Prorocký rys novodobé české teologie
Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2006/3 (Studie)
Příspěvek vychází jako součást plnění grantového úkolu: GA ČR č. 401/05/2027 — Trinitologie a antropologie.
Konstatování, že se česká teologie ještě zdaleka úplně nevzpamatovala z téměř smrtelných zranění, která jí způsobili komunističtí diktátoři, možná někoho překvapí. Pohlédneme-li však za hranice, je jasné, že čeští teologové mají mnohem složitější postavení ve společnosti a v církvi i výrazně horší materiální zabezpečení než jejich kolegové kupříkladu v Polsku, Německu nebo Rakousku. Vedle těchto bolestí, které často dávají českým teologům příležitost k výkonům na hranici projevování heroických ctností, bych se rád zmínil o ještě jedné nesrovnalosti. Jde o to, že česká teologie si neváží sebe samé. Svědčí o tom především dvě věci. Stačí pohlédnout do přehledu citovaných děl v českých teologických studiích. Čeští autoři nejenže často dobře neznají, co vytvořili jejich nejbližší kolegové, a proto česky psaná díla necitují, ale namnoze toho také moc nevědí o českých dějinách své vlastní disciplíny. Nit je notně potrhána jak ve vztahu k tomu, co nabízela česká teologická tvorba před rokem 1948, tak bohužel často i k tomu, co se za nesmírných obtíží podařilo vytvořit mezi léty 1948—1989. Pokud má česká teologie nabýt sebevědomí a vyléčit se z komplexů méněcennosti, pokud chce usilovat o větší vážnost v církvi i ve společnosti, musí se nevyhnutelně zahledět velmi pozorně do svých vlastních dějin,1 které rozhodně nejsou bezvýznamné.
1 Bylo by hrubě nespravedlivé nezmínit alespoň několik studií a publikací věnovaných významným osobnostem české teologie: srov. např. F. Vymětal (ed.), Život a dílo Dr. Antonína Cyrila Stojana, ČKCH, Praha 1988; J. Kadlec, Jan Valerián Jirsík, biskup českobudějovický, Sdružení sv. Jana Neumanna, České Budějovice 1993; J. Poláková (ed.), Teolog Oto Mádr, ČKA, Praha 1997; L. Karfíková — A. Křišťan — J. Kuře (ed.), Život se tvoří z přítomné chvíle — Česká katolická teologie po druhé světové válce, CDK, Brno 1998. Jelikož svazek obsahuje zajímavé informace o řadě představitelů české teologie v daném období, připomínáme jednotlivé příspěvky: V. Ventura, „Jan Evangelista Urban — učitel duchovního života“, s. 7—29; O. I. ŠTAMPACH, „Silvestr Maria Braito“, s. 30—35; J. Hanuš, „Dominik Pecka. Tvář člověka“, s. 36—44; J. Jandourek, P. Adolf Kajpr S. J. (1902—1959)“, s. 45—48; J. P. Ondok, „Antonín Mandl — kněz a teolog“, s. 49—53; J. Vrbenský, „Antonín Mandl — teolog českého ekumenismu“, s. 54—58; J. Rybář, „Poznámky k teologii Antonína Mandla“, s. 59—62; R. Jáchym, „Jan Baptista Bárta“, s. 63—66; F. Kunetka, „Josef Bradáč (1920—1986)“, s. 67—80; F. Mikeš, „Biskup Felix Maria Davídek“, s. 81—102; V. Konzal, „Hrst vzpomínek na Miloslava Mášu“, s. 103—111; J. Dolista, „Charakteristika teologie Josefa Zvěřiny“, s. 112—115. — Významné jsou i knihy osobních vzpomínek: srov. J. M. Lochman, Oč mi v životě šlo, Kalich, Praha 2000, 278 stran; J. Heller, Podvečerní poděkování. Vzpomínky, texty, rozhovory, Vyšehrad, Praha 2005, 300 stran. — Teologické texty (dále TT) 9, 1998, č. 6 — Tisíc let české teologie (téma čísla); TT 14, 2003, č. 2 — V boji o přežití (číslo obsahuje řadu studií a svědectví o době totality); V. Novotný, „České teologie umírající církve 70. let 20. století“, TT 15, 2004, č. 1, s. 7—13; V. Novotný, „Česká teologie 2. pol. 20. století a péče o místní církev“, TT 15, 2004, č, 5, s. 201—202; V. Novotný, „Christologická založení teologií umírající církve“, TT 16, 2005, č.. 3, s. 93—95; E. Novotná, „František Verner“, TT 16, 2005, č. 4, s. 162—164. — P. Marek, Arcibiskup pražský prof. dr. František Kordač. Nástin života a díla apologety, pedagoga a politika, Katedra politologie a evropských studií — Nakladatelství Moneta — FM, Olomouc 2005, 638 stran. — M. Vaňáč, „Výuka jednotlivých oborů na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1891—1939“, in P. Kubín (ed.), Sborník Katolické teologické fakulty III, Karolinum, Praha 2000, s. 122—167; M. Vaňáč, „Problémy s umístěním Katolické teologické fakulty“, Petr Kubín — Mlada Mikulicová — David Svoboda (ed.), Sborník Katolické teologické fakulty VII, Univerzita Karlova, Praha 2005, s. 376—392. — V. Ventura, Jan Evangelista Urban — život a dílo: sonda do dějin české teologie a spirituality, CDK, Brno 2001. — První kritický životopis Vladimíra Boublíka a výrazně doplněný přehled jeho bibliografie obsahuje licenciátní práce: Jiří Žůrek, Život Vladimíra Boublíka a recepce II. vatikánského koncilu v jeho díle, CMTF UP v Olomouci — licenciátní práce, Olomouc 2005, 133 stran. — Je třeba připomenout také celou řadu sborníků zabývajících se českým modernismem: Z. Kučera, J. B. Lášek (ed.), Modernismus — historie nebo výzva. Studie ke genezi českého katolického modernismu, Brno 2002; Z. Kučera, J. Kořalka, J. B. Lášek (ed.), Živý odkaz modernismu. Sborník příspěvků z mezinárodní konference pořádané HTF UK v Praze v pražském Karolinu dne 29. 11. 2002, Brno 2003; Z. Kučera, J. B. Lášek (ed.), Docete omnes gentes. Sborník příspěvků z mezinárodní konference pořádané HTF UK v Praze v pražském Karolinu 2.—3. 10. 2003, Brno 2004. Kromě toho připomínáme zajímavou studii o jednom z dnes plně rehabilitovaných představitelů modernismu v Německu, jehož myšlení silně ovlivňovalo řadu českých teologů na přelomu devatenáctého a dvacátého století: J. Vogel, Hermann Schell apologeta a dogmatik, Brno 2001. Kaménkem v postupně se rodící mozaice dějin české teologie je rovněž dílo: K. Veverková, Dílo Antona Krombholze a jeho význam pro reformní teologické myšlení v Čechách, Brno 2004. Z historického hlediska je povinností zmínit práce profesora P. Marka: Srov. P. Marek, Apologeti nebo kacíři, Rosice 1999; P. Marek, České schisma: příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva v letech 1917—1924, Rosice 2000; P. Marek, Český katolicismus 1890—1924, Rosice 2003; J. Hanuš, Tradice českého katolicismu ve 20. století, CDK, Brno 2005, 295 stran. — Existují také významné studie staršího data vydání, které stojí stále za to konzultovat: srov. např. E. Winter, Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy 1740—1848, Praha 1945; J. M. Lochman, Náboženské myšlení českého obrození, Praha 1952.
Při zkoumání toho, co česká teologie nabízí v oblasti trinitární teologie, jsem odhalil jednu velmi překvapivou souvislost týkající se zaměření děl českých systematických teologů. Jde o charakteristiku, kterou lze popsat jako službu laikům, jimž se naši nejvýznačnější autoři snažili zpřístupnit solidní teologické vzdělání v dobách, kdy nemohli navštěvovat katolické teologické fakulty.
Zřejmě první česky psanou kompletní příručkou dogmatické teologie je dílo Jana Valeriána Jirsíka,2 Populární dogmatika — kniha v kteréžto učení víry svaté křesťanské katolické církve prostonárodním způsobem vykládá J. V. Jirsík, Praha 1840, 2. vydání Praha 1847, 898 stran.3 Kniha vyšla v ediční řadě Dědictví svatého Jana Nepomuckého, které bylo založeno v roce 1835. Dílo mělo velký ohlas, o čemž svědčí skutečnost, že v roce 1866 došlo opět v Praze, tentokrát v nakladatelství B. Stýbla, ke čtvrtému vydání,4 v němž autor připojil dogmatické vysvětlení týkající se neposkvrněného početí Panny Marie. V předmluvě k tomuto vydání nás J. V. Jirsík informuje, že v roce 1865 spatřilo ve Vídni světlo světa čtvrté vydání německého překladu jeho knihy.
2 Na titulní straně druhého vydání se autor představuje následovně: „Kanovník vždy věrné kapituly Pražské a český kazatel při chrámu Páně sv. Víta, knížecí arcibiskupský konzistorní rada a veřejný přísežný notář, kandidát bohosloveckého doktorátu, zástupce ředitele ústavu pro chudé fary svatovítské (...) spoluzakladatel Dědictví svatého Jana Nepomuckého, a učinkující spoluoud národního Museum (...)“
3 „Neb jakkoli literatura naše dosti jest bohata na knihy náboženské, však potud jsme neměli knihy takové, ve kteréžto by se veškero učení víry předvádělo.“ J. V. Jirsík, Populární dogmatika, Předmluva — s. 1.
4 Zde se autor na titulní straně představuje následovně: „Doktor svatého Písma, biskup budějovický, asistent trůnu papežského a domácí prelát jeho svatosti Pia IX., K. A. přísežný notář, čestný občan mnoha měst a obcí, spoluzakladatel Dědictví svatého Jana Nepomuckého, oud českého národního Musea a Jednoty sv. Cyrilla a Methoděje.“
Další česky psanou dogmatikou pro lid je dílo Antonína Hejbala, Dogmatika čili učení víry katolické pro lid obecný, Olomouc 1861, 316 stran. Autor se představuje jako farář olomoucké arcidiecéze.
Mezi populární dogmatiky v českém jazyce patří určitým způsobem také velmi obšírný komentář relativně stručného katechismu, který schválili biskupové rakouské monarchie dne 9. dubna 1894: Antonín Podlaha, Výklad katechismu, Dědictví svatého Jana Nepomuckého, Praha 1900, 650 stran.
Mezi české dogmatiky určené širší laické veřejnosti patří poměrně rozsáhlé dílo: František Žák SJ, Soustavná katolická věrouka pro lid I, Praha 1915. Další díly vyšly vždy v Praze v ediční řadě Dědictví sv. Jana Nepomuckého v letech: 1920; 1925; 1928. Tento autor zajímavým způsobem propojoval oblast kazatelství, popularizace a vědecké systematické teologie, jak o tom svědčí rovněž jeho další dílo: František Žák SJ, O Bohu a jeho vlastnostech, Praha 1908, 825 stran. Když se probíráme celkem pětaosmdesáti tematickými promluvami, zjišťujeme, že F. Žák v tomto homiletickém díle pojednává v zásadě o celém rozsahu tajemství víry právě z hlediska Božích vlastností, což odpovídá jednak tomu, že Trojjediný je základním zájmem teologie, jednak tomu, že v pojednání o Božích vlastnostech je přítomen celý strom teologie jakoby v malé sazeničce.
I když následující dogmatika v češtině byla podle autora určena frekventantům teologické fakulty, lze ji do našeho přehledu začlenit, neboť si ji mohli zakoupit a těžit z ní i laici neznalí latiny: Richard Špaček,5 Katolická věrouka I—II — O Bohu jediném — O Bohu trojjediném čili o Bohu v Trojici, Praha 1921 (?), 212 stran. Další svazky: Katolická věrouka II — O stvoření — O Bohu vykupiteli, Praha 1930; Katolická věrouka III — O milosti, svátostech a dokonání, Praha 1922.
5 Autor se na titulní straně představuje jako univerzitní profesor v Olomouci. Richard Špaček nejen přednášel na olomoucké Teologické fakultě dogmatickou teologii, ale byl také několikrát jejím děkanem, jedná se o roky: 1912, 1917—18, 1922—23. Srov. Ročenka Cyrilometodějské fakulty bohoslovecké v Olomouci za dobu 1918—1928, Olomouc 1929.
Přestože další česká dogmatika má opravdu vědecké ambice, a proto byla určena odborné veřejnosti, byla napsána česky, a proto opět zpřístupňovala dogmatickou teologii těm, kdo tehdy na teologické fakulty neměli přístup: Josef Pospíšil (1845—1926),6 Katolická věrouka I — O Bohu jednom podle přirozenosti, Cyrilometodějský spolek na Velehradě 1923, 530 stran; Katolická věrouka II — O Bohu Trojjediném podle osobnosti, Cyrilometodějský spolek na Velehradě 1924, 282 stran. Další díly: Katolická věrouka III — O Bohu stvořiteli, 1923; Katolická věrouka IVa — O Bohu vtěleném, 1922.7
6 Autor se na titulní straně představuje následovně: „Kapitulní děkan v Brně, člen Akademie svatého Tomáše v Římě, dopisující člen České akademie pro vědy, slovesnost a umění a Královské české společnosti nauk v Praze.“
7 Je s podivem, že tato významná díla nejsou zmíněna v příslušném hesle: J. Hanuš, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století, CDK Brno 2005, s. 123. V tomto díle bohužel absentuje celá řada významných teologů 20. století (Žák, Šanda, Špaček, ale také třeba děkani CMTF UP z posledních volebních období — L. Tichý, P. Ambros, P. Chalupa...).
Ačkoli se následující počin netýká pouze systematické teologie, přesto se zdá být správné v dané souvislosti jej připomenout. Jedná se o Studium catholicum (SC), které vzniklo v roce 1936 a které bylo zaměřeno na vzdělávání katolické inteligence v oblasti teologie, filosofie a etiky. V roce 1937 pražský arcibiskup potvrdil studijní plány a ustanovil jako prefekta Jana Evangelistu Urbana. Válka činnost institutu přerušila, otec J. E. Urban však v jistém slova smyslu ve svém díle pokračoval prostřednictvím seriálů rozhlasových přednášek, které vyšly knižně: Slova víry v éteru, Praha 1940; Cesty k víře, Praha 1946. Dne 17. 9. 1947 arcibiskup Beran potvrdil nové stanovy. Po roce 1948 pochopitelně SC nemohlo ve své činnosti pokračovat. Snad se zdá být vhodné připomenout „Společnost sv. Lukáše“, v níž se sdružovali katoličtí lékaři. Tato společnost se konstituovala na základě SC a podle možností ji duchovně vedl otec Urban.8
8 Srov. V. Ventura, „Jan Evangelista Urban — učitel duchovního života“, in L. Karfíková — A. Křišťan — J. Kuře (ed.), Život se tvoří z přítomné chvíle — Česká ktolická teologie po druhé světové válce, CDK, Brno 1998: s. 7—29, zde 11—12.
Výslovně laikům je adresována šestisvazková dogmatika představitele dominikánské teologické školy: R. M. Dacík, Bůh a jeho život — Věrouka pro laiky I, Dominikánská edice Krystal v Olomouci 1941, 140 stran. Další svazky: Bůh ve svém díle — Věrouka pro laiky II, 1938; Bůh v Ježíši Kristu — Věrouka pro laiky III, 1939; Bůh v duši — Tajemný život milosti. Katolická věrouka IV, 1937; Bůh ve svátostech — Věrouka pro laiky V, 1940; Bůh odplatitel — Věrouka pro laiky VI, 1941.
V tomto přehledu z pochopitelných důvodů neuvádíme celou řadu knih obsahujících pokus o dobové uvedení do víry, protože spíše než o dogmatiku v pravém slova smyslu šlo o literaturu katechetického zaměření. Nezmiňujeme také latinsky psaná díla českých teologů, která pochopitelně s daným trendem přímo nesouvisejí.9
9 Připomínáme alespoň nejvýznamnější práci tohoto typu: Adalbertus Šanda, Synopsis Theologiae dogmaticae specialis I, Freiburg im Br., Herder 1916, 384 stran; Synopsis Theologiae dogmaticae specialis II, Freiburg im Br., Herder 1922, 420 stran.
Je patrné, že po celých sto let, tedy mezi čtyřicátými léty 19. a 20. století, existoval jeden společný jmenovatel česky psané dogmaticko-teologické tvorby: umožnit solidní teologické studium laikům, kteří v té době neměli přístup na katolické teologické fakulty. Často šlo o díla velmi obsáhlá a na svou dobu určitě myšlenkově zajímavá.
Odkud pramenil tento zájem českých teologů o laiky? V první řadě zde vidíme určitý vliv českého obrození, které chtělo český národ emancipovat především na poli jazyka, vědy a kultury. Tento emancipační a obrozenecký trend se projevoval také ve snahách vytvořit původní českou teologickou terminologii, a proto jsou starší české dogmatiky „pastvou“ nejen pro badatele v oboru dějin české teologie, ale také pro bohemisty a lingvisty obecně. Spolu s tím je třeba zmínit jeden pozitivní rys české povahy, která se vyznačuje poněkud větší mírou solidarity s těmi, kdo stojí na okraji, než jak tomu bývá u řady jiných národů.
Nyní se blížíme zřejmě k největšímu překvapení tohoto příspěvku. Trend „směrem k laikům“ se totiž přelil přes hranice národně-obrozeneckého pramene a projevil se i v životním díle největšího českého katolického exilového teologa Vladimíra Boublíka. Výstižně o tom vypovídá J. Žůrek:
„Nelze nezmínit Boublíkovo nasazení v práci pro laiky. Boublík se velmi angažoval v teologickém studiu na institutu Ut unum sint. Tato osvětová a vzdělávací instituce byla založena Donem Alberionem a Paulínkami ve čtyřicátých letech 20. století. V prosinci 1960 získala oficiální uznání od Jana XXIII. V období po II. vatikánském koncilu bylo dálkové studium na institutu Ut unum sint mezi laiky velmi žádané, bývalo zde zapsáno až 10 000 frekventantů, kteří si chtěli prohloubit teologické vzdělání. V roce 1968 se Boublík stal prezidentem zmíněného institutu a podařilo se mu dosáhnout i toho, že Lateránská univerzita převzala nad tímto studiem záštitu.“10
10 J. Žůrek, Život Vladimíra Boublíka a recepce II. vatikánského koncilu v jeho díle, Katedra systematické teologie CMTF UP v Olomouci, Olomouc 2005, lic. práce, s. 24.
Náš autor pochopitelně vypracoval pro frekventanty těchto kurzů celou řadu studijních materiálů.11 Zmíněné zaměření se pak projevuje i v česky vydaných dílech tohoto autora, který chtěl svým stylem oslovit nejen duchovní a studenty teologie, ale také širší laickou katolickou a křesťanskou veřejnost: V. Boublík, Boží lid, Křesťanská akademie, Roma 1967, 481 stran; V. Boublík, Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Roma 1970, 361 stran (pozdější reedice těchto děl na tomto místě neuvádíme). V jistém slova smyslu sem patří také překlad jednoho studijního textu pro frekventanty institutu Ut unim sint: V. Boublík, Teologická antropologie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, 188 stran.
11 Srov. V. Boublík, „Schemi di teologia fondamentale“, in Teologia per corrispondenza XI. settimana di studio. Vol. I, Ariccia, 31. 10.—7. 11., Roma 1969, s. 27—41; V. Boublík, „Schemi di teologia dogmatica“, in Teologia per corrispondenza XI. settimana di studio. Vol. II, Ariccia, 31. 10.—7. 11., Roma 1969, s. 34—42; V. Boublík, Metodologia teologica, Roma 1970, 37 stran; V. Boublík, L´uomo in Cristo Gesů, Roma 1971, 204 stran — vyšlo česky: Teologická antropologie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001; V. Boublík (ed.), Problemi di Teologia Fondamentale, Roma 1972, 319 stran. Tyto údaje přebírám od: J. Žůrek, Život Vladimíra Boublíka, s. 45—46.
Boublík sám si s největší pravděpodobností neuvědomoval, že jeho zanícení pro studium laiků i jeho italsky psané studijní materiály spolu s výše zmíněnými česky psanými knihami vlastně dokonale kopírují trend, který je v tvorbě českých teologů patrný nepřetržitě přinejmenším od roku 1840. Boublík zřejmě netušil, že se vlastně projevil jako pokračovatel v díle autorů jako: Jirsík, Hejbal, Podlaha, Žák, Pospíšil, Špaček, Dacík. Právě v Boublíkovi tento charakteristický do jisté míry prorocký rys české katolické teologické tvorby na poli systematické teologie překročil národní hranice (podobně jako u Jirsíka) a významně obohatil italskou teologickou scénu.12 Jak vidno, česká katolická teologie i v nejtěžších dobách své existence dokázala svým prorockým rysem promlouvat ke světu a působit v něm sice nenápadně, kenoticky, „zdola“, ale zároveň o to účinněji, protože zejména díky V. Boublíkovi ovlivňovala velké množství věřících.
12 Upozorňujeme na podivuhodnou souvislost, protože Jirsík byl biskupem v Českých Budějovicích, kde také svá teologická studia zahájil Boublík. Česká teologie rozhodně nebyla, není, a doufejme, že nebude, pouze záležitostí Prahy a Olomouce.
Na tomto místě je zřejmě vhodné připomenout dílo františkána Jana Baptisty Bárty. Nejde pouze o jeho v roce 1968 narychlo sepsané dílo — Syntéza učení víry I, II, III, Sekretariát řeholních společností v ČSSR, Praha 1969, 317 stran; reedice v jediném svazku: Řád, Praha 1991, 301 stran — ale především o organizaci „podzemního“ studia teologie v sedmdesátých a osmdesátých letech. Z osobní zkušenosti vím, že otec Bárta velmi odvážně organizoval studium teologie nejen pro bratry františkánské provincie, ale zasazoval se rovněž o studium řeholních sester jak v takzvané „velké teologii“, tak v propracovaných kurzech „malé teologie“.13 I zde tedy vidíme snahy o umožnění solidního teologického vzdělání pro ty, kdo v dané době neměli přístup na katolické teologické fakulty.
13 Srov. R. Jáchym, „Jan Baptista Bárta“, in L. Karfíková — A. Křišťan — J. Kuře (ed.), Život se tvoří z přítomné chvíle — Česká katolická teologie po druhé světové válce, CDK, Brno 1998 s. 63—66.
Jak čtenář už jistě tuší, dalším velkým jménem, které v tomto přehledu nesmí chybět, je Josef Zvěřina, který opět, možná ne zcela vědomě, zpřítomňoval onen prorocký rys české katolické systematické teologie ve svém působení především po roce 1970, o čemž vydává výmluvné svědectví jeho stěžejní dílo: Josef Zvěřina, Teologie Agapé — Dogmatika I, Scriptum, Praha 1992, 408 stran; Teologie Agapé — Dogmatika II, Scriptum, Praha 1994, 465 stran. I tento mistr se zaměřil na teologické vzdělávání laiků v dobách, kdy jim z mnoha důvodů bylo znemožněno studium na katolických teologických fakultách.
Snad se zdá být vhodné podotknout, že periodikum, které právě držíte v rukou, je vlastně také určitým projevem onoho základního charakteristického rysu české systematické teologie, protože Oto Mádr od počátku vědomě zaměřil Teologické texty nejen do řad duchovenstva, ale také směrem k věřícím laikům, kteří se zajímají o teologii v nejširším slova smyslu, křesťanskou filosofii a etiku.
Můžeme konstatovat, že zmíněný prorocký rys české katolické systematické teologie, která v jistém slova smyslu předjímala ducha II. vatikánského koncilu již v první polovině 19. století, celkem logicky vyústil do otevřenosti našich katolických teologických fakult pro frekventanty z řad laiků. Je tedy zřejmé, že právě v Čechách a na Moravě má daná skutečnost zcela specifický význam. Nejde totiž pouze o přebírání cizích vzorů, ale především o vyústění staleté tradice a o projev toho nejvlastnějšího ducha české katolické systematické teologie. Každý z nás, kdo přednášíme teologii také bratřím a sestrám laikům, se může považovat za dědice odkazu velkých českých katolických teologů a za přímého pokračovatele v jejich ušlechtilém, bohulibém a veskrze užitečném snažení. Ačkoli naše katolické teologické fakulty se i dnes musejí potýkat s celou řadou často palčivých problémů, pevně věřím tomu, že je neřešíme pouze my sami. Výše zmínění mužové Boží jistě drží ochrannou ruku nad velkým dílem, které započali a rozvíjeli v dobách, které byly často složitější než ta naše. Pro nás, kteří věříme v Krista, je totiž studium dějin teologie nejen četbou materiálů a získáváním informací, nýbrž především školou, setkáním a posilou v naději schopné překonat i to, co se zdá být nezdolatelné.
Zusammenfassung
Der prophetische Charakter der neuzeitlichen tschechischen Theologie. — In diesem Beitrag macht der Autor auf einen merkwürdigen Zusammenhang in der neuzeitlichen Geschichte der tschechischen Theologie aufmerksam: Von der Hälfte des 19. Jahrhunderts bis zu den 80. Jahren des 20. Jahrhunderts verfassten die tschechischen Theologen ihren Fachmonographien tschechisch für die Laienöffentlichkeit. Dieses Richten ist bei einzelnen Autoren spontan und seine Wurzel ist evident der Geist der nationalen Wiedergeburt. Diese Linie gipfelt bei J. Zvěřina und V. Boublík, der denselben Geist in dem italienischen Milieu während der 60. Jahre äusserte, wo er sich ausdrucksvoll zugunsten der Laien engagierte. Die Öffnung der theologischen Fakultäten für Laien in den 90. Jahren vorstellt darum im tschechischen Milieu eine logische Ausmündung der erwähnten Entwicklung.
