Dobrovolnictví jako výzva encykliky Deus caritas est

Autor: Květoslav Šipr - Číslo: 2006/4 (Dialog)

Předneseno na Interdisciplinárním kolokviu k encyklice DCE, které pořádala Katedra křesťanské sociální práce CMTF UP 4. 5. 2006. Nepatrně zkráceno.

Dobrovolné aktivity jsou nezbytnou součástí života každé společnosti. Za samozřejmou povinnost považovali dobrovolnou pomoc potřebným již první křesťané a charitativní činnost pak byla s existencí církve spojena nepřetržitě. V poslední době podpořil poskytování dobrovolnických služeb Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus¹ a nyní opět Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est.

Dobrovolnictví jako sociální jev

Dobrovolník je osoba, která na základě vlastního přesvědčení a bez nároku na finanční odměnu dobrovolně plní konkrétní úkoly ve prospěch druhých. V terminologii převzaté z francouzštiny se někdy rozlišuje bénévolat (lze přeložit jako dobročinnost), který se vztahuje k dobrovolnické práci vykonávané „na částečný úvazek“, nejčastěji několik hodin týdně, a volontariat (dobrovolnictví ve vlastním slova smyslu), kterým se rozumí dobrovolnická práce na celý úvazek. Dobrovolnictví je třeba samozřejmě odlišit od dárcovství: dobrovolník obětuje svůj čas a námahu, zatímco dárce poskytuje finanční či jiné prostředky.

Ve světě denně pracuje několik milionů dobrovolníků, rok 2001 byl proto rezolucí Valného shromáždění OSN č. 32/12 z 20. 11. 1997 prohlášen za Mezinárodní rok dobrovolnictví. Hlavním cílem bylo upozornit veřejnost na existující práci dobrovolníků.

Jedním z plodů Mezinárodního roku dobrovolnictví se v České republice stal Zákon o dobrovolnické službě č. 198/2002 Sb., který byl přijat v dubnu 2002. V našem právním řádu zakotvil text zákona několik nových pojmů, jako dobrovolník a dobrovolnická služba, ale také vysílající a přijímající organizace. O subjektech, které s dobrovolníky pracují, se zákon vyjadřuje nejobšírněji, o dobrovolnících samotných (snad naštěstí) již méně. Vysílající organizace má chránit dobrovolníka vůči organizaci přijímající, která dobrovolnickou službu využívá.

Zákon taxativně vyjmenovává oblasti, ve kterých je možné dobrovolnickou službu vykonávat a ve kterých je činnost dobrovolníků také podporována státem. Vymezování dobrovolnictví zákonem je ovšem záležitosti dosti citlivou a je dobře, že některé činnosti, jako občanská či sousedská výpomoc, zatím nejsou přesně definovány.

Dobrovolnictví jako akt lásky k bližnímu

Příklady nezištné služby bližnímu i nasazení pro obecné dobro nabízí již Starý zákon a evangelijní příběh o milosrdném Samaritánovi² je právem chápán jako vzor obětavé pomoci stimulované láskou k bližnímu. Společenství prvních křesťanů ostatně ustanovilo samostatnou službu diakonů, kteří měli spravedlivě rozdělovat ze společných prostředků potřebným vdovám a sirotkům.³ Na první křesťany se vztahují také často citovaná slova sv. Klimenta: „Všem byla vštípena neupokojitelná touha po konání skutků milosrdenství.“

Účinnost charitativního působení dokumentuje Benedikt XVI. přesvědčivě na příkladu Juliána Apostaty: jediná záležitost, která jej na křesťanství zaujala, byla právě charitativní služba církve.⁴ Dobročinnost dodnes patří k nezastupitelnému působení církve, neboť: „Církev nemůže být nikdy zproštěna úkolu uplatňovat lásku ve formě organizované aktivity věřících.“⁵ Lze dokonce říci, že Benedikt XVI. ve své první encyklice povýšil povinnost služby lásky na úroveň udělování svátostí a zvěstování evangelia: „Církev nesmí opomíjet službu lásky (caritas), stejně jako nesmí opomíjet vysluhování svátostí a službu slova.“⁶

Zvláštní pozornost přitom Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est věnoval dobrovolnictví. „Důležitým jevem naší doby je to, že se zrodily a rozvinuly různé formy dobrovolnictví (volontariátu), které na sebe berou celou řadu služeb. Chtěl bych na tomto místě říci všem, kdo se různým způsobem na těchto aktivitách podílejí, že si jejich činnosti vážím a že jim za to děkuji.“⁷ Papež také připomněl, že dobrovolník nedává pouze něco, nýbrž sebe samého. Pro mladé lidi se tak dobrovolnictví stává školou života.⁸

Poslání a vlastnosti charitativních pracovníků

Již od vydání encykliky Rerum novarum Lvem XIII. v roce 1891 papežové v sociálních encyklikách opakovaně upozorňují, že potřeby každého člověka mají být uspokojovány především na základě spravedlnosti. Přímý zásah do uspořádání veřejných záležitostí ovšem církvi nepřísluší, to je úkol politiky. Úsilí o vytvoření a posílení spravedlivé společnosti patří přitom k základním povinnostem všech věřících.⁹

V charitativních organizacích církve pracují dobrovolníci i profesionální zaměstnanci. Oběma skupinám je možno na základě encykliky Deus caritas est připomenout čtyři vlastnosti, o jejichž získání a prohloubení by měli cíleně usilovat.

Na prvním místě je v encyklice jmenována — pro někoho snad překvapivě — odborná kompetence: „Odborná kompetence je první a základní předpoklad.“¹⁰ Pracovník má být ke schopnosti vykonávat všechny potřebné úkony kvalifikovaně a soustavně připravován. Odborná zdatnost sama o sobě však nestačí, ošetřování lidských bytostí vyžaduje pozorné srdce. Hned po vyslovení důrazu na odbornou kompetenci proto Benedikt XVI. požaduje, aby charitativní pracovníci byli přiváděni k setkání s Bohem a Kristem, takže láska k bližnímu bude důsledkem jejich víry. Nezbytnost zakořenění lásky k bližnímu v lásce k Bohu se připomíná na více místech encykliky¹¹ a je ozvěnou novozákonního výroku „Kristova láska nás nutí“.¹²

Třetí potřebnou vlastností charitativního pracovníka je otevřenost ke spolupráci,¹³ zejména s pracovníky charitativních organizací jiných církví. Vždyť věřící katolické církve i jiných církevních komunit jsou spojeni opravdovým humanismem, který umožňuje vidět v každém člověku Boží obraz.

Připravenost být věrohodným Kristovým svědkem je snad poslední vlastnost, na jejíž nezbytnost by měl být pracovník charitativní církevní organizace upozorněn na základě výzev obsažených v encyklice Deus caritas est. Skutky lásky nemají sloužit k dosažení skrytých cílů ani k vnucování víry. To však neznamená, že by charitativní působení mělo ponechávat stranou Boha a Ježíše Krista.¹⁴ Stručně a přesně byl zmiňovaný požadavek formulován v jednom z doporučení Etického kodexu charitativního pracovníka: „Klient má právo, aby se v zařízení Charity setkal s Bohem.“¹⁵

Již dříve ovšem pracovníci některých diecézních a oblastních charit přijali vlastní znění etických či duchovních kodexů.¹⁶ Formální projev souhlasu se zněním kodexu ještě nezaručuje plnění deklarovaných požadavků, rozhodně však poskytuje příležitost k zamyšlení. Podobně diskuse nad encyklikou Deus caritas est může pomoci k hlubšímu pochopení a postupnému naplňování jejího obsahu.