Moudrost ve starozákonním Izraeli
Autor: Josef Hřebík - Číslo: 2006/3 (Články)
1. Pojem moudrosti
Pod pojmem moudrost se rozumí významný kulturní fenomén, který byl ve starověku rozšířen po celém Předním východě, od Egypta až po Mezopotámii, ale i ve Středomoří, v oblasti řecko-římské, a který nalezl svůj výraz v rozmanitých literárních dílech. Nejjednodušeji a zároveň nejobecněji by se dal definovat jako praktické umění žít.1 Latinský výraz sapientia2 (od slovesa sapere) souvisí s chutí, okoušením něčeho, co je dobré, lahodné. Moudrost tedy zdaleka nezahrnuje pouze teoretické vědomosti, nýbrž praxí získanou a k praxi směřující schopnost vychutnávat život nejlepším možným způsobem. Hebrejské slovo chokmá, překládané jako moudrost, má širokou významovou škálu, zahrnující jak aspekt poznání (inteligence, důmysl, erudice), tak i úsudku (prozíravost, uvážlivost, soudnost) a jednání (schopnost, zručnost, zkušenost).3 Přestože moudrost není jev výlučně izraelský, je třeba vyzvednout specifický charakter právě izraelské moudrosti oproti kultuře egyptské a mezopotamské, kde sice existují podobné literární formy a analogická myšlenková schémata, ale kde chybí podstatné zapojení moudrosti do dynamiky Božího zjevení.
1 Definic staroorientální moudrosti existuje celá řada, ale žádná z nich nevystihuje tento fenomén zcela, takže vždy jde o zjednodušení. Z nejvýznamnějších stojí za zmínku pojetí G. von Rada, podle něhož jde o praktickou znalost zákonitostí života a světa, založenou na zkušenosti, či R. N. Whybraye, který ji chápe jako intelektuální reflexi postoje k životu. J. L. Crenshaw vidí v moudrosti cestu k pochopení sebe sama ve vztahu k věcem, lidem a ke Stvořiteli, H. Cazelles umění mít v životě úspěch jak v rovině osobní, tak i společenské, R. E. Murphy snahu vnést řád do lidského života.
2 Od tohoto slova je utvořeno nejčastěji užívané počeštěné adjektivum „sapienciální”, které se jeví jako vhodnější než archaické české adjektivum „mudroslovný”.
3 Srov. L. ALONSO SCHökel, Diccionario Bíblico Hebreo-Espaňol 3, Valencia 1990, s. 226. Často se slova chokmá užívá v binomiu se slovem „vhled” (bíná), „poznání” (da‘at) či „výchova” (músár). Někteří autoři proto nahrazují slovo „moudrost” těmito synonymy a místo o sapienciální tradici mluví o tradici intelektuální (Whybray), nebo didaktické (von Rad).
Kdo je moudrý? Bylo by možno odpovědět: ten, kdo poctivě a vytrvale hledá klíč k pochopení reality života, kdo usiluje o to přijít této realitě na kloub a žít v souladu s ní. Pozorným sledováním řádu věcí4 dospívá k poznání, jak uspořádat vlastní život. V konfrontaci se skutečností se sám učí žít a zároveň předává druhým to, co pochopil; tyto dva póly, pochopení a předávání, jsou základní dvě roviny izraelské moudrosti. Cesta, kterou má jít, způsob, jak má jednat, to je poklad, který moudrý člověk našel a o nějž se nezištně dělí s druhými.
4 Základní teologickou kategorií sapienciálního myšlení není na rozdíl od převážné části Starého zákona spása či smlouva, nýbrž stvoření. Bůh je především stvořitelem a moudrost vychází z reflektované zkušenosti, jejímž předmětem je celek stvoření od nebeského makrokosmu až po mikrokosmos lidského nitra. A jestliže stvoření je dobré, protože vyšlo z rukou dobrého Stvořitele (Gn 1), pak se člověk, imago Dei, podílí na Božím díle kreativním konáním dobra. Srov. F. FESTORAZZI, Spiritualitŕ sapienziale, in: A. BONORA (ed.), La spiritualitŕ dell’Antico Testamento, Bologna 1987, s. 226—228.
Nedává tedy kategorické příkazy, nemluví jako strohý zákonodárce, nýbrž snaží se přesvědčit, podněcuje k úvaze, radí druhému, ale tak, aby ho nenásilně přivedl ke správnému postoji. Není tu zvnějšku uložená norma, protože jde o to naučit se žít, a člověk se naučí dobře žít, jen když objeví zákon srdce.5 Moudrý člověk naznačuje cestu a je na každém, aby toto poučení aplikoval na svůj konkrétní život.
5 Přestože sapienciální terminologie není nutně spojena s určitou etickou orientací, moudrý člověk se ve svém rozhodování nevyhne volbě určitých etických stanovisek (srov. typický motiv dvou cest nebo často se vyskytující binomium „dobro a zlo”). A jelikož zkušenost jednoznačně potvrzuje, že si zvolí spravedlnost (vedoucí k životu), vyplývá odtud zcela logicky ztotožnění moudrosti se spravedlností a se životem, v protikladu k pošetilé bezbožnosti, na jejímž konci čeká smrt.
2. Hlavní typy a prostředí moudrosti
Moudrost má něco společného s oblastí profánní i náboženskou, protože lidský život ve své složitosti a mnohoznačnosti zahrnuje obojí. Moudrost je jednak přirozená lidská schopnost, která se rozvíjí a zdokonaluje výchovou a zkušeností, jednak vlastnost Boží, a Bůh ji dává lidem jako zvláštní milost. Obě tyto dimenze moudrosti nacházíme ve Starém zákoně, a jak se zdá, s různým důrazem podle prostředí. V okruhu královského dvora, mezi písaři, se považuje za lidskou schopnost, kdežto v prorockých kruzích a v lidovém prostředí se v ní vidí spíše vlastnost a dar od Boha. V sapienciálních textech poexilní doby se pak oba tyto prvky spojují a zdůrazňuje se, že veškerá moudrost pochází od Boha a lze ji dosáhnout pouze ve vztahu k němu. „Bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti” (Př 1,7; 9,10; 15,32; Job 28,28), tedy základním principem moudrosti, a touto bázní před Hospodinem se míní důvěra v Boha jako v toho, kdo navzdory ohrožením a rušivým faktorům všechno řídí svou prozřetelností k dobrému.
Moudrost se přitom týká dvou hlavních vztahových okruhů: vztahů člověka k věcem (tento typ by se dal nazvat moudrostí technickou) a vztahů k druhým lidem (typ, který se někdy nazývá moudrostí politickou). Technická moudrost je vlastnost dobrých řemeslníků, spočívá tedy ve zručnosti, zdatnosti, umění vytvářet krásné a užitečné věci, které slouží pro život: i tato schopnost pochází od Boha (srov. Iz 28,24—26). Ve zvláštním smyslu to platí o těch řemeslnících, kteří se podílejí na zbudování nebo výzdobě Hospodinovy svatyně (srov. Ex 35; 2 Kron 2,6). I Bůh sám, když tvoří svět, tvoří ho s moudrostí (srov. Př 8).
Kvalitativně mnohem výše stojí ovšem moudrost, která se projevuje ve vztazích mezilidských; to je moudrost v pravém slova smyslu. Jejím domovským prostředím je rodina a škola.
Základy moudrosti se vštěpují v rodině; otec tam předává svou zkušenost synovi (srov. Př 1—7), a tak přechází moudrost jako drahocenné dědictví z generace na generaci. Otec může předat synovi moudrost jen proto, že sám kdysi byl synem a moudrost přijal od svého otce. Vztah mezi otcem a synem je z určitého hlediska asymetrický: otec je ten, který zná, a proto může poučit, kdežto syn nezná, a proto má být poučen; současně tu však jde o vztah vzájemný, na kterém se oba musejí podílet, má-li k předání moudrosti opravdu dojít: otec musí moudrost předat a syn ji musí přijmout (příkladem opaku, kde se toto nenaplnilo, je David a Abšalom).
Kromě vztahu mezi otcem a synem v rodině představuje druhý typický vztah výchovy k moudrosti učitel a žák ve škole. Škola v Izraeli byla institucí královskou a jejím cílem bylo připravit úředníky a ministry, kteří měli zastávat odpovědná místa na královském dvoře a podílet se na správě státu.6 Ministři byli jednak královými rádci, jednak jeho reprezentanty, proto museli mít patřičnou výmluvnost a znát jazyky cizích národů, aby byli schopni s nimi komunikovat. Sapienciální proud se v Izraeli úspěšně rozvíjel právě díky těmto lidem, kteří obohacovali vlastní duchovní kulturu stykem s kulturami okolními.
6 Je sice pravda, že existence škol jako sapienciálního prostředí je ve Starém zákoně doložena teprve v Kaz 12,9 a Sir 51,23, tedy ve 3.—2. stol. př. Kr., nicméně z různých náznaků biblických i mimobiblických vysvítá jako velmi pravděpodobné, že zmíněné školy existovaly přinejmenším již ke konci judského království, tj. na sklonku 7. stol. př. Kr. K tématu viz mj. A. LEMAIRE, Les écoles et la formation de la Bible dans l’Ancien Israël, Fribourg 1981; J. L. CRENSHAW, Education in Ancient Israel, Journal of Biblical Literature 104 (1985), s. 601—615.
3. Ideální představitel moudrosti
Ideální postavou, která ve Starém zákoně zosobňuje moudrého člověka a která se časem stala jakýmsi prototypem lidské moudrosti vůbec, je král Šalomoun. Jeho moudrost se projevuje rozsuzováním sporných případů, zdánlivě neřešitelných (ukázkovým případem je spor dvou žen o dítě v 1 Král 3,16—28). Šalomoun také buduje chrám a zřizuje kult, organizuje bohopoctu. Jako král si počíná tak moudře, že značnou měrou rozmnoží svůj majetek, do jeho země plyne veliké bohatství. Je autorem mnoha přísloví a zná stromy i zvířata, ptáky, plazy i ryby (srov. 1 Král 5,12—13).7 Všechno stvoření umí pojmenovat — to je charakteristický rys moudrého člověka, schopného vládnout nad zemí: že vidí zřetelné stopy tvůrčí lásky Boží v celém tvorstvu a nic pro něj není bezvýznamné, neztrácí ze zřetele žádnou sebenepatrnější součást této reality.
7 Právě uvedené legendární příklady ilustrující Šalomounovu moudrost se staly základem pseudoepigrafického připsání knih Přísloví, Kazatel a Moudrosti (z nichž nejstarší byla sestavena zhruba 500 let po jeho smrti) tomuto mudrci kat‘ exochén.
Šalomoun sám prosil Boha o moudrost, resp. o naslouchající srdce, tedy o vnímavý, chápavý postoj, aby dovedl rozlišit dobro a zlo. Když se stal králem, odchází nejdříve do Gibeonu (1 Král 3,4) a tam vstupuje do styku s Hospodinem, který se mu zjevuje v noci ve snu. To znamená, že moudrostí člověk sám nedisponuje, nýbrž touží po ní a získává ji jako dar. Opravdu moudrý člověk si je vědom, že moudrost nevlastní, a čím je moudřejší, tím spíše vyznává, že moudrý není, a tím snažněji o tento nedocenitelný dar prosí Boha. Okolnost, že se Šalomounův rozhovor s Hospodinem odehrává v noci, ukazuje na situaci člověka, který se ocitl ve tmě, kde nemá věci pod kontrolou a je odkázán na pouhé tápání. Šalomoun spí: ve spánku nemůže člověk uplatnit moudrost; spánek je stav, který se spíše podobá smrti. A právě v této situaci dává Bůh moudrost Šalomounovi, který ho o ni žádal. Iniciativa vychází nejdříve od Boha: ten se ptá Šalomouna, co by si přál. Pak ale je na řadě člověk, který si má jednak zvolit to nejlepší, jednak se obrátit s prosbou na toho, kdo jediný je schopen toto přání splnit. A spolu s moudrostí dostává Šalomoun i to, oč ani nežádal: bohatství a slávu. Moudrost samozřejmě nelze ztotožňovat ani s bohatstvím, ani se slávou, ale pokud si člověk zvolí moudrost, toto mu může být přidáno. A moudrost zase spočívá v ochotě o tyto hodnoty se štědře dělit.
4. Sapienciální literární druhy
Ve Starém zákoně se setkáme s různými literárními druhy sapienciálního rázu.
Základní formou je tzv. mášal. Přesný význam tohoto termínu je nejasný, označují se jím jak přísloví, tak i podobenství. Ve své nejzhuštěnější podobě představuje mášal stručný výrok, který snadno zapamatovatelnou zkratkou na způsob aforismu vyjadřuje určitou obecně platnou životní pravdu; ta má sloužit jako směrnice pro správné rozhodování a jednání. V sapienciálních knihách byla ovšem tato původně lapidární formulace často rozšířena v rozsáhlejší didaktické řeči, které se vyznačují vytříbeným stylem (např. Př 1—7).
Na principu překvapení, kdy se skutečnosti zdánlivě všední a dobře známé mohou stát nositeli jiného, skrytého významu, je založena hádanka (Sd 14,10—18), bajka (Sd 14,10—18) a alegorie (Ez 17,1—10).
Tak jako v egyptské a mezopotámské sapienciální literatuře existují i ve Starém zákoně poměrně rozsáhlé seznamy rostlin a živočichů, tedy jakési dobové botanické a zoologické katalogy (např. Job 28; Sir 38,24—39,11). Jejich smyslem bylo na jedné straně dokumentovat vynikající přehled, jaký má izraelský mudrc o stvoření, na druhé straně ale také poukázat na obdivuhodnou rozmanitost a vposledu neprobádatelnost toho, co není výsledkem lidské činnosti, nýbrž dílem Stvořitele.
Autoři sapienciálních textů někdy promlouvají v první osobě, čímž vzniká jakési autobiografické vyprávění. Obvykle v něm hovoří stařec, předávající mladým žákům své bohaté životní zkušenosti. Pokud je tento mluvčí stylizován do osoby krále Šalomouna, jak je tomu například v knize Kazatel, má jeho vyprávění pochopitelně závažnost odpovídající jeho autoritě.
Tento výčet literárních druhů samozřejmě není ani zdaleka úplný, mohli bychom ho doplnit o některé básnické formy, jako jsou hymny (např. Sir 1,1—10) žalmy (např. Žl 1) apod.8
8 Sapienciální zabarvení mají svou formulací a svým vyzněním i některé texty charakteru převážně narativního (Gn 2—3; části z Gn 37—50; 2 Sam 9—20) či prorockého (Am). Ze studií věnovaných těmto vlivům lze uvést alespoň J. L. CRENSHAW, Method in Determining Wisdom Influence Upon <Historical> Literature, Journal of Biblical Literature 88 (1969), s. 129—142.
5. Sapienciální témata a knihy
Co se týče tematiky, v sapienciální literatuře najdeme velmi rozsáhlou škálu nejrozmanitějších témat, protože moudrost zahrnuje celou životní realitu. Všímá si všeho, co má spojitost se životem, ať už jde o jeho všední, každodenní záležitosti nebo o přírodní jevy, o vztah člověka k vesmíru, k Bohu, k ostatním lidem. Zabývá se otázkou utrpení a smrti, hovoří o poměru k Božímu zákonu, evokuje některé významné události z dějin spásy9 atd. Pochopitelně jedno ze stěžejních témat je sama moudrost, která je dokonce personifikována.
9 Viz midrašizující relekturu exodu v Mdr 16—19. To však je výjimka, protože sapienciální tradice se zabývá téměř výlučně tematikou existenciální, nikoli dějinnou.
Kromě dílčích sapienciálních textů v dějepisných a prorockých knihách, případně v žalmech, obsahuje Starý zákon pět knih, které jsou svým celkovým charakterem typicky sapienciální, čili představují jakýsi „sapienciální pentateuch“.10
10 Podobně jako lze polemizovat o existenci speciální vrstvy mudrců v izraelské společnosti, jeví se jako diskutabilní i chápání sapienciálních knih jako zvláštního korpusu v celku Starého zákona. Jedním z důvodů, které toto pojetí zpochybňují, je fakt, že oněch pět knih pochází z různých epoch, a vyrostlo tedy spíše ze širšího sociálního podhoubí než z úzkého myšlenkového a literárního okruhu (srov. V. M. ASENSIO, Libri sapienziali e altri scritti, Brescia 1997, s. 26).
Je to především kniha Přísloví, která ukazuje, jakou cestou se má dát člověk, který chce moudře žít. Tematicky jde o knihu velmi rozmanitou, zvlášť pozoruhodně rozvíjí motiv ženy, jak moudré, tak i pošetilé.11 Pojetí moudrosti tu ovšem nevybočuje z tradičního logického schématu: Konání dobra je užitečné, kdežto páchání zla je škodlivé.
11 V Př 8—9 (stejně jako v Sir 24,1—22) vystupuje personifikovaná moudrost jako postava ženy, která pochází od Boha, byla mu nablízku, když tvořil svět, usadila se mezi lidmi (v Izraeli, v Jeruzalémě) a s nabídkou svých vynikajících, žádoucích plodů upřímně zve k sobě všechny, kdo po ní touží. Z fundované analýzy těchto textů vyplývá, že nejde o reálnou osobu, která by existovala a jednala nezávisle na Bohu; personifikace Boží vlastnosti, kterou dostávají lidé jako dar, je prozatím jen mimořádně živou, bohatou a výmluvnou básnickou metaforou, připravující ovšem postupně půdu pro výsostnou charakteristiku Logu jako božské Osoby v Janově evangeliu. Fakt, že jde o ženskou postavu, evidentně souvisí s životem, který paní Moudrost, podobně jako žena-rodička, ochotně zprostředkovává (srov. P. van IMSCHOOT — J. GOLDSTAIN, Sapienza, in: Dizionario enciclopedico della Bibbia, Roma 1995, s. 1163—1166).
Kniha Job představuje naproti tomu průlom do tohoto poklidného rozvažování. Jsme svědky dramatu, v němž samo tradiční pojetí moudrosti se ocitá v hluboké krizi, protože naráží na vlastní hranice. Dochází se ke konstatování, že velké pokušení pro moudrost spočívá v přílišném zjednodušování, které nedokáže plně vystihnout realitu. Kontroverzní situace, totiž neštěstí, které stíhá spravedlivého, nutí člověka přehodnotit tradiční morální schémata, s nimiž v takových případech nelze vystačit. Moudrost tak tříbením dozrává a stává se pokornou.
Rovněž kniha Kazatel podrobuje zkoušce obvyklou koncepci moudrosti a vystavuje ji problému smrti. Jestliže se smrt jeví jako cosi nesmyslného a život člověka smrtí nutně končí, jaký má tedy sám život smysl?
Konečně nejmladší dvě sapienciální knihy, Sirachovec a Moudrost,12 se opět vracejí k tradičnímu způsobu myšlení, jako by uzavíraly pomyslný kruh této pětice. Jejich charakteristickým rysem je na jedné straně otevřený dialog s helénskou kulturou, na druhé straně hluboké zakotvení ve vlastních náboženských tradicích (srov. identifikaci moudrosti s Tórou v Sir 24).
12 Ačkoli nenašly své místo v kánonu hebrejské Bible, v rabínském judaismu se zejména první z nich těšila velké vážnosti a byla často citována.
