Originální svědectví Boží milosti. Život a dílo kardinála Roberta Averyho Dullese

Autor: František Štěch - Číslo: 2006/3 (Osobnosti)

V únoru prvního roku nového milénia byl papežem Janem Pavlem II. jmenován kardinálem významný americký teolog, jezuita Robert Avery Dulles. Český čtenář se mohl s jeho dílem setkat pouze v nemnohých útržkovitých překladech či v odkazech některých rozsáhlejších (zejména fundamentálněteologických) pojednání.¹ Úkolem této studie je upozornit na nevšední životní příběh a velkolepé dílo amerického kardinála, jehož postava, vyčnívající z průměru teologického bádání, by neměla uniknout pozornosti českých teologů.

Robert Avery Dulles se narodil 24. srpna 1918 Janet Pomeroy Avery Dullesové a Johnu Foster Dullesovi² v městečku Auburn, které se nachází v rozlehlém údolí jezera Owasco na území státu New York. Robertův otec byl významný muž a diplomat. Mezi jeho hlavní zásluhy patří vyjednání Americké mírové dohody s Japonskem, která definitivně ukončila 2. světovou válku. Poté se stal státním sekretářem prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. Nejen otec mohl být vzorem pro mladého Roberta, ale i strýc Allen Dulles,³ který byl úspěšným mužem, když vedl během tzv. „studené války“ americkou výzvědnou službu CIA. Tím však výčet úspěšných předků Roberta Avery Dullese nekončí. Ve čtyřicátých letech 19. století byl John Watson Foster sekretářem prezidenta W. H. Harrisona a Robertův dědeček byl liberálním presbyteriánským teologem. Snad právě po něm zdědil jeho vnuk vlohy k teologické práci. Z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že rodina Dullesů patřila ve své době ke společenské třídě, která psala dějiny amerického národa. Díky tomu mohl Robert později studovat na prestižních vzdělávacích institutech doma i v zahraničí. Dullesovi se tradičně hlásili k presbyteriánské konfesi,⁴ avšak počátkem 20. století již byla prakticky celá rodina úplně sekularizovaná a náboženství v ní nehrálo téměř žádnou roli. Syn z významné rodiny tedy nejprve absolvoval základní vzdělání v New York City, poté byl poslán na zkušenou na střední školy do Švýcarska a Nové Anglie, aby se v roce 1936 vrátil a nastoupil na Harvard College. Zde začíná samostatná intelektuální pouť mladého muže směrem ke spirituální konverzi, ke katolickému kněžství, k jezuitství a profesní dráze katolického teologa.

Politika, umění, filosofie a „deus ex machina“

V době svého vstupu na Harvard byl mladý Dulles naprosto sekularizovaným mladíkem, prožívajícím naplno tep moderní doby. Svět byl pro něj tehdy originální nestvořenou realitou, zcela uspokojivě vysvětlitelnou fyzikálními zákony.⁵ Zajímal se o politiku, umění a filosofii. V rychlém životním tempu neměla myšlenka na náboženství, Boha, či víru téměř žádné místo. „Každé pojetí Boha bylo podle mého názoru jistým druhem deus ex machina (...).“⁶ Konečným cílem lidského bytí bylo pro mladého studenta tehdy „štěstí“. Štěstí bylo tím „univerzálním objektem lidského snažení“.⁷ Nejednalo se však o štěstí, které bychom mohli identifikovat s pouhým smyslovým prožitkem, nýbrž o jakýsi hlubší druh štěstí, ke kterému Dulles intuitivně směřoval. Bylo to nejspíše štěstí, které šlo ruku v ruce se zápasem. Zápasem člověka s posvátnem i profánnem, s jeho bohy a bůžky. Obraz věčně zápasícího Prométhea, který ukradl a přinesl boží oheň lidem na zemi, Dullese fascinoval a „zdál se být platnějším konceptem věčnosti než věčná blaženost andělů. (...) Prométheovské dědictví, totiž boží oheň, se zdálo být ‚znesmrtelněno‘ v umění.“⁸ Přitahovalo jej obzvláště malířství a literatura, neboť, jak sám píše, k hudbě mu chyběl sluch.⁹ Kromě smyslu pro umění se začal formovat i smysl pro politiku.

Vedle politiky a umění začal Dulles studovat i filosofii. Nejvíce se cítil být zaujat Platónem a Aristotelem. Jejich filosofie mu byla sympatičtější než „úzký matematicismus Descartův a Spinozův nebo sterilní Humeův či Kantův skepticismus“, neboť Platón s Aristotelem se „dostali o mnoho dále v řešení problému bytí, aniž by zanedbávali problém vědění“.¹⁰ Studium zmíněných antických filosofů jej naučilo respektovat finální příčiny a rovněž jej seznámilo s novým konceptem reality. Pod tímto tlakem pukly obruče předchozího zajetí materialismem a skepticismem. „Chaotický svět, ve kterém jsem až doposud žil, uvolnil místo Aristotelovu hierarchickému pojetí univerza (...) najednou jsem se cítil ve vesmíru doma. Je naprosto nemožné vyjádřit tu radost a svobodu, která přišla z tohoto objevu.“¹¹ Pod vlivem Aristotelových myšlenek začal Dulles číst katolické aristoteliky jako Jacquesa Maritaina a Étienne Gilsona. Podobně to bylo s Platónem, který zase poskytl mladému filosofovi přesvědčení, že morální kategorie mají objektivní bázi. Od Platóna rovněž přijal teorii o existenci objektivních standardů krásy. Skrze to pak Dulles začíná tušit, že Platónova „idea Dobra“ je blízká jeho vlastnímu intuitivnímu pojetí krásy, ovšem transponovaná do vyšší sféry neviditelného.¹² K tomu dodává: „Jestliže má Krása byla jakousi předchutí věčnosti, pak tomu bylo stejně s Platónovým Dobrem.“¹³ Největší dopad na jeho osobní filosofii mělo poznání platónského ideálu ctnosti. Ten brzy přijal za svůj a hovoří o něm jako o „přirozeném, objektivním a univerzálním“.¹⁴ Etika antických filosofů zasáhla Dullese s takovou silou, že on sám mohl jen nečinně přihlížet, kterak se bortí hradby jeho předchozího pohledu na svět. K tomu se ještě přidalo osudové setkání s Paulem Doolinem, katolickým konvertitou, který byl Robertovi přidělen jako osobní konzultant. Setkání s tímto charizmatickým člověkem připisuje zásadní roli pro svou konverzi ke křesťanství, neboť právě tento muž mu podal první ucelený obrázek katolického křesťanství. Bezprostřední úlohu v jeho náboženském vývoji však hrály (možná paradoxně) politické úvahy.

Doba si žádala politické reflexe, a tak se Dulles zabýval marxismem, který vnitřně odmítl jako „falešný a nebezpečný“.¹⁵ Stejně tak zhodnotil na Harvardu tehdy populární fašismus, který ho zaujal tím, že dával prostor pro lásku a obětavost. Avšak: „jeho techniky davových akcí, dogmata rasy a krve, a především jeho exaltace státu jako absolutního dobra byly pro mne nepřijatelné“.¹⁶ Demokracii neodsoudil v jejím principu, ale její praxi nazval „ideologií krutého devatenáctého století“.¹⁷ Jeho hledání a hodnocení vyústilo do přesvědčení, že v otázce státu je nezbytné podřídit se autoritě nějakých kvalifikovaných arbitrů.¹⁸ Zde můžeme vidět rozhodné vykročení z liberalismu, který tehdy vládl na Harvardu, směrem k přijetí autority, a to nejen v politice, ale také ve víře a morálce. Všechny tyto snahy najít nějaký politický ideál však selhaly. Stejně tak to bylo s pokusy zodpovědět pradávnou otázku po posledním zacílení člověka a jeho bytí. V duši mladého hledajícího studenta se rozprostřelo nehostinné ticho a dovnitř vplula prázdnota. „Ve tmách mého vnitřního světa byly mé nejvyšší lidské instinkty konfrontovány s vakuem. Do tohoto vakua vstoupila Boží milost.“¹⁹

Z popela materialismu vstává první modlitba

Destrukce Dullesova materialistického výkladu světa dala prostor pro Boží čin. Ten přišel v naprosto nevtíravé a té nejobyčejnější formě jednoho pošmourného únorového odpoledne. Robert seděl v knihovně nad četbou Augustinovy De civitate Dei, jež byla povinnou četbou pro kurz středověké historie. Do jeho duše se však ponenáhlu vloudil nutkavý pocit opustit knihovnu a jít ven. Když tak učinil, loudal se v dešti blátem po proudu řeky (River Charles) směrem k městu (Boston). Pomalu míjel lavičky na nábřeží a vnímal studený déšť ve tváři. Bloumal bez cíle melancholickým dnem, až se zastavil před mladým stromkem. Jak je to možné, že tento strom vyrostl a vyvinul se v takový buněčný komplex, který mu dovolil vyrůst vzpřímeně, mít listy a květy? V tu chvíli se Boží milost projevila se vší svou silou. Náhle bylo jasné, že za tím vším stojí něco, co určuje řád. Řád, který má počátek a konec. To, co určuje řád, je přece inteligence, a fakt, že vše v tomto řádu je zacíleno k nějakému konci, přece ukazuje na vůli. Intelekt a vůle pak jsou dva konstitutivní momenty osobnosti. Tato nečekaná evidence pronikla do všeho, co doposud četl a prožil. Všechny intuice z minulosti náhle vytryskly na povrch a bylo jasné, že začíná zcela nový život.²⁰ „Byl jsem přesvědčen, že jsem objevil něco, co by mne uvedlo do nového života (...). Tu noc jsem se poprvé za celá léta modlil. Klekl jsem si ve studené tmě u postele, jak mne to učila maminka, když jsem byl malý, a pokusil jsem se pozvednout své srdce a mysl k Tomu, o jehož přítomnosti a síle jsem začal být tak náhle přesvědčen. Recitoval jsem Otčenáš. Slova šla pomalu a já musel začínat znovu a znovu, než se celá modlitba uložila v mé mysli. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno Tvé. Buď vůle tvá. Jako v nebi, tak i na zemi...“²¹

Křesťanství zbrusu nové a další studia filosofie

Po prvním náboženském zážitku již byla pro Avery Dullese cesta ke katolické křesťanské víře poměrně přímá, avšak dlouhá a někdy příliš strmá. Následovalo období hledání denominace. Vycházeje z rodinné tradice, upřel nejprve svou pozornost k protestantským formám zbožnosti. Promýšlení právě nalezené víry bylo tedy vyplněno každodenním čtením z Písma a objevováním Krista, který pro něj v žádném případě nebyl jen jemným a vždy tolerantním moralistou, nýbrž mnohými nenáviděným člověkem, nestarajícím se příliš o vybrané chování, ale stavícím lásku a víru nade vše. „Jeho učení nedostalo podobu suchých aforismů, jak tomu bylo např. u Konfucia (...), ale formu podobenství nabitých poetikou života.“²² Promýšlení osoby Ježíše Krista však bylo problematické a Dullesovi trvalo ještě dlouhou dobu, než mohl učinit závěrečný akt víry — vyznání Krista. Sám o tom říká: „Ještě plný rok a půl uplynulo od doby, kdy jsem akceptoval božskost Krista jako pravděpodobnou, než jsem mohl učinit konečný akt víry.“²³ Ač hluboce sympatizující s cudně studeným prostředím protestantských denominací, se kterými se setkal nejprve (presbyteriáni, episkopální církve, metodisté, baptisté, unitáři...), rozhodl se Dulles nakonec pro vstup do katolické církve, která ho přitáhla konzistencí své nauky.²⁴ S hluboce zakořeněným skepticismem a intelektuální poctivostí filosofa, který se snažil z objektivní pravděpodobnosti udělat subjektivní jistotu, stavěl Dulles neustále nové a nové bloky lavině víry, která se nezadržitelně řítila po svazích jeho duše. Svou bezmocnost proti ní komentuje o mnoho let později ve své autobiografii takto: „To, že jsem učinil tento akt víry, lze přisuzovat pouze Boží milosti. Nikdy bych tak nemohl učinit sám, vlastní silou. Milost, kterou jsem obdržel, byla nesmírným a nedocenitelným privilegiem, nicméně skutečně věřím, že by Bůh ve své věrohodnosti takové privilegium neodepřel nikomu, kdo ho hledá v opravdové motlitbě. Shledal jsem ho (Boha) skutečně takového, jak ho popisuje náš Pán (Ježíš Kristus) — jako Otce, který by nedal kámen namísto chleba a ne nic, ale svatého Ducha těm, kdo o něj žádají.“²⁵

Avery Dulles tedy v roce 1940 (již jako křesťan) ukončil úspěšně studium na Harvard College a pokračoval ve studiu práv na Harvardské univerzitě (1940—1942).²⁶ Právo však studoval jen rok a půl. Poté byl nucen přihlásit se do služby u námořních sil Spojených států amerických.²⁷ V roce 1946 ²⁸ byl propuštěn z aktivní služby a konečně si mohl splnit svůj sen, který měl již od doby, kdy se rozhodl konvertovat ke katolickému křesťanství. 14. srpna 1946 vstoupil do semináře Tovaryšstva Ježíšova pro provincii New York „St. Andrew on Hudson“, který se nachází na kopci nad řekou Hudson poblíž Poughkeepsie.²⁹ V tiché uzavřenosti jezuitského noviciátu rostla Dullesova zbožnost i vzdělání. Studoval latinu, Písmo, historii řádu Tovaryšstva Ježíšova, životopisy svatých a asketiku.³⁰ Po dokončení noviciátu začal studovat na jezuitské koleji ve Woodstocku (stát Maryland), kde roku 1951 získal licenciát z filosofie.³¹ Věnoval se především Tomáši Akvinskému a Petru Lombardskému. Nacházel v nich neuvěřitelnou hloubku i aktuálnost myšlení. Studium filosofie jako takové pak bylo pro Dullese „potěšením a cvičením v kontemplaci“.³² Filosofie pro něj byla něco jako užitečná pomůcka ve spirituálním životě.

Začátek akademického působení, kněžství a 2. vatikánský koncil

Po dokončení základních vysokoškolských studií byl povolán, aby v letech 1951—1953 vyučoval filosofii na Fordhamské univerzitě v New Yorku, která byla a až doposud je jezuitské provenience.³³ Živé akademické prostředí Fordhamské univerzity bylo pro nadšeného jezuitu rájem a naprosto uspokojovalo jeho hlad po poznání. Kromě výuky se účastnil mnoha studentských akcí, navštěvoval diskusní kluby a v neposlední řadě profitoval z přenášek a kurzů domácích i zahraničních odborníků, kteří navštěvovali Fordhamské letní teologické kurzy. Ve svých vzpomínkách uvádí přede všemi jezuitu Gustava Weigela, který ho nadchl pro ekleziologii a uvedl ho do četby Cypriána. V neposlední řadě ho seznámil s právě se formující Světovou radou církví (The World Council of Churches) a dílem Paula Tillicha. Zdá se, že toto byla ona důležitá výhybka v Dullesově životě, která určila jeho budoucí profesionální zaměření směrem k fundamentální teologii. Četba autorů jako např. H. de Lubac, J. Daniélou či Y. Congar ho připravovala na příchod takových událostí, jakou byl 2. vatikánský koncil.³⁴

V roce 1953 se jako přesvědčený tomista s velkými sympatiemi pro tzv. „nouvelle théologie“ vrací do Woodstocku, kde je v roce 1956 (16. června)³⁵ vysvěcen na kněze kardinálem Francisem Speelmanem. Zajímavé je, že se Dulles ve svých pamětech vůbec nevěnuje svému svěcení. Zdá se, že je to pro něj, patrně stejně jako křest, pouze další logický důsledek silného zážitku konverze. Po vysvěcení je novokněz Dulles poslán do Evropy, aby v německém Münsteru dokončil poslední rok své pastorální a spirituální formace.³⁶ Zde se seznamuje s ekumenismem, který v té době doslova hýbe křesťanskou Evropou. V létě 1957 a 1958 navštěvuje mnohá evropská „ekumenická centra v Paříži, Amsterdamu, Berlíně, Heidelbergu, Mohuči a Niederalteichu“.³⁷ V roce 1959 měl to štěstí, že se zúčastnil ekumenické konference v Paderbornu, kde „esa“³⁸ tehdejší křesťanské teologie diskutovala o otázkách ekumenismu, z nichž mnohé pronikly do jednacího plánu a pak i do výsledných dokumentů³⁹ 2. vatikánského koncilu, který byl právě vyhlášen papežem Janem XXIII. To už byl ovšem doktorandem na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. V té době se velice zajímal o moderní ekumenismus a zároveň zůstával hluboce zakořeněn ve své staré lásce — středověké scholastice. To se promítlo i ve výběru tématu jeho doktorské práce. Původně plánoval zpracovat u profesora Bernarda Lonergana téma metafory „iluminace“ v náboženské epistemologii sv. Tomáše, avšak než se dočkal přijetí tématu své práce, už byl zapsaný u otce Jana Witte, holandského experta na ekumenismus, aby pracoval na tématu „vestigia ecclesiae“ — stopy církve. Tehdy se ovšem ještě jednalo o stopy „zdánlivě nacházené mimo pravou církev Kristovu“.⁴⁰ O výsledcích své disertační práce pak lakonicky píše: „Jsem rád, že jsem svou disertaci nepublikoval, neboť byla o mnoho předstižena historickým vývojem událostí.“⁴¹ Nicméně práce byla úspěšně obhájena, Dulles obdržel v roce 1960 doktorský diplom a nic nebránilo jeho úspěšnému návratu do Spojených států, kde na něj čekalo místo asistenta (Assistant professor)⁴² na jezuitské koleji ve Woodstocku. První kurz, který začal profesor Dulles vyučovat, se týkal apologetiky a zjevení. Od samého začátku byl (zejména díky poznámkám Reného Latourella, které si přivezl z Gregoriánské univerzity) schopen vytvořit kurz, který již byl v intencích pozdější konstituce 2. vatikánského koncilu Dei verbum.⁴³ Během prvního roku vyučování vytvořil Dulles systém přednášek, který v roce 1963 publikoval pod názvem Apologetika a biblický Kristus.⁴⁴ V 60. letech však celý katolický (a potažmo křesťanský) svět bezpochyby žil koncilem, a proto i Dullese můžeme směle zařadit ke generaci koncilních teologů. Ne že by se ho přímo účastnil, ale byl o jeho průběhu prostřednictvím svých kolegů (G. Weigel a J. C. Murray) velice podrobně informován. Mohl proto ze své perspektivy bezprostředně promýšlet jeho závěry.

Jak nadšeně souhlasil Avery Dulles s výsledky koncilu, tak těžce nesl absenci latiny v liturgii a jiné (především liturgické) důsledky koncilu. Ale co naplat, doba šla dál a roku 1964 náhle zemřel otec Weigel a náš teolog byl jmenován místo něj do čestné funkce interpreta koncilu ve Spojených státech. Tím se stal provždy svědkem této veliké události a jeho dílo monumentem myšlenek koncilu. Velice zřetelně to můžeme vidět na jeho významné publikaci, jež nese název Models of the Church.⁴⁵ Ta je pravděpodobně nejvlivnější anglicky psanou ekleziologickou studií od roku 1965 až do současnosti.⁴⁶ Již první pohled na její stránky jasně naznačuje, že Dulles vychází při taxonomizaci především z koncilních výpovědí o církvi. Přitom však stále silně cítí potřebu uvádět myšlenky 2. vatikánského sněmu do kontextu s celými církevními dějinami. Poměrně záhy po koncilu (hned v 70. letech) začali katolíci (zejména ti mladí) ignorovat dědictví předchozích staletí. Dalo by se, myslím, říci, že myšlenky koncilu se stávaly nepochopenou módou. Stejně jako není možné vymazat skutečnost stvoření v dějinách spásy či událost kříže a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, tak není možné opomenout žádný, ani nejnepatrnější bod v dějinách spásy. Celé dějiny se v křesťanském pohledu zdají být zacíleny k eschatologickému naplnění. Z toho plyne, že mají smysl pouze jako celek. Na počátku je dobré Boží stvoření (srov. Gn 1), které pokračuje jako creatio continua dějinami zjevování se Boží vůle, jak to můžeme vidět třeba na příkladu teologie smlouvy ve Starém zákoně, a vrcholí v centrálním bodě dějin, ke kterému se vše sbíhá, totiž v události Ježíše Krista. Věřící křesťané potom v každém momentu dějin (což je vždy zcela konkrétní časoprostorový kontext, zahrnující všechny myslitelné determinace — např. kulturní, antropologické apod.) svou každodenní praxí ve světle víry a evangelia předjímají druhý příchod svého Pána a Spasitele (Krista) a zároveň zpřítomňují jeho vykupitelské dílo, které se stalo oním centrálním bodem dějin spásy. Můžeme tedy říci, že v každém činu věřícího křesťana (potažmo celé církve) motivovaném vírou, a tedy prodchnutém působením Ducha, jsou obsaženy oba extrémní spásně dějinné elementy: událost Ježíše Krista (vrcholné zjevení Božího plánu spásy) a zjevený konec Božího plánu spásy (druhý příchod Krista a závěrečné oslavení veškerého stvoření). Ergo, tak jako nemůžeme zapomenout na první chvíle církve, nemůžeme zapomenout na žádné její chvíle, a proto je třeba vnímat církev jako semper reformanda, vždy v konkrétním kontextu s konkrétní minulostí, zacílenou ke konkrétní budoucnosti. A právě to by, domnívám se, měl být její nejvlastnější úkol, totiž žít pod hlediskem eschatologického příslibu věčnosti oslaveného stvoření. Zdá se, že právě tímto způsobem se otec Dulles snažil (a dodnes snaží)⁴⁷ udržet povědomí o kontinuitě Božího plánu spásy a ukázat, že 2. vatikánský koncil v něm má své přesné místo a že pro jeho plné chápání je třeba vnímat jeho myšlenky nejen v kontextu doby, ale i v kontextu celých dějin.⁴⁸

Teologem naplno

V období, které následovalo po 2. vatikánském koncilu, se Avery Dulles věnoval spíše teologické než sociální a pastorační práci. Publikoval mnoho článků a několik knih, zabývajících se většinou problémem církve, dogmatu nebo katolictví. Dulles ve svých pracích řeší zejména otázky vztahu teologů a magisteria, pravomoci učitelského úřadu církve a církve obecně. Komerčně nejúspěšnějším titulem této doby byla právě jeho zmíněná ekleziologie. O knize Modely církve píše: „Nebyla zamýšlena jako systematická ekleziologie, spíše jako výčet dominantních myšlenkových škol, umístěných do rubrik modelů (...).“⁴⁹ V roce 1974 Avery Dulles přijal profesuru na Americké katolické univerzitě (The Catholic University of America) a přestěhoval se do Washingtonu, kde učil dalších čtrnáct let, tedy až do roku 1988. Tato léta můžeme snad směle označit za vrchol jeho teologické kariéry, neboť se v letech 1975—1976 stal prezidentem Katolické teologické společnosti Ameriky (The Catholic Theological Society of America) a v letech 1978—1979 prezidentem Americké teologické společnosti (American Theological Society). Od roku 1971 se rovněž intenzivně věnoval ekumenickému dialogu, zejména s luterány. Nejpříznačnější prací washingtonského období, jak se Dulles sám zmiňuje,⁵⁰ byla kniha Modely zjevení (Models of revelation).⁵¹ Ve svých „druhých modelech“ využívá metodologii, která se osvědčila v jeho předchozím přehledu ekleziologických paradigmat. V roce 1985 pak vyšla ještě Katolicita církve (The Catholicity of the Church).⁵² Ta je komplementárně spojena s předchozími „modely církve“, avšak vyjadřuje více Dullesovu vlastní ekleziologii.⁵³

Roku 1988 (po 37leté učitelské kariéře), dosáhnuv důchodového věku, se profesor Dulles vrací na Fordhamskou univerzitu, kde až do dnešních dnů drží emeritní „profesuru Laurence J. McGinleyho“ (Laurence J. McGinley Professor of Religion and Society) a i přes svůj relativně vysoký věk stále intenzivně pracuje, vyučuje a vede své studenty, posluchače i čtenáře k poctivým teologickým reflexím aktuálních situací a k lásce ke katolické církvi. Robert Avery kardinál Dulles je držitelem mnoha čestných doktorátů a ocenění. Publikoval celkem 26 knih, z nichž většina se dočkala několika vydání. Dále publikoval přes 750 článků v různých (i těch nejprestižnějších) časopisech. Jeho život byl protkán usilovnou prací, která jako celek vydává upřímné svědectví o Boží milosti, jež se prolomila do Dullesova života s nesmírnou intenzitou. Avšak jeho teologie není pouze výsledkem hlubokého existenciálního prožití onoho Amen! či Fiat! na Boží výzvu, nýbrž i výsledkem vyčerpávajícího studia.

Závěrem je tedy možno říci, že teologie kardinála Dullese je průzračným systémem tvůrčí teologické práce. Práce zdravě kritické, vysoce oceňující tradici a kořeny křesťanské víry, beroucí vážně veškerá znamení času a usilující o živou teologii ve všeobecném „společenství Ježíšových učedníků“.⁵⁴ Dullesova teologie je tedy hluboce existenciálně prožitá, má veliký informační potenciál a ústí do originálních teologických syntéz. Proto nelze než doporučit Dullesovo dílo větší pozornosti českých teologů. Mám za to, že může dobře posloužit jako rozšíření obzorů zejména v oblasti fundamentální teologie a ekleziologie, ale také jako inspirace duchovního života.