Otazníky a výzva spjaté s novým promýšlením teodiceje
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2006/4 (Dialog)
1. Jako křesťanského teologa mne nemůže neznepokojovat otázka obrazu Boha, který je velmi často implicitně přítomen v určitých typech teodiceje. Nevrací se nám tu náhodou na scénu Bůh osvícenských filosofů? Je tento obraz Boha slučitelný s Bohem Písma, s Bohem Ježíše Krista? Je třeba jasně říci, že žádný jediný Bůh neexistuje, protože Bůh naší víry je Trojjediný! Konec konců Buber, ač nekřesťan, to říká zcela jasně: Nikdo nemůže být osobou sám! Transcendentní osobní Bůh může být osobní jedině za předpokladu, že je v něm Já — Ty. Jako křesťané dodáváme, že k Já — Ty je třeba ještě připojit My (Ducha Svatého). Lze ale uvažovat o problematice zla ve světě na poli filosofie, a zároveň hovořit o Bohu zjevení a víry? Neznamená to, že teodicea, má-li být opravdu křesťanská, nemůže nebýt teologií v pravém slova smyslu?
2. Abstraktní kategorie zla je fikcí, v Písmu a především v dramatu Ježíše z Nazareta se setkáváme výhradně s konkrétním zlem, zakoušeným konkrétním člověkem. Zlo je bytostně individuální, zlo má vždy rozměr osobní zkušenosti, zlo je součástí příběhu. Pokud chci porozumět určitému příběhu, musím znát jeho konec. Drama je hodnotitelné jedině na základě svého vyústění. Vyvstává další palčivá otázka: Můžeme správně rozumět zápletce zla, když nebereme ohled na vyvrcholení příslušného dramatu? Je možno řešit problém zla bez eschatologie? Právě v Kristově vzkříšení svět dosahuje kvalitativně eschatonu, a proto víra v Kristovo vzkříšení představuje klíč k odpovědi na otázku dramatu dějin spásy, které jsou také nevyhnutelně dějinami překonávání zla. Opět se ukazuje, že teodicea je řešitelná odpovídajícím způsobem jedině teologicky.
3. Zakouší-li teolog relativně často skutečnost, že jeho myšlení a slova jsou nedostatečná vzhledem k mystériu, jímž se zabývá, pak není třeba si zoufat, protože uvedená zkušenost je přímým dotykem s tajemstvím. Jestliže toto tajemství není v tomto našem stavu definitivně uchopitelné, vyjádřitelné, pak také není ideologizovatelné. Naše neschopnost vše uzavřít je tedy přímým dotykem s transcendencí, která garantuje naši svobodu před námi samotnými a před naší snahou definitivně transcendenci imanentizovat, zvládnout, zvěcnit. Co platí o problematice naší spásy v oblasti soteriologie, platí také o problematice zla ve světě, protože spása není nic jiného než překonání zla. Zlo samo je tudíž třeba vnímat jako zásadní a velmi naléhavou výzvu k tomu, abychom se otvírali transcendenci a své vlastní nezvěcnitelné svobodě.
4. Sledujeme-li Boží jednání v dějinách spásy, pak vidíme, že se v něm projevují dva základní principy. První z nich je princip solidarity, protože osvobození člověka začíná vždy Boží iniciativou. Bůh je dárce svobody. Zároveň se zde ale projevuje také princip subsidiarity, což znamená, že Bůh nedělá to, co může vykonat tvor, především člověk. Spása má christologickou podobu, a proto je bytostně boholidská. Jestliže víra je v první řadě rozhodnutí, a rozhodnutí se intelektuálně neprokazuje, nýbrž buď dělá, nebo nedělá, pak také řešení problému konkrétního zla bude ležet na poli konání nebo nekonání, na poli osobního rozhodnutí pro víru v Trojjediného, a nikoli v oblasti plané spekulace.
Jestliže Bůh uplatňuje jako Dárce svobody a jako její Kultor princip subsidiarity, pak to plně odpovídá jeho záměru vytvořit a zvelebit stvořenou svobodu. Zároveň to ale také znamená, že zdaleka nemůže odpovídat za zlo, které ve světě existuje. Odpovědnost leží v oblasti svobody tvorů.
Princip subsidiarity uplatňovaný Stvořitelem a Spasitelem vůči tvorstvu rozhodně není v rozporu s Boží všemohoucností. Stvořit a zvelebovat stvořenou svobodu je totiž paradoxně mnohem větším projevem moci než absolutní vševláda ve světě strojů a robotů. Taková vševláda odpovídá moci člověka technokrata, člověka tyrana. Bůh je ale víc než technokrat a tyran.
5. Je evidentní, že člověk je v jistém ohledu svobodný. Jak je to ale se svobodou nerozumných tvorů? Jak je to s přírodními katastrofami? V daném kontextu se mi jeví jako vhodné upozornit na skutečnost, že všechno stvoření je stvořeno v Synu. Vztah Syna k Otci je věčným pravzorem každého vztahu tvora k jeho Tvůrci. To ale znamená, že neexistuje pouze analogia entis, stupeň podílu tvora na bytí Syna, ale také analogia relationis, podíl tvora na Synově vztahu k Otci, a především analogia libertatis, tedy podíl tvora na věčné a plné svobodě Syna. Stejně jako Otec věčně respektuje alteritu Syna, respektuje také alteritu každého tvora a jeho podíl na svobodě Syna. Z uvedeného důvodu opět platí, že Stvořitel a Kultor naší svobody nemůže odpovídat za to, co je projevem svobody tvora. Ani neživí či rozumem neobdaření živí tvorové nejsou roboti a mají určitou analogickou svobodu, nevypočitatelnost, kterou jim Bůh daroval a kterou Bůh respektuje.
6. Nezapomínejme na skutečnost, že možnost zla je nevyhnutelným prvkem stvořené svobody. Nezapomínejme na skutečnost, že existující zlo jako nedostatek dobra je prostorem spásonosného Božího jednání. Lze tedy říci, že Bůh dopustil zlo kvůli dobru stvořené svobody, a především jako prostor pro zjevení své vlastní osvobozující a povznášející slávy, na níž nám chce dát podíl. Tam, kde se rozmnožil hřích, se v mnohem větší míře projevuje milost. Jedině zkušenost temnoty nám dopřává zakoušet pravou hodnotu světla. Jedině nedostatek dobra, nedostatek Boha, nám dovoluje zakoušet jeho pravou velikost a slávu, která se za cenu utrpení stává také naší slávou. Ne nadarmo Michelangelo tvrdí, že v umění je jedno utrpení cennější než deset tisíc slastí.
7. Sám Ježíš hovoří o fyzickém zlu jako o příležitosti pro projev Boží slávy (uzdravení slepého od narození u Jana), o výzvě k obrácení (zhroucení věže v Siloe), k vyjití z falešných imanentistických jistot. Není právě toto vyjití ze sebe, tento exodus, radikálním dobrem našeho spodobení s Trojjediným, jenž je věčným vyjitím Otce směrem k Synu a Syna směrem k Otci v Duchu?
Velmi často jsme znepokojeni zlem, ale víme, co je opravdové dobro? Není naše představa dobra příliš imanentistická, zvěcnělá, sebestředná, a proto nevztahová? Naše fascinace zlem je zřetelně patrná v Danteho Božské komedii. Není snad Dantův popis pekla mnohem přesvědčivější než jeho popis nebe? Jak můžeme vědět, co je zlo, tedy nedostatek dobra, když vůbec nevíme, co je pravé dobro?
8. Stará problematika primárního účelu Vtělení v sobě zahrnuje také určité pojetí dějin, a proto také zla a dobra, respektive úlohy zla v dějinách. Jestliže podmiňování Vtělení hříchem v sobě implicitně obsahuje negativní hodnocení dějin jako dějin hříchu, dějin dekadence, pak scotistická teze o Kristově primátu vzhledem k hříchu i vzhledem ke stvoření v sobě implicitně zahrnuje pojetí dějin jako bytostně pozitivního procesu zrání člověka směrem ke Kristu. Zlo a hřích tedy nejsou hybnou pákou dějin jako dekadence, nýbrž pouze vážnou komplikací bytostně pozitivního procesu zrání ke stále většímu podílu na svobodě vtěleného Syna.
9. Vnímání dobra a zla není dáno člověku jednou provždy. Porozumění či spíše vhled do tohoto zakoušení s věkem narůstá. Naše teodicea příliš objektivizuje, zvěcňuje a předpokládá, že člověk vnímá dobro a zlo vždy stejně. Již Bonaventura z Bagnoregia věděl, že člověk své osvobození prožívá vždy nově, protože osvobozující síla kříže je vnímána jinak na cestě očištění, jinak na cestě osvícení, jinak na cestě sjednocení s Trojjediným. Je tedy správné pojímat zlo bez ohledu na proces zrání člověka ve svobodě?
10. Je možné definitivní překonání zla? Podle mého soudu ano. Když člověk pevně věří a do jisté míry také zakouší, že vše, co Trojjediný stvořil, je dobré. Když člověk roste v lásce k Bohu — protože tomu, kdo miluje Boha, vše nakonec musí sloužit k prospěchu a dobru. Takový člověk se stává prorokem přicházejícím z eschatologické plnosti do času. Eschatologie na nás nespadne jaksi znenadání. Jsme přece svobodní a naše plné osvobození není jen darem, ale také naším rozhodnutím a setrváním v něm. Právě tohle zakusil Job. Právě tohle vyzařuje z Františkovy Sluneční písně. Nezapomínejme, že tento zpěv složil na smrt nemocný a strašnými bolestmi trýzněný člověk. Byl to ale člověk definitivně svobodný, člověk pevně věřící a zakoušející, že Bůh je dobro, že jeho stvoření je dobré, že vše slouží ku prospěchu a vzrůstu ke svobodě tomu, kdo Boha opravdu miluje.
