolity Ilariona — Warszawa 1995).
Velkou pozornost věnuje prof. Hryniewicz teologii naděje a univerzality spásy (Bóg naszej nadziei. Szkice teologiczno-ekumeniczne; Nadzieja zbawienia dla wszystkich. Od eschatologii strachu do eschatologii nadziei; Dramat nadziei zbawienia. Medytacje eschatologiczne; Pedagogia nadziei. Medytacje o Bogu, Kościele i ekumenii; Chrześcijaństwo nadziei. Przyszłość wiary i duchowości chrześcijańskiej; Nadzieja uczy inaczej; Dlaczego głoszę nadzieję?; Bóg wszystkim we wszystkich. Ku eschatologii bez dualizmu4). Na počátku stálo zadání vypracovat heslo „apokatastáze“ do lublinské Katolické encyklopedie. Od té doby je pro něj hlásání naděje cestou a životním úkolem: „Budu přinášet naději, dokud nezavřu oči,“ říká mj. v nadpisu jednoho z četných interwiev.
4 Bůh naší naděje. Teologicko-ekumenické skici (Opole 1989); Naděje na spásu pro všechny. Od eschatologie strachu k eschatologii naděje (Warszawa 1989); Drama naděje na spásu. Eschatologické meditace (Warszawa 1996); Pedagogika naděje. Meditace o Bohu, církvi a ekumeně (Warszawa 1997); Křesťanství naděje. Budoucnost víry a křesťanské spirituality (Kraków 2002); Naděje učí jinak (Warszawa 2003); Proč hlásám naději? (Warszawa 2004); Bůh všechno ve všech. K eschatologii bez dualismu (Warszawa 2005).
Ač specializací původně dogmatik, prof. Hryniewicz se stal plnokrevným ekumenikem — nejen členstvím v komisích pro interkonfesní dialog. Výsledky bi- a multilaterálních teologických rozhovorů také sám překládá a vysvětluje,5 aby je mohl předložit co nejširší čtenářské veřejnosti. Míru jeho ekumenické angažovanosti nejlépe vystihl jeho kolega nejen ze studií, ale i z mezinárodní komise pro dialog s pravoslavím, arcibiskup Alfons Nossol, jenž několikrát veřejně potvrdil, že to byl právě prof. Hryniewicz, kdo na začátku 90. let minulého století zachránil pokračování katolicko-pravoslavného dialogu na celosvětové úrovni — i za cenu, že se otevřeně postavil jistým tendencím prosazovaným některými hierarchy římské kurie,6 kteří se pak dožadovali jeho vyřazení ze zmíněné komise; teprve na základě přímé intervence papeže Jana Pavla II. byl zase potvrzen jako její plnoprávný člen.
5 Kościoły siostrzane. Dialog katolicko-prawosławny 1980—1991 (Sesterské církve. Katolicko-pravoslavný dialog 1980—1991 — Warszawa 1993); Hermeneutyka w dialogu. Szkice teologiczno-ekumeniczne (Hermeneutika v dialogu. Teologicko-ekumenické skici — Opole 1998); Kościół jest jeden. Ekumeniczne nadzieje nowego stulecia (Církev je jedna. Ekumenické naděje nového století — Warszawa 2004).
6 Šlo o snahu vyhnout se jednoznačné klasifikaci uniatismu (= uzavírání dílčích unií části východních církví s římským stolcem za cenu rozdělení uvnitř pravoslavných církví) jakožto metody neslučitelné se současným ekumenickým povědomím katolické církve.
„Potřebujeme vizi křesťanství bližšího lidem, přejícnějšího, laskavějšího, více paschálního, přinášejícího povzbuzení a posilu,“ říká prof. Hryniewicz, který svým životem i tvorbou usiluje o přibližování právě takovýchto pohledů, které jsou vlastním jádrem křesťanství a přesto, že se v dějinách velmi často stávaly marginálními, nikdy zcela nevymizely. V tomto ohledu se zdá být dílo lublinského ekumenika velmi cenné a přínosné7 pro teologii nejen v Polsku (a to napříč konfesními tradicemi), ale i za jeho hranicemi, včetně té jižní. Lze tedy vyslovit naději, že překlad doposud jen jediného článku8 jeho přímým žákem nebude tím posledním, oč Hryniewiczův odkaz může českou teologii obohatit.
7 Dosud byly napsány již tři disertace zaměřené na analýzu Hryniewiczovy tvorby.
8 HRYNIEWICZ W., „Naděje na všeobecnou spásu“, přel. W. Bugel, Teologické texty 4/2001, s. 149—153, 5/2001, s. 191—193. V polovině 90. let minulého století měl v ekumenickém vydavatelství „Síť“ vyjít překlad první z Hryniewiczových knih věnovaných naději na spásu pro všechny: Nadzieja zbawienia dla wszystkich; o jeho osudu však doposud není nic známo.
