Po hvězdné cestě až na konec světa
Autor: Cyrila Monika Vondráková - Číslo: 2006/4 (Články)
Hrob sv. Jakuba Staršího opět přitahuje
Mezi úkony duchovního života, jejichž provádění církev začala doporučovat již v prvních křesťanských staletích jako pomoc a oporu na osobní cestě životem, patřily vedle přijímání svátostí, každodenní modlitby, pravidelného postu, almužny či jiných skutků milosrdenství také poutě. S nábožensky motivovanými cestami se však nesetkáváme až v časech křesťanského starověku či středověku; již z dob antického Řecka a Říma známe poutní tradice, spojené s jednotlivými kulty bohů a jejich svatyněmi (např. kult řeckého boha Asklépia v Epidauru). Právě zde se poprvé vyskytují tzv. inkubační rituály, založené na přesvědčení, že poté, co se poutník uloží v posvátném prostoru na kůži obětovaného zvířete ke spánku, zjeví se mu ve snu uctívané božstvo a dodá potřebnou radu či navrátí zdraví. Podobně se poutě objevují již v židovské tradici: Ve starozákonních knihách čteme o přikázání ukázat se třikrát do roka — o Velikonocích, Letnicích a Slavnosti stánků — před Hospodinem, tj. v jeruzalémském chrámě (Ex 23,14—17; 34,18—23), kam bylo samozřejmě nutné nejdříve připutovat. Jelikož toto zachovával i Ježíš Kristus, lze jej s troškou nadsázky považovat za prvního poutníka křesťanské éry.
Následování Krista a jeho přátel
Již od nejstarších dob usilovali křesťané o pomoc těch, kteří je na cestě do nebe předešli. Pozornost byla věnována především samotnému Bohu jako Stvořiteli a Ježíši Kristu jako Spasiteli, či posléze od 12. století Panně Marii coby matce Božího Syna. Syna, který neměl na tomto světě kam hlavu složit a který většinu svého pozemského života trávil na cestách (Mt 8,19—20; Lk 9,57—58). Vedle tohoto následování Krista, imitatio Christi, se křesťané obraceli na světce jako na ty, kterým se oné milosti — patřit na svého Pána tváří v tvář — již dostalo; věčnou blaženost se snažili věřící získat zejména prostřednictvím imitatio sancti, tj. následováním vzoru ctnostného života Božích přátel a uctíváním jejich ostatků spolu se šířením kultu.
Lidu však úcta ostatků „pouze“ místních světců, u nichž upadl okamžik zrození kultu většinou brzy v zapomenutí (neboť písemné záznamy často neexistovaly a generacemi uchovávaná a předávaná ústní tradice nedokázala určité skutečnosti vždy zachovat), přestávala stačit. Stále obvyklejším prostředkem pro dosažení spásy skrze přímluvu zvoleného světce se stalo zbožné putování, peregrinatio religiosa, k místům, jejichž věhlas byl založen na nesčetných zázracích, uskutečněných Bohem na přímluvu jeho vyvolených. Nutno ovšem podotknout, že na rozdíl od muslimů putujících alespoň jednou za život do Mekky, aby tak realizovali jeden z pěti základních pilířů islámské víry, se křesťanské poutě pojily s dobrovolnou účastí (vyjma poutí nařízených duchovními autoritami). Zatímco neputovat představovalo pro muslima navždy si uzavřít cestu do Alláhova věčného ráje, pro křesťana znamenalo jen zvolit jinou alternativu, pomocí níž bude usilovat o dosažení nebe.
Již vyvolený národ Starého zákona věřil, že půda, v níž odpočívají tělesné pozůstatky významné osoby (ať už se jednalo o patriarchu, proroka, krále, či jen o otce rodiny), je svým způsobem výlučná, posvátná: Smrt a pohřeb Abraháma (Gn 25,8—10), Izáka (Gn 35,29) a Jákoba (Gn 49,35; 50,1—14) patřily mezi přední události židovských dějin. Tato tradiční úcta k hrobům předků přetrvala i v lidu Nového zákona, pouze poněkud změnila svůj charakter. Křesťané měli hroby svých předků, tj. lidu pokrevně spřízněného, v úctě i nadále, postupně se však jejich pozornost stále více přesouvala k místu posledního odpočinku lidu spřízněného především duchovně. Od 6. století se stávaly křesťanské hřbitovy dokonce i určitými centry duchovního života obce věřících. Základem uctívání křesťanských hrobů, a to nejčastěji hrobů mučedníků a duchovenstva, především biskupů, bylo stejně jako v případě ostatků světců přesvědčení, že skrze pozemskou schránku duší, které již přebývají u Boha, se nebe dotýká země, a lze tak zakusit alespoň část z oné věčné blaženosti. Toto přesvědčení nabývalo na intenzitě tím spíše, když se jednalo o osobu, na jejímž hrobě — ať už po předchozích modlitbách či nikoli — docházelo k podivuhodným událostem a zázrakům, neklamným znamením, že jde o duši Bohu velmi milou.
Jeruzalém — Řím — Compostela
Blízké i vzdálené cíle poutníků se vyvíjely postupně. Od 4. století, kdy bylo křesťanství legalizováno, vznikaly nové kostely, mnohé z nich na svatých místech, tj. tam, kde žil a působil Ježíš Kristus. Cílem nesčetných poutníků se od 9. století stal zejména chrám Božího hrobu, pokládaný za ústřední svatyni veškerého křesťanstva. Oblíbená byla rovněž i daleká putování k hrobům světců nebo na vzdálená místa uložení jejich ostatků: mezi velmi žádané patřily mj. ostatky apoštolů a mučedníků v Římě, sv. Januaria v Neapoli, sv. Martina v Tours, sv. Hilaria v Poitiers, sv. Saturnina v Toulouse, četné ostatky v Cáchách či ostatky Tří králů v Kolíně; oblíbené bylo rovněž místo zjevení archanděla Michaela na hoře Le Mont Saint Michel v Normandii. Slavnou trojici nejnavštěvovanějších poutních míst středověku však představovaly pouze Jeruzalém, Řím a Compostela. Čím byly tyto lokality pro věřící lid tak přitažlivé?
V Jeruzalémě, Svatém městě par excellence, se lidé shromažďovali k uctívání míst spjatých s pozemským životem Ježíše Krista; jak již bylo výše naznačeno, mířily od 9. století davy poutníků především do chrámu Božího hrobu. Řím zase vábil z důvodu svého významu jako srdce křesťanství. Později se dokonce říkalo, že zatímco hlavou christianitas je Paříž (univerzita) a rukama německá Říše (světská moc), srdce je třeba hledat ve Věčném městě; je zřejmé, že svou nespornou roli v posuzování hrála přítomnost hrobů apoštolů sv. Petra a sv. Pavla. V případě galicijské Compostely byl kult spjat s několika okolnostmi současně. Nacházel se zde nejen hrob apoštola sv. Jakuba Staršího (bratra evangelisty sv. Jana), ale velkou váhu měla jistě i skutečnost, že místo leželo podle tehdejších představ až na konci známého světa.
Jak se však tento „syn hromu“, který po Kristově vzkříšení hlásal evangelium v Jeruzalémě a Samaří až do chvíle, kdy byl na příkaz Heroda Agrippy I. roku 44 v Jeruzalémě sťat (Sk 12,1—2) a stal se tak prvním z apoštolů umírajících mučednickou smrtí, vzývaný posléze jako patron a ochránce nejen samotného Španělska, ale i válečníků, dělníků, lékárníků, drogistů, kloboučníků, voskařů, dobrého počasí, hojné úrody jablek a polních plodin, ochránce proti revmatismu a samozřejmě také jako průvodce poutníků, směřujících zejména do Compostely, na půdě španělské Galicie ocitl?
Ostatky sv. Jakuba: legenda versus historie?
Počátky kultu sv. Jakuba Staršího ve Španělsku sahají do 8.—9. století. Poté, co byl nedlouho po apoštolově smrti k jeho cti zbudován v Jeruzalémě kostel, byly ostatky přeneseny kolem roku 70 na Sinaj, kde byl pro jejich bezpečnost vystavěn klášter sv. Jakuba (dnešní klášter sv. Kateřiny). Později však došlo k novému přenesení ostatků. Jedna z četných legend vypráví, že Jakubovo tělo bylo z Jeruzaléma dopraveno až ke španělským břehům, a to nanejvýš podivuhodným způsobem. Po odchodu z Jeruzaléma naložili apoštolovi žáci mrtvé tělo v přístavu Joppe do člunu bez posádky a čekali na příhodné počasí. Loďka se však nečekaně odrazila od břehů, nabrala zcela opačný směr a po sedmi dnech bez nehody zakotvila na pobřeží španělské provincie Galicie; řídili ji totiž samotní andělé. V Galicii bylo sice i přes velmi nepřátelský postoj tamější královny Lupy (Vlčice) řádně pohřbeno, avšak přesné místo uložení ostatků upadlo ihned do zapomenutí. Teprve roku 813 (nebo roku 822) spatřil poustevník Pelagius na hoře Libederón v místě bývalého římského hřbitova tajemná nebeská světla, doprovázená zpěvy andělů. Poté, co se na příkaz místního biskupa Theodomira začalo kopat a byly nalezeny apoštolovy ostatky, nechal v oněch místech král Alfonso II. Asturský (současník Karla Velikého) vybudovat chrám.
Jelikož však naše rozumářská společnost žádá jiná znamení než hlasy andělů či tajuplná světla, a to autentifikaci ostatků, byly v 70. letech 19. století provedeny archeologické výzkumy. Na jejich základě potvrdil pohřbení sv. Jakuba a dvou z jeho učedníků, Theodora a Anastasia, právě v galicijské Compostele s konečnou platností dekret kardinála Payá y Raco, vydaný 6. února 1879. Tento dokument byl později schválen papežem Lvem XIII., a to bulou Deus omnipotens z 1. listopadu 1884.
Etymologie názvu místa apoštolova kultu není zcela jednoznačná. Legenda vykládá jméno Compostela, odvozené od compos(i)tum tellus, pohřebiště (odkaz na římský hřbitov), jako campus stellae, hvězdné pole, což položilo základ pro pozdější nazývání svatojakubských poutních cest hvězdnými. Toto označení není bez souvislosti s odkazy na Bibli: Na počátku knihy Genesis se dočítáme, jak poté, co stvořil Hospodin světla, aby svítila ve dne i v noci, stvořil i hvězdy (Gen 1,14—19). V Matoušově evangeliu se setkáváme se třemi mudrci od Východu, vedenými k místu Ježíšova příbytku hvězdou (Mt 2,1—12), v Apokalypse sv. Jana je líčena scéna, kdy po třetím zatroubení anděla padá z nebe hvězda (Zj 8,10—11; 9,1—2). Kromě těchto skutečností to podle další z legend nebyl nikdo menší než Karel Veliký, jemuž se zjevil sám sv. Jakub s příkazem jít podle hvězd na obloze právě do Compostely a tam prosit Kristova apoštola o pomoc v bojích s Maury.
Okolnosti reconquisty, postupného dobývání Iberského poloostrova z rukou muslimských Maurů, sehrály v dějinách Compostely podstatnou roli. Podle další z legend se totiž v průběhu bitvy u Clavija (roku 844) zjevil sv. Jakub na bílém koni jako náčelník křesťanských vojsk bojujících proti Maurům. Na tomto základě se později k původním zobrazením sv. Jakuba jako apoštola s atributem ve formě knihy či poutníka s tzv. pelerínou (vlněným hnědým rouchem s kapucí), kloboukem, holí, pytlíkem na jídlo a nádobou na vodu přidružilo označení Santiago Matamoros (sv. Jakub Maurobijce); Zebedeův syn se tak stal obrazem ochránce křesťanského Iberského poloostrova před muslimskými Maury. Bohužel, určitý významový posun, když si zvolili španělští conquistadoři při svých expanzivních výbojích v Novém světě v průběhu 15.—16. století sv. Jakuba za svého patrona, nelze označit jinak než jako smutný dějinný paradox.
Rozvoj poutní praxe
Svatojakubská svatyně byla roku 997 zničena nájezdy Maurů, příliv poutníků k místu světcova hrobu však neustával, spíše rostl. K enormnímu nárůstu poutí došlo zejména poté, co na přelomu 10. a 11. století ataky nepřátel křesťanské víry postupně přestaly. Tento nový příliv poutníků vedl posléze ke stavbě nového kostela, k níž došlo roku 1075 za nemalého přispění opatů reformního kláštera v Cluny; toto burgundské benediktinské opatství se podstatnou měrou zasloužilo i o šíření věhlasu rozvíjejícího se svatojakubského kultu, stejně jako papež Kalixtus II. (1119—1124), spřízněný nejen s burgundským vévodským rodem, ale i s léonsko-kastilskými vládci. Jednalo se zejména o etablování čtyř hlavních poutních tras, ustálených v průběhu 12. století, po nichž se napříč Francií ubírali „až na konec světa“ poutníci z celé Evropy. V období mezi 11. a 14. stoletím snad nebylo člověka, který by si do vzdálené Galicie nepřál putovat.
Věhlas místa byl šířen mj. také typickým žánrem středověké hagiografické tvorby — vyprávěním o zázracích na přímluvu světce. Vycházeje z ústního podání, líčícího z generace na generaci podivuhodná přispění sv. Jakuba o pomoc prosícím poutníkům, sepsal na počátku 12. století autor-kompilátor (pravděpodobně francouzský kněz Aimericus Picaudus, pocházející z okolí Poitiers, zaštiťující své dílo autoritou papeže Kalixta II.) tyto pamětihodné události v jednu knihu. Svou knihu o dvaadvaceti zázracích později doplnil o další části; jedinečný pramen Liber sancti Jacobi (nazývaný též Codex Calixtinus nebo jen Jacobus) tak vedle liturgických textů ke cti sv. Jakuba zahrnuje rovněž legendy o přenesení apoštolových ostatků, vyprávění o bojích Karla Velikého s Maury či praktického průvodce poutníků do Compostely. V současnosti je kodex uložen v archivu při katedrále v Santiago de Compostela a spolu s dalším latinským textem z 12. století, Historia Compostelana, představuje vynikajícího svědka zbožnosti svatojakubských poutníků té doby.
Putující křesťané měli k dispozici hned čtyři možné varianty, mezi nimiž volili pochopitelně tu, která korespondovala s místem jejich bydliště či s požadavky náročné kající cesty, kterou hodlali nastoupit. Via Turonensis vycházela z Paříže či Saint-Denis a směřovala přes město sv. Martina, Tours, k Poitiers, Angély a Saintes. Via Viziliacensis (též via Lemovicensis) začínala ve Vézelay a mířila k Bourges, Saint-Léonard-de-Noblat, Limoges a Ostabat. Via Podensis měla svůj počátek v Le-Puy-en-Velay, via Egidiana (též via Tolosana) v Arles. V Pyrenejích poutníci zdolávali průsmyk Roncesvalles či Somport, poslední překážky před Puente la Reina, kde navazovala tzv. španělská cesta, mající svůj cíl až před galicijským svatojakubským chrámem. Tento poslední úsek byl místními lidmi nazýván camino francé, tj. francouzská cesta, neboť většina poutníků, mířících do Compostely, pocházela právě z nedaleké Francie.
Skupiny poutníků byly rozpoznatelné již z dálky. Spatřil-li totiž kolemjdoucí člověka oděného do pláště s kapucí, který měl chránit před slunečním žárem i deštěm (nazývaného dodnes pelerína), opírajícího se o poutnickou hůl, s mošnou přes rameno a čutorou kolem pasu, ihned věděl, s kým má tu čest. Posléze se k těmto atributům přidala také schránka na certifikáty compostellana, které svatojakubský poutník, nazývaný jacquet, jacquot, jacquaire, jacobite, jacobipete či saint-jacquaire, obdržel od kanovníků chrámu jako doklad o vykonané pouti; ten se vyžadoval zejména v případě, byla-li pouť uložena jako pokání na odčinění hříchů svých či jiné osoby (jednalo se především o vraždu, potrat, loupežné přepadení, někdy i nevěru).
Zdálo by se, že snad putující křesťané na svých cestách ani nemohli zabloudit: mnozí znali knihu Průvodce poutníka od Aymerica Picauda, denně míjeli četné kamenné kříže a symboly mušlí, k přenocování mohli využít husté sítě hospiců či jiných útulků, budovaných jak církví, tak panovníky. Přesto však bylo nutné počítat s trvalým nebezpečím — s lupiči, popř. nepoctivými majiteli hospiců, s nepřízní krajiny i počasí, s únavou a nemocemi, snad i s „ponorkovou nemocí“ z dlouhodobého putování ve stejné skupině. I z těchto příčin byl ve 12. století založen specifický Řád sv. Jakuba s mečem, jehož příslušníci se zavazovali především k ochraně svatojakubských poutníků.
Jako doklad o splnění slibu vykonat pouť sloužil zvláštní poutnický odznak, který si poutníci připevňovali na klobouk, popř. na plášť či mošnu: tzv. mušle sv. Jakuba čili lastura hřebenatka svatojakubská (Pecten jacobeus L.), vyskytující se výlučně na tamějším pobřeží Atlantského oceánu. Zpočátku si je mohli poutníci nasbírat sami, později však na jejich distribuci získali monopol jen vybraní obchodníci, kteří je prodávali přímo před chrámem. Mušle se staly proslulými díky zázraku sv. Jakuba, který zachránil před utonutím knížete, jehož kůň se splašil a zanesl jej do moře. Poté, co kníže začal vzývat apoštola o pomoc, byli podle legendy on i jeho kůň, oba pokryti mušlemi, vyvrženi zpět na břeh. Výjimečnost události potvrdili i tři papežové, Klement III. (1080—1100), Alexandr III. (1159—1181) a Řehoř IX. (1271—1276). Tvar mušle bývá často vykládán jako symbol dobrého díla, vykonané práce, a to nejen pro svou zjevnou podobnost s lidskou dlaní, ale i vzhledem k apoštolově evangelizaci a mučednické smrti.
Do Galicie směřovali poutníci nejen z dnešní Francie nebo Itálie, ale i Flander, Porýní, Anglie či skandinávských zemí; zástupce měly i naše české země. Na seznamu slavných poutníků ke hrobu Zebedeova syna figuruje nejen císař Karel Veliký, podle legendy první poutník vůbec, ale i biskup Godescalc (Gothescalk) z Puy-en-Velay (951), Matylda, manželka císaře Jindřicha V., vnučka Viléma Dobyvatele (1125), vévoda Vilém X. Akvitánský (1137), francouzský král Ludvík VII. (1154), vévoda Jindřich Lev, zakladatel Mnichova a Lübecku (1182), sv. František z Assisi (1214), sv. Isabela Portugalská (1326), sv. Brigita Švédská (1341), infant don Carlos Navarrský (1381), Katolická veličenstva Ferdinand I. Aragonský a Isabela I. Kastilská (1486), Jakub Sobieski, otec krále Jana III. Sobieského (1611). Z českých zemí se ke hrobu sv. Jakuba vydal, avšak nedošel, kníže biskup Jindřich Břetislav (1192), úspěšnější poutníky zastupují např. jakýsi kněz Jan (80.—90. léta 13. století), Oldřich z Brandýsa (1312), Václav z Donína se Ctiborem z Kozího, majitelem Kozího Hrádku u Sezimova Ústí (1415), Jaroslav Lev z Rožmitálu se dvěma průvodci, Václavem Šaškem z Bířkova a Němcem Gabrielem Tetzlem (1465), matematik a hvězdář Oldřich Prefát z Vlkanova (2. polovina 16. století). Koncem 16. století zaznamenávají svatojakubské poutě stagnaci, později dokonce citelný pokles.
Současná renesance svatojakubských poutí
Nejen v dobách středověku, ale i dnes, na prahu třetího tisíciletí, proudí opět davy poutníků všech národností světa na severovýchod španělské Galicie, aby si na přímluvu sv. apoštola vyprosily u Boha ochranu a pomoc pro sebe i své nejbližší. Tak jako jejich předchůdci usilují i oni při výstupu na nedalekou Horu radosti o prvenství, spojené s čestným titulem krále pouti, před vstupem do chrámu vkládají všech pět prstů pravé ruky do otvoru v Portálu Slávy, do kamenného Stromu Jesse, jedinečného díla mistra Matouše z 12. století, šeptají své prosby, sklání hlavu a míří k apoštolovým ostatkům, uloženým pod hlavním oltářem.
Již několik desetiletí zažívá poutní praxe své znovuzrození, k čemuž nepochybně přispěla i dvojí návštěva papeže-poutníka Jana Pavla II.: roku 1982 během pobytu ve Španělsku při příležitosti roku sv. Terezie z Avily a roku 1989, kdy se v Santiagu de Compostela konal Světový den mládeže. Významná je jistě i skutečnost, že roku 1987 prohlásilo UNESCO svatojakubské poutní cesty za Evropské kulturní cesty a roku 1998 za součást Světového dědictví lidstva.
Herru sanctiagu / Grot sanctiagu / E ultreja e sus eja / Deus adjuva nos! (Dobrý svatý Jakube / Velký svatý Jakube / A ještě dál / Bůh nám pomáhej!) S těmito slovy na rtech putovaly statisíce poutníků minulosti. S podobnými prosbami o ochranu na cestě se na svatého apoštola obracejí i poutníci dnešních dní...
Doporučená literatura
ARES, J. d´: Saint Jacques de Compostelle, pčlerinage initiatique. Paris 1973.
AZNAR, F.: El camino de Santiago. Peregrinos en la Europa medieval. Madrid 1990.
BANGO TORVISO, I.: El camino de Santiago. Madrid 1993.
BARRAL I ALTET, X.: Compostelle. Le grand chemin. Paris 1993.
BENNASSAR, B.: Saint-Jacques de Compostelle. Les lieux et les dieux. Paris 1970.
DAVIES, H. and M.-H.: Holy Days and Holidays. The Medieval Pilgrimage to Compostela. London—Toronto 1982.
DUPRONT, A.: Saint Jacques de Compostelle. La Quęte du Sacré. Turnhaut 1985.
ESPERANZA CASAUS, M.: Santiago y Espańa. Barcelona 1965.
FINK, A.: Strassen nach Santiago de Compostela: auf den Spuren der Jakobspilger. Münich 1988.
GANZ-BLATTER, U.: Andacht und Abenteuer. Berichte europäischer Jerusalem- und Santiagopilger (1320—1520). Tübingen 1990.
GOICOECHEA ARRONDO, E.: Rutas jacobeas: Historia de la Peregración. Arte en la Peregración. Caminos para la Peregración. Estella 1971.
HAUF, M.: Das Mysterium der 1000-jährigen Pilgerroute nach Santiago de Compostela. München 2002.
LA COSTE-MESSELIERE, R. de: Le Pčlerinage de Compostelle de nos jours au XIIe sičcle. Paris 1990.
LAVARINI, R.: Il Pellegrinaggio Cristiano. Dalle sue origini al turismo religioso del XX. secolo. Genova 1997.
LAYTON, T. A.: The Way of saint Jacques or the Pilgrim´s road to Santiago de Compostela. London 1976.
MANDIANES, M.: Peregrino a Santiago: Viaje al fin del mundo. Barcelona 1993.
MARTIN, P.: El Camino de Santiago. Madrid 1990.
MENACA, M. de: Historie de Saint Jacques et de ses miracles au moyen age (VIIIe — XIIe sičcles). Nantes 1987.
MULLINS, E.: The Pilgrimage to Santiago. New York 1974.
MUNRO, E.: On Glory Roads: A Pilgrim´s Book about Pilgrimage. New York 1987.
PRECEDO LAFUENTE, M. J.: Santiago el mayor, patrón de Espańa. Santiago de Compostela 1985.
SIGAL, P.-A.: Les Marcheurs de Dieu. Pčlerinages et Pčlerins au Moyen Age. Paris 1974.
SING, H.: Der Jakobsweg nach Santiago de Compostela. Ulm 1985.
STOPANI, R.: La vie di pellegrinaggio del Medioevo. Gli itinerari per Roma, Gerusalemme, Compostella. Firenze 1991.
