K poznávání pravdy o světě a člověku

Autor: Miloš V. Lokajíček - Číslo: 2006/3 (Články)

Člověk byl veden od samého počátku své existence k tomu, aby pozoroval a poznával svět, ve kterém žil, a jeho zákonitosti, aby se uchránil všeho, co ho v přírodě ohrožovalo a znesnadňovalo jeho život. Z původně jednoduchého pozorování světa se postupně vyvinulo systematické poznávání, které označujeme dnes jako vědecké.

Z bezprostředního pozorování a dalšího postupného měření různých zákonitostí se pak odvozují různé obecnější hypotézy, které se ověřují dalším pozorováním přírody a světa. Přitom se uplatňuje především schopnost lidského rozumu provádět logické soudy a operace a činit potřebné závěry.

Existuje však ještě další zdroj poznání, který můžeme označit jako Zjevení. Takové poznání jsou však připraveni přijímat zpravidla jen v oblastech, kde se uplatňují monoteistická náboženství, jako je judaismus, křesťanství a islám, která vycházejí jednak z učení starozákonních proroků, jednak z poselství Ježíše Krista, na něž navázal i Korán.

Oba tyto poznávací postupy se od sebe dosti značně liší nejen ve zdroji, ale i v příslušných postupech. V každém z nich se uplatňuje schopnost lidského rozumu poněkud jiným způsobem.

1. Poznání na základě pozorování přírody a světa

První krok v poznávání světa na základě pozorování spočívá v tom, že se s pomocí induktivního logického postupu (anebo intuice) formulují některé hypotézy (domněnky), které představují obecnější (anebo širší) pohled na pozorovanou přírodu. Z těchto hypotéz se pak systematickým deduktivním postupem vyvozují všechny možné závěry a důsledky. Jejich oprávněnost se ověřuje na základě dalšího pozorování, které se danými deduktivními závěry zpravidla iniciuje.

Pokud se dospěje k rozporu, je nutné označit danou hypotézu (anebo daný systém hypotéz) za nepřijatelnou, neboli falzifikovanou experimentálním pozorováním. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, když se dospěje k vnitřnímu logickému sporu. Pokud se k žádnému sporu nedospěje, lze danou hypotézu pokládat za přijatelnou. V praxi se ovšem obvykle používá vyjádření, že daný systém hypotéz byl verifikován. To ovšem není možné, neboť princip sporu dovoluje pouze falzifikovat, nikoli však verifikovat. Nikdy nemůžeme totiž zaručit, že jsme odvodili a měli možnost prověřit všechny možné důsledky nebo že se falzifikující fakta neobjeví někdy později. Nefalzifikované hypotézy můžeme označit pouze za plauzibilní (přijatelné) pro současnou dobu a můžeme s nimi dále pracovat. Nelze však stavět dále na hypotézách, které byly falzifikovány, což se ovšem v přítomnosti často děje a falzifikace se nebere v úvahu nebo se odmítá.

Žádné pozitivní tvrzení nemůžeme tedy označit s jistotou za pravdivé. K plné pravdě se můžeme jen postupně blížit. Jistou pravdu mohou pro nás představovat pouze negativní tvrzení (o tom, co neplatí). Množina všech možných negativních tvrzení nalezená postupně falzifikačními postupy poskytuje rámec pro jistý pravdivý obraz, v němž je ovšem nutné pokládat v dané době za současně přijatelná i tvrzení, která si vzájemně odporují. Skutečné pravdě může ovšem odpovídat pouze jedno z nich, aniž bychom mohli v současnosti rozhodnout, které z nich to je. To představuje základ pro to, jak přistupovat ke kulturní a názorové pluralitě.

2. Názorová pluralita a tolerance

Z předcházejícího vyplývá, že je nutno připustit, že vše, co nebylo dosud falzifikováno, může být pravdivé. Široká názorová pluralita je tedy přímým důsledkem našich poznávacích schopností na základě pozorovaní světa. Ke všem názorům, které nebyly falzifikovány, je proto třeba přistupovat s odpovídající tolerancí.

Takovou toleranci nelze však uplatňovat u tvrzení a názorů, o nichž lze prokázat, že byly již v minulosti na základě deduktivních logických postupů a srovnáváním s realitou falzifikovány. Nelze vyžadovat toleranci ani pro názor, který byl vytvořen na základě apriorních filosofických doktrín, jež nebyly podrobeny žádnému falzifikačnímu testu s využitím všech možných důsledků, a žádné argumenty pro jeho plauzibilitu neexistují.

3. Logická pravidla uplatňovaná v procesu poznávání

V dedukčním logickém procesu se ovšem uplatňují též logická pravidla, která vlastně představují také jednu ze vstupních hypotéz. Prakticky až do 19. století se uplatňovala tzv. dvouhodnotová logika, jejíž pravidla vytvořil již ve starověku Aristotelés (384—322). Vycházel ze základního přesvědčení, že se vývoj ve světě uskutečňuje kauzálně a že hmotné objekty mají jednoznačný charakter (žádná věc nemůže stejným způsobem být a nebýt).

V novověku se však začal formovat odlišný názor a vývoj světa byl označován za zcela náhodný; viz např. D. Hume (1711—76). Takový názor se začal postupně uplatňovat i v oblasti fyziky, když v 19. století interpretoval L. Bolzmann (1844—1906) růst entropie jako růst pravděpodobnosti vnitřního rozdělení molekul v daném objemu k pravděpodobnosti rovnoměrného rozdělení. Lze říci, že daný názor ovlivnil i vznik fyzikálních teorií, které se vytvářely v začátku 20. století. Před r. 1922 navrhl pak J. Lukasiewicz (1878—1956) tzv. třívalentní logiku (viz např.¹), jejíž realizaci vyjadřujeme třemi stupni: ano—ne—nevíme. Tato vícevalentní logika odpovídá skutečnosti, že při interakci mikroskopických objektů se ztrácí deterministický charakter, známý z klasické fyziky makroskopických objektů.

Je však nutno se ptát, zda tento fenomenologický indeterminismus je provázen také indeterminismem ontologickým, který by se uplatňoval jako principiální charakteristika a vylučoval by jakoukoliv kauzalitu. Na tuto otázku se snažil odpovědět kladně N. Bohr, když v r. 1927 vytvořil nový teoretický fyzikální model, známý jako kodaňská kvantová mechanika; viz např.². Byla učiněna též řada pokusů dát tuto teorii a vícehodnotovou logiku do plnějšího souhlasu, avšak nikomu se to nepodařilo.

4. Kvantová mechanika v současném pohledu

Kodaňská kvantová mechanika vykazovala celou řadu logických paradoxů (vlnově-částicová dualita, nelokálnost hmotných částic, tunelový jev, apod.). V reakci na tuto skutečnost vystoupil rozhodně již v r. 1935 A. Einstein se svými spolupracovníky³ s argumentem, že kvantová mechanika není dostatečně realistická a nepředstavuje úplnou teorii. Ve fyzikální komunitě však neuspěl. Ta dala přednost stanovisku Bohrovu. Spor mezi Einsteinem a Bohrem měl však poměrně bohatou historii a diskutoval se trvale ve fyzikální komunitě až do současné doby. Nebyl vlastně nikdy ukončen, i když většina fyziků upřednostnila rozhodným způsobem Bohrovu argumentaci. Teprve nyní snad bude možno daný spor definitivně uzavřít. Podařilo se nám totiž ukázat, že při hodnocení platnosti této teorie nebyl vzat v úvahu logický rozpor, jenž existuje mezi jejími základními předpoklady (tj. nebyl uplatněn falzifikační postup). A dále, že dvě tvrzení používaná stále jako rozhodné argumenty pro platnost Bohrova stanoviska jsou chybná.⁴

Aby se odstranila falzifikace, je nutno základní kvantověmechanické předpoklady poněkud modifikovat a jeden z nich (předpoklad o superpozici) dokonce vypustit. Tím se dospěje k rozšířenému modelu, který neobsahuje žádné vzájemné rozpory a v jehož rámci je možno se vrátit k dřívějším předpokladům kauzality a dvouhodnotové logiky, které byly kodaňskou kvantovou mechanikou odmítnuty.^5,6 Tyto posledně zmíněné předpoklady je nutno označit opět za plauzibilní, jako je tomu u jiných přírodovědeckých hypotéz, které nebyly falzifikovány, a také u modelu, který vznikl uvedeným rozšířením kvantověmechanického matematického modelu. Tento rozšířený model je v plném souladu se stanoviskem Einsteina, jak bylo prezentováno v práci³.

5. Problém tzv. prvních logických principů

Již od dob Aristotela se předpokládalo, že pomocí lidského rozumu lze dospět k obecně platným principům, z nichž by mělo být možno s jistotou vycházet v dalších úvahách. Poznávací postup založený na schopnostech lidského rozumu však takový závěr neumožňuje. Všechny logické principy je nutno pokládat pouze za plauzibilní hypotézy, které se mohou uplatňovat podobně jako kauzalita a dvouhodnotová logika. Vždy však jsou v podstatě rovnocennou součástí všech ostatních hypotéz a spolu s nimi vystaveny trvale testům pomocí falzifikačního postupu. Kritéria pro hledání sporu se pak stále rozšiřují nebo i částečně mění podle toho, jak se rozšiřuje poznání světa.

Jako příklad pro určité pochybnosti týkající se jisté platnosti logických principů lze uvést tvrzení, že celek je větší než část. Dané tvrzení může odpovídat skutečnosti pouze v případě, že úvaha je omezena na konkrétní objekt v daném čase. V obecné ontologické rovině vede však prakticky k Démokritovu atomismu, který nemůže být uveden do souladu se současnými znalostmi týkajícími se tzv. elementárních částic. Ty se mohou vzájemně mezi sebou transformovat reverzibilním způsobem, kdy jedna může být označena jako část druhé a zase naopak.

6. Přírodní věda a metafyzika

Přírodovědecké poznání spočívá nejen v systematickém pozorování světa, ale i v detailním stanovování zákonitostí různých přírodních procesů. Na jejich základě se pak zpravidla vytvářejí matematické modely zkoumaných objektů a procesů, které reprezentují vlastnosti získané měřením. Je však nutno rozlišovat mezi modely ryze fenomenologickými a modely, jež lze označit jako mechanistické nebo ontologické. První z nich popisují a reprezentují výsledky měření, aniž by se zajímaly o mechanismy, které se v příslušných procesech uplatňují. Cíl druhých je dát naměřené výsledky do souladu s různými ontologickými charakteristikami příslušného přírodního dění. V minulém století vycházela přírodní věda z apriorních teoretických stanovisek a opírala se především o modely fenomenologické.

Často se argumentuje obrovskými úspěchy, které příslušné matematické modely přinášely v této době vědě a technologii. Je samozřejmé, že se nepřipomínají neúspěchy, k nimž rovněž docházelo. Bylo to především tehdy, když se jednalo o předpovědi v oblastech, které ležely mimo oblast prověřenou měřením. Při takových extrapolacích modely fenomenologické zpravidla selhávaly, zatímco při interpolacích v proměřené oblasti mohly být oba druhy modelů stejně úspěšné.

Modely mechanistické (nebo ontologické) mají rozhodně přednost při extrapolaci mimo měřenou oblast. Otevírají však také cestu k hlubším analýzám týkajícím se celého hmotného světa a k různým reflexím jeho vnitřního uspořádání. Tento způsob metafyzického uvažování založil již Aristotelés. Obecnější (ontologické) hypotézy vytvořené na takovém základě je pak nutno prověřovat stejnými postupy jako hypotézy přírodovědecké. Je nutno z nich odvozovat všechny možné důsledky a testovat, jak se promítají do přírodovědeckých poznatků založených na mechanistických modelech. Pokud se nedospěje k žádnému rozporu, je nutno příslušnou metafyzickou hypotézu označit za plauzibilní stejně, jako je tomu u nefalzifikovaných přírodovědeckých hypotéz.

Bylo to pak právě odmítnutí veškerého metafyzického uvažování E. Machem (1838—1916), které rozhodujícím způsobem ovlivnilo vznik nových fyzikálních teorií na začátku 20. století, a především kodaňské kvantové mechaniky. Myšlení fyziků v té době zcela ovládly fenomenologické modely. Výše zmíněný rozšířený model (viz odst. 4) umožňuje však plný návrat ke kauzalitě a k tomu, aby v případě měření bylo možno vzít v úvahu též vnitřní mikroskopickou strukturu měřicích zařízení, což v rámci kodaňské kvantové mechaniky nepřicházelo v úvahu. Interakce mikroskopického objektu s měřicím zařízením byla charakterizována náhodným procesem, který se v každém jednotlivém případě uplatňoval různým způsobem za jinak zcela stejných podmínek.

Je ovšem samozřejmé, že i v rámci rozšířeného modelu se uplatňují náhodné procesy. Ty jsou však podmíněny naší nemožností charakterizovat přesný časový průběh periodického chování vnitřních struktur měřicích zařízení. Náhoda je zde definována zcela ve shodě s tím, jak ji definoval Aristotelés, tj. jako setkání a vzájemné ovlivňování dvou kauzálních procesů, jejichž okamžitý stav v čase setkání nelze předem přesně stanovit.

7. Logická pravidla a interdisciplinární přístup

Při všech deduktivních postupech se jako jedna ze základních hypotéz uplatňují i logická pravidla. Procesy logické dedukce lze ovšem plně aplikovat pouze v rámci jednotlivých „vědeckých“ specializací, kde jsou všechny pojmy a vzájemné vztahy dostatečně přesně definovány. Příslušné závěry mají tedy omezenou platnost. Závěry získané v rámci jedné vědní disciplíny nelze přenášet na základě analogie do jiných oblastí. Musí však být ve vzájemné analogické shodě. Pokud k takové shodě nedochází, je nutno ověřit, zda jednotlivé falzifikační testy byly dovedeny až do skutečného konce nebo zda nedošlo v některém případě k chybnému závěru.

V minulých stoletích se však výše uvedená pravidla často nedodržovala. Docházelo i k tomu, že filosofické koncepce získané na racionalistickém a empirickém základě ovlivňovaly koncepce přírodovědecké, resp. fyzikální, někdy i proti experimentální evidenci. To se týká i metafyziky, o níž by se rovněž nemělo rozhodovat na základě apriorních filosofických doktrín.

Může být ovšem velmi prospěšné srovnávat obdobné výsledky získané v různých disciplínách. Pokud se tyto výsledky budou analogově rozcházet, bude to pravděpodobně indikace, že některý z nich není zcela oprávněný. To znamená, že příslušné interdisciplinární postupy mohou přispět i k rozhodnutí, kterému ze vzájemně si odporujících, ale zatím nefalzifikovaných tvrzení by měla být dána přednost. Tyto analogové postupy nejsou však zatím dostatečně propracovány.

8. Zjevení jako zdroj dalšího poznání

Zmínili jsme se o tom, že lidskému rozumu se v některých případech dostává poznání pomocí intuice. Avšak i když taková okamžitá intuitivní tvorba hypotézy pravděpodobně schopnost rozumu přesahuje, zůstávají ostatní části poznávacího procesu v plné kompetenci rozumové činnosti. A také závěry z toho vyplývající. Důležitý je výsledek deduktivního falzifikačního postupu, nikoliv postup, jak ke vzniku hypotézy došlo. V souvislosti s tím lze však vyslovit i v oblasti metafyziky hypotézu o existenci spirituální oblasti, která přesahuje hmotný svět a na níž se podílí i člověk svými odpovídajícími schopnostmi.

O spirituálním světě mluví však i některá náboženství, především tři hlavní náboženství monoteistická. Z hlediska poznání se jedná o zjevení, na nichž tato náboženství budují svoji nauku. Zůstaneme-li na pozicích schopnosti lidského rozumu, můžeme příslušná tvrzení označit za další hypotézy, jež dále rozpracovává teologická filosofie a které jsou zcela obdobné hypotézám z oblasti vědeckého (včetně metafyzického) poznání. A lidský rozum má nejen právo, nýbrž i povinnost podrobit je obvyklým falzifikačním testům.

Pokud ovšem jde o vlastní teologická tvrzení, jedná se o oblast, kde se uplatňuje pouze vlastní logický spor; žádný prostor pro falzifikaci na základě srovnávání s pozorovanou skutečností prakticky neexistuje. Týkají-li se však příslušná tvrzení člověka a jeho postavení ve světě, falzifikační postup založený na schopnostech lidského rozumu je zcela kompetentní. Pokud se nedospěje k prokazatelné falzifikaci, měla by být příslušná tvrzení označena za plauzibilní stejně jako každá nefalzifikovaná vědecká hypotéza. A mělo by se k nim přistupovat v lidské společnosti s plnou tolerancí, vyžadovanou oprávněně pro nefalzifikované pluralitní názory.