Deus caritas est a diakoni

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2006/4 (Studie)

Když jsem před několika lety na základě pohledu do dějin křesťanských církví došel k závěru, že charitativní poslání patří k podstatě církve,¹ nemohl jsem tušit, že papež Benedikt XVI. v roce 2005 vydá encykliku Deus caritas est, v níž nalézáme následující nesmírně důležitý výrok:

„V průběhu dalších let a s narůstajícím rozšiřováním církve se ukázalo, že jednou z hlavních oblastí činnosti církve, spolu s udělováním svátostí a zvěstováním slova, je uplatňování lásky (caritas) k vdovám a sirotkům, vůči uvězněným, nemocným a potřebným všeho druhu. To vše patří k podstatě církve stejně jako vysluhování svátostí a zvěstování evangelia. Církev nesmí opomíjet službu lásky (caritas), stejně jako nesmí opomíjet vysluhování svátostí a službu slova.“²

Jestliže charitativní či diakoniální poslání patří k podstatě církve stejně jako vysluhování svátostí a hlásání evangelia, pak to znamená velkou výzvu k zamyšlení. Stojíme totiž před zásadní povinností promítnout zmíněnou skutečnost do teologické reflexe, do katecheze, do církevního práva... Jestliže o sociální praxi a nauce církve platí,³ že jde o jeden z nejúčinnějších prostředků evangelizace, pak totéž musíme bez jakéhokoli stínu pochybnosti říci také o charitativním působení církve, které patří do základní struktury zvěstování a zpřítomňování spasitelského díla Ježíše Krista.⁴

Dlužno podotknout, že jeden z hlavních úkolů teologie spočívá právě v úsilí o hlubší propojování teorie (ortodoxie) a praxe. Cílem teologického myšlení totiž není co nejdokonalejší a nejsrozumitelnější formulace vyjadřující věřené tajemství, nýbrž autentická křesťanská existence. Ona co nejdokonalejší a nejsrozumitelnější formulace vyjadřující věřené tajemství je potřebná právě proto, že slouží jako prostředek k dosažení zmíněného cíle. Právě vazba mezi věřeným tajemstvím a autentickou křesťanskou existencí představuje předpoklad toho, aby síla evangelia mohla vyzařovat do tohoto světa s celou svou přesvědčivostí a věrohodností svědectví. Do hry tak vstupuje teologie jako celek se všemi svými disciplínami, což je zejména v dnešní době, vyznačující se poměrně značnou specializační „roztříštěností“, nesmírně důležité. Není to tedy pouze diakonie, kdo potřebuje pomoc ze strany teologie, ale je to také sama teologie, kdo ze svého užšího sepětí s diakonií vytěží onen kýžený svorník, který vědění dopřeje, aby se stalo skutečnou moudrostí života z víry.

Jedním z témat, které je s výše vzpomenutou výzvou spjato, je bezesporu otázka diakonů a jejich poslání v církvi. Přiznávám, že v mnoha ohledech mne k sepsání následujících stránek podnítil rovněž dokument Mezinárodní teologické komise Diakonát — vývoj a perspektivy ze dne 30. 9. 2002,⁵ z něhož také čerpám celou řadu údajů ohledně dějin diakonátu a o diakonkách v dějinách církve. Zároveň je třeba říci, že první encyklika Benedikta XVI. hovoří o diakonech a v jistém slova smyslu zasahuje do současné debaty o diakonátu. Můj příspěvek proto není jen podtržením a někdy rozvinutím toho, co řekl Benedikt XVI., ale také určitým pokračováním v tom, oč usilovala Mezinárodní teologická komise, když na konci roku 2002 předložila zmíněný dokument.

1. Problematika trvalých diakonů

O diakonech se v encyklice hovoří na třech místech. Pod titulem encykliky jsou jmenováni jako adresáti spolu s biskupy, presbytery, zasvěcenými osobami a věřícími laiky. V článku 23 se hovoří o diakonu svatém Vavřinci (+ 258), který měl na starosti charitativní činnost místní církve v Římě. Z teologického hlediska je nejpřínosnější článek 21, v němž se tvrdí, že počátek existence diakonů a jejich služby v církvi lze spatřovat ve Sk 6,1—6:

„Rozhodující krok při ne právě snadném hledání řešení toho, jak realizovat zmíněný ustavující princip církve, dostává viditelnou podobu při volbě sedmi mužů, což byl počátek jáhenského úřadu (srov. Sk 6,5—6). V prvotní církvi totiž vznikla při každodenním rozdělování potřeb vdovám určitá nerovnováha mezi hebrejsky a řecky mluvící částí společenství. Apoštolové, jimž byla svěřena především ‚modlitba‘ (Eucharistie a liturgie) a ‚služba slova‘, se cítili být nadměrně zatěžováni službou ‚při stole‘, a proto rozhodli, že si ponechají primární službu a že pro naplňování ostatních úloh, přestože jsou pro život církve nutné, vytvoří sbor sedmi mužů. Také tato skupina však neměla naplňovat jen prostou technickou službu rozdělování potřeb, proto to také měli být muži »plní Ducha a moudrosti« (srov. Sk 6,1—6). To znamená, že sociální služba, již měli naplňovat, byla zcela konkrétní, ale zároveň i nepochybně duchovní. Jejich úřad měl skutečně duchovní povahu, protože znamenal naplňování zásadní úlohy církve, jíž je řádně organizovaná láska k bližnímu. Prostřednictvím ustanovení tohoto sboru Sedmi se ‚diakonie‘, tedy služba lásky k bližnímu vykonávaná ve jménu komunity uspořádaným způsobem, natrvalo začlenila do základní struktury církve samotné.“

Osobně jsem velmi rád, že papež hovoří právě v tomto smyslu, neboť téměř totožnou tezi zastávám i já ve své knize Teologie služby.⁶ Musím ale zároveň přiznat, že ve světě vědecké exegeze novozákonních textů je situace poněkud složitější.

Výrazy diakonein a diakonos jsou v řeči Nového zákona velmi povšechné.⁷ Je třeba si uvědomit, že tato slova mohou označovat celou řadu skutečností. Diakonein označuje samo poslání Krista jakožto služebníka (srov. Mk 10,45 par.; Mt 12,28; Sk 4,30; Flp 2,6—11). Zmíněný výraz a jeho varianty označují rovněž výkon služby Kristových učedníků (srov. Mk 10,43nn.; Mt 20,26nn.; 23,11; Lk 8,3; Řím 15,25), různé druhy služeb v církvi. Jde především o apoštolskou službu hlásání evangelia a také o další charizmatické dary.⁸ Slovo diakonos může označovat služebníka u stolu (například Jan 2,5.9), Služebníka Hospodinova (srov. Mt 22,13; Jan 12,26; Mk 9,35; 10,43; Mt 20,26; 23,11), služebníka určité duchovní moci (srov. 2Kor 11,14; Ef 3,6; Kol 1,23; Gal 2,17; Řím 15,8; 2Kor 3,6), služebníka evangelia, Krista, Boha (srov. 2Kor 11,23), rovněž pohanské autority jsou ve službě Bohu (srov. Řím 13,4), diakoni jsou služebníky církve (srov. Kol 1,25; 1Kor 3,5). V případě, že diakon přísluší k určité církvi, Vulgáta nepoužívá slova minister a zachovává z řečtiny převzatý výraz diaconus.

To všechno vede k opodstatněné otázce, zda ve Sk 6,1—5 jde o diakony v tom slova smyslu, jak tomu rozuměla církev v pozdějších staletích a jak tomu rozumí dnes.⁹ V dané souvislosti rozhodně není bez zajímavosti, že II. vatikánský koncil se při odůvodňování obnovy trvalého diakonátu záměrně vyhnul odkazu na exegeticky sporné místo Sk 6,1—6.¹⁰ Dlužno však podotknout, že v dějinách teologie se mínění ztotožňující oněch sedm mužů¹¹ ze Sk 6,1—6 s tím, co se později rozumělo slovem „diakoni“, objevuje poměrně často.

Jestliže tedy Benedikt XVI. hovoří o ustanovení sedmi mužů ve Sk 6,1—6 jako o počátku diakonátu, je to z hlediska pokoncilního magisteria nesporná novinka. Je jisté, že J. Ratzinger o zmíněné exegetické obtíži velmi dobře ví. Jeho zájmem však je, jak o tom vypovídá celkový ráz encykliky, ukázat na charitativní službu jako na dílo celé církve, a proto ji chce biblicky ukotvit ve struktuře uspořádání církve, což souvisí s latinským názvem svátosti kněžského svěcení (ordinatio). Vazba mezi diakonátem a diakonií tedy podtrhuje sepětí charity-diakonie jednak se svátostnou strukturou církve, protože podle většinového mínění teologů a dnešní církve diakonát představuje první stupeň svátosti kněžství, jednak s hlásáním evangelia, na němž se diakon při svém poslání podílí, jak o tom vypovídá jeho úloha číst evangelium při slavení eucharistie.

Na tomto místě je třeba zmínit velmi důležitou historickou skutečnost, která by neměla uniknout naší pozornosti. Obecně lze říci, že kvůli kompetenčním sporům, které propukaly ve čtvrtém a pátém století mezi presbytery a diakony, nakonec došlo k určitému omezování kompetencí diakonů. V praxi se to projevilo tím, že diakoni byli zbaveni ekonomicky odpovědných funkcí v církevní správě a že se na první místo v jejich poslání dostala služba biskupovi, případně presbyterovi, při slavení liturgie.¹² Na Západě pak v raném středověku došlo k praktickému odbourání trvalého diakonátu. Ordinovaný muž byl diakonem pouze na přechodnou dobu, jako čekatel přijetí presbyterátu. To opět vedlo ke zdůraznění víceméně pomocných funkcí diakona při liturgii. Uvedený trend pochopitelně zatlačil do pozadí povědomí o charitativní a sociální potencialitě diakonátu. Nesmíme se proto divit, že při obnově trvalého diakonátu uvedený trend přetrvával. Ještě v motu proprio Pavla VI. Sacrum diaconatus ordinem ze dne 18. 6. 1967, čl. 5, se uvádí jedenáct základních úloh diakona, přičemž prvních osm má liturgickou povahu. Až na devátém místě se uvádí úkol diakona „jménem hierarchie vykonávat úlohy charitativní a administrativní povahy i úlohy spjaté se sociální službou církve“.¹³

V daném kontextu je proto nesmírně důležité, že Benedikt XVI. výrazně podtrhuje právě charitativní a sociálně služebnou povahu náplně diakonátu. Lze se domnívat, že v pozadí těchto výroků stojí především trvalý diakonát. Mělo by tedy být patrné, že diakon, který bývá v patristických textech definován jako pomocník biskupa,¹⁴ by měl být jeho pravou rukou především v oblastech diakonie, charity a sociální angažovanosti celé komunity. Nebylo by tedy nanejvýš záhodno uvažovat o tom, že řízení charitních církevních struktur by mělo být mnohem zřetelněji než doposud svěřováno právě schopným diakonům? Propojení této služby s uspořádáním církevní komunity by pak bylo mnohem zřetelnější. Bylo by také jasnější, že první, kdo má odpovědnost za charitní dílo církve v určité diecézi, je biskup. Benedikt XVI. o tom říká: „Episkopální struktuře církve dále odpovídá skutečnost, že v partikulárních církvích nesou prvotní odpovědnost za to, aby se i v současnosti naplňoval program obsažený ve Skutcích apoštolů (srov. 2,42—44) biskupové jako nástupci apoštolů. Církev jako Boží rodina musí být, dnes stejně jako v minulosti, místem vzájemné pomoci a zároveň místem ochoty sloužit také těm, kdo jsou mimo ni a potřebují pomoc.“ (čl. 32)

2. Diakonky v katolické církvi?

V chronologicky první encyklice Benedikta XVI. se o diakonkách nehovoří. Jestliže však dokument klade důraz na komunitní ráz diakonie, pak se v souvislosti s velkým množstvím žen, které v diakonii pracují, otázka diakonek přímo nabízí.

Mělo by být pochopitelné, že na tomto místě nelze pojednávat o celé šíři dané problematiky.¹⁵ Odkazujeme proto na článek kolegy M. Zedníčka „Jáhenky v církvi“ (Salve, 2005, 1, s. 109—112), v němž se nachází řada historických zajímavostí. Kolega Zedníček se však dopustil určité nepřesnosti, když uvádí, že I. nicejský koncil (325) ve třetím kánonu zařazuje diakonky mezi laiky.¹⁶ Třetí kánon tohoto koncilu hovoří o ženách, které mohou žít spolu s presbytery a episkopy (matka, sestra, teta, žena ve věku mimo podezření). O diakonkách se hovoří v 19. kánonu: „Pokud jde o diakonky (...), připomínáme, že nepřijaly vkládání rukou (cheirothesian), a proto je třeba je bez jakékoli pochybnosti řadit mezi laiky.“¹⁷

Následující úvahy rovněž nesmějí být vnímány tak, jako by autor chtěl propagovat kněžské svěcení žen. V katolické církvi platí jako definitivní nauka, že kněžské svěcení je vyhrazeno výlučně mužům.¹⁸ Ve věci diakonek je však zároveň třeba podotknout dvě věci: ženy s titulem „diakonka“ v církvi prvních staletí existovaly, i když s největší pravděpodobností nebyly vnímány jako součást kléru (o tom se zmíníme níže); ačkoli naprostá většina teologů a věřících zastává mínění, že diakonát mužů je svátostí, není možno tvrdit, že by tato otázka byla jednoznačně rozřešena.¹⁹ Z řečeného teoreticky vyplývá následující: církev by mohla ustanovovat ženy jako „diakonky“, přičemž by bylo nutno jasně podtrhnout, že v daném případě nejde o svátost ani o součást svátosti kněžství. Jelikož s největší pravděpodobností nakonec magisterium dospěje k jednoznačnému stvrzení svátostného charakteru diakonátu mužů, bylo by zřejmě vhodnější zvolit pro ženy vykonávající diakonální služby v církvi nějaký jiný titul, aby byla vyloučena jakákoli dvojznačnost. Navíc je třeba si uvědomit, že posun ve vnímání priorit náplně diakonátu ve prospěch charitní a sociální služby vytváří určitý prostor pro analogický „diakonát“ žen, k jehož vymizení došlo také v souvislosti s určitým omezením náplně diakonátu na oblast liturgie.

V dané souvislosti je třeba zmínit zajímavou pozici kolegy Zedníčka, který tvrdí, že diakonát žen existuje dodnes v katolické církvi jako určitá výjimka, a přimlouvá se, aby tato svátostina byla udělována i ostatním řeholnicím po doživotních slibech.²⁰ V dané souvislosti uvedený autor zmiňuje případ poustevnických ženských řeholí, v nichž sestry při doživotních slibech přijímají vložení štóly, které je pak opravňuje rozdělovat eucharistii a číst evangelium při denní modlitbě církve.²¹ Mám-li se vyslovit k tvrzení, že v katolické církvi existuje dodnes „diakonát“ žen jako svátostina, musím se alespoň letmo zmínit o dějinách diakonátu žen.

Zdá se, že v apoštolské době různé formy diakonální asistence, prokazované apoštolům a křesťanským komunitám a vykonávané ženami, měly instituční charakter. Svatý Pavel doporučuje římské komunitě „naši sestru Foibé, diakonku (hé diakonos) církve v Kenchrejích“ (Řím 16, 1, srov. 16, 1—4). Ačkoli je na tomto místě užit mužský rod slova diakonos, nemůžeme z toho vyvozovat, že jde již o specifickou funkci diakona, protože jednak v daném kontextu výraz diakonos znamená ještě v obecném slova smyslu služebníka, jednak slovo „služebník“ nemá ženskou koncovku, ale předchází mu člen v ženském rodu. Uvažujeme-li o vypovídací hodnotě slova diakonos, je třeba upozornit na to, jak zmíněné slovo užíval svatý Pavel, který na jiných místech označuje slovem diakonos civilní autority (srov. Řím 13, 4) a v druhém listu Korinťanům 11, 14—15 hovoří dokonce o ďáblových diakonoi. Je však nanejvýš pravděpodobné, že Foibé vykonávala v komunitě v Kenchrejích určitou službu, která měla instituční povahu.

Od třetího století se v některých regionech²² — ne ve všech — setkáváme se specifickou církevní službou svěřenou ženám, které se nazývaly „diakonky“.²³ Bylo to zejména ve východní Sýrii a v Konstantinopoli. Kolem roku 240 se objevila specifická kanonicko-liturgická kompilace Didascalia apostolorum (DA), která však neměla oficiální charakter. Biskup zde vykazoval rysy plnomocného biblického patriarchy (srov. DA 2, 33—35, 3). Vystupoval jako představený relativně nevelké komunity, kterou řídil především za pomoci diakonů a diakonek. Diakonky se tak poprvé objevily v nějakém církevním dokumentu. Na základě typologie převzaté od Ignáce z Antiochie biskup zaujímá místo Boha Otce, diakon Ježíše Krista, diakonka Ducha Svatého (v pozadí stojí skutečnost, že v semitských jazycích je slovo „duch“ v ženském rodě), presbyteři, o nichž se hovoří jen málo, představují apoštoly, konečně vdovy představují oltář (DA 2, 26, 2—7). Nehovoří se však o ordinaci zmíněných ministrů.

Diakonky nebyly svěceny jako presbyteři nebo episkopové, ale pouze se ustanovovaly prostřednictvím žehnací modlitby. Jejich úlohy lze shrnout následovně: pastorační a charitativní péče o ženy, asistence při křtu dospělé ženy. V oněch dobách se povětšinou ještě křtilo ponořením. Nebylo tedy decentní, aby biskup sestupoval do křestního pramene spolu s novokřtěnkou. Provázet dospělé novokřtěnky do křestní lázně byla jediná pomocná liturgická služba diakonek, o níž dnes bezpečně víme. V době, kdy se křtily povětšinou již jen děti, pozbyla tato liturgická funkce diakonek význam. Spolu s tím diakonky také fakticky vymizely. Můžeme uzavřít, že byly v zásadě tím, čím jsou dnes pastorační asistentky.

Na Západě pak v raném středověku existoval spor, zda ustanovení či svěcení abatyší není jednou ze svátostí. V pozadí celého ritu i následného sporu je třeba s největší pravděpodobností hledat „diakonky“ z prvních staletí církve. Dlužno podotknout, že titul „diakonka“ se udržel až do 13. století, protože jeho nositelkami bývaly představené ženských klášterů.²⁴ Mezinárodní teologická komise tedy zastává mínění, že diakonát žen jako svátostina v katolické církvi již po řadu staletí neexistuje.

Je nesporné, že řada žen v církvi fakticky diakonální služby vykonává — nejen v oblasti charitního díla, ale také jako pastorační asistentky. Jestliže existují jako trvalí diakoni otcové rodin, proč by hypotetický „diakonát“ žen jako svátostina měl být rezervován pouze řeholním sestrám? Znovu podotýkám, že encyklika Deus caritas est implicitně vede k tomuto zamyšlení, protože „diakonát“ žen jako svátostina by jednoznačněji vyjadřoval komunitní charakter charitativního díla a zároveň úžeji propojoval toto dílo posvěcující úlohou církve. Na závěr těchto úvah a podnětů je povinností podotknout, že zvážení dané věci je plně v kompetenci odpovědných církevních autorit.

3. Co vlastně patří do církevní „diakonie“?

Ve druhé části encykliky Deus caritas est se na řadě míst hovoří o církevní diakonii.²⁵ Co je však náplní této služby lásky? Na to nám dává odpověď začátek článku 184 Kompendia sociální nauky církve, kde se hovoří o různých rozměrech chudoby.²⁶ Rozhodně se nemluví pouze o materiální chudobě, která odpovídá především tělesnému rozměru existence; velmi palčivé jsou také formy kulturní chudoby, nevzdělanosti, duchovní bídy. Z toho vyplývá, že diakonii nesmíme zužovat pouze na klasickou službu materiálně a zdravotně potřebným.

Do křesťanské diakonie v širším slova smyslu patří také vzdělávací, kulturní, katechetické a formační aktivity. Na tomto místě si proto dovolím prohlásit, že také činnost našich teologických fakult a jiných církevních škol a institucí, mezi nimiž bych rád zmínil Vyšší odbornou školu Caritas v Olomouci, má povahu diakonální služby. Bylo by proto namístě, aby také církev a společnost nahlížely službu těchto institucí z právě uvedeného zorného úhlu. Opravdu zde nejde jen o „nějakou teorii“, nýbrž o život v jeho plnosti. Zřejmě by nebylo na závadu, kdyby se ti věřící laici, kteří se podílejí na funkci zmíněných institucí, začali více zajímat o možnost naplňovat své poslání jako diakoni. To vše jsou pochopitelně pouze návrhy, které podle mého soudu vyplývají nejen ze slov encykliky Deus caritas est, ale také z jejího ducha.

Další záležitostí, na niž bychom neměli zapomenout, je sociální nauka a praxe církve. Jestliže se v Kompendiu sociální nauky církve na řadě míst hovoří o „sociální lásce“ nebo „politické lásce“,²⁷ je vhodné považovat službu v politice a sociální angažovanost za význačnou složku diakonie jako takové. Z uvedeného důvodu bych se přimlouval za to, aby stávající trvalí diakoni naší místní církve věnovali zvýšenou pozornost sociální nauce církve. Mohli by působit jak v jejím rozvíjení a při její aplikaci na konkrétní situace u nás, tak při jejím vysvětlování a šíření mezi věřícími i ve společnosti. Nezapomínejme, že tato sociální nauka a praxe jsou v dnešním světě významným a neopomenutelným prostředkem evangelizace.

Zusammenfassung

In diesem Beitrag geht der Autor von der Enzyklika Deus caritas est und von dem Dokument der Internationalen theologischen Kommission „Diakonat: Entwicklung und Perspektiven“ aus. Der Autor macht auf den engen Zusammenhang zwischen dem Diakonat und der Diakonie aufmerksam. Es scheint ihm passend zu sein, dass der Dienst der Frauen in der kirchlichen Diakonie in irgendeiner Form in die kirchliche Einrichtung, nach dem Muster der Diakonissen der alten Zeiten, eingegliedert sein soll. Der Autor nimmt als Diakonie auch den kulturellen, sozialen und pädagogischen Dienst der Glaubigen auf.