Hvězdy svítí, i když je nevidíme

Autor: Hoimar von Ditfurth - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/3 (Články)

Z knihy Herbert A. Gornik (Hg.), Das Jenseits. Erfahrungen mit einer anderen Wirklichkeit (Christophorus-Verlag, Freiburg 1985).

Kdo by pozval přírodovědce, aby se podílel na diskusi o „onom světě“, vystaví se podezření, že vyhledává spory. Pracovním prostředím biologa nebo astronoma, zeměpisce nebo atomového fyzika je svět, v němž se jako lidé nalézáme a který je zkoumán prostředky lidského rozumu. Přírodní vědy jsou pokusem porozumět racionálně světu. Krátce řečeno: předmětem přírodovědeckého bádání je objektivní skutečnost.

Vždycky tomu tak nebylo. Ještě před zhruba čtyřmi sty lety se přírodovědci zabývali zcela jinými otázkami. Alchymisté hledali metody, jak přeměnit kameny ve zlato a jak vyrobit elixíry zaručující věčné mládí. Astrologové se snažili vyčíst lidské osudy z konstelací hvězd. A lékaři užívali zvláštní zaříkávací formule k vyhánění démonů a potlačování zlých vlivů, považovaných za příčiny různých nemocí.

Z toho všeho nebylo nic. Naprostá bezvýslednost takových a podobných pokusů podřídit si svět vedla po staletích ke stanovení určitých pravidel pro vědeckou práci. Byl to především Galileo Galilei, který je formuloval na přelomu 16. a 17. století.

Ve své definitivní formě tato pravidla stanovila, že se vědec má omezit na výzkum jevů, které se dají objektivně pozorovat a měřit. Pouhé domněnky nebo výpovědi, které se neopírají o reprodukovatelné skutečnosti, byly od té doby vyloučeny.

Toto omezení se ukázalo jako moudré. Přinejmenším bylo nadmíru úspěšné. Jakoby úderem kouzelné hole se vědcům otevřel přístup k tajemstvím přírody, která byla do té doby považována za neřešitelná. Toto dobrovolné omezení na výzkum reálně uchopitelných, smyslově vnímatelných, nebo aspoň pokusně dokazatelných vlastností světa pomohlo přírodovědě k vítěznému tažení, jehož ohromný rozsah nám už znova začíná nahánět strach.

Je snadno pochopitelné, že zásada omezení na objektivně dostupné skutečnosti nabyla pro vědce charakteru „zlatého pravidla“ a že stále rostla jejich nedůvěra vůči všem výpovědím a tvrzením, pro něž se nedaly uvést objektivně dokazatelné závěry nebo výsledky měření.

Tato historie je prostým důvodem, proč si každý, kdo vyzve přírodovědce k debatě o „onom světě“, vyslouží snadno odmítnutí. „Prázdné žvanění“, „bezobsažná hra se slovy“, „spekulace typu: přání otcem myšlenky“, to je jen několik drsných odpovědí, které asi dají přírodovědci, když jsou dotazováni na svůj názor na náboženství a jeho tvrzení.

Nemusí to však být přírodovědec: i „normální“ současník je převážně toho názoru, že řeč náboženství o onom světě je jen výrazem lidské potřeby útěchy a nemůže odolat racionální, rozumné kritice. Velké úspěchy přírodních věd poznamenaly obecné myšlení do té míry, že máme sklon věřit jen tomu a považovat za pravdivé jen to, co lze přezkoumat a co možná vědecky dokázat.

Časy se však změnily. Nárok výlučnosti přírodních věd, že dokážou vysvětlit svět a naši existenci v něm, byl už dávno, ač běžnému člověku nepozorovaně, potichu odložen. A nejen to: nejnovější stav vědy skýtá obraz světa, který už neodporuje určitým náboženským výrokům, nýbrž je má za přijatelné. „Onen svět“ se v tomto moderním pohledu nejeví jako tvrzení odporující rozumu, nýbrž naopak jako sice nedokazatelná, ale zcela přijatelná možnost.

Jak mohlo dojít k této změně? Jistě ne tím, že by shora nastíněná metodická pravidla vědecké práce byla nějak uvolněna. Přírodověda zůstává omezena na oblast važitelného a měřitelného a na výzkum objektivních souvislostí. To se nedá změnit; vědec, který by těchto pravidel přísně nedbal, by byl šarlatánem a jeho výsledky podvodem. Jinak to nejde: přírodověda je přece lidský pokus porozumět světu, aniž by se k vysvětlení přibíralo zázračno.

Jak mohlo dojít k tak radikální proměně vztahů mezi přírodními vědami a náboženstvím? Začalo to nepozorovaně připomínkou, že přírodní vědy vděčí za své úspěchy jistému omezení. V době jejich vrcholného rozkvětu, na počátku 20. století, se na to dočasně zapomnělo.

Mnozí, vědci i laici, podlehli tehdy klamnému závěru, že jediné vědy, které vedly ke konkrétním výsledkům a k nepřehlédnutelným proměnám světa, byly exaktní, matematicky podložené přírodní vědy. Každý to mohl vidět na vlastní oči na technických manipulacích jakožto výrazu dříve nemyslitelného rozšíření lidské moci nad přírodou.

Naproti tomu na všech ostatních polích úsilí lidského ducha se — krátce řečeno — vlastně jen mluvilo. Kde byly viditelné, závažné výsledky filosofického usilování? Jaké konkrétní výsledky pro lidský život přinesli teologové? Jaké důkazy přinesli pro tvrzení o existenci Boha a jiného světa? A dokázali snad psychologové předložit důkaz o existenci lidské duše?

Bylo to vše skutečně jen bezobsažné povídání a nezávazné spekulace? Tehdy, před sto lety, získal „pozitivistický“ světový názor silný vliv; mínění, že existuje jen to, co se dá zvážit a změřit. Dodnes zastávají přesvědčení pozitivisté názor, že přírodní vědy popisují svět úplně a že mimo tuto exaktními vědními disciplínami popsanou skutečnost neexistuje nic.

Takový názor nenechává náboženské víře a s ní spojené víře v existenci jiného světa žádný prostor. Podle něho se všechny náboženské výroky vztahují na pouhé fantazie a samo náboženství není ničím víc než nevědomou touhou po „splnění infantilního přání“, jak to vyjádřil Sigmund Freud. Obrovský úspěch přírodních věd dal zapomenout přírodovědcům a s nimi i velké části společnosti, že všechno začalo omezením: přestat brát na vědomí cokoli ve světě, co se nedá vážit, měřit nebo jinak objektivně dokázat.

Slavný patolog Rudolf Virchow, který učil na berlínské univerzitě v druhé polovině 19. století, se prý vyjádřil: „Pitval jsem nesčetné mrtvoly, ale nikdy jsem přitom nenašel duši.“ Pokud se tak skutečně vyjádřil a považoval to za důkaz, že duše neexistuje, prozradil tím jen to, že podlehl klamnému závěru. Jestliže je totiž věda podle vlastního sebepojetí omezena na důkaz objektivně identifikovatelných fenoménů, pak to, že nemůže zjistit jevy, které nejsou jejím oborem, logicky nedokazuje vůbec nic. Zde je tedy namístě malé varování: „nezjištění“ existence lidské duše nedokazuje nic, ani opak. Věda nemůže existenci lidské duše popřít — ovšem tím není ani dokázána její existence.

Že obrácený závěr je stejně logicky neudržitelný, to dnes mnozí přehlížejí. Člověk má sklon k extrémům. Po epoše přeceňování přírodních věd přišla nepřehlédnutelná tendence přírodovědecké racionální argumenty znevažovat.

To je však nebezpečné nedorozumění. Kdyby se to prosadilo, byla by situace, do níž jsme se dostali bezmyšlenkovitým užíváním přírodovědeckých objevů, ještě prekérnější. Z poznání, že přírodověda nestačí na to, aby zcela poznala celou oblast pro nás platné skutečnosti, nesmí být vyvozen závěr odporující veškeré logice, že existující přírodovědecké poznatky o této skutečnosti mohou být pominuty.

Zdá se, že to dnes akceptují mnozí. Jinak by nebylo vysvětlitelné rozšíření různých pověr, které konstatují psychologové a sociologové. Ten, kdo navzdory vědecké astronomii věří na horoskopy, může to dělat jen proto, že znevažuje vědeckou astronomii.

Kdo bere vážně možnost, že proutkaři ohýbají virgule pomocí nadpřirozených sil, ten popírá platnost přírodních zákonů dokonce i v oboru jejich objektivní, hmotně dané platnosti. Kdo věří, že na Dálném východě existují „zázrační léčitelé“, kteří pacienty operují holýma rukama a bez narkózy, ten se vysmívá poznatkům přírodovědy o tom, co je a není možné.

Tak to tedy nejde. Kdo zde pečlivě nerozlišuje, upadne rychle do bahna pověry. Přitom je dělicí čára zcela jasná: Jistě existuje „mezi nebem a zemí“ dost věcí, které přírodověda poznat nemůže. Co však poznat může, to drží pevně v ruce. Proto sice mohou ve světě existovat síly a jevy, které zůstávají pro přírodovědu neviditelné. Kdo však věří v existenci jevů a sil, které odporují zákonům objeveným přírodní vědou v její omezené oblasti, ten opouští cestu kritického rozumu.

Vraťme se k otázce, zda můžeme počítat se skutečností onoho světa, obklopující náš svět. Nejprve můžeme formulovat vágní odpověď: Neexistuje nikdo, kdo by mohl této domněnce zdůvodněně oponovat. Ani přírodověda, neboť nepopisuje celou skutečnost, ale jen její výsek. Proto kritický rozum nemůže prohlásit existenci jiného světa za nesmyslnou jen proto, že pro něj neexistují žádné důkazy. To je jistě víc, než si může nechat zdát mnohý ateista, považující se za racionálního. Víra v onen svět se ani nedá odbýt jako pověra; neodporuje žádnému přírodnímu zákonu. Moderní přírodovědecký obraz světa navíc skýtá poukaz, který by dokonce mohl myšlenku na existenci skutečnosti vně námi zakoušeného světa podpořit. Tento poukaz vyplývá z koncepce evoluce, přesvědčení sdíleného všemi dnešními vážnými vědci, že vše, co existuje, je třeba nahlížet jako výsledek vývojového procesu, který začal v onom vzdáleném okamžiku, kdy vznikl náš svět, v tzv. Velkém třesku.

Tehdy vzniklé obrovské masy vodíku se stáhly do systémů mléčných drah a hvězd, v jejichž středu fúzní procesy vytvořily všechny těžké prvky. Při zániku hvězd prvé generace se tyto prvky dostaly zpět do vesmírného prostoru, kde se staly materiálem pro následující generace hvězd. Kolem nich pak mohly kroužit planety, obsahující všechny prvky potřebné pro další průběh historie.

Na povrchu těchto planet pak nastala „chemická evoluce“. Pod vlivem záření vycházejícího z příslušných sluncí reagovaly spolu jednotlivé prvky. Vznikaly při tom zcela určité sloučeniny, upřednostňované přírodními zákony, a mezi nimi ve stále větší četnosti takové, které jsou běžné jako stavební kameny živých organismů.

Před asi čtyřmi miliardami let byla na naší Zemi překročena hranice, kterou považujeme za rozmezí mezi živými a neživými hmotnými strukturami. Vznikly hmotné struktury schopné reagovat na vnější dráždění reakcemi sloužícími jejich udržení a schopné rozmnožování dělením. Přírodovědci dosud zcela neprobádali tento důležitý krok. Není však žádný důvod domnívat se, že vývoj vedoucí až k tomuto okamžiku neprobíhal jen přirozenými pochody.

Další průběh nazýváme „biologickou“ evolucí. V nepředstavitelně dlouhém údobí téměř čtyř miliard let se měnili jednobuněční v mnohobuněčné, složené z množství buněk, mezi nimiž nastávala v rostoucí míře specializace. V dalším průběhu vznikly nervové systémy, které umožnily organismům jemnější sladění vnitřního ústrojenství a stále víc diferencovanou škálu reakcí na stále komplikovanější dráždění od okolí. Jako dosud nejvyšší výdobytek tohoto vývoje vznikly předpoklady pro psychické fenomény: vědomí a inteligenci.

My jako nejmladší produkty této historie zažíváme dnes vědomě svět, v němž existujeme. Vnímáme jej a přemýšlíme o něm. Dříve či později nás musí napadnout myšlenka na to, že vývoj, který vytvořil nás a náš mozek a tím i rozum, není ještě u konce. Že kosmická evoluce, probíhající od Velkého třesku, má podle všeho, co víme, před sebou ještě budoucnost, prostírající se na nepředstavitelnou dobu šedesáti či více miliard let.

Proč by měla tato historie měnit v budoucnu svůj dosavadní směr? Budou tedy i nadále vznikat stále výkonnější mozky, nepředstavitelně přesahující mozek náš. A tyto mozky dají vědomí jejich majitelů schopnost poznat zcela nové, pro nás zcela nedostupné vlastnosti světa, které sice již reálně existují, ale k jejichž poznání je náš mozek dosud nedostatečně vyvinut. Tak jako mravenec neví nic o hvězdách, i když nad ním existují, tak — a to je jediný možný závěr — musíme předpokládat realitu dalších oblastí světa, které leží za horizontem poznání našeho vědomí a naší schopnosti chápání.

Tato úvaha nás jistě ještě nepřivádí k „onomu světu“ teologů. Vyplývá však z ní nevývratně, že náš svět není tak uzavřený, jak jsme si mysleli. To je také hlavní námitka, jíž se stále musíme zabývat: Kde je v tomto objektivně uzavřeném světě ještě místo pro skutečnost onoho světa?

Moderní věda na to odpovídá: Náš svět skutečně není uzavřený. Je otevřený nahoru. Otevřený i pro možnost existence jiného světa, o němž hovoří různá náboženství.