Náboženský princip kosmu

Autor: Gerd Weckwerth - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/4 (Články)

Evoluční teorie a Boží jednání

Herder Korrespondenz, 4/2003. — Přeložil Miloš Voplakal, překlad odborně zrevidoval Prof. RNDr. Jan Fischer, Dr.Sc.

Evoluční teorie a teorie Velkého třesku se dnes už nepovažují za přímý útok na křesťanskou víru ve stvoření. Na druhé straně se z novějších přírodovědeckých poznatků dají získat nové poznatky o religiozitě člověka. Jaké jsou kosmické podmínky pro homo religiosus?

Podle výsledku, který předložila NASA z měření satelitu WMAP, je vesmír starý 13,7 miliard let. Spektakulární je na tom především nová cesta, kterou byl výsledek získán, a jím získané potvrzení našeho obrazu světa, založeného na Velkém třesku, přírodních zákonech a evoluci. Základem toho je kosmické mikrovlnné záření, objevené roku 1965 při výzkumu rušení nového rádiového systému a brzy identifikované jako doznívání Velkého třesku. První přesné měření pomocí satelitu COBE počátkem devadesátých let nejprve nedovolilo poznat žádné prostorové struktury, z nichž by se mohlo vyvinout dnešní materiálové rozdělení vesmíru, a tak vznikly nové pochybnosti o jejich interpretaci. Dnešní čtyřicetkrát jemnější měření však umožnilo kromě rozpadu těchto struktur též nové nezávislé stanovení stáří vesmíru, a výsledek byl do značné míry srovnatelný s jiným způsobem změřenou Hubblovou konstantou, čímž se znovu potvrdilo spojení Velkého třesku s elektromagnetickým zářením pozadí.

Antropický princip moderní fyziky

Právě tyto dlouhé časové škály, v nichž se výhradně na základě přírodních zákonů mohl vyvinout dnešní vesmír, byly vážnou zkouškou pro biblickou víru ve stvoření. I když moderní exegeze zbavila ostří dřívější protiklady, zůstává u mnoha věřících distance k současným přírodovědeckým modelům světa a skepse vůči metodám v nich užívaným.

Je pravda, že přírodní vědy nejsou vhodné ke zkoumání obsahu víry. Mohou však úspěšně zkoumat tělesné orgány, vnímající tyto obsahy. Schopnost člověka věřit a učinit víru výchozím bodem vlastního jednání závisí především na mozku. Proto je i pro víru ve stvoření důležitou otázkou, jak a za jakých předpokladů mohla vzniknout schopnost mozku nezbytná pro náboženské poznávání a jednání.

Klasická víra ve stvoření nepředpokládá mozek jako evolučně vyvinutý, nýbrž jako Stvořitelem darovaný nástroj. Stvoření člověk zakusil především tím, že okolní svět jej uschopnil k životu. Nalezení vhodné potravy a splnění životních potřeb v okolí (světlo, teplo, vzduch) a životním prostředí (rodiče, přátelé) bylo vysvětlitelné pouze milujícím Tvůrcem.Vyprávění o stvoření byla obrazem toho, jak Bůh odstranil nedostatky, a popisovala jeho moc, lásku a schopnost pořádat. Symbolem a viditelným znamením Božího řádu byly jevy na obloze jako den, noc a roční období, které byly pociťovány jako Boží dar člověku.¹ Aby neohrožoval sám sebe, měl se člověk přizpůsobit tomuto řádu. Stvoření zaměřené na člověka (klasický antropický princip) bylo rozhodující základní náboženskou zkušeností ve všech kulturách. Vlastní lidskou činností — stavbou domů a měst — a z toho vyplývajícími společenskými řády byla sice tato zkušenost zatlačována do pozadí. Přírodními katastrofami, nemocemi a smrtí však vždy znovu poznával člověk vazbu na Boží moc.

Šance pro zásadní odklon od této představy Boha vznikla teprve tehdy, když přírodní vědy poskytly evoluční teorií dosud nemyslitelné, jiné vysvětlení zkušenosti stvoření: svět, obklopující člověka, nebyl Tvůrcem přizpůsobován lidským potřebám, nýbrž během evoluce byl člověk přizpůsoben podmínkám okolí. Nezávisle na správnosti byl tento nový model myšlení pro mnohé lidi podnětem, aby považovali představu stvoření za historický omyl bytosti, která má sklon stavět se do středu a vše ostatní považovat za stvořené pro sebe a ke svému užitku. Jsou však proto všechny formy náboženství jen produktem těchto antropocentrických přání a představ? Je člověk v evolučním modelu pouhým produktem přírody, která nemá vůli ani cíl?

Aby s tím nemuseli souhlasit, opírají se kreacionisté dodnes o chyby v některých částech evoluční teorie, které přírodověda už dávno akceptovala. Jak by tedy měla vypadat víra ve stvoření, aby odpovídala těmto poznatkům a neviděla vyvíjející se přírodu jako konkurující alternativu, nýbrž jako důležitou součást tvůrčího plánu?

Výchozím bodem teorie kosmické evoluce je teorie Velkého třesku. Ta se zpočátku zakládala na rudém posuvu záření galaxií, který byl objeven Hubblem v r. 1929; tento posuv je tím větší, čím je galaxie vzdálenější, a je interpretován jako růst únikové rychlosti galaxií s rostoucí vzdáleností, z něhož se dá vypočítat počáteční zhuštění veškeré hmoty. Vedle objevu reliktního záření tu jako další potvrzení posloužil objev, že na rozdíl od těžších prvků převážná část hélia nutně vznikla jinak než jadernou fúzí ve hvězdách, a to během silně zahuštěné rané fáze Velkého třesku, a může tak posloužit jako indicie pro takový model.

Důvodem, proč v rané fázi ještě nevznikají těžší prvky jako uhlík a kyslík, je velká stabilita jádra hélia. Spojení dvou héliových jader je nestabilní a rychle se rozpadá. Teprve spojení tří jader hélia je zase stabilní a vede k prvku uhlíku, důležitému pro život. Roku 1954 napadlo astrofyzika Freda Hoyla, že pravděpodobnost spojení tří héliových jader je i při vysokých hustotách v červených obrovských hvězdách příliš malá na to, aby vyprodukovala dnešní podíl těžších prvků v mezihvězdném prostředí.

Hoyle proto učinil předpoklad, že uhlíková jádra vznikající spojením tří jader hélia zasáhnou nějakou excitační hladinu. V tom případě se uplatní tzv. rezonanční účinné průřezy s až milionkrát větší pravděpodobností záchytu. Pozdější měření na urychlovačích potvrdila, že při spojení tří héliových jader tento nepravděpodobný proces skutečně nastane. To mj. znamená, že jenom proto je v tomto kosmu dostatečné množství pevné hmoty potřebné k vytváření planet, jako je Země. Pro takové tvrzení je rozhodující, aby jinak relevantní faktory, na něž se vztahuje, byly známy a nic se nedělo mimo procesy vysvětlitelné přírodními zákony. Podnícen úspěchem Hoylova tvrzení, formuloval roku 1961 americký fyzik Robert H. Dicke tzv. antropický princip vesmíru: „Poněvadž v tomto vesmíru existují pozorovatelé, musí mít vesmír vlastnosti, které existenci takových pozorovatelů připouštějí.“²

Aby se ozřejmilo, že se tímto principem neusuzuje jen na člověka, mluví se místo toho o pozorovateli, a tím o reflektující schopnosti, která je v každém případě předpokladem pro to, aby byl takový princip uznán a použit.

Ideou tohoto principu je použít produkty kosmické evoluce až k člověku, aby se zpětně odvodily specificky nutné vývojové pochody a předpoklady. Taková odvozování se podaří nejsnáze na místech zhuštění evoluce. To jsou dosud zčásti nevysvětlené, ale pro postup nezbytné vývojové kroky, k nimž dochází jen v místech se zvláštními podmínkami. K nim patří sám Velký třesk, ale též exploze hvězd jako tzv. supernovy, bez nichž by se do volného vesmíru nikdy nedostaly těžké prvky, vytvořené v nitru hvězd. Pro existenci člověka bylo nutné vytvoření planety Země, vybavené vhodnými vlastnostmi, a specifické podmínky, za nichž mohly poprvé vzniknout komplexní molekuly. Tyto kroky, označované též jako hrdla lahví evoluce pak umožnily vždy nové formy vývoje za dosud irelevantních zákonitostí — např. biologických po objevení se prvého života.

Antropický princip se v následujících letech stal podnětem pro hledání specifických předpokladů kosmického vývoje, a to jak na místní úrovni zemského prostředí, tak na úrovni vesmíru, resp. jeho univerzálně platných přírodních zákonů. Tak se dá ze zmíněného Hoylova tvrzení k procesu spojení tří jader hélia odvodit exaktně nutný poměr elektromagnetického a silného (jaderného) vzájemného působení. Aby se vyskytly exploze hvězd v dostatečném množství k roztroušení těžkých prvků, resp. aby hvězdy dosáhly dostatečného stáří, musí být gravitační konstanta menší faktorem 10⁴⁰⁺¹ než konstanta silné interakce. Třetím příkladem je poznatek, že lidští pozorovatelé se nemohou vyskytovat ani v mnohem mladším, ani v mnohem starším vesmíru.

Evoluce není náhoda

Pro mnohé místní podmínky nezbytné k tomu, aby se pozorovatel vůbec vyvinul (vzdálenost od Slunce, velikost planety, druh atmosféry), lze velmi přesně uvést jejich meze. Není však známo, jak hojně se planety s těmito pro život důležitými podmínkami vyskytují. Obdiv nad tím, že vůbec existuje jedna vhodná planeta, jakou je Země, se s ohledem na obrovské množství hvězdných soustav v kosmu nemůže přehánět.

Celkově byla zjištěna relevance asi stovky takových podmínek globální a místní přírody a bylo odhadováno, jaká odchylka od existujících podmínek by zabránila vývoji inteligentních pozorovatelů. Ukázalo se, že k umožnění kosmické evoluce až k lidskému pozorovateli musejí být kromě velkého počtu rozličných hvězdných systémů četné podmínky v oblasti přírodních zákonů a kosmických parametrů (mj. stáří, velikost, hustota) s velkou přesností právě takové, jak byly v kosmickém měřítku uskutečněny od Velkého třesku. I když dodnes nevíme, proč mají přírodní zákony v našem kosmu určité formy a velikosti, musí mít vysoký souhlas s velmi restriktivními nutnými podmínkami pro evoluci svou příčinu. Náhoda, jež by k tomu byla potřebná, by byla příliš veliká, než aby byla z vědeckého hlediska přijatelná jako vysvětlení. Zůstávají tak v podstatě jen dvě další možná vysvětlení.

Podobnou úvahou jako na místní úrovni pro případ Země se teorie mnoha světů pokouší vysvětlit vhodnost našeho kosmu pro vývoj pozorovatelů. Předpokládá k tomu, že existují mnohá univerza s rozdílnými přírodními zákony a parametry. Mezi obrovským počtem kosmů by byl i náš, se svými podmínkami přírodních zákonů, přesně sladěnými pro vznik života. Kvantová mechanika a teorie relativity existenci takových paralelních světů a kosmů s jinými přírodními zákony aspoň připouštějí přinejmenším jako myslitelnou.

Druhý výklad: „Inteligentní“ výstavba našeho světa s jeho neuvěřitelnými možnostmi vývoje se dnes sice vysvětluje (bez dřívějších předpokladů o vnějších zásazích) vhodností přírodních zákonů. Tím víc je však pro jejich jedinečné nastavení třeba nějaké vnější inteligence. Ta by pak mohla být identifikována s tvůrčí prvotní inteligencí, kterou náboženství připisují Stvořiteli.

Obě domněnky by pochopitelně mohly platit i společně; nejsou však možné jako poslední vysvětlení, neboť se lze ptát i po příčinách mnoha světů nebo prvotní inteligence.

Lze tyto teorie spojit s křesťanskou vírou ve stvoření?

Ačkoli je model Velkého třesku opřen jen o nemnohé indicie, mezi přírodovědci je alespoň v zásadě přijímán. Také mnozí křesťanští teologové se překvapivě rychle s tímto modelem spřátelili. Důvodem pro to by mohlo být, že na základě tohoto modelu by vesmír měl nejen počátek, ale i konec. Přírodní vědy tak narážejí na hranice poznání, jejichž překročení by mělo být vyhrazeno pouze víře.

Na druhé straně přináší model Velkého třesku a kosmické evoluce pro víru ve stvoření též celou řadu problémů. Především, že podle této teorie je kosmos prezentován jako plně automatický evoluční stroj, založený na přírodních zákonech, považovaných za stálé. Jakmile je jednou zřízen a uveden do chodu, běží bez pomoci a korektur svého Stvořitele dál, možná beze smyslu a účelu. Tato idea odpovídá spíše filosofickému modelu deismu, který se v tom však zásadně liší od náboženské víry (a to nejen v křesťanství), která vychází z Boha stále zasahujícího v dějinách ve prospěch člověka. Jakou šanci by ještě mohl mít takový obraz Boha v rámci kosmické evoluce, v níž neprobíhá nic kromě procesů řízených přírodními zákony?

Abychom mohli odpovědět na takovou otázku, musíme si nejprve ujasnit, že přírodní zákony v moderní víře ve stvoření neznamenají žádnou konkurenci vůči Božímu jednání, nýbrž představují nejpůvodnější součást kosmu, a tím nejspíše i tvůrčí Boží jednání. Toto jednání je však nehistorické, nemá žádný vztah k historické situaci, v níž se lidé nacházejí. Člověk se sice může spolehnout, že se přírodní zákony náhle nezmění, a teprve tím se mu umožní kontrolované jednání ve vlastní odpovědnosti. Avšak nemilosrdnou platností přírodních zákonů se bez milosti prodlužuje nouze (např. nemocného člověka).

Nouzové situace jsou ve světě zvířat zvládány výlučně pudy, tj. programy chování vybudovanými během biologické evoluce. U člověka se v situacích osobní nouze uplatní kreativní forma jejich zvládání. Člověk je schopen sám vyvíjet ze své nouzové situace nová východiska a zvláštním způsobem zakoušet, jak je mu pomáháno. Výrazem této schopnosti poskytovat a zakoušet pomoc (která byla dána jen člověku) jsou prosebné a děkovné modlitby. V rámci náboženství dostává tento talent člověka božskou dimenzi.

To je patrné nejen z výroků typu „Člověče, přičiň se, a Bůh ti pomůže“, ale především z osobního pocitu, že člověk je sám Božím nástrojem. V křesťanství je to mj. vyjádřeno v nauce Tomáše Akvinského o jednání, které určuje Bůh, ale v druhotné příčině i člověk. Aniž bychom zpochybňovali současné přírodovědecké poznatky, můžeme se domnívat, že v mozku tvorů vzniklá schopnost k náboženství dává těmto tvorům možnost uvádět do tohoto kosmu Božího ducha. Boží působení skrze jeho tvory, působící v čase, je možné právě proto, že se děje ve svobodném osobním rozhodnutí těchto bytostí.

Fenomén homo religiosus, který se objevuje v evoluci poprvé až s člověkem, může být s ohledem na předpoklady k tomu nezbytné zkoumán i přírodovědecky.³ Významným příspěvkem k moderní víře ve stvoření by proto bylo zjištění, do jaké míry jsou přírodní zákony přizpůsobeny právě pro vznik náboženství. Příslušné indicie by přinejmenším posílily víru, že člověk byl Stvořitelem zamýšlen právě tímto způsobem.

Pokud by byl tím potvrzen potenciál Božího jednání v součinnosti s člověkem, znamenalo by to i rozhodující vykročení z deismu. Nebyl by tu už obraz Boha jako nečinného, který dal pouze impulz, nýbrž nejpozději s výskytem člověka nebo srovnatelného tvora schopného náboženství by to umožnilo historické Boží jednání, tak jak to náboženství předpokládají. Antropický princip s vírou v nepřetržitou evoluci by teprve s tímto dodatečným předpokladem takto chtěného člověka byl slučitelný i s křesťanskou vírou ve stvoření.

Zkoumání přírodních zákonů a kosmických předpokladů s ohledem na takový náboženský princip lze považovat za dílčí oblast platnosti antropického principu, i když jde o oblast, která v dosavadním zkoumání nedošla pozornosti. Jakým směrem by mohlo jít přiměřené přírodovědecké zkoumání vzniku lidské schopnosti k náboženství? V každém případě zůstává nejisté, zda někdy dojde k ověřitelné predikci procesu vzniku, např. při výzkumu specifického průběhu hominizace. Důležité je však zjištění, že podpora víry ve stvoření zde nespočívá v hledání mezer v evoluci, nýbrž v prognosticky užitečném uzavírání přírodovědeckého průběhu takových domnělých mezer.

O tom, co znamená fenomén náboženství, existují vedle mnoha podobných přesvědčení různých náboženství na Zemi názory, které se v mnoha ohledech rozcházejí. Sporné je dokonce i to, zda je religiozita vůbec užitečnou schopností. Nezávisle na takových hodnoceních je však možno uvést podmínky, bez nichž by fenomén náboženství vůbec nemohl vzniknout.

K tomu, aby se mohlo vyvinout dostatečně inteligentní sbírání a zpracovávání informací, je nezbytně potřebný nerušený vývoj na Zemi po několik miliard let. Poněvadž podle dnešních poznatků představuje náboženství fenomén vysoce vyvinutého organického života, jsou všechny předpoklady takového života nutné i pro vznik náboženství.

Ke schopnosti náboženství patří navíc svoboda jednání inteligentních individuí, myslitelná jen v otevřeném systému, v němž není jednání determinováno zcela hmotně. Diskutuje se např. o tom, zda teprve nabídka překrývajících se možností v dosahu Heisenbergova principu neurčitosti neumožňuje působení duchovních procesů vůči čistě materiálnímu světu.⁴ Mimoto je pro individuální svobodu jednání potřebná též individuální diferenciace, která vzniká mj. podílem náhodnosti při dědičnosti. Nelze vyloučit, že by se stvoření, v němž mají vzniknout tvorové s vlastní odpovědností, vůbec nemohlo vyvinout bez srovnatelné velikosti a komplexity kosmu, jakož i bez trvání a náhodnosti takového evolučního procesu, jaký formoval naše univerzum.

Kosmické předpoklady náboženství

Náboženství je fenomén zaměřený na Zemi na osoby. Základem osobní struktury člověka je evolucí ve velkém mozku vytvořený vnitřní kosmos uložených obrazů a nezávisle probíhajících myšlenkových vzorců. Poněvadž inteligentní pozorovatelé jsou myslitelní i bez individuálních osob, pohlavního rozmnožování a sociálních kontaktů, zůstává tu k prozkoumání, proč v případě člověka vznikli pozorovatelé právě s těmito vlastnostmi, důležitými pro vznik náboženství.

V křesťanství a v některých dalších náboženstvích jsou považovány víra, naděje a láska za zvláště vysoké hodnoty náboženského jednání. Všechny tyto tři aspekty žijí z toho, že podnět k jejich vytvoření může dát teprve velké množství informací, ale některé dále vedoucí informace zásadně nesmějí být k dispozici:

Snadno pochopitelné je to u naděje. Kdyby již byla budoucnost známa, nemohl by specifický pocit naděje vzniknout. Aby tato část schopnosti náboženství nebyla ohrožena nebo se nestala jen přechodným jevem, musí být zásadně nemožný jakýkoli přímý vhled do teprve později uskutečňované budoucnosti.

Podobně to platí pro fenomén lásky. K motivaci partnerů k lásce je třeba individuálních osob a vzájemných informací. I když přání úplné informovanosti pochází z lásky, jsou lidé strukturovaní tak, že naprosté poznání partnera není ani při trvalé snaze nikdy možné. Aby se toto transcendentální napětí fenoménu lásky trvale udrželo, je nutné, aby poslední tajemství zůstala skrytá i pro psychologii a neurologii a aby se představy dokonalé telepatie a spojení mozků, známé z literatury science-fiction, nikdy nedaly uskutečnit.

Kosmickou dimenzi má i strukturálně nezbytný informační deficit víry. Kdybychom znali Stvořitele, nebylo by v co věřit. Zdá se, že transcendentální napětí je už v tom, že jeho existence není dokazatelná. Hodnocení tvorstva, bližních a vlastních činů se tím stává svobodnějším, je poznamenáno odpovědností a vyžaduje stále novou orientaci podle individuální, aktuálně prožívané víry. Podobně jako u ostatních dvou aspektů sem patří jako část tohoto transcendentálního napětí i hledání důkazů nebo znamení Tvůrce.

Typickou otázkou v rámci platnosti náboženského principu by bylo: Jak musí vypadat kosmos založený tak, aby existence Tvůrce zůstala pro vznikající tvory nedokazatelná? Ačkoli je tato otázka velmi spekulativní, zdají se být některé důsledky jasné:

Počátek kosmu nesmí mít žádné vlastnosti, které by jednoznačně odkazovaly na Tvůrce, a nesmějí následovat žádné později dokazatelné přímé zásahy Tvůrce do kosmického evolučního procesu. Vše, co vzniká, se musí tvořit na základě přírodních zákonů a přírodovědecké poznatky musejí vždy připouštět i nenáboženský výklad, jako např. teorii mnoha světů.

Ani víra, jakožto nepřímá, prostřednictvím tvorů uskutečňovaná forma Božího zásahu do kosmického dění, nesmí poskytovat žádné důkazy o existenci Tvůrce. Že tomu tak je, vyplývá mj. z Feuerbachovy projekční hypotézy víry jako souhrnu pouze od člověka vycházejících přání bez reálného podkladu.

Víra ve stvoření, která by nereagovala na to, že od biblických dob přírodověda silně pozměnila náš obraz světa, by se stále víc odcizovala světu a byla by ohrožována každým stykem s reálným světem. Zastaralá víra ve stvoření, kterou by už nebylo možné zprostředkovávat, by se tak mohla stát hlavní příčinou mizející víry, a tím i problémem pro přijetí křesťanského poselství, vycházejícího z víry ve stvoření.

Je proto užitečné, abychom se zamysleli nad základy křesťanské víry ve stvoření a pokusili se je co možná věrohodně vysvětlit v rámci dnešního obrazu světa. Zkráceno na nejdůležitější: Stvořitel mne chtěl a stará se o mne. V rámci představeného náboženského principu lze tuto výpověď konkretizovat formou: Stvořitel mne chtěl jako bytost uschopněnou pro náboženství, touto schopností mi dal blízkost a přístup ke svému Duchu, a umožnil mi tím, abych se stal nástrojem jeho ochrany a tuto ochranu též sám zakoušel.

Poněvadž vznik náboženského principu se nedá vysvětlit cestou klasického determinismu, nýbrž — pokud vůbec — pouze v rámci vývoje určeného náhodami a svobodami, zbavuje takto redukovaný předpoklad stvoření problém teodiceje jeho ostrosti. Zároveň umožňuje od věčnosti předpokládanou cestu vtělení božského, tak jak ji hlásá křesťanské poselství o Ježíši Kristu.