Viktor E. Frankl: Homo Patiens

Autor: Petr Burda - Číslo: 2006/4 (Recenze)

Viktor E. Frankl, Homo Patiens. Přeložil Eugenio Fizzotti. Queriniana, Brescia 2001, 136 str.

Vídeňský profesor neurologie a psychiatrie Viktor E. Frankl (1905—1997) patří mezi nejvýznačnější osobnosti moderního uvažování o člověku, jeho lékařská analýza daleko přesáhla rámec medicíny a vstoupila na pole filosofie. V jeho myšlení se setkávají personalistické a existencialistické důrazy s výzkumem neuróz, vycházejícím z psychoanalytického zkoumání oblasti nevědomí. Vypracoval samostatný psychoanalytický systém, který nazval logoterapie, nebo také třetí vídeňská psychoterapeutická škola (první byla Freudova, druhá Adlerova), to proto, že za hlavní zdroj neuróz moderního člověka označil jeho nenaplněnou potřebu smyslu; v roce 1955 pro tuto neurózu zavádí termín noogenní neuróza. Tato neuróza roste a vytváří se díky tzv. existenciálnímu vakuu.¹

Logoterapie je terapeutickým přístupem k člověku, který trpí nejzávažnějším problémem lidské existence, neschopností nalézt zásadní a celostní smysl svého života: Proč tu jsem? Jaký je smysl mého života? Jaký je konečný smysl všeho, co tu dělám? Současně se snaží pomoci člověku nalézt bezpodmínečnou víru v obecný, všezahrnující smysl existence. Logoterapie usiluje o otevření člověka vůči smyslu života, vůči směru a cílenosti jeho běhu, to znamená snaží se otevřít jej vůči budoucnosti.

Frankl přednášel na mnoha světových univerzitách (ve Spojených státech, v Rakousku aj.), na několika z nich dokonce zřídil samostatné katedry logoterapie. Během svého života obdržel 29 čestných doktorátů a profesur.

Pětadvacet let řídil vídeňskou neurologickou kliniku a během své odborné praxe vydal 32 knih. Patrně nejznámější se stala kniha Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager, v níž reflektuje vlastní zkušenost. V extrémních podmínkách koncentračních táborů Frankl nachází existenciální potvrzení svých antropologických představ o distanci vůči sobě a sebetranscedenci, ověření svých tezí o utrpení, vině, osudu a svobodě, a tedy prověření platnosti „vůle ke smyslu“. V roce 1948 obhajuje svou doktorskou tezi Nevědomý Bůh, kde důsledně analyzuje strukturu i finalitu vůle ke smyslu.

Česky vyšly z Franklova rozsáhlého díla zatím tyto knihy: …a přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor, Kostelní Vydří 1996; Teorie a terapie neuróz. Úvod do logoterapie a existenciální analýzy, Praha 1999; Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie, Praha 1994; Vůle ke smyslu, Brno 1994; Lékařská péče o duši, Brno 1994; Co v mých knihách není. Autobiografie, Brno 1997; Psychoterapie pro laiky, Brno 1998.

Kniha Homo patiens zaujímá ve Franklově díle významné místo, o čemž svědčí trojí vydání a přepracování samotným autorem (Homo patiens. Versuch einer Pathodizee, Wien 1950; Anthropologische Grundlagen der Psychotherapie, Bern 1975; Der leidende Mensch. Antropologische Grundlagen der Psychotherapie, München—Zürich 1990). Není náhodou, že knihu přeložil současný prezident SILAE (Societŕ Italiana di Logoterapia e Analisi Esistenziale), který současně řídí Facoltŕ di Scienze dell'Educazione dell'Universitŕ Pontificia Salesiana di Roma a je přímým Franklovým žákem. V knize je totiž zásadním způsobem shrnut Franklův komplexní pohled na člověka.

Hned v první kapitole se autor vymezuje vůči redukcionistickým koncepcím člověka, jak je poskytuje fyziologismus, psychologismus a sociologismus. Všechny -ismy viní z totalizující generalizace, v níž je parciální výseč člověka povýšena na všezahrnující princip. Člověk se tak stává „homunculem“ a humanismus „homunculismem“ (s. 18—19), interpretační klíče těchto koncepcí jsou aplikovány i na zásadní existenciální rozměry lidské existence. Tato skutečnost je například patrná v psychoanalýze S. Freuda, v níž všechny polohy vnitřního neklidu jsou diagnostikovány jako symptomy neurózy. Takovou metodologii viní z „metafyzické povrchnosti“ (s. 23).

Franklovi tyto rozličné polohy vnitřního neklidu dávají poznat člověka jako „autentické mystérium“ (s. 27). Psychoanalýzu úplně nezatracuje, ale doplňuje její metodologii o tzv. logoterapii, která za některými polohami vnitřního neklidu nalézá existenciální, bytostnou potřebu smyslu, který se nedostává. Psychologismus opomíjí existenciálně-duchovní rozměr osobnosti člověka tím, že nechává nepovšimnutou intencionalitu duchovních aktů člověka. Tedy tím, že se důsledně nezabývá transcendentní strukturou lidského jedince.

Existenciální analýza ve Franklově pojetí odhaluje otázku po smyslu a hodnotách, kterou je sám člověk. Logoterapie znovu promýšlí psychoterapeutická témata svobody a odpovědnosti v souvislosti s uchopováním smyslu a hodnot. „Existenciální analýza odkazuje člověka k odpovědnosti a svobodě, deklaruje svobodu a odpovědnost jedince a do středu svého zájmu klade tři hlavní pilíře: smysl utrpení, lidskou důstojnost a vědomí o vlastní odpovědnosti.“ (s. 36)

Frankl klade vedle sebe dyády potěšení-hodnota, instinkt-smysl. Nepřijímá tvrzení, že v člověku je primární puzení k potěšení; za hlavní pokládá vnitřní orientaci člověka ke smyslu a hledání hodnot. Jinými slovy, poukazuje na intencionalitu duchovního rozměru člověka. „Člověk není puzen instinktem, ale je přitahován hodnotami.“ (s. 40) Nejen psychično má vlastní dynamiku, ale i duchovno.

Právě toto puzení k hodnotám vede člověka k hledání hodnoty nejvyšší, kterou je láska. Autor dokonce cituje Hanse Urse von Balthasara, podle něhož „smysl bytí spočívá v lásce“.² Láska je možná pouze ve vztahu k Ty. Hodnota (hodnoty), k níž je člověk přitahován, má osobní, či dokonce supraosobní charakter nějakého Ty. „Pouze duchovní osobě lze říci Ty, nelze říci Ty nějaké hodnotě o sobě, něčemu, ani partikulární výseči nějaké osoby, třeba barvě vlasů (...)“ (s. 48)

V této perspektivě je vůle k moci v přímém protikladu s vůlí milovat. Láska v sobě zahrnuje významuplnost bytí. Moc usiluje o užitkovou hodnotu nějaké věci, ale láska usiluje o lidskou důstojnost. Moc působí egoismus, sobecké zájmy, ale láska činí člověka vnímavým pro hodnoty. Láska nejenže je vztažena k nějakému Ty, ale také umocňuje Já.

Existence člověka neustále osciluje mezi „být“ a „mít být“: člověk tu není proto, aby byl, ale aby se stal tím, čím být má. „Pouze Já, které směřuje k nějakému Ty, může integrovat vlastní Ono.“ (s. 51)

Sociologismus Frankl viní z toho, že interpretuje vše pod zorným úhlem podmíněnosti. Sociologismus usiluje o relativizování a subjektivizování každé skutečnosti díky sociologické perspektivě, ale přehlíží duchovní objektivitu: logos (s. 54). Frankl uznává, že vše lidské je podmíněné, avšak tato podmíněnost je mu skutečností, která vyzývá člověka k tomu, aby byla překonána (s. 52). Podmíněnost je člověku úkolem.

První část knihy končí pokusem o objasnění toho, čemu říká patologie takzvaného ésprit du sičcle. Tuto patologii charakterizuje čtyřmi základními momenty (s. 62—65):

1. Provizornost ve způsobu života, která spočívá v žití ze dne na den.

2. Fatalistický postoj k životu, moderní -ismy jako by přesvědčovaly člověka, že je pouhý robot s podmíněnými reflexy, instinktivní stroj nebo produkt dědičnosti či prostředí apod., čímž jej olupují o svobodu a zodpovědnost.

3. Kolektivistická mentalita, která se projevuje nadvládou sloganů, módy, veřejného mínění apod.

4. Fanatismus, který se projevuje ignorováním osobnosti toho, kdo myslí odlišným způsobem.

Tuto atmosféru Frankl interpretuje jako atmosféru nihilistického popření smyslu. Ve druhé části se snaží dát hlubší interpretaci tohoto nihilismu. Aby mohla být do psychoterapie uvedena kategorie hodnoty, povinnosti a smyslu, je nezbytné, aby byl nihilismus překonán (s. 71).

Člověk není tím, čím je, ale stále se stává, „nemůže o sobě říci: jsem, kdo jsem, nýbrž pouze: jsem tím, čím se stávám, nebo stávám se tím, čím jsem; in actu se stávám tím, čím jsem in potentia.“ (s. 72) Pouze Bůh může o sobě říci: Jsem, který jsem (actus purus).

Jestliže smysl lidského bytí spočívá v tomto konstitutivním napětí, pak spočívá v přibližování existence k esenci. „Staň se tím, čím jsi, chce také říci: staň se tím, čím se jedině ty můžeš a musíš stát.“ (s. 72) Smysl života spočívá v tom, že člověk realizuje vlastní esenci. „Otázka po smyslu života je kladena způsobem, který je radikálně konkrétní, a odpověď člověk získává pouze aktivně: odpovědět na otázky života znamená z-odpovědět.“ (s. 72—73)

Smysl všeho, absolutní smysl, je neuchopitelný, celek nemá smysl, neboť má nadsmysl. Totalita je cele proniknuta „nadsmyslem“ (s. 74). Nadsmysl je nedemonstrovatelný, nepotřebuje být demonstrován, je nemožné, ale i zbytečné jej demonstrovat. Nemohu jej nijak postihnout, neboť jej nikdy celý neuchopím.

Člověk je však jedinou bytostí, která se po smyslu táže. Racionálně se nelze ptát, jaký smysl má otázka po smyslu. Je třeba přestat hledat smysl hledání smyslu. Když je otázka po smyslu něčím řízena, je tím zároveň znehodnocena, protože celek nemá smysl, ale nadsmysl. „Lze říci, že ve své totalitě je svět zbaven smyslu, podobně jako naše existence nemá smysl a ani jej nemůže mít, protože ona sama je smyslem.“ (s. 75) Rozdíl mezi smyslem a nadsmyslem je důležitý nejen v teorii, ale také v praxi.

Apriori nemohu o nadsmyslu nic znát, nýbrž jen aposteriori. „Oslabení víry v nadsmysl znamená jeho eliminaci.“ (s. 76)

Frankl shledává zkušenost utrpení jako nejintenzivnější existenciál smyslu. Člověk v sobě nese schopnost trpět, v tom je existenciální okamžik dotyku smyslu. Člověk rozhoduje sám o sobě, volí, každá taková volba je sebeuskutečňováním. Každá realizace nějaké hodnoty předpokládá utrpení a schopnost trpět (s. 78). Frankl však shledává, že člověk trpí neschopností trpět ztrátou smyslu, neboli anestezií vědomí smyslu (s. 79). Utrpení je pro člověka v jistém smyslu konstitutivně povinné. Člověku je vlastní tragická struktura existence, „esence člověka spočívá v tom, že je trpící bytostí: homo patiens“ (s. 84).

Smyslem naplněné utrpení je vždy vztaženo daleko za samotnou otázku po smyslu utrpení. „Jedním slovem: smyslem naplněné utrpení je obětí.“ (s. 86) V oběti se člověk nalézá a stává tím, kdo neustále rozhoduje o tom, co je (s. 98).

Ve třetí části se autor snaží nalézt východisko z uzavřeného pojetí autonomie člověka, jak ji staví humanistické -ismy. Toto východisko nalézá v transcendentní struktuře bytí, která je vztažena ke smyslu, či k nadsmyslu. Připouští, že Bůh může být pojímán jako tento „nadsmysl“. V tomto duchu je lhostejné, je-li kdo ateista či věřící, neboť v obou případech je vztažen k nadsmyslu osobní povahy, k nadsmyslu, který naslouchá potřebě člověka (s. 100).

Východiskem z existenciálního vakua je Franklovi smyslem naplněné prožívání utrpení (sacrificium), které transformuje utrpení do autentické povinnosti, do plně smysluplné činnosti. Nauka o esenci člověka se však nemůže omezit pouze na imanentní rovinu. Člověk, který takovou oběť uskutečňuje, současně přijímá nevyslovitelnost nadsmyslu. Sacrificium je prostorem, ve kterém se člověk projektuje (s. 112).

V utrpení oběti člověk předjímá sebe sama takového, jaký ve své esenci je. Nihilismus je překonatelný pouze v přijetí existenciality existence člověka. Humanismus je překonatelný pouze v uznání transcendentality lidské existence (s. 113). Tato transcendentalita směřuje k osobnímu Bohu (s. 117). Bůh je nevyslovitelný a neuchopitelný, lze v něj pouze věřit a milovat jej (s. 120). Homo patiens je podstatně otázkou po smyslu, odpovídá na otázku, která je mu kladena, jeho odpovědí je utrpení naplněné smyslem (s. 128).

Kniha Homo patiens je překonáním každé deterministické psychologie a sociologie. Frankl se tu radikálně staví proti humanistickým -ismům, zejména biologismu, psychologismu a sociologismu, které viní z toho, že hledání smyslu nahrazují indoktrinací. Jeho pojetí hledání smyslu jako základní potřeby člověka se nese v augustinovské linii člověka srdce a kierkegaardovské linii niterného člověka,³ objevuje pravdu o člověku, smysl, ke kterému tíhne jako vertikálně transcendující skutečnost.

Frankl se sice vyhraňuje vůči sekulárním humanismům, ale nezamítá jejich výchozí intuice, naopak je prohlubuje, analyzuje. Zvláště ceněna je u něho existenciální analýza a psychoterapie. A tak je možno říci, že jde o myšlení dialogické, které nihilismus moderního myšlení i s jeho relativismem chápe jako negativní teologii (s. 117), chápe jej jako poslední výkřik, avšak nikoliv jako poslední slovo.

Autor své téma zpracoval sice stručným, ale přece jen obsažným a vyčerpávajícím způsobem. Homo patiens je významným příspěvkem k uvažování o člověku. Nelze než si přát, aby kniha vyšla také v českém jazyce.