Vnímání krásy je argumentem pro Boží existenci

Autor: Bogdan Pelc - Číslo: 2006/3 (Téma)

Tento článek rozhodně nenavazuje na marné snahy filosofie a teologie v minulosti o zdůvodnění Boží existence. Bůh však touží po lásce člověka, který přes všechny překážky a nejistoty setrvává v životním postoji víry, naděje a lásky. Kdyby bylo možno zdůvodnit Boží existenci, zmizela by víra a její místo by zaujalo poznání. Člověk by byl v pokušení nemilovat Boha, ale uzavírat s ním „obchodní smlouvu“ — za mravný život a náboženský kult by očekával jistou odměnu. Zmizela by nezištná obětavost a její místo by zaujalo sobectví, které pouze kalkuluje. Poznáním Boha a jistotou jeho existence by se však asi mnoho nezměnilo. Jak učí list sv. Jakuba, i zlí duchové věří v Boží existenci, a proto se bojí (srov. Jak 2,19). Protože v případě těchto zlých duchů bychom měli spíše hovořit o vědění, o poznání Boha, upozorňuje nás tento text na to, že i bytost, která zná Boha, ho nemusí nezbytně milovat. Všem lidem se dostalo Božího sebezjevení, a přesto ne všichni, kteří toto zjevení skrze svědectví Písma a Tradici poznali, uvěřili. Můžeme se domnívat, že i poznání Boha a zdůvodnění jeho existence se stoprocentní jistotou by nezměnilo přístup všech lidí k němu.

Všechny dosud koncipované pokusy o prokázání Boží existence ztroskotaly. Ať už je to ontologický argument sv. Anselma z Canterbury (vylepšený René Descartem) nebo „pět cest“ sv. Tomáše, důkaz teleologický, anebo argument vycházející z morálního pocitu, z náboženské zkušenosti, ale i mnoho ostatních narazily na kritiku, která odhalila jejich slabosti a neschopnost dokázat existenci transcendentní bytosti se stoprocentní jistotou. Proto se dnes ve fundamentální teologii raději používá pojmu „argumenty v prospěch Boží existence“ a postuluje se holistický přistup. I přes platnost výše zmíněných výhrad či námitek stojí za to snažit se pátrat po argumentech, které poukazují k tomu, že víra v transcendentní bytost se zakládá na logických předpokladech, že není něčím nesmyslným, ale že je naopak něčím zcela pravděpodobným.

V poslední době se pozornost teologů a filosofů upíná na teleologický argument (z řádu a systému, který pozorujeme v přírodě). Je to určitě dáno i tím, že nové objevy empirických věd ukazují na jedné straně přísné zákony, které řídí běh mikrokosmu a makrokosmu, o kterých ještě před nedávnem neměl nikdo ani tušení, a na druhé straně poukazují na to, že se materie nechová až tak automaticky, jak se dosud myslelo. První uvedená skutečnost pohnula některé vědce k vyjádření názoru, že svět nemohl vzniknou náhodou. Druhá pak vede k tomu, že se zpochybňuje stará námitka proti možnosti zázraku — ta, která tvrdí, že zázrak mění zákony přírody, a proto Bůh, dárce těchto zákonů, byl by do určité míry nedůsledný ve svém jednání, pokud by občas zrušil zákony, které sám ustanovil. Proto se někteří teologové domnívají, že na základě kvantové teorie, teorie chaosu, termodynamiky disipativních soustav, autopoietických procesů nebo bootstrapové teorie — tedy těch, které jsou nejnovějšími poznatky přírodovědeckých výzkumů — je možno vysvětlit, jak Bůh koná zázraky, aniž by přitom porušil přírodní zákony, které sám stanovil. Tyto zákony nejsou tak zcela neměnné, jak se dříve myslelo, což však neznamená, že jsou chaotické. Dialog přírodních věd a teologie se zdá být přínosem pro četné teologické disciplíny, čehož dokladem může být i značný počet publikací v této oblasti. Význam takového dialogu bude jistě stále důležitější, možná také proto, že v poslední době se opět silně rozhořela diskuse kolem Darwinovy teorie evoluce.

Věnoval jsem pozornost teleologickému argumentu, protože jeho východiskem je pozorování a zkoumání světa — skutečnosti, která obklopuje pozorovatele. Subjekt — člověk — se tu začíná zabývat otázkou, zda tato skutečnost je dílem náhody, evoluce, Boha, nebo ještě nějaké jiné příčiny. Argument, kterým se chci nyní podrobněji zabývat, má stejné východisko: pozorování a zkoumaní světa, s tím rozdílem, že obrátíme svoji pozornost ne na řád ve vesmíru, který je přístupný objektivnímu zkoumání přírodních věd, nýbrž na aspekt velmi subjektivní; totiž na to, že člověk poznávající svět si všímá jeho krásy. Na tomto místě musíme podtrhnout, že se budeme zabývat pouze krásou přírody, nikoli krásou toho, co vytvořil člověk.

Písmo svaté hovoří jasně o tom, že Bůh je původcem krásy. V Knize moudrosti čteme: „Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce. Ale oheň, vítr nebo rychlý mrak, hvězdný kruh, dravé vodstvo nebo nebeská světla považovali za světovládné bohy. Jestliže unesení jejich krásou je pokládali za bohy, tím spíše měli poznat, oč lepší je jejich Pán, neboť on, té krásy Prapůvodce, vše stvořil“ (Mdr 13,1—3). Také v knize Sirachovcově najdeme výroky vyjadřující přesvědčení, že Bůh je stvořitel krásy: „Hospodin nestvořil nic neúplného. Jedno druhému dopomáhá k dokonalosti, kdo se kdy nasytí zíráním na Boží slávu? Chloubou výšin je čistá obloha, pohled na nebe je slavná podívaná. Slunce, jak se ukáže, vyhlašuje už při rozbřesku, jakým podivuhodným nástrojem je toto dílo Nejvyššího. (...) Krásou nebe je nádhera hvězd, skvost třpytící se na výsostech Hospodinových“ (Sir 42,24b—43,2.9). Podobně i žalm 19,2 hovoří o kráse a uspořádanosti Božího díla, a vůbec celé Písmo svaté ukazuje obraz Boha jako hojného dárce, který dává člověku nejen to, co potřebuje k životu, ale i to, co tento život dělá lepším, hezčím či pohodlnějším. Asi není náhoda a má svůj význam, že Kristus proměnil vodu ve víno (srov. Jan 2,1—10). Samozřejmě první a základní interpretace zázraku v Káně je ten, že navazuje na symboliku hostiny, kterou uspořádá Jahve pro své vyvolené. Taková symbolika byla pro svědky této události snadno pochopitelná. Druhé vysvětlení je to, že je to předpověď proměnění vína v Kristovu krev, která se bude plnit až do konce světa. Ale můžeme připustit i třetí vysvětlení, které nestojí v rozporu s výše uvedenými: Kristus se představuje jako všemohoucí Bůh, který dává člověku nejen nejpotřebnější dary a milosti, ale mnohem víc — věci a zážitky, které nejsou pro biologický život nezbytné a pro víru jsou též nepodstatné.

Také podobenství o liliích (srov. Mt 6,28—30, Lk 12,27n), které Ježíš používá pro poučení o nutnosti důvěry v Boha a vzdání se přehnaných starostí o každodenní potřeby, směruje naši pozornost ke skutečnosti, že podle Ježíšových slov Bůh nejen stvořil a udržuje naživu přírodu, ale navíc ji stvořil krásnou, nádhernou a pěknou. Dokonce i List Římanům, na místě, kde se pojednává o poznání Boha, zmiňuje jen obecně, že je možné ho poznat díky dílům jeho rukou, ale neříká nic dalšího o tom, zda se jedná o pozorování řádu světa, nebo jeho krásy, anebo obojího současně (srov. Řím 1,18—23). Zdá se, že inspirovaní autoři mají společnou intuici, že uspořádání a krása světa pomáhá člověku odhalit Boží existenci skrze pozorování jeho stop, které zanechal ve stvoření.

Určitě velmi přínosné pro uvažování o kráse jako o cestě vedoucí k Bohu jsou myšlenky Jana Pavla II. vyjádřené v jeho Listu umělcům. Pro zesnulého papeže — stejně jako pro autory biblických knih — je samozřejmé, že krása pochází od Boha a člověk ji odhaluje a ve svých dílech napodobuje, přičemž zvláštní úloha spočívá v působení umělců. Hned na počátku Listu umělcům čteme: „Nikdo nemůže lépe než Vy, umělci, geniální tvůrci krásy, zachytit něco z patosu, s nímž se Bůh na úsvitu stvoření zahleděl na dílo svých rukou. Záchvěv onoho pocitu se nesčetněkrát odrazil v pohledu, kterým jste stejně jako umělci všech dob, očarovaní úžasem nad tajemnou mocí zvuků a slov, barev a forem, obdivovali dílo své inspirace a pociťovali v něm něco jako ozvěnu onoho tajemství stvoření, k němuž vás chtěl Bůh, jediný Stvořitel všech věcí, určitým způsobem přidružit“ (LU 1). Co je dobré, je krásné, a proto i Bůh, když zjistil, že to, co stvořil, je dobré, viděl — podle názoru Jana Pavla II. — že je to krásné (srov. LU 3). Práce umělců je jakýmsi hledáním ideální krásy, jakýmsi honem za nejlepším vyjádřením vizí, kterých se jim dostalo v okamžiku inspirace. Je překonáváním rozporu mezi uměleckou intuicí a skutečností: „Všichni umělci sdílejí zkušenost nezměrného rozdílu mezi jakkoliv zdařilým dílem svých rukou a zářnou dokonalostí krásy vnímané na vrcholu tvůrčího okamžiku“ (LU 6). Proto se umění zakládá nejen na pozorování krásy, ale i na jejím vyjadřování. Ovšem nejen na tom. Zvlášť divadlo a literatura se zabývají hledáním odpovědí na otázku po smyslu života a na jiné důležité otázky. Zajímavé je, že člověk hledá pochopení sebe samého skrze náboženství, ale i skrze umění. Svatý otec zastává proto názor, že umění — opravdové umění inspirované krásou a podstatnými otázkami lidstva — se může stát „mostem vedoucím k náboženské zkušenosti“ (LU 10). Krása přírody je připomínkou tajemství vzniku světa, tajemství a posvátnosti lidského života a divů vesmíru. V závěru Listu umělcům je napsáno: „Krása je znamením tajemství a připomínkou transcendence. (...) Právě proto nemůže krása stvořených věcí přinést uspokojení a vzbuzuje onu tajuplnou tesknotu po Bohu“ (LU 16).

Jevy jako západ slunce na mořském břehu, měsíc za úplňku, hvězdy na nebi apod. nemají význam pro to, aby se člověk najedl, napil, aby mu nebyla zima.

Z biologického hlediska je estetické nadání člověka bezvýznamné, dokonce zbytečné. Naopak se zdá plauzibilní myšlenka, že Bůh dal člověku takovou univerzální, všem přirozenou schopnost vnímání krásy přírody, aby tato schopnost vedla lidi k povšimnutí si stop Božího působení ve světě, a tak vedla stvoření ke Stvořiteli. Intenzita této schopnosti je u každého člověka různá — stejně jak je různá úroveň naší inteligence a ostatních nadání — ale je dána všem lidem. Člověk si třeba na krásu přírody zvykne, nebo, zaměstnán každodenními starostmi, si jí nevšimne, ale v období klidu, nebo když ho někdo na nádheru okolí upozorní, přizná, že je to hezké.

Nejsem biolog ani teoretik estetiky, nýbrž teolog, a proto jsou mé úvahy o přírodě a o lidském vnímání krásy možná v některém bodě nepřesné. Rád se nechám opravit a poučit. Chtěl jsem se ale s čtenáři podělit o několik myšlenek, které se mi zrodily v hlavě v určité situaci. Když jsem pozoroval kamenolom, který bylo vidět od vchodu do Koněpruských jeskyní, necítil jsem vůbec nadšení jako tehdy, když jsem obdivoval vrchol Tofana di Roses v Dolomitech, který je v podstatě totéž — kupou kamení. Proč tomu tak bylo?