Sofiologie a Vladimír Solovjov

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2006/3 (Články)

Teologie východního křesťanství obnovila sofiologické reflexe zejména zásluhou ruského myslitele Vladimíra Solovjova. Boží Sofia — Moudrost — se Solovjovem od jeho mládí vedla dialog, aby ho dovedla k poznání pravého cíle veškerenstva. Následující text systematickým způsobem představuje základy Solovjovovy sofiologie.

1. Solovjovovo mystické setkání s Boží Sofií

Již v deseti letech měl Solovjov první mystické vidění, které se potom ještě dvakrát opakovalo. Když byl odmítnut svou první láskou, odešel do chrámu. Naplněn žárlivými emocemi se účastnil slavení liturgie. Ponořil se do zpěvu cherubínů, a vtom vše z vědomí zmizelo. Nedlouho před smrtí, 26.—29. září 1898, popsal nabytou mystickou zkušenost v básni Три свидания [Tři setkání], tedy setkání s Boží Sofií v Moskvě, Londýně a Egyptě. Pro důležitost tohoto mystického textu uveďme část jeho překladu:

„A napoprvé — ó, jak je to jen dávno! —

Třicet šest let již uplynulo,

když znenadání pocítila dětská duše

úzkost lásky z neklidných, smutných snů.

Mně devět let bylo, ona... jí devět též.

(...)

Oltář otevřen... Ale kde je kněz, jáhen?

A kde je zástup modlících se lidí?

Vášní tok — zmizel náhle beze stop.

Blankyt kol, blankyt v duši mé.

Prostoupilas zlatistým blankytem,

v ruce držíc kvítek nepozemských světů.

Stála jsi s úsměvem zářivým,

kynula mi a zahalila se závojem mlhavým.

A dětská láska cizí se mi stala,

duše má — ke světským věcem slepá.“¹

Báseň odhaluje Solovjovovo nitro se sklonem k emočnímu jednání a žárlivosti, avšak též citlivé k působení slov modlitby svaté liturgie, která otevírala Solovjovově dětské mysli transcendentní horizonty.

Druhou velkou vizi zjevující se Boží Sofie měl v Londýně po krátkém období odvratu od víry a studiu materialistických koncepcí. Do Londýna odjel studovat středověkou filosofii, gnózi a kabalu, indická a orientální náboženství. Boží Sofia ho v této vizi vyslala do Egypta. Následné třetí zjevení, samozřejmě v Egyptě, zažil poté, co ho v poušti okradli beduíni a v noci, za zvuku šakalů, ležel na zemi. Nazíral náhle vesmír jako jeden živoucí celek, jak opět popsal v básni Три свидания:

„A dlouho jsem ležel v děsivé dřímotě,

a hle, zavanulo: Usni, můj nebohý příteli!

A já jsem usnul; když probuzen jsem s jemností —

dýchaly růžemi pozemský i nebeský kruh.

A v purpuru nebeského lesku

očima plnýma blankytného ohně

hleděla jsi ty, jak prvotní zář

kosmického a tvůrčího dne.

(...)

A vše jsem viděl, a vše jen jedno bylo —

jen jeden obraz ženské krásy.

(...)

Nezměrné vstoupilo v rozměr jeho —

přede mnou, ve mně, jediná jen ty.

Ó Světelná! Oklamán nejsem tebou:

Já jsem tě v poušti spatřil celou.“²

Solovjov nahlédl toužebně hledanou Boží Sofii v její celistvosti. Odhalila mu jediný organický princip, který je smyslem veškerého dění — kosmickou všejednotu. Všechna svá pozdější tvrzení opíral o tuto mystickou zkušenost, přestože jeho pozdější reinterpretace vlastního chápání Boží Sofie měla svůj intelektuální a duchovní vývoj.

V raných spisech z Káhiry Solovjov odhalil dialog, který zde s Boží Sofií vedl. Souhrnné dílo La Sophie et les autres čcrits français [Sofie a další francouzské spisy]³ obsahuje tři rozhovory Solovjova (označuje se jako „filosof“) s Moudrostí-Sofií u břehů Nilu. Nikdy v nich není veden dialog (či monolog) jen ze strany člověka, nýbrž klade si s Moudrostí vzájemně otázky, při kterých mu Moudrost vysvětluje, zkouší ho a věcně odpovídá. Když se Solovjova trochu provokativně zeptala, zda ji zná jen vnějškově, odpověděl poetickým jazykem: „Když se dívám do modři tvých očí, když slyším hudbu tvého hlasu, jsou to snad vnější fenomény zraku a sluchu, které vnímám? Proboha! Já znám tvé myšlenky a pocity a skrze tvé myšlenky a pocity poznávám tvé vnitřní bytí.“⁴

V Solovjovových mysticko-básnických textech je možné zahlédnout psychologický fenomén sublimace erótu skrze duchovní zkušenost věčného Ženství — Boží Sofie.

2. Kosmosofie neboli Boží Sofie v kosmickém procesu

Slovy Boží Sofie v již citovaném pojednání z Káhiry Solovjov naznačuje kosmický a historický proces. Vysvětluje s pečlivostí jemu vlastní vztahy mezi hledanými kosmickými principy. V pozdějším díle o etice Оправдание Добра (нравственная философия) [Ospravedlnění dobra (etická filosofie)] Solovjov dříve rozvedené principy — jako Duše, Moudrost, Demiurg nebo Satan — představuje v rámci nauky Valentinské gnostické školy,⁵ jež měla být připravovatelkou správného pochopení Krista. Jestliže tyto principy v Egyptě vnímá v ontologickém zúčastnění, později je reflektuje jako fenomény přijetí pravdy o Boholidství. Tento posun nepřímo poukazuje i na Solovjovův duchovní vývoj — od ateisty přes dualistické gnostické systémy k opětovnému přijetí křesťanství, které vnímal v jeho univerzální a všezahrnující šíři.

V dalších dílech, která pojednávají o kosmologii — jako Чтения о Богочеловечестве [Přednášky o Boholidství], a zejména La Russie et l´Eglise universelle [Rusko a univerzální církev] — se již některé principy vůbec nevyskytují, nahradí je systematické rozpracování vztahů mezi Slovem (Logos), Moudrostí (Sofia) a duší světa. Solovjovovu dialektiku těchto principů shrnul Hans Urs von Balthasar: „Duše světa je nositelem světového procesu, který začíná stvořením. Od této chvíle je v něm skutečně kladena jen jako čistá možnost (duše světa jako materia prima a mater nebo matrix všech věcí), zatímco její aktualizace se uskutečňuje díky osvěcování paprsky Slova (Logos) Stvořitele, který tak proti ní vtěluje svět idejí, tedy Boží Sofii.“⁶

Kosmická duše světa se evolučně vyvíjí do jí neznámé formy (tendence je slepá a může kdykoliv upadnout do chaosu a roztříštěnosti, který vznikl po stvoření světa), proto se potřebuje setkat se Slovem (Logos), které ji za přítomnosti a vtělování Moudrosti (Sofie) formuje k návratu do původní kosmické všejednoty. Kosmogonický vývoj směřuje od astrální fáze seskupování a vytvoření hmoty vlivem přitažlivosti, přes fázi solární přicházející s rozvojem složitějších sil (světla, magnetismu, elektřiny, chemických procesů) a s vytvořením naší Sluneční soustavy, až k fázi tellurické, při které dochází k vymezení jednotlivých členů, jako je naše Země. Středem tíhnutí univerza byla naše Sluneční soustava a planeta Země, kde vznikl organický život.

Alexej Losev u Solovjova analyzuje existenci dvou Sofií: první jako skutečnost samotného absolutna a druhá jakožto „celistvé ztělesnění Sofie, která se ale již nachází ve smyslovém těle“.⁷ Pokud se v prvním pojetí hovoří o Boží Sofii v souvislosti s Kristem, pak se jedná o Logos, který ještě není Bohočlověkem, ale o Logos před jeho historickou inkarnací. Druhá Sofie se již vztahuje k události vtělení a k rozvinutí církevních dogmat o Marii, Kristu a Církvi.

3. Historiosofie neboli Boží Sofie v historickém procesu

Boží Sofie v díle La Russie et l´Eglise universelle není prvotní gnosticko-kabalistickou zvěstovatelkou hypotetického a fiktivního univerzálního náboženství, ale „vtěluje“ se do trojí manifestace v Neposkvrněné Panně, Kristu a univerzální Církvi, čímž získává mariánský, christologický a ekleziální rozměr — jak Solovjov píše v La Russie et l´Eglise universelle: „Lidstvo sjednocené v Bohu ve Svaté Panně, v Kristu a v Církvi je realizace esenciální Moudrosti (...) Vpravdě se jedná o jedinou a identickou substanční formu (...), která se odhalí ve třech manifestacích po sobě následných a permanentních, reálně odlišných, ale esenciálně nerozdělených, nazývajících se Maria ve své ženské osobnosti, Ježíš ve své mužské osobnosti, a zachovává své vlastní jméno pro své totální a univerzální jevení v dokonalé Církvi budoucnosti, Snoubence a Nevěstě božského Slova.“⁸

Scelující tendenci historického procesu vidí Solovjov v etickém překonání kosmického zlého principu — egoismu, který tříští, izoluje a staví všechny proti všem. S příchodem člověka se kosmosofie proměnila v historiosofii. Právě aktivní účast člověka na tomto procesu je dělícím kritériem, které podle Solovjova historický proces odlišuje od předcházejícího procesu kosmického. „Význam historického procesu (na rozdíl od kosmického) spočívá v tom, že se realizuje za stále větší a větší účasti osobních činitelů (...) Historický proces je dlouhý a namáhavý přechod od zvířecího lidství k boholidství.“⁹

Boží Sofie se v historickém procesu zrcadlila skrze moudrost národů, ve kterých připravovala cestu k přijetí vtělení Bohočlověka. Jakmile se lidstvo oprostilo od omezené přírodní reality, kterou svou naukou o nirváně demaskoval buddhismus, nastoupila touha po hledání pravých hodnot existence, jež se promítla do vytvoření Platónova světa idejí, který se nachází za tímto světem. Monoteismus židovství pak nejen uznal svět idejí za hranicemi viditelné skutečnosti, ale setkal se s absolutním principem jako s kladnou substancí neboli s „já“ Boha. Tento univerzalismus došel naplnění až v kladném, celistvém a dokonalém univerzalismu křesťanství. „Pravé křesťanství znamená dokonalou jednotu tří vzájemně nerozdělitelných spojených základů: 1. absolutní událost — zjevení dokonalé osobnosti — tělesně vzkříšeného Bohočlověka Krista; 2. absolutní zaslíbení — společnost odpovídající dokonalé osobnosti, čili Boží království; a 3. absolutní úkol — spočívající v podílení se na splnění tohoto zaslíbení skrze přerod celého našeho osobního a společenského prostředí v Kristově Duchu.“¹⁰

Když se Boží Moudrost plně projevila v Marii, Kristu a Církvi, následným jejím cílem je postupná realizace Božího království v očekávání Kristova druhého příchodu. „Stejně jako první polovina dějin do příchodu Krista připravovala prostředí, čili vnější podmínky, pro jeho osobní narození, stejně tak druhá polovina připravuje vnější podmínky pro jeho univerzální zjevení, čili příchod Božího království.“¹¹

Zřejmě i pod vlivem zhoršujícího se zdravotního stavu a osobního boje s ďábelskými pokušeními na poslední cestě do Egypta došlo u Solovjova k myšlenkovému zlomu, který změnil jeho pohled na vývoj a smysl dějin. Plně rezignoval na možnost pokojného historického kontinua vedoucího do Božího království, jak popisoval v díle Оправдание Добра (нравственная философия). Jeho příchod viděl nyní jako možný jen po apokalyptickém boji mezi Dobrem a zlem. Eschatologií se Solovjov zabýval ve své poslední knize Три разговора [Tři rozhovory], kde převládá dialogický charakter a legendární literární žánr. Dějinně rozdělené viditelné církvi se zde snažil vytyčit cestu k ekumenické jednotě. V Solovjovově poslední povídce knihy nazvané Kрaткaя повесть об Антихристе [Krátká legenda o Antikristu] je Boží Sofie transformována do obrazu apokalyptické ženy, přičemž je v jeho vyprávěcím stylu zřejmá podobnost s básnickým vyjadřovacím jazykem předchozích popisů mystických zkušeností: „Temnotu noci však pojednou projasnil zářivý paprsek a na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, měsíc pod nohama jejíma a na její hlavě koruna z dvanácti hvězd. Zjevení po nějakou dobu zůstalo na místě a pak se tiše dalo do pohybu směrem k jihu.“¹²

Závěr

Vladimír Solovjov ve svém sofiologickém poznání postupně opustil myšlenky raného hledání všezahrnujícího univerzálního náboženství, kdy se s nádechem synkretismu snažil tříbit a očišťovat intuici o Boží Sofii. Hluboce meditované kosmické síly (Logos-Sofie-duše světa), z nichž vytvořil svůj teosofický systém, následně sledoval v konkrétním působení v lidských dějinách. Otevřel své citlivé vnímání pro historické křesťanství a pozitivně vnímal cestu putující Církve — převládlo mariánské, christologické a ekleziální pojetí Boží Sofie. Solovjovovo „dospělé“ optimistické a tvůrčí usilování o postupný průnik Božího království do společnosti vystřídala závěrečná fáze jeho tvorby: apokalyptika, tj. konečný boj Dobra se zlem, ve kterém se Boží Sofie zjevila v postavě ženy z novozákonní knihy Zjevení.