Bezmocný Bůh?

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2006/4 (Punctum saliens)

Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův nezachránil Židy před plynovými komorami. Od tohoto faktu se odvíjí řetěz podnětů, které nutí i křesťanské myšlení, aby se znovu věnovalo problémům své teodiceje. Tváří v tvář civilizačním katastrofám posledního století se tak znovu vynořuje otázka, zda vůbec Bůh existuje, nebo jak je to s jeho dobrotou, jestliže je lidský svět tak plný zla. Patrně nejvlivnější koncept „teologie po holokaustu“ přinesl ve své přednášce Pojem Boha po Osvětimi Hans Jonas: Nemáme-li se smířit s tím, že Bůh je přinejmenším záhadný, musíme si rozpor mezi jeho dobrotou a zlem na světě vyložit tak, že Bůh „není všemohoucí“.

V tradici židovského i křesťanského myšlení samozřejmě žije myšlenka, že Bůh záměrně neuplatňuje svou moc — aby uvolnil prostor lidské svobodě. Ale tato myšlenka současně klade nadějeplný důraz na časovou podmíněnost tohoto Božího nezasahování — dovolává se suverenity Božího aktu vykoupení, který nakonec zvrátí děsivou sebejistotu lidí páchajících zlo. Jonas — a s ním řada dalších autorů — je však naproti tomu toho mínění, že příslib Vykoupení nemůže být dodržen: že Bohem připuštěné zlo dosáhlo už takových rozměrů, že to s jistotou dokazuje nenapravitelnou, definitivní Boží bezmoc. Na rozdíl od Dostojevského Ivana Karamazova, který nepopírá možnost spásy, nýbrž — otřesen lidským utrpením — sám za sebe „vrací Bohu vstupenku“, vyjadřují se jiní obecněji: snaží se brát naději na spásu potenciálně všem.

Mají na to právo? Může člověk vůbec stanovovat nějakou míru pro Boha — odhadovat mez, do které můžeme Boží zdrženlivost ještě s určitým očekáváním „tolerovat“, a od níž je naopak fatálním příznakem beznadějné slabosti? Připomíná to soudní proces s viníkem, který je nakonec ohleduplně prohlášen za nesvéprávného. Zároveň toto vzdání se veškeré naděje na uplatnění Boží suverénní spravedlnosti vyznívá nakonec jako implicitní etický pokyn „Všechno je dovoleno“ — protože z praktického hlediska je bezmocný Bůh roven Bohu neexistujícímu. Tím je v lidském vědomí znicotněna jediná svět přesahující instance, před níž by se člověk měl cítit za své zlo nějak odpovědný.

Toto antropocentrické řešení problému lidské odpovědnosti i dalších eticko-ontologických otázek vynořujících se z každé větší krizové či katastrofální lidské situace má svou diametrálně odlišnou alternativu například v koncepci jiného uznávaného myslitele — Emmanuela Lévinase. U něho se základní, počáteční odpovědnost za veškeré zlo světa nepřekládá na „bezmocného“ (popř. „mlčícího“ apod.) Stvořitele, nýbrž zůstává u člověka — a to dokonce nejen u toho, který to či ono zlo konkrétně páchá, nýbrž, snad překvapivě, u jeho obětí: Neboť kdo jiný má ještě zůstat odpovědný, kdo jiný má ještě udržovat pravé povědomí o Zákonu, podle něhož bude Bůh na konci časů soudit dějiny? Lidská důstojnost trpících, aktualizovaná tváří v tvář Bohu, jim nedovoluje vzdát se odpovědnosti ani za ty jejich lidské bratry, kteří je posílají na smrt.

Tento postoj je jakousi preambulí křesťanského postoje, v němž člověk upevňuje svou naději na spásu právě tehdy, kdy následuje samotného trpícího Spasitele. Tváří v tvář jeho Blahoslavenstvím umlká každá teodicea: Ti, kteří někdy byli opravdu „chudí“, „plačící“, „pronásledovaní pro spravedlnost“, ale zároveň také „tiší“, „milosrdní“, „čistého srdce“ a „tvůrci pokoje“, v hloubi duše vědí, že „jim patří nebeské království“. (Mt 5,3—10) Je k tomu od Boha zapotřebí snad menší moci, než by jí bylo třeba k pouhým vnějším zásahům proti zlu? Neboli — co je víc: péče, která by nás předem uchránila od všech krizí a katastrof, nebo láska, která je v nich s námi, která nám dává šanci rozvinout právě v těchto situacích naši lidskost, a nakonec zcela překonává jakkoli velké zlo? Jak dosvědčují mnozí: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo nouze nebo nebezpečí nebo zabití?“ (Řím 8,35) Tato bezmoc zla na samém vrcholu jeho rozpoutání, to je zázrak Boží moci — dějící se ovšem hlavně pro ty, kteří jej opravdu potřebují.

Ostatní — pozorovatelé — jej ve své zajištěnosti a opatrnosti těžko mohou zakusit. Mají vlastní měřítka pro rozpoznání božské moci: „Sestup z kříže, abychom to viděli a uvěřili!“ (Mk 15,32) Spásný, nebesa otvírající smysl procházení utrpením je pro ně zakryt.

Soudíme Boha, který „dopouští zlo“, paradoxně vlastně za to, že nás natolik miluje, že nám dovoluje i velice nemilovat. Neměli bychom spíš paradoxně pochopit, že zlem vlastně nejsou zásadně ohroženy ani tak jeho oběti — Bohem opuštěné jen zdánlivě — jako spíš jeho původci a kalkulující diváci?