V údolí smrti

Autor: Sinaj Wolfgang Adler - Číslo: 2006/4 (Ekumena)

Úryvky ze stejnojmenné knihy. Vydalo sdružení „Přátelé muzea dr. šimona Adlera v Dobré Vodě“ v nakladatelství AgAkcent, Zavlekov 2004.

Když jsme přišli do tábora, řekli nám, že jsou tu nejdůležitější dvě slova — stravování a apel. (...) Naučili jsme se znát cenu suchého krajíce chleba, protože jen když nám chybí, dokážeme jej náležitě ocenit. A když jsme krajíc chleba dostali, pocítili jsme obrovskou sílu, která je v malém krajíčku uschovaná a která člověku pomáhá vzchopit se a překonat problémy a utrpení. Cena krajíce chleba stoupla nad jakýkoliv obnos peněz. Člověk pochopil a pocítil, co nám říkávali naši moudří, jejich vzpomínka buď k požehnání: i malý kus chleba je zakázáno znehodnotit. Teprve tady jsme uviděli, že v kousku chleba nám dal Bůh, buď požehnáno jeho jméno, sílu pro přežití.

Důstojnost člověka tu byla úplně pošlapána, stali jsme se skupinkou čísel, jejichž osud měli absolutně ve svých rukou utlačovatelé, hrající si s námi podle tužeb svých nečistých duší. Otcův pohled na svět v Auschwitzu nabyl podoby „marnost nad marnost, všechno je marné“ (Kohelet 1,2). Hladem vyzáblá matka také prošla vším utrpením. Byla vyčerpaná, zlomená tělesně i duševně. V ghettu musela mýt podlahy, v Auschwitzu ji bili do tváře, ale přese všechno se držela. Povzbuzovali jsme se navzájem. Byli jsme přesvědčeni, že přijde krásná budoucnost. Dobré slovo mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Bylo to jediné, co jsme mohli jeden druhému poskytnout. Já jako jejich jediný syn, který s nimi v Auschwitzu byl, jsem cítil morální povinnost dát jim alespoň takovou útěchu.

V našem mládežnickém bloku byli chlapci z různých okupovaných zemí, většina z nich ze střední Evropy. Bylo tu i mnoho chlapců z Řecka. Někteří z nich dodržovali Tóru a její přikázání a uměli dobře hebrejsky. Mohli jsme tedy mezi sebou mluvit naším jazykem, i když já sám jsem hebrejsky nebyl zvyklý mluvit. Naštěstí, když jsem ještě byl doma, učil mě otec hebrejštinu, převážně její gramatiku. Každý den jsme se scházeli v jednom koutě bloku ke společné modlitbě a měli jsme také společný pár tfilin, mohli jsme tedy naplnit i toto přikázání. Díky společné modlitbě a společnému dodržování přikázání naší Tóry mezi námi vznikla silná pouta přátelství, i když naše rodiště ležela od sebe stovky kilometrů daleko. Když nastal svátek Chanuka, podařilo se nám získat jednu svíčku, která pro nás byla nesmírným pokladem. První noci svátku Chanuka jsme se shromáždili na horním patře jednoho z kavalců a zapálili jsme společně drahocennou svíčku. Zažehnutí svíčky zapálilo v našich srdcích naději na lepší budoucnost a posílilo v nás důvěru v „silnou horu naší spásy“. V takových chvílích se v nás probudil hluboký stesk po minulých dobách, vzpomínali jsme na dny, v nichž jsme radostně slavili svátek Chanuka spolu se svými blízkými. Ale ta krásná minulost jako by se vytratila, jako by neexistovala. A proto svátek Chanuka v nás s novou silou probudil prosbu, pramenící z hloubky našich srdcí, aby se byť ve vzdálené budoucnosti naplnila naše modlitba, kterou jsme tehdy zpívali: „Postav dům naší modlitby a tam Ti budeme obětovat díky za to, že v čase, kdy bylo přichystáno krveprolití, zbavil jsi nás nepřítele, a tehdy zakončím za zpěvu a hudby posvěcení oltáře.“ Svátek Chanuka je připomínkou velikých zázraků, které Bůh učinil našim praotcům ve dnech, kdy Izrael trpěl a Bůh jej zachránil. Také my jsme tehdy prožívali velké utrpení, možná větší než to, které dopadlo na naše praotce, a věděli jsme, že pouze Bůh nás může zachránit.

Přikázali mi umístit koně, za které jsem zodpovídal, do stáje domu, jehož majitelem byl vesnický farář. Když jsem skončil s prací a esesák, který mě hlídal, vyšel ven, farář se na mě zkoumavě podíval a pozval mě do domu. Předložil mi na stůl namazaný chléb a teplé kafe. Zaradoval jsem se. Než jsem ale začal jíst, poprosil jsem jej o prominutí. Řekl jsem mu, že bych chtěl jíst s pokrytou hlavou. Věděl jsem, že tento zvyk Nežidé považují za projev krajní drzosti, proto jsem jej požádal o svolení. Moje prosba probudila v hostiteli zájem a začal si se mnou povídat. Ptal se mě, odkud pocházím, na mou rodinu, čím byl můj otec a tak podobně. Když jsem mu řekl, že otec byl rabín, podivil se a beze slova vytáhl ze své kapsy čepičku, nasadil si ji na hlavu a řekl hebrejsky: „Berešit bara Elohim et ha—šámajim veet ha—árec.“ (Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.) Bylo to zvláštní, poprvé jsem slyšel verš Písma ve svatém jazyce z úst Nežida. Ta slova jsem slyšel z úst křesťanského faráře, který, jak se ukázalo, se musel tento verš naučit na studiích k farářským zkouškám. Pak mi vyprávěl, jak se celá vesnice bojí příchodu Rusů a že mnoho lidí chce z vesnice uprchnout, ale on že zůstane. Ten večer byl pro mě novou zkušeností.

Jednoho dne za ranního šera při nástupu u táborové brány, když jsme čekali na příchod dozorců, ke mně přistoupil jeden člověk z naší skupiny, byl to přibližně čtyřicetiletý maďarský Žid, a řekl mi: „V Písmu je psáno (Žalm 27,14) — důvěřuj v Pána, posil a zesilni své srdce a důvěřuj v Pána. Proč je napsáno důvěřuj v Pána dvakrát? Copak nestačí, aby bylo napsáno pouze jednou, že máme důvěřovat v Pána?“ Bylo mi šestnáct a neznal jsem Tóru natolik, abych mu mohl odpovědět. „Já ti to tedy povím,“ pokračoval muž. „Někdy se člověk nachází v takové situaci, že by mohl ztratit důvěru v Pána, proto když verš říká — důvěřuj v Pána — hned se k tomu vrací a doplňuje — posil a zesilni své srdce a důvěřuj v Pána. Je potřeba se vzchopit a sebrat všechnu sílu, kterou v sobě člověk ještě chová, a nevzdat se. A poté, co jsi tak učinil, ti říká král David podruhé — důvěřuj v Pána — dokonce i v těch nejstrašnějších dobách se musíme vzchopit a důvěřovat Pánu.“ Naší společnou řečí bylo jidiš, řeč, kterou jsem se naučil právě v Auschwitzu. V mém rodišti v Praze se jidiš nemluvilo, ale němčina, kterou jsem dobře ovládal, mi pomohla se tento jazyk rychle naučit. Ten Žid mi tehdy nechtěl osvětlit nový výklad toho verše. Věděl jsem, že v té chvíli je zmíněný verš smyslem jeho života a že mu dává sílu žít.