Gloria Braunsteiner: THERAPIE DES GEISTES

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2006/3 (Recenze)

Gloria Braunsteiner: „THERAPIE DES GEISTES“. Der Ansatz der Hagiotherapie — ein Beispiel therapeutischer Theologie? Unipress Hochschulschriften Bd. 140, LIT Verlag, Münster 2004, 232 str., ISBN 3-8258-7060-x.

Recenzovaná studie představuje disertační práci z oboru dogmatické teologie obhájenou na Teologické fakultě univerzity v Regensburgu. Autorka v současné době přednáší dogmatickou teologii na Trnavské univerzitě.

Kolegyně Gloria Braunsteiner se pro dané téma rozhodla jednak na základě osobního setkání s Tomislavem Ivaniševičem v roce 1992, kdy v Banské Bystrici tlumočila jeho přednášku z německého do slovenského jazyka, jednak proto, že s hagioterapií se sekala v době svých studií v Německu. Je zřejmé, že daná problematika je velmi aktuální a že přináší nejen celou řadu impulzů, ale zároveň vyvolává také mnoho poměrně palčivých otázek. Uvedená výzva se stala pro autorku podnětem k sepsání analytické studie, v níž metodicky velmi poctivě a s příslovečnou německou precizností rozebírá zmíněnou problematiku.

V poměrně rozsáhlé úvodní kapitole nás Gloria Braunsteiner seznamuje s tím, co je hagioterapie, jaký je její dobový, odborný i církevní kontext. Dozvídáme se také o tom, jak je to se vztahem mezi uzdravením a vírou.

Následuje první část, která je věnována analýze teologických základů Ivaniševičovy hagioterapie. Ve druhé kapitole této části věnuje autorka pozornost antropologii zmíněného uzdravovatele a ve třetí kapitole jeho pneumatologii. Jsou to skutečně témata klíčová, protože Ivaniševič vychází z charizmatického hnutí.

Druhá část pojednává o praktickém uplatňování hagioterapie a obsahuje tři kapitoly. V celkově čtvrté se analyzuje duchovní terapie prostřednictvím milosti, v páté kapitole se hovoří o „lécích“, které hagioterapie používá (víra, Boží slovo, účinnost lásky, modlitba, způsob vnímání svátostí, odpuštění). V celkově šesté kapitole autorka hovoří o praktických aspektech hagioterapie, jako je nárok hagioterapie být univerzálním prostředkem uzdravení, místo pacienta a uzdravovatele či duchovního lékaře v procesu uzdravení apod. Neopomíjí ani statistické údaje týkající se faktické účinnosti hagioterapie.

Třetí část dovádí získané údaje ke kritickému hodnocení v sedmé, závěrečné kapitole, která nese výmluvný titul: „Vědeckost“.

V závěru autorka nezastírá své kritické hodnocení, které se opírá, jak již bylo řečeno, o metodicky korektní a dogmaticky precizní analýzu. Ivaniševičova metoda není zdaleka tak originální, za jakou ji její autor prohlašuje. Je evidentní, že hagioterapie přináší celou řadu impulzů, zároveň však platí, že je nutno mnohem lépe a hlouběji propracovat její teoretické odůvodnění.

Obecně lze říci, že zvolené téma se velmi úzce dotýká soteriologie, zejména vzájemného poměru mezi tím, co si osobně dovoluji nazývat „spása podle člověka“ a „spása podle Boha“. Je zřejmé, že poměr mezi oběma rozměry spásy (tedy osvobození od určité formy zakoušeného zla) představuje jedno ze základních úskalí nejen soteriologie, ale také křesťanské existence v tomto světě a křesťanské spirituality. Jestliže jednostranné zaměření na „spásu podle člověka“, v tomto případě uzdravení, může znamenat instrumentalizaci víry, pak jednostranné zaměření na „spásu podle Boha“ může vést ke sterilnímu supranaturalistickému křesťanství, které nebere vážně reálné utrpení lidí, a proto nerespektuje základní rozměry praxe Ježíše z Nazareta. Daná otázka se projevuje v celé své palčivosti ve sporech o teologii osvobození. Práce Glorie Braunsteiner má tedy určitě mnohem širší souvislosti, než by se na první pohled mohlo zdát.

Je opravdu potěšitelné číst dílo poctivě kritické. V dnešní době totiž býváme bohužel velmi často svědky strachu dospět k pravdě a k jasnému hodnotícímu soudu. Autorce je třeba pogratulovat nejen k jejímu teologickému výkonu, ale také k jazykové stránce díla, protože se dokáže vyjadřovat velmi přesně a zároveň také srozumitelně. Domnívám se, že všichni, kdo se problematikou hagioterapie jakkoli zabývají, by si dílo naší kolegyně měli opatřit a prostudovat. Dílo však rozhodně není určeno jenom dogmatikům. Do rukou by ho měli vzít i ti, kdo se věnují spiritualitě a pastorální teologii. Opět vychází najevo, že recenzované dílo má mnohem širší souvislosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Spis totiž můžeme také začlenit do rámce úsilí dogmatiků o hlubší propojení teorie a praxe, nauky a spirituality, dogmatiky a každodenního života konkrétních lidí naší doby.