Setkání je hlásání

Autor: Hermann Stenger - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/4 (Studie)

Z knihy H. Stengera Verwirklichung des Lebens aus der Kraft des Glaubens — Pastoralpsychologische und spirituelle Texte (Herder, Freiburg 1989).

„Svědectví“, o kterém je tu řeč, se neděje především vysloveným slovem, nýbrž už vyzařující silou osoby, konáním, a ještě spíš bytím. Odtud vyplývá závěr, že křesťan, jehož víra dosáhla zralosti (což je obvykle možné jen paralelně s lidskou zralostí), vydává trvale svědectví už svou existencí. Především to platí při setkávání s druhými.

Setkání ve všech svých formách zpřítomnění, jednání a mluvení je vynikající prostředek hlásání víry. Dát víru může jedině Bůh. Bůh však chce používat lidi, aby druhé přiváděli na cestu domů. Přitom se může stát, že určité specifické vlastnosti jednotlivců mohou být pro druhé spíš překážkou než umožněním víry. Osoba jako prostředník může být tupá a kalná, místo aby byla průhledná pro „světlo světa“. V takovém případě je otázka závazku k formulovanému slovu o víře druhořadá. Odpověď přijde sama, když ten, kdo chce pomáhat a radit, najde správný způsob setkání; záleží totiž na způsobu setkání, na něm závisí zdar či nezdar svědectví, a tím i splnění misionářského a apoštolského poslání.

Jak má tedy naše setkání s někým, kdo hledá radu a pomoc, vypadat, aby se stalo svědectvím naší víry? Jak můžeme „nést břemena druhých“, aniž zapomeneme „naplnit zákon Kristův“? Když vyjdeme z příslušných pokynů Písma svatého (1), snadno poznáme chybné postoje při setkání (2) a dokážeme blíže určit i závazek ke „službě Božímu slovu“ (3).

1. Pokyny Písma svatého

Před výkladem uvedu doslova dva biblické texty, které se velmi přesně zabývají správným chováním vůči bližnímu trpícímu nouzí a hříchem:

Galaťanům 6,1—5: Bratři, kdyby někdo byl stržen náhle k nějakému poklesku, uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti, jste přece lidé duchovní! Jen si dávej pozor každý sám na sebe, aby ses nedostal do pokušení i ty! Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon. Když si někdo o sobě myslí, že něco je, a zatím není nic, klame sám sebe. Každý ať si prozkoumá své vlastní dílo, a pak ať se chlubí každý jen sám sebou, a ne na účet druhého. Vždyť každý má na nesení dost svých vlastních nedostatků.

Židům 5,1—3: Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi.

Budiž mi dovoleno odhlédnout od toho, do jaké souvislosti patří tyto věty z listů Galaťanům a Židům.¹ Naše pozornost se obrací jen k postoji, který je tu uveden jako jediný přípustný pro setkání, které má pomáhat. Dvě výpovědi podle smyslu obsažené v obou citátech přitahují k sobě pozornost. V obojím případě je správný postoj k bližnímu chápán v závislosti na vědomí vlastní slabosti, ubohosti a náchylnosti k pokušení; v obojím případě se mluví o duchu mírnosti a dobroty, popř. o schopnosti soucítění.

Vědomí vlastní slabosti plodí zásadní solidaritu s tím, kdo hledá pomoc. Přicházejí k nám lidé zapletení do nouze, utrpení a hříchu a očekávají od nás, že jejich životní situace může být s naší pomocí změněna nebo aspoň ulehčena. Takové setkání se tedy neděje na stejné rovině — jako mezi kolegy v práci, přáteli nebo manželi. Výchozí situace obsahuje přirozený spád shora dolů, od nadřazenosti k podřazenosti, od dávání k braní. Takový spád je nebezpečný! Může se stát rejdištěm skryté samolibosti a subtilních potřeb moci a uplatnění. Proto vyzývá Pavel důrazně k sebekontrole („dávej si pozor každý sám na sebe“) a k řádnému nesení vlastního břemene. V listu Židům se dokonce považuje vlastní slabost za kapitál! Teprve ona umožní soucítění s nouzí bližních. To vše směřuje k solidaritě, k pospolitosti, která má své kořeny v osudu tvorů zatížených dědičným hříchem našeho lidství. Všichni sedíme na stejné lavici, ne jeden na trůnu a druhý na stoličce! A je to naše zásluha, že se nalézáme v roli toho, kdo pomáhá a poskytuje rady? Vždyť by tomu mohlo být klidně naopak! Z takového smýšlení pak vychází duch mírnosti a soucítění, bez něhož nemůže existovat žádná péče, ani péče duchovní.

Slovo „soucítění“ je příliš bledé, než aby mohlo vyjádřit smysl charizmatu metriopatie, o němž hovoří list Židům a nepřímo i list Galaťanům. Toto nezvyklé cizí slovo je vetřelec z helénistické filosofické mluvy a vyskytuje se v Písmu jen na tomto místě (Žid 5,2) ve formě slovesa metriopathein. Podle slovního kmene je spřízněno se dvěma slovy, která jsou pro nás běžná: sympatie a antipatie. Tyto způsoby chování nejsou při svém vzniku závislé na naší úvaze a vůli, takže mohou a mají být očištěny vědomou reflexí. Sympatie sama není láska, ani „láska k bližním“. Je rovněž nutné, abychom se naučili vycházet se svými antipatiemi. A k tomu nám Bůh nabízí — nám, nejen veleknězi — dar metriopatie. Je to schopnost soucítícího porozumění, vycházející z vědomí vlastní slabosti a střízlivé lásky, vzdálená stejně od moralizujícího chladného neporozumění jako od ústupného, slabošského srozumění. Soucítícímu porozumění odpovídá Freudova „volně se vznášející pozornost“, která v sobě obsahuje současně takt, kontakt a distanci. Žádá být zcela pro druhého a přesto zůstávat v odstupu. Další slovo, které je běžné v hlubinné psychologii a fenomenologii, — přijetí — vyjadřuje stejně dobře týž věcný obsah. Carl Gustav Jung řekl jednou v přednášce duchovním pastýřům: „Co člověk nepřijme, to nemůže měnit.“ „Přijetí“ znamená milující vnímání skutečnosti člověka. Je to odvaha k realitě, nejprve vlastní,² a pak k realitě druhých. Je to síla vidět srdcem, síla soudit, aniž bychom hned odsuzovali — podle slova Páně: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1). C. G. Jung připojuje k tomuto varování lidskou zkušenost: „Odsouzení neosvobozuje, ale utlačuje.“ Porozumění, pozornost, přijetí pak vytváří prostor důvěry, v němž případně může dojít ke změně, k proměně.

Vraťme se k výchozímu bodu našich úvah: naše setkání má být svědectvím. Má připravovat cestu božským darům víry, naděje a lásky. V životní realitě se pořadí těchto darů obrací. Abbé Pierre to mnohokrát zakusil u pařížských hadrářů: na prvním místě jsou všemožné služby lásky a milující příklon. Postupně taje led zahořklosti a zoufalství. Pomalu klíčí naděje. Tak se krok za krokem uvolňuje půda, aby vzklíčila víra v Boha, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.

2. Chybné postoje při setkání

Slabost nás lidí není jen kapitál umožňující soucítící porozumění, ale též hypotéka, která nám může bránit ve správném způsobu setkávání s lidmi. Proto je nutné podívat se na chybné postoje, které mohou setkání a svědectví rušit nebo zničit, a tím vzít diakonii a charitě jejich misionářský charakter. Vycházíme přitom od ctnosti „metriopatie“ a posuzujeme podle ní odchylky v jednom či druhém směru.

1. Existuje způsob jednání s lidmi, při němž nelze mluvit ani o porozumění, ani o neporozumění, ani o srozumění. Známe jej všichni: je to nebezpečí rutiny. Co se vlastně stane, když mu propadneme? Na toho, kdo hledá radu a pomoc, už nehledíme jako na osobu, ale děláme z něho objekt, předmět charitativní mašinérie. Ztrácí své jméno a tvář, historii a osud. „Případy“ pak míjejí, potichu či hlasitě, kolem naší tupé neúčastnosti. Setkání se nekoná. Není neseno břemeno druhých.

Rutina se nikdy nemůže stát svědectvím. Přesně vzato, je to urážka pro toho, kdo byl takto vyřízen. — Přiznejme si, že nám často chybí síla odolávat rutině. Je toho na nás často příliš, cítíme se přetíženi a saháme k sebeobraně. Skoro bych řekl, že máme na rutinu občas právo, když jde o odpočinek a nouzové opatření. Pak to ovšem není vlastní rutina, nýbrž nedostatek sil. Existuje ovšem i pohodlnost, sobectví. Podívejme se proto čas od času, zda neodmítáme nesení břemen neprávem!

2. Kdo má sklon odbočovat od soucítícího chápání k nepochopení, dostává se do nebezpečí, že ze setkání udělá „atentát“. Slovo metriopatie jsem přeložil též jako „pozornost“. Latinsky: attentio. Používám to jako slovní hříčku: Naše setkání má být „attentio“, ne „atentát“! „Atentát“ zde představují všechny formy „nepozornosti“, které druhého neberou vážně, zraňují ho, nebo dokonce „zabíjejí“. Nepozorností je už to, když přistupuji k člověku s pevnými — ať už vědomými či nevědomými — očekáváními a chci mu tím potajmu způsobit násilí, byť by možná šlo o násilí k dobrému! Je také nepozorností, když dávám volný průběh svým projekcím a u svého protějšku začínám vidět ledaco, co vlastně patří na mé vlastní konto! Nesympatický člověk nás snadno svede k tomu, abychom z něho udělali obětního beránka naší osobní nedostatečnosti. Navenek zřetelněji se atentát jeví jako přičinlivost, která nenechá druhého přijít ke slovu ani k úvaze. Jakkoli je slovo „péče“ krásné, přesto se dostalo do špatné pověsti — jistě ne bez naší viny. Nikdo nechce být „opečováván“. Nikdo nestojí o to, aby byl blahosklonně poučován o svých špatných cestách a bombardován chladnými, přísnými apely. Může to pak vypadat takto: Naléhám na někoho s nadšenou žvanivostí, aby se co nejrychleji vrátil do krásné místnosti spořádaného života; současně mu však nedostatkem metriopatie držím zevnitř dveře, takže ten, kdo stojí venku, sice slyší hlas, ale dveře otevřít nemůže. Bylo by mnohem lepší méně mluvit, zato otevřít dveře. Potom ten, kdo stojí venku, má svobodu sám vstoupit, nebo nevstoupit.

3. Třetí chybný postoj — dějící se ve znamení “srozumění“ — je ztráta odstupu. Mnozí lidé mají sklon identifikovat se přespříliš s osudem druhých. Soucítění tak ztrácí odstup od nouze, jíž se má pomoci. Taková blízkost bez odstupu vede k přetěžování vlastních sil a může vyústit do hluboké rezignace. Je to nebezpečné zvláště pro povahy se sklony k depresím. Na první pohled vypadá taková blízkost jako ryzí dobrota a ochota pomáhat, ve skutečnosti však to není pomoc, protože nedoprovází. Ten, kdo z takové „lásky“ profituje, může být zpočátku vděčný za intenzivní příklon a rozmazlování, brzy však pocítí zklamání, protože potřebuje někoho, kdo je trochu před ním a kdo může na kratší či delší čas pevně převzít uzdu jeho života. V nepřiměřené blízkosti se ochromuje vůle pomoci si sám. Správná rovnováha mezi blízkostí a distancí hraje důležitou roli v každém setkání.

3. Závazek ke službě Božím slovem

Naše setkání, jestliže se podaří, je zásadně svědectvím naší víry, a tím i hlásáním. Avšak to poslední a nejvyšší je „služba Božím slovem“.³ Kdo je ovšem dost jemnocitný, závazkem vyslovit slovo o víře se dostává do dilematu, které formuloval Dietrich Bonhoeffer: „Co je nebezpečnějšího než říkat Boží slovo do omrzení; a naopak — kdo si může zodpovědět, že mlčel, když měl mluvit!“⁴ Ohlašování Slova má svá pravidla, která je třeba objevit a dbát na ně.

Ke zneužití Božího slova by mohlo dojít, chybí-li nezbytné předpoklady mluvení: pozorné naslouchání člověku, s nímž chceme mluvit; účinná pomoc; nesení břemen, tak jak Kristus nesl naše břemena; zkrátka vše, co činí setkání svědectvím. Neboť „přichází-li slovo ne z nesení, nýbrž z netrpělivosti a ducha násilí, jak by mohlo být slovem osvobození a uzdravení?“⁵

Kde jsou splněny uvedené předpoklady, vzniká cit pro správnou dobu a v ní pro správný obsah slova. Vskutku nemá žádný smysl člověku, který má minimální podklad pro víru a který nám vyjevil svou nouzi a zmatek, „kázat o Boží lásce, kterou nemůže dosud vůbec pochopit. V životní historii člověka mají všechny věci svůj čas a žádné zastavení nelze přeskočit. Neznalostí takových zákonů bytí si duchovní péče (i sociální péče) uzavírá cestu k pomoci. (...) Sdělení nějakého názoru, který druhý člověk pro svou dosavadní nezralost nemůže přijmout, má pak charakter pouhého kázání, nikoli pomoci.“⁶

Stejně rozhodující jako doba a obsah našich slov je i způsob sdělení. Slova musejí mít svou plnou váhu. Musejí být významná pro nás samé, protože „jen významné vykupuje“ (C. G. Jung). Jestliže nejsme proniknuti hodnotou a pravdou toho, co říkáme, a podléháme pokušení podávat dál jen ideologickou slupku, pak to, co říkáme, není pravé, je neplodné, a bylo by lépe mlčet.

Poselství víry zprostředkované slovy se tedy může konat jen za určitých podmínek. V citovaném místě listu Galaťanům byli bratři označeni jako „naplnění Duchem“. Je to Boží Duch, který propůjčuje správná slova, když k tomu přijde čas.

V románu Vinzenze Eratha „Slepá hra“ jsem četl větu: „Kdo se ujímá druhého člověka, musí dát pozor, aby se sám nedostal pod kola.“ Nejde jen o to, že setkání s jedním otřesným lidským osudem nás může pohltit; zdrtit nás může i tíha neustálé chuti a snahy pomáhat, aniž bychom dokázali pomoci, tíha vydávání svědectví bez vnímatelné odpovědi, tíha poslání bez viditelného úspěchu. A tak před námi stojí dlouhá řada zklamání, která působí ochromení. Jak vlastně dochází ke zklamáním? Nejsou vinni jen „ti druzí“! Zklamání rostou tam, kde se pěstují trvalá očekávání, kde rozhoduje myšlení na úspěch. „Úspěch“ však není křesťanská kategorie. I když si jej kvůli věci samé jistě přejeme, je touha po něm proniknuta také sebestřednými momenty: „To musím dokázat,“ říká něco ve mně... okolnosti jsou však silnější než já. Z úhrnu zklamání pak vyplyne rezignace. Nemluvím rád o pokoře, protože byla příliš často asketicky zneužívána. Mohla by však pomoci umenšit zklamání a rezignaci. Učí nás umění dělat všechno, co je v našich silách, aniž bychom byli závislí na uspokojení skrze viditelný výsledek.

Ještě něco: I naše vlastní víra může být ohrožena! Ve stálém kontaktu s nouzí, utrpením a zlem se nám každodenně vnucuje problém teodiceje. „Problém zla (...) zůstane pro rozum i srdce jedním z nejvíce znepokojujících tajemství vesmíru.“⁷ Logické řešení neexistuje. Řešení, které nám zjevil Bůh, se nazývá Ježíš Kristus. Kde ho ve víře zakusíme, tam roste naše schopnost sebezatížení. Nejzhuštěněji zakoušíme jeho přítomnost v obci, která se shromažďuje ke slavení svaté eucharistie. Proto je velkým štěstím být členem farnosti, která je něčím víc než nezávazným seskupením zbožných návštěvníků kostela. — Pán je přítomen také ve slovech Písma. „Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději“ (Řím 15,4). Proto je čtení, uvažování a meditace Bible víc než práce s jakoukoli dobrou a zbožnou knihou, i když i ta má sama o sobě svou hodnotu. — Konečně je Pán s námi také, když se dva nebo tři nebo více lidí shromáždí v jeho jménu. Proto je rozhovor mezi těmi, kdo druhým pomáhají a radí jim, důležitý nejen z hlediska „duševní hygieny“, nýbrž je i velkou pomocí pro posílení vlastní víry. A také je pravda, že Pán je přítomen nejen v každé společné modlitbě, ale i v každé modlitbě osobní, i kdyby to byl jen zlomek modlitby, který by se slil do pouhého oslovení „Ty“ směrem k Ježíši Kristu.

Ten, kdo takovým či onakým způsobem zakouší víru, může v člověku hledajícím radu a pomoc vidět přes všechny závoje lidské bídy Krista a dostane odtud sílu udržet rovnováhu mezi zatížením a svědectvím.