Josef Hanuš – „zahraniční ministr českých katolíků“ a zakladatel české religionistiky

Autor: František Štěch - Číslo: 2006/3 (Články)

Josef Hanuš (1876—1928) zakladatelem české religionistiky? Tím je přece Otakar Pertold.¹ A jakýpak ministr zahraničí českých katolíků? Vždyť to spolu vůbec nesouvisí! Jistě, název tohoto pojednání se může zdát poněkud pobuřující. V zápětí ale uvidíme, že obě tvrzení vztahující se na Josefa Hanuše mají svou souvislost i opodstatnění. Jak je to tedy s tímto Josefem Hanušem — „zahraničním ministrem“ a religionistou?

Za zakladatele české religionistiky bývá skutečně považován (a právem!) Otakar Pertold,² který roku 1920 vydává své Základy všeobecné vědy náboženské.³ Avšak poměrně nedávno nás český teolog a religionista Karel Skalický, v nové předmluvě ke třetímu vydání své knihy Po stopách neznámého Boha,⁴ upozorňuje na svůj objev, totiž že česká religionistika nevznikla jako „jednooký kyklóp“,⁵ nýbrž měla oči dvě, jako docela obyčejný člověk. Tím druhým „okem“, jež učinilo z kyklópa člověka, byl katolický kněz, středoškolský i vysokoškolský pedagog Josef Hanuš, který v roce 1920 (stejně tak jako Pertold) uveřejnil svou habilitační práci s názvem Úvod do srovnávací vědy náboženské.⁶ Česká religionistika tedy nemá jen své Základy (Pertold), jak se všeobecně mínilo, ale má i svůj Úvod (Hanuš). Odtud tedy označení „zakladatel české religionistiky“ v nadpisu tohoto článku.

Paradigmata obou prací jsou ale odlišná a zdá se, že dokonce zaujímají postavení vzájemně protikladné. Jestliže Pertold uvažuje o náboženství z hlediska nenáboženského, či dokonce protináboženského, pozitivistického skeptika, Hanuš jako věřící katolík promýšlí náboženství z pozice člověka náboženského. Zatímco osoba Otakara Pertolda zaujímá čestná místa ve všech českých religionistických manuálech, a dokonce se nachází ve společnosti nestorů světové religionistiky v nedávno vyšlé antologii, po Josefu Hanušovi jako by se zem slehla. Tedy — abychom byli přesní — ne úplně. V roce 1947 vychází Pertoldovi kniha nazvaná Úvod do vědy náboženské. Již její název je zarážející. Zvláště když v jejím úvodu čteme: „Můj spis Základy všeobecné vědy náboženské není také vědeckým úvodem do vědy náboženské. Ten byl myšlen jako pokus o soustavu vědy náboženské, ovšem tehdy (v r. 1920) ještě pokus předčasný. (...) Naproti tomu tento Úvod do vědy náboženské chce býti skutečným vědeckým úvodem, kde rozbor vědecké literatury o tomto předmětu je ponechán stranou, a kde rovněž i informace o konkrétních formách náboženských jsou omezeny na minimum, zato však je tu propracována stránka pojmová tak, aby tento Úvod mohl býti skutečným vodítkem při vědecké práci.“⁷ Ve svém poválečném Úvodu autor zmiňuje v přehledu literatury Hanušovo dílo, avšak hned za citací zazní suše verdikt v závorce: „(Pouhá kompilace psaná z hlediska katolické theologie.)“⁸ Zajímavé je, že Pertold mění název své knihy ze Základů na Úvod motivován snahou o nalezení správného pojmosloví, aby tak věda náboženská mohla vědecky vzkvétat svou vlastní metodologií. A ještě zajímavějším se tento fakt stává, když u Hanuše čteme: „Účelem této příručky jest, podnítiti vážné studium vědecké v různých oborech náboženské vědy a zároveň vésti správnou vědeckou methodou ku zdaru, jenž může jen posílit úctu k náboženství (...).“⁹ Ovšemže je Hanuš, jako duchovní, zaujat apologií katolického křesťanství, avšak zdá se, že mu již v roce 1920 jde o totéž jako Pertoldovi v roce 1947. V rámci našeho pojednání se však nechceme zabývat srovnáváním díla Pertoldova s dílem Hanušovým. Tomu se budou muset v budoucnu věnovat samostatné studie. Jisté však je, jak píše Skalický: „Čeští religionisté proto budou muset vzít vážně na vědomí, že religionistika u nás nevyrůstala jen z volnomyšlenkářsky ateistického podhoubí, ale též z kořenů křesťanské víry v Boha Abrahámova, Izákova, Jákobova a Ježíšova.“¹⁰ Ze současných českých myslitelů je to tedy pouze Skalický, který Hanuše jako religionistu objevil, uznal a vynesl jeho dílo z prachu minulosti na slunce zájmu současných badatelů. V této souvislosti je pro úplnost ještě třeba zmínit Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století,¹¹ v němž základní informace o Josefu Hanušovi najdeme, nicméně tato publikace nehovoří o jeho významu pro českou religionistiku.

Prazvláštní je, že oba badatelé, ač současníci, nevstoupili spolu nikdy do dialogu. To se může rovněž stát námětem pro současné výzkumníky základů české religionistiky. Konfrontace obou děl z dvacátého roku minulého století by totiž mohla pomoci projasnit současnou identitu české „vědy náboženské“. Nejprve bude ale spíše užitečné zjistit, kým vlastně náš druhý zakladatel české religionistiky byl.

Josef Hanuš se narodil 6. ledna 1876 v Nových Ohnišťanech na Novobydžovsku, studoval gymnázium v Jičíně a v roce 1894 vstoupil do arcibiskupského semináře v Praze.¹² Po teologických studiích byl ve svých dvaadvaceti letech 17. července 1898 vysvěcen na kněze. Stal se nejprve katechetou na obecných a měšťanských školách v Praze Nuslích-Pankráci. V roce 1904 byl jmenován adjunktem pražské teologické fakulty, kde přednášel „fundamentální bohosloví“. Dva roky nato obhájil na téže fakultě svou disertační práci Poměr Kantova kriticismu k vědeckému důkazu jsoucnosti Boží a získal titul „doktora bohosloví“ (7. července 1906).¹³ V dalších letech se pohybuje v prostředí několika gymnázií na Královských Vinohradech a v Kolíně, kde vyučuje katolické náboženství. Zároveň zůstává v kontaktu s vysokoškolským prostředím a ve školním roce 1919—1920 získává od ministerstva školství stipendium pro studium v zahraničí. Snad všeobecná frankofonní orientace československé inteligence počátku dvacátého století způsobila, že i Hanuš volí pro svá studia Katolický institut pařížské Sorbonny. Zde studuje dějiny náboženství a etnologii zvláště u profesora „A. Brose z Melunu“.¹⁴

Výsledkem jeho pařížského pobytu je habilitační práce Úvod do srovnávací vědy náboženské, podaná a obhájená na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1920. Hned v následujícím roce začíná jako docent vyučovat první kurzy zabývající se srovnávací vědou náboženskou¹⁵ a zároveň začíná navštěvovat rozličné odborné konference a sjezdy po celém světě. Za zmínku stojí především jeho osobní návštěva u profesora Wilhelma Schmidta, zakladatele časopisu Anthropos, v lednu 1921. V návaznosti na to se Hanuš účastní i etnologických sjezdů pořádaných páterem Schmidtem v St. Gabriel v Mödlingu u Vídně (1921, 1923). Poměrně záhy si čerstvý docent Hanuš dobývá mezinárodní uznání. Již v roce 1922 místopředsedá kongresu pro náboženskou etnologii v holandském Tilburgu a absolvuje několik studijních cest do etnologických muzeí v Terwueren u Bruselu, Kolíně nad Rýnem a Berlíně. V září 1925 ho pak nacházíme jako jednatele za Československou republiku na mezinárodním etnologickém sjezdu v Miláně. Kromě Úvodu do srovnávací vědy náboženské byl autorem řady dalších publikací. V bohovědném slovníku uveřejnil stati: Čína, náboženství (1923); Druidové (1924); Demonismus (1924); Egypt, náboženství (1926); Eleusinské mysterie (1926).¹⁶ V Časopise katolického duchovenstva pak celou řadu dalších článků především v letech 1921 a 1925.¹⁷ Jak je vidět, na základě letmého výčtu Hanušových odborných aktivit na poli náboženské vědy ho můžeme — myslím, že plným právem — považovat za religionistu, a tedy i za jednoho ze zakladatelů české religionistiky, stojícího ve své době na úrovni Otakara Pertolda. Škoda jen, že předčasná smrt zastavila v rozmachu tak slibného ducha!

Aktivity Josefa Hanuše se ovšem netýkaly pouze rozličných světových náboženství. Byl činný rovněž v rámci církevních struktur. V roce 1921 byl zvolen kanovníkem Pražské metropolitní kapituly a roku 1926 jmenován papežem Piem XI. tajným papežským komořím. Jeho velikým zájmem byla popularizace českého katolictví v Evropě a navazování přátelských kontaktů s katolíky z ciziny. Po návratu ze studií v Paříži proto zakládá (1920) tzv. ZORK, neboli „Zahraniční odbor Rady katolíků“ při Zemské radě katolíků v Praze. Na jeho prvním zasedání 15. října 1920 načrtl jeho hlavní úkoly takto: „informovati cizinu o našich poměrech náboženských a vejíti ve styk s podobnými organisacemi katolickými v zahraničí a dále seznamovati naši veřejnost katolickou s význačnými událostmi v zahraničním světě katolickém, zváti význačné hosty z ciziny a posílati naše zástupce do ciziny“.¹⁸ Věrný načrtnutému programu, podnikl mnoho zahraničních cest. Účastnil se eucharistických kongresů (např. v Římě, Amsterdamu, Paříži a Chicagu). Stál v čele československých poutníků na cestách do Říma, Paříže, Lurd, Lissieux, Remeše, Čenstochové... Účastnil se velehradských sjezdů a propagoval i praxi východního řeckokatolického ritu na našem území. Publikoval v domácích i zahraničních časopisech, zejména francouzských, belgických a holandských. Důležité jsou rovněž jeho práce o organizaci školství ve Francii a Anglii, kde pobýval již v letech 1909 a 1912. Byl zástupcem katolické církve v zemské školní radě i aktivním členem mnoha učitelských spolků. Zvláštní cti se mu dostalo, když v roce 1921 zastupoval pražskou univerzitu na slavnostech univerzity v belgické Lovani. Tři roky nato revidoval české knihy v tamní knihovně a roku 1927 (28.—29. června) se účastnil oslav 500. výročí jejího založení. Ovládal italštinu, francouzštinu, angličtinu a němčinu. Josef Hanuš nejenže do ciziny sám často vyjížděl, ale zval ze zahraničí do Čech i významné osobnosti vědy, církve a kultury. Snad díky této neúnavné práci na internacionalizaci české vědy a církve byl nazýván „zahraničním ministrem českých katolíků“.¹⁹ Jeho životní pouť se zakončila náhle ráno 20. dubna 1928, kdy postižen mozkovou mrtvicí zemřel.

Tolik tedy o životě a díle Josefa Hanuše. Nám zbývá ještě krátce shrnout jeho význam pro českou religionistiku, neboť právě té, jak se zdá, je třeba jeho osobu připomenout. Ačkoliv tedy byla Hanušova odborná kariéra zmařena předčasnou smrtí, dokázal tolik, abychom jej mohli a museli počítat do proudu tradice české religionistiky. Ta v současné době volá po nalezení své identity: „Česká religionistika dnes je v zásadě nově založená a nově budovaná disciplína. Nedisponuje žádnou závaznou tradicí, které by se měla zodpovídat, a svůj další vývoj může vždy chápat jako otevřenou záležitost.“²⁰ Že by česká religionistika neměla svou závaznou tradici? Jistě, je to již dávno, co se u nás začala náboženství studovat a kdy Hanuš v úvodu svého dílka ohlašuje: „Mohutným příbojem vln vzdělaného světa kolkolem doráží otázka studia náboženské vědy srovnávací na půdu vlasti naší.“²¹ Nicméně myslím, že zde tradice, která může české religionistice posloužit jako pevná půda pod nohama, existuje a není jedna. Ty tradice jsou dvě, jak jsme viděli již na začátku našeho pojednání, kdy nás na tento fakt upozornil Skalický. Zdá se ale, že jedna o druhé zatím nechtěla vědět, a tedy ani nevěděla. Někteří badatelé dnes deklarují stav české religionistiky jako „znouzectnost“ otevřenou všem podnětům zvenčí.²² A právě v tomto neutěšeném stavu je třeba znovu připomenout tradici Hanušovu, stejně tak jako Pertoldovu. Obě dvě bude nutné opět rozvážit a přivést do vzájemného dialogu. V tom by mohla naše religionistika nalézt svou současnou identitu: v plodném dialogu hanušovského a pertoldovského odkazu, spolupracujících na překonání současného problému religionistiky, jímž je religionistika sama.²³ Jedině tak se mlha před zraky naší současné religionistiky rozplyne a ta bude zase vidět jasně na obě oči.