Univerzální spasitelství Ježíše Krista a prehistoričtí lidé či hominidé

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2006/4 (Studie)

Problematice spásy prehistorických předchůdců dnešního člověka se v odborné literatuře věnuje prakticky nulová pozornost. Jenomže lidé přicházejí a zajímají se o to, jak je to se spásou neandertálských lidí, představitelů homo erectus nebo homo habilis,¹ a proto by teolog nad ne zcela obvyklým tématem rozhodně neměl mávnout rukou.

Je zřejmé, že tento problém před teology postupně vyvstal v souvislosti s vědeckými (k předvědeckým nálezům jistě docházelo i mnohem dříve) nálezy artefaktů a kosterních pozůstatků předvěkých lidí, které nejen archeology, prehistoriky a paleoantroplogy znepokojovaly od druhé poloviny devatenáctého století také pod vlivem prací Ch. Darwina O původu druhů z roku 1859 a O původu člověka z roku 1871.² Není tajemstvím, že magisterium katolické církve se vůči různým podobám vývojové teorie i údajům z oboru paleoantropologie chovalo zdrženlivě, ba odmítavě. Nedivme se, protože ve hře byla nejen biblická zvěst o stvoření, ale především sebepochopení člověka.

Mělo by být zřejmé, že jednou věcí je fakt evoluce nebo různých prehistorických druhů člověka či hominidů, a druhou věcí je filosofický výklad těchto skutečností. Proto imanentistické interpretace, materialistického nebo panteistického typu, této úchvatné skutečnosti budou vždy neslučitelné s trvale platnými údaji Zjevení a s křesťanskou vírou. Řečeno stručně: křesťan, judaista a v jistém ohledu ani muslim nebude nikdy moci zradit přesvědčení, že člověk byl stvořen živým Bohem a že je Božím obrazem. Otevřenou otázkou ale je, jak Bůh při tomto svém stvořitelském díle konkrétně postupoval. Odhalování tohoto postupu leží v kompetenci paleoantropologie, a nikoli v kompetenci teologie. Mezi nepopiratelnými údaji vědy a Zjevením nesmí být rozpor, názorový střet však může a často také musí nastat na poli interpretační vědy, tedy v oblasti výkladu zmíněných skutečností.³ Pokud by teolog nerespektoval skutečnosti objevené paleoantropology, znamenalo by to ohrožení věrohodnosti jeho práce i příslušného způsobu prezentace Božího zjevení.

K určité proměně postoje došlo v roce 1950, kdy se Pius XII. v encyklice Humani generis vyjádřil v tom smyslu, že evolucionismus může být věřícími do jisté míry přijímán, když jde o vývoj lidského těla. Křesťan je však vázán věřit, že lidská duše je stvořena bezprostředně Bohem.⁴ Jan Pavel II. a spolu s ním prozatím chronologicky poslední dokument Mezinárodní teologické komise⁵ tedy hovoří o takzvaném „ontologickém skoku“, což by měl být v zásadě náhlý přechod od zvířecího hominida k člověku s nesmrtelnou duší.⁶ Papež i zmíněná komise však odmítají determinovat, ve kterém okamžiku k tomuto ontologickému skoku došlo. Důvod vedoucí k tomuto popisu tajemství stvoření člověka je nabíledni: jednota lidského rodu je předpokladem společenství každého člověka s Kristem v Duchu Svatém a definitivní jednoty všech vzkříšených ve společenství svatých.⁷ Tento, řekněme, soteriologický zájem je z teologického hlediska zcela oprávněný a na základě analogie víry mu nemůžeme upřít hluboké opodstatnění.

Model „ontologického skoku“ však není bez problémů jednak z hlediska širšího kontextu křesťanské antropologie, jednak z hlediska výpovědí nálezů kosterních pozůstatků různých předků člověka a jejich artefaktů.

Z hlediska širšího kontextu křesťanské antropologie vyvstávají následující otázky: Jak skloubit „ontologický skok“ s důrazným odmítnutím jakékoli formy dualismu, s nímž se v příslušném dokumentu MTK na celé řadě míst setkáváme⁸ a které soudný teolog musí na základě svědectví Písma vzít za své? Nestojíme tu náhodou před ne zcela vědomou analogií s nepřijatelnou platónskou koncepcí neoduševnělého těla, do něhož je jaksi ex post vlita duše?⁹ Nenahrávalo by toto učení určitým způsobem reinkarnacionistickým teoriím? Jak by mohlo lidské tělo existovat bez lidské duše na zvířecí rovině (hominid před vlitím duše), přičemž druhově totéž tělo by o generaci později existovalo sjednoceno s lidskou duší? Jestliže Tomáš Akvinský vyjadřuje biblický nedualismus prostřednictvím aristotelské terminologie tak, že duše je podstatnou formou těla, je třeba si opět položit otázku: Jak by lidské tělo v poslední generaci před hypotetickým ontologickým skokem mohlo existovat bez své podstatné formy?¹⁰ Osobně si dost dobře nedovedu představit, jak by mohl mít první člověk rodiče, kteří by byli jen zvířaty.¹¹ Dále je třeba si zcela jasně uvědomit, že antický názor, podle něhož docházelo k oduševnění lidského plodu až několik týdnů po početí, je dnes teologií opuštěn, protože lidská bytost nevzniká jaksi nadvakrát. Zmíněná antická teorie, která se objevuje ještě v teologických dílech vrcholné scholastiky, by totiž mohla ospravedlňovat vyhnání plodu v nejranější fázi těhotenství. Ačkoli nechci stavět na překonané hypotéze paralelismu mezi ontogenezí a fylogenezí, analogie víry zde v oblasti oduševnění prvního člověka a každé další lidské osoby určité styčné body nemůže nevidět.¹² To ale znamená, že teorie o skokovém oduševnění lidského těla připraveného vývojem není plně v souladu s některými základními postuláty křesťanské teologické antropologie. Nezbývá než konstatovat, že mezi soteriologickým zájmem a nedualistickým principem existuje ne právě malé napětí.

Lze říci, že celý problém úvah o tom, jak je to se spásou různých prehistorických druhů, které paleoantropologové řadí do rodu homo, se soustředí do otázky: Odkdy jde o člověka? Máme v případě homo habilis a homo erectus¹³ hovořit o určitém druhu lidí, anebo jen o určitém druhu hominidů, tedy předchůdců člověka? Máme klást určitý ontologický skok do doby před 2—3 miliony let, nebo do mnohem pozdější doby? Odpověď na ni pochopitelně zajímá nejen křesťanské teology, ale také filosofy, antropology, paleoantropology¹⁴ a v zásadě všechny zvídavé lidi, protože ve hře je klíčová otázka, kým ve skutečnosti jsme my sami. Z uvedeného důvodu byla navržena určitá kritéria lidství, která si nyní připomeneme.¹⁵

1. Mozkovna vzpřímeně se pohybujícího hominida by měla mít objem přesahující 800 kubických centimetrů, aby tento druh mohl být zařazen do rodu homo. Po objevu fosilií druhu nazvaného homo habilis byla tato hodnota nikoli bez bouřlivých diskusí upravena na 600 kubických centimetrů.¹⁶ Uvedené kritérium ale nemůže být rozhodující, protože jde pouze o vědeckou konvenci, na což v zásadě poukazuje sám výrazný posun z 800 na 600 kubických centimetrů. Nelze však popřít, že určité rysy formování mozku podobného lidskému se začaly projevovat před dvěma až třemi miliony let. Jde například o jasně převažující pravorukost, která u lidoopů není patrná.¹⁷

2. Tento tvor musí vyrábět nástroje, jimž dává záměrně určitý specifický tvar. Dnes je však známo, že někteří rozvinutější živočichové si vypomáhají určitými „pranástroji“. Je jasné, že rozdíl mezi živočichem a člověkem tkví v záměrném, tedy intencionálním utváření nástroje.¹⁸ Jak ale stanovit ostrou hranici mezi vědomou a instinktivní činností, zejména když určité kamenné industrie se po celá statisíciletí u pralidí či hominidů téměř nerozvíjely? Dlužno podotknout, že záměrně vyráběný nástroj svědčí o velmi vysokém stupni zručnosti i o vyspělosti mozkové činnosti!¹⁹

3. Naprosto jednoznačným znakem lidství jsou pohřby, které zřetelně dokládají, že zmíněný tvor si uvědomoval svou odlišnost od přírody, v níž se pohyboval a kterou přetvářel podle své potřeby. Pohřby zřejmě rovněž dokládají povědomí tvora o určité formě posmrtné existence.

4. Nejvyšší formou projevu lidství je tvořivé myšlení, které vede k ustavičné inovaci technologií a které se projevuje uměním.

5. Pokud by teolog měl stanovit jednoznačné kritérium plně rozvinutého lidství, zřejmě by hovořil o tom, že člověk se vyznačuje určitou formou vědomí vlastní mravní odpovědnosti, což je evidentní předpoklad svobody. Právě svoboda je zřejmě to, co z nás dělá obraz Boží podle biblického pojetí, protože jen svobodný tvor může být povolán Bohem do vztahu smlouvy; jedině svobodný člověk odpovídá za to, zda dosáhne plnosti spásy, anebo se s tímto svým cílovým zaměřením mine. Jedině svobodný člověk je také schopen spáchat prvotní hřích a poznamenat tak své potomstvo. Toto vědomí ani zneužití vlastní svobody ale pochopitelně není možné dokladovat z kosterních pozůstatků nebo z artefaktů tvora aspirujícího na lidskou důstojnost.

Jestliže máme doloženo, že pohřbíval již neandertálský člověk, pak bychom zřejmě o lidství tohoto tvora neměli pochybovat.²⁰ První mousterienské pohřby máme doloženy z doby asi před 100 000 lety na Blízkém východě. Dlužno přiznat, že není jisté, zda neandertálská populace pohřbívala všechny zemřelé, nebo pouze některé vybrané jedince.²¹ Je však nanejvýš pravděpodobné, že neandertálec po sobě nezanechal zřetelné projevy umělecké tvorby a že jeho technologie byly po dlouhá období, myšleno v řádu desítek tisíc let, v podstatě stále stejné. Vzhledem k morfologii dolní části lebky se zdá být pravděpodobné, že neandertálec musel mít potíže s utvářením a zejména s rozvíjením artikulované řeči v dnešním slova smyslu, což ale pochopitelně neznamená, že neandertálci by mezi sebou nekomunikovali. Nebyli ale pravděpodobně schopni sdělovat si složitější záležitosti, což nedovolovalo výraznější rozvoj jejich kultury. Můžeme tudíž uzavřít, že neandertálec představoval lidskou bytost, a proto duchovně tělesnou bytost, jejíž lidství ale ještě nebylo plně rozvinuto (jazyk, umění, analogické — metaforické — vnímání skutečnosti).²²

Je evidentní, že se všemi znaky plně rozvinutého lidství se setkáváme u pravěkého člověka, který někdy bývá označován jako kromaňonec či lovec mamutů a který vstoupil na scénu asi před 50—40 tisíci lety. Dřívější hypotézy o tom, že kromaňonci se mísili s neandertálci, jsou dnes nahrazovány míněním o koexistenci obou druhů lidí, která zřejmě přerůstala ve střety. Na základě analýzy mitochondriálních DNA v současné lidské populaci na celém světě se zdá, že dnešní lidstvo jako celek by mohlo mít genetický původ v jedné jediné ženě, která žila asi před 150 000 lety v Africe.²³ Jestliže tato hypotetická Eva byla pramatkou kromaňonců, tedy i nás, byla také pramatkou našich nejbližších příbuzných, neandertálců?²⁴ Maně se vtírá otázka: Není to stopa po onom „ontologickém skoku“, o němž byla řeč výše? Anebo by bylo přesnější hovořit o posledním či předposledním z celé řádky „ontologických skoků“: první by spočíval v nenadálém zvětšení mozkovny a v záměrném tvarování nástrojů (před 1,5 milionu let), druhý ve zvládnutí ohně (asi před 700 000 let), třetí v pohřbívání a uvědomění si vlastní vydělenosti z přírody, možná také posmrtného života (asi před 100 000 lety), konečně skok ve smyslu nebývalé inovativní tvořivosti, analogického myšlení, utváření jazyka v dnešním slova smyslu, ve zrodu vědomí vlastní mravní odpovědnosti (asi před 50—40 tisíci lety)? Je pravděpodobné, že kromaňonec se objevil v jedné lokalitě, zřejmě v severní Africe nebo na Blízkém východě, z níž se pak šířil. Neandertálce kulturně a technologicky výrazně překračoval, a tak ho postupně vytlačoval, až došlo k tomu, že neandertálci asi před 30 000 lety zmizeli ze scény, na níž zůstal pouze dnešní člověk.

Jako příklad netušeně rozvinuté kultury kromaňonského člověka již v období zhruba před 27—25 tisíci lety uveďme nálezy v dnes světově proslulé jihomoravské lokalitě Dolní Věstonice, kde se objevily velmi překvapivé skutečnosti: nejen pohřby, ale také stopy umění svědčícího o rituálech (?) — dokonce první známé detailní znázornění lidské tváře v dějinách lidstva (plastika bývá nazývána „Venuše s křivou tváří“ nebo „Venuše da Vinci“), jednoduché kostěné hudební nástroje... V poslední době se dokonce setkáváme s názorem, že obyvatelé sídliště v Dolních Věstonicích tkali látky, což se dá dedukovat z otisku tkaných struktur na vypálených vzorcích figurkové keramiky.²⁵

Z toho, co bylo doposud řečeno, lze vyvodit následující: Již homo habilis a homo erectus představují bytosti se v zásadě lidským tělesným vzezřením. Nám prozatím známé stopy po těchto bytostech vypovídají o jejich schopnosti vyrábět nástroje, a proto můžeme hovořit o jakýchsi předstupních rozvinutějších forem lidství. Otevřeně řečeno, z etického hlediska bych se neodvažoval tvrdit, že (dnes pochopitelně hypotetické) zabití představitele homo habilis nebo homo erectus by bylo na stejné rovině jako ulovení nějakého zvířete. U neandertálského člověka můžeme hovořit o komplexnějším, ale ještě ne plně rozvinutém lidství. U člověka kromaňonského jde o lidství plně rozvinuté, o nás samotné.²⁶ Biologický substrát je totiž u lovců mamutů a u nás týž, odlišnosti mezi nimi a námi se týkají jen různé kulturní úrovně. Následný rozvoj a vstup člověka do dějin je pouze odhalováním, naplňováním a rozvíjením duchovních potencialit obsažených v kromaňonském člověku již od počátku.

Z řečeného si dovolím vyvodit, že o jasném vymezení člověka by bylo možno hypoteticky uvažovat jen na rovině vědomí mravní odpovědnosti, které buď v nějaké formě je, nebo není. Stačí opět připomenout fakt, že biblická zvěst považuje za nedílnou a určující součást lidství svobodu — která je také předpokladem prvotního provinění tvora jménem člověk. Již jsme poznamenali, že nemáme a zřejmě nikdy nebudeme mít prostředky, které by nám umožnily jednoznačně stanovit, kdy k tomuto probuzení mravní odpovědnosti a zneužití došlo. To ale neznamená, že první člověk, který si nějakým způsobem začal uvědomovat svou mravní odpovědnost, by měl striktně zvířecí předky. Zde zřejmě teolog nemůže neuvažovat o onom ontologickém skoku, jak bylo naznačeno výše, avšak ne v tom smyslu, jako kdyby před tímto ontologickým skokem dvounohý a dvouruký tvor vyrábějící nástroje byl jenom vysoce rozvinutým živočichem.

Zdá se tedy, že Bůh utvářel člověka nejen tak, že pomocí evoluce ztvárňoval jeho tělo, které by v určitém okamžiku vybavil nesmrtelnou duší, nýbrž tak, že utvářel různé stupně lidství na tělesné a duchovní rovině zároveň, což plně odpovídá základní tezi o jednotě mezi tělem a duší, o tom, že duše je podstatnou formou těla. V zásadě lidské tělo by přece nemohlo existovat bez své podstatné formy.

Nyní si dovolím odbočku, protože náš postup prozatím stavěl na projevech duchovních schopností ze strany pravěkých lidí nebo jejich předchůdců. Je ale toto naše funkcionalistické pojetí duše správné? Musí se duše vždy projevovat naplno? Odpověď není tak obtížná, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť naše vlastní zkušenost dokládá, že lidští jedinci, kteří nikdy plně, nebo dokonce téměř vůbec nerozvinuli svou duševní potencialitu, jsou považováni za lidi, jejichž základní lidská práva musíme respektovat, i když oni nejsou schopni je uplatňovat. Lidství tedy není v zásadě definováno pouze výkonem a prokazováním všech duchovních schopností, které charakterizují duchovně tělesnou konstituci člověka. Kdo by pochyboval o lidství novorozence, který ještě neumí chodit a mluvit? Lidství je v případě jedince dáno zaměřením k vyšším projevům duchovní činnosti, a nikoli faktickým výkonem. To platí i v případě jedinců, kteří jsou nějak postiženi a omezeni. Aniž bych chtěl vyvolávat asociace s dnes nepřijímanou teorií paralelismu mezi ontogenezí a fylogenezí, dovolím si uvažovat o tom, že bychom mohli představitele ne plně rozvinutých forem lidství vnímat podobně jako vnímáme dnešní lidské jedince, u nichž nedošlo k plnému rozvinutí jejich duchovních potencialit. Nemohlo by právě toto konstatování napomoci k překlenutí napětí mezi soteriologickým zájmem pohledu teologie na stvoření člověka a nedualistickým principem — mezi pohledem křesťanské teologie na stvoření člověka a údaji paleoantropologie?

To, co jsme právě řekli, velmi úzce souvisí s tématem, o němž pojednáváme. Mají různé druhy pralidí či hominidů posmrtný život, anebo ne? Jak bychom si měli představit jejich vzkříšení z mrtvých a jak by to bylo s jejich začleněním do společenství svatých v nebeském Jeruzalémě? Jednoznačné odpovědi na právě nastolené otázky zná pouze ten, kdo tyto naše předky a nás samotné stvořil. Podle mého přesvědčení ale stvoření zahrnuje také určité zacílení, a proto Trojjediný má pro každého tvora, jehož postavil na tuto zemi nebo případně na nějakou jinou planetu v kosmu, také odpovídající kategorii spásy (srov. Mdr 1,14; Mk 16,15; Řím 8,18—25), což by měl být v případě rozvinutého hominida či ne plně rozvinuté formy lidství podíl na plnosti Krista. Forma spásy zároveň plně odpovídá stupni bytí daného tvora. Jak to bylo a je konkrétně s výše zmíněnými hominidy či pralidmi, se dozvíme, až spatříme Boha tváří v tvář. Jestliže křesťané nikdy nepochybovali o možnosti spasení těch lidských jedinců, u nichž nemohlo dojít k plnému rozvoji jejich lidství v každém ohledu, mohli bychom zřejmě uvažovat i o podílu neandertálců a případně i starších druhů lidí či hominidů na společenství svatých v nebeském Jeruzalémě, ale konkrétně si to představit nedovedeme. Nezapomínejme na skutečnost, že i homo habilis, homo erectus i neandertálští lidé byli zaměřeni k plnosti lidství, tím pádem i ke Kristu.²⁷

Musíme ale zcela upřímně přiznat, že všechno naše dosavadní lopotné namáhání v podstatě neřeší zásadní a ožehavé otázky: Odkdy jde o člověka?²⁸ Kde je onen předěl? Můžeme si dovolit přijmout teorii více ontologických skoků a více prehistorických stupňů lidství? Ačkoli dnes existuje jen jeden druh člověka, nehrozí tu, že nějaký fanatik zneužije posledně zmíněný model k ospravedlňování své rasistické ideologie? Znalci dějin paleoantropologie vědí velmi dobře o projevech podobných manipulačních tendencí, ba dokonce o rafinovaných podvrzích, které měly rasistické ideologie ospravedlňovat.

I z tohoto hlediska tedy zůstává trvale v platnosti skutečnost, že člověk je sám pro sebe otázkou, ba záhadou. Naše zamyšlení nad původem člověka v souvislosti s problematikou spásy pralidí či hominidů ve světle víry a údajů vědy je jen určitou formou hledání odpovědi na otázku, kým vlastně jsme my sami. Jestliže ale existuje otázka spočívající v samotné existenci tvora jménem člověk, měl by také existovat ten, kdo ji položil a stále klade. Mělo by tudíž být zřejmé, že tyto úvahy je třeba brát výhradně jako hledání a jako pokus sladit skutečnosti, o nichž nás informuje dnešní paleoantropologie na jedné straně, s tím, co vypovídá víra a křesťanská antropologie na straně druhé; jako pokus brát vážně nejen knihu zjevení, ale také knihu stvoření; jako pokus vyrovnat se také s napětími uvnitř samotné křesťanské antropologie mezi učením o „ontologickém skoku“ a nedualistickým postulátem biblického pohledu na člověka.

Nemám ale ani stín pochybnosti, když říkám, že bych velmi rád vyjádřil svůj neskonalý obdiv k předlouhé řadě našich předků, kteří dokázali obstát v nerovném boji o přežití s velmi prostými nástroji v rukou. Bez jejich odhodlání žít, bez jejich statečnosti, vynalézavosti a utrpení bychom zde dnes nestáli. Bez jejich námahy a utrpení by dnes Bůh neměl komu udělovat milost a Boží Syn by před dvěma tisíci lety neměl k dispozici tu lidskou přirozenost, kterou chtěl hypostaticky sjednotit se sebou. Úcta k těmto tvorům je specifickou formou sebeúcty a zároveň velkým závazkem pokračovat v nastoupené cestě a přivádět ji ke kýženému cíli.

Proces hominizace se nezastavuje ani dnes a podle toho, co nám říká Zjevení a víra, pokračuje nadpřirozenou fází christifikace, která podle Teilharda de Chardin spěje k bodu „Omega“,²⁹ jenž tajemně již je a ještě bude dovršením všeho, a zároveň dává smysl celému hluboce tajemnému procesu hominizace. Víra nám tedy dává určitý klíč k porozumění, protože prostřednictvím nevyhnutelně symbolické mluvy sděluje podstatné informace o cílovém zaměření gigantického směřování lidských pradějin a dějin. Z řečeného však vyplývá, že plné porozumění protologii bude možné až v okamžiku, kdy dojdeme k plnému poznání eschatologie. Naše kusé poznání eschatologie se tudíž odráží i v kusém poznání protologie.

Zusammenfassung

Das universale Heil und prähistorische Menschen oder Hominiden. — Wenn die Christen von der Möglichkeit des Heiles jener menschlichen Individuen, welche zur vollen Entwicklung ihres Menschtums aus jeder Hinsicht nicht gelangen konnten, nie zweifelten, könnten wir auch vom Anteil der elteren Gattungen der Menschen oder Hominiden an der Gemeinschaft der Heiligen im himmlischen Jerusalem erwägen, aber konkret können wir es uns vorstellen nicht.