Několik bodů k etice recenzování

Autor: Michal Altrichter - Číslo: 2006/3 (Dialog)

V poslední době se objevilo několik recenzí, které mne přiměly k souvislejšímu pohledu a obecnějšímu vyjádření. Při překrývání tématu se následující body místy vzájemně prolínají.

1. Preference obsahu („co“) nad formou („jak“). Pokud v celé recenzi nezazní jediná teologická myšlenka, jsou postřehy formálního rázu jednostranné. Je kritika dílčího formálního nedostatku opravdu tak závažná a směrodatná, když jinak k traktovanému tématu, k jeho obsahovému sdělení z oboru teologie, nemám co říci? Absence teologického obsahu se tak kamufluje úzkostlivou koncentrací na formu (což nevylučuje, že se nemají chyby pečlivě odstraňovat). Reálie z geografie, filologie, teorie překladu apod. jsou samozřejmě nutné, ale bohužel bývá leckterý recenzent v jádru nakonec rozcitlivělejší nad užitím formálního anakolutu než nad tím, že sám nic teologického nesdělil. Neodkazuje upřednostňované zohledňování formy, které podceňuje (či snad i míjí) věcnou stránku předloženého tématu, na recenzentovu metodiku, ve které se všechno jeví jako stejně významné? Neumenšuje pak naše hodnocení ona tendence, ve které nerozlišujeme podstatné od sekundárního?

2. Pozitivní by mělo převládat nad negativním: ne samoúčelně (uměle, za každou cenu „vymačkávám“ pozitiva), a také ne z hlediska laudací či šmajchlů, ale na základě úplnějšího pohledu na souvislosti předloženého tématu. Na čem má autor při pohledu na zdrcující recenzi stavět svou odpověď, když v ní nenalézá nic pozitivního, nic, co by pro něj a recenzenta mělo být společné, a schází-li takové gesto komunikace, které by teprve dalo možnost se k věci vyjádřit?

3. Je-li sepisování recenze (v domnění, že „charizma“ přetlakového hnidopišství se musí pro „dobro“ věci neprodleně a pod zásadou „padni-komu-padni“ sdělit) jediným momentem hodnocení, pak ideologizuji. Recenze je rovněž literární útvar, který předpokládá jistou noblesnost výpovědi a homogennost vnitřního intelektuálního světa: tu v emotivním spádu leckdy nezahlédneme. Zároveň chci říci: a) když někomu vytýkám obecnější nedostatek, nesmím přehánět a měl bych být opatrný v úsudcích; b) nemohu nevidět pozitiva, třeba i u nedokonale připraveného díla (nebo zejména, chci-li se nadto ještě vyjadřovat o celé práci nakladatelství). Nechť se kritika týká padavek, ne všech hrušek.

4. Je-li sepisování recenzí jedinou recenzentovou profilací v oboru - bez předkládání samostatné vědecké teze (v kolegialitě příslušného oboru) -, pak si počíná nevěrohodně.

5. Osobní výhrady (nemluvě o urážkách) by v textu neměly zaznít: recenze je neetická, pokud používá zanícené výrazy typu „absolutní nekompetentnost“, „naprostá neznalost“ apod. Je-li recenze poddajným tlumočníkem vnitřní zloby, kdy falešné asociace ve skřípavém zabarvení absolutizují části na úkor celku, jsou tato zobecňující vyjádření spíše ideologická. Jak je snadné povýšit upozornění na nepořádek v textu na „spasitelskou“ nutnost neblamovat kulturu teologické výpovědi a nepřipustit, aby se neurvale povrchní redaktorská práce dostávala na trh! Písemná reakce by sice upozornila na hlubší psychologii těch, kteří své rešerše staví na podrážděné konfrontaci, ale mohla by se zároveň vymknout z korektního způsobu sdělování vůbec.

6. Závažným sdělením by měla předcházet poctivá snaha recenzenta se s autorem, překladatelem, odpovědným redaktorem ještě před zveřejněním recenze osobně setkat. Pokud někdo obdrží zdrcující text až ve vyšlém periodiku, bez předchozího upozornění, má pro něj tento text stejnou váhu jako zaslaný anonym posměváčka.

7. Na nezasvěceného čtenáře však může mít dopad odlišný: ten leckdy hltá každé temperamentní slovo a chytá se důrazu ve sdělení; neposuzuje podle věcnosti výpovědi a vyslovený soud se pro něj jako neinformovaného stává neposouditelným zdrojem spekulací. (Tím se nepodceňuje soudnost jiných čtenářů!) A ke všemu je známo, že existují různé mentality: někdo inklinuje k někomu i proto, že v něm spatřuje dobrý arzenál munice k palbě na společného „konkurenta“. V takové směsici pravděpodobně tkví riziko, které přesahuje hranice výpovědi. Redaktor, který uveřejní takovou recenzi, nese morální odpovědnost za propuštění této eventuality do „éteru“.

8. Jakobson „Lingvistickému kroužku“ opakoval, že „brusičstvím nelze rozumět jen solidně naostřený hrot, ale i adekvátně zvolený nůž“. Že i brousit text je zapotřebí (aby neplatilo alibizující koumáctví Kecala z Prodané nevěsty: „Háček sem, čárka tam, my na slova nedáme“), to je samozřejmé; ale posuzování textu se nesmí přešatit v útok na osobu (třebaže soubytí autora a díla existuje). Zchoulostivělá scéna českého teologického prostředí může někdy doopravdy připomínat historickou událost setkání prvních korespondentů časopisu „Českého musea“, kdy naši pionýři-intelektuálové černě vtipkovali o tom, že pokud „spadne strop, je veta po české vzdělanosti takto shromážděné na jednom místě“. Všímat si toho, co nás spojuje, neakcentovat na úkor celku to, co parciálně nefunguje, neznamená, že brzdím seriózní formaci osobnosti vědce, ale spíše, že ukazuji smysl pro inspirující syntézu. Předkládat separující analýzy je totiž snazší než vyslovit věcnou syntézu.

9. Pokud je text výrazně nulitní, recenzi o něm psát nemusím. Nemohu přece polemizovat třeba s ultrapravicovým plátkem, ve kterém se nedbá na elementární kulturu (a obapolnou možnost) sdělení. Ale také musím, což je konkrétnější příležitost k rozlišování, být citlivý k textu, který je otištěn solidní „firmou“. Čtu-li knihy některých nakladatelství, chytám se, a bratři kolegové ať mi tuto formu sdělení nyní odpustí, někdy za hlavu. Tužkou si podtrhuji: 1. věcné hrubky či zkomoleniny, 2. amatérské typografické nedbalosti (například se text zapustí bez ošetření dělení slov, nadpisy nejsou naformátované, v jednom odstavci se střídají rozličné dimenze písma, v poznámkové zóně je citace jednou ve zkratce, jindy úplná bez autora, jindy autor bez díla; další údaje o titulu nejsou neseny žádnou normou, žádným sjednoceným územ apod.). O kýči vnější podoby ani nemluvím. Opravňuje mne to však k sepsání recenze?

10. Je zapotřebí nechat osobnosti (teologické či redaktorské) vyrůst. Tím neneguji potřebu náročnosti. Prof. Neufeld z innsbruckého Zeitschrift nám říkával: „Až po deseti letech nezaniklého nakladatelství mluvte věcně a pevně, jinak spíše inspirujte a citlivě upozorňujte, a to zásadně osobně.“

11. Považuji za nezbytné rozlišovat, že ne všechny tituly stejného nakladatelství mají tutéž (špatnou, ale i dobrou) úroveň. Analogicky ne všechny publikační výstupy téhož autora mají stejnou kvalitu. A nadto: kompilující vytunelování („převyprávění“), upravený cizojazyčný originál anebo vůbec indiferentní téma (potažmo nespekulativního polopatismu) mají jinou (předpřipravenou) „lahodnost“ než strakatý styl intenzivně reflektovaného tématu z vážně uchopeného intelektuálního zápasu dynamicky hledajícího autora. Jako recenzent se blamuji (nejen „chytám několik zajíců najednou“), pokud posuzuji „tajemství dvojtečky u D. Scota“ a zároveň i „moravský barok na kruchtě Velkých Losin“.

12. Nepřevládá při sepisování recenzí někdy pokušení malodušného taktikaření? Biji do toho, za kým nestojí vlivná instituce, kdo sám nemá vliv (skutečný nebo domnělý: pokud totiž „odstřelovaný“ nadto mlčí, chápe se jeho velkorysá nehašteřivost jako mocenská nevýraznost). A druhá strana mince taktikaření (přece se nebudu blamovat!) se zdráhá citovat toho, kdo je podle „obecnějšího“ mínění považován za diskutabilního.

13. Pokud se mladý začínající autor vyjadřuje k názoru desetiletím propáleného vědce jedním šmahem, počíná si stejně nevěrohodně, jako když letitý veterán buď z povýšené nonšalance, nebo jednostranné kritičnosti hodnotí mladého člověka podle jeho některých chybných prvních krůčků. Přiloženou šablonu „odsudku“ si pak nemíní pozměnit, třebaže každý píšící autor má údobí úsvitu a soumraku.

14. Vždy předpokládat kontext. Tak například řeholník, podléhající proceduře schvalování publikovaných textů, třeba vždy nemůže reagovat tak bezprostředně jako ten, kdo může být více pánem svého slova (z čehož neplyne, že spiritualita či řeholní rodina nepřeje svobodě bádání). Kontextem rozumím i onen „Murphyho zákon“, že „sebelépe připravený text přejede vteřinu před vytisknutím buldozer“. Kdo něco ví o komplexu redakční práce (od složité konvertibility mezi rozmanitými typy programů v počítači až po strukturu a chronologii přípravy textů, od ukládání souborů až po neladnost v některých tiskárnách, ba o převodu třeba francouzských apostrofů nebo akcentů v řečtině), bude střízlivější v posudcích. A dále: kdo zná nesnadnou komunikaci s rozličnými nakladatelstvími ohledně copyrightů anebo „vyklepávání“ blížícího se termínu pro odevzdání zápisu o splnění podmínek grantových komisí při vydávání knih, ten i ví, jak dalece je pro zohledňující benevolenci zapotřebí nechat důrazně promluvit právě onen kontext. A právě redaktor či řešitel projektu, který navzdory tlaku termínů (a limitům spolupracovníků) dbá o lahodné komunikování se všemi zúčastněnými korektory, překladateli či posuzujícími lektory, právě v závěrečné (často nezaviněné) hektičnosti již nemůže více akcentovat smysl pro čistopis proti stávajícímu vnějšímu kontextu. Nakladatelství mívají rovněž pospolu fungující výkonnou a ediční radu; oba proudy musejí leckdy spletitě hledat konsenzus. Samozřejmě: náročnost a odpovědnost existovat musejí, ale vykolejení nepředstavuje nekompetentnost.

15. To, že mi nějaký kolega z akademického grémia nebo rozmanitě ražené církevní osoby odevzdají gramaticky a stylisticky nezralý (či ležérní) text, mne neopravňuje k utvoření konkluze, že jde o oborovou nekompetentnost. Je zapotřebí rozlišovat mezi 1. ledabylostí, 2. dílčími nedokonalostmi, 3. zastávaným omylem, 4. alternativně odlišeným viděním (např. nikoliv pouze úzus rozhoduje o normě jazyka; je rovněž rozdíl mezi logickým hodnocením myšlení a stavbou věty) a 5. tím, čemu sám nerozumím. Z ignorování gramatiky či z elementární neznalosti redakční kultury nemám ještě právo usuzovat na vědecký profil (je tedy otázkou, jestli takováto případná výtka může být jediným přemrštěným akcentem recenze). Nelze rovněž hodnotit slova izolovaně. Konfiskační praxi či hartusivému hromování by měla ze strany recenzujícího předejít promyšlená inspirace.

16. Jako platí, že každý obor získává na kvalitě mimo jiné tím, že dochází k věcným střetům, tak platí i opačná modifikace Gaussovy křivky: že mnoho talentů se odmlčelo, protože nedokázalo přerůst svůj vlastní stín či pověst, která se neoprávněně traduje. Vážní zájemci o teologické téma pak mohou mít apriorní nechuť vystoupit na veřejnost. A neseme na tom podíl.

17. Prof. Farruggia z periodika Orientale svého času sděloval: „Pokud píšeme recenze tak, že už jenom mechanicky dáváme za domácí úkol sepisování jalových katalogů na zaslané publikace, je to náběh k pohřbívání periodika, a na straně druhé se podle věcných (což nevylučuje osobně zabarvených) recenzí naopak usuzuje na životnost čtenářů komunikujících mezi sebou.“