Existenciální úkon víry. John Henry Newman jako svědek

Autor: Günter Biemer - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/3 (Články)

Z knihy G. Biemer — A. Biesinger (Hg.), Christ braucht Vorbilder (Grünewald, Mainz 1983).

Předávání víry v Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova se dělo a děje z generace na generaci rozličnými způsoby, zvláště písemnou tradicí v podobě knih. Zásadně však není odkázáno na nic jiného než na bezvýhradnou angažovanost lidí. Slovo žalmu, že Izrael musí předávat svou víru od otců k synům, nacházelo vždy odezvu v historii tradice víry. Zvláštním způsobem mu odpovídá heslo, které si zvolil při jmenování kardinálem John Henry Newman (1801—1890): „Cor ad cor loquitur“ (Srdce mluví k srdci). Není náhoda, že Newman, církevní otec novověku, „zmrtvýchvstalý Augustin“ (E. Przywara), hraje důležitou roli v souvislosti s pokusem přistoupit nově k tematice vzoru. V jeho osobě se spojují teologická reflexe věci a biografická realizace záměru. To, co kdysi formuloval jako zásadu, že existence jediného světce dokazuje existenci světa, z něhož a pro nějž žije, potvrdil vlastním životem a vyzařováním své osoby: „Jeden jediný svatý — i kdyby byl jen jediný — je zárukou pro celou neviditelnou církev.“¹ Různá newmanovská hnutí, vzniklá v Německu především po první a druhé světové válce, jakož i proces jeho blahořečení, který mezitím vstoupil do rozhodujícího stadia,² dokazují, že Newman personifikuje svědectví víry i v historii jeho působení.

Budeme uvažovat o Newmanově příspěvku k danému tématu i o Newmannovi samém jako příspěvku z trojí perspektivy:

— víra ve svých meziosobních vázanostech jako svědectví a souhlas (Newmanova teorie),

— Newman jako svědek takového zprostředkování víry (praxe),

— potvrzení následování (působení vzoru).

1. Víra jako svědectví víry a souhlas s vírou

Podle Newmana je výchozí instancí víry křesťana svědomí: ten fenomén, který provází některá naše jednání a projevuje se jako „schválení, naděje, nebo lítost a bázeň“: „Je to smysl pro povinnost, soud rozumu a pánovitý rozkaz.“ Newman dobře rozlišuje mezi různým utvářením svědomí podle sociokulturně odlišného původu, vyzdvihuje však transcendentální smysl závaznosti fenoménu svědomí. Zároveň vidí v rozdílnosti projevů svědomí podnět k tomu, aby se člověk „rozhlédl“ po jednoznačném vedení. Zde je pro něj bod obratu od náboženství k víře. Svědomí je subjektivně poslední, žádnou autoritou nepřekonatelná osobně zavazující instance, ale na druhé straně je jediným nosným odkazem na Boha, „důkazem“, který „roste z pečlivého naslouchání poučením našeho srdce a ze srovnávání nároků svědomí a poselství evangelia“.³

Vedlo by nás příliš daleko, kdybychom chtěli představit Newmanovo „zdůvodnění víry z osobního“ (J. Artz). Newman říká, že jen rozhled, připravenost a hledání pravdy a smyslu mohou vést lidi naší kulturní oblasti k nabídce sdělené Bohem skrze Ježíše Krista a k postulátu víry. Sama víra, která je zcela Božím darem a milostí, je na druhé straně také projevem odvahy: „Na Kristovo vyzvání vsadit do hry to, co máme, na to, co nemáme.“ Pro Newmanovo pojetí víry je specifická reálná angažovanost: „Čeho jsme se odvážili pro Krista? (...) To je naše otázka.“ Kdo by nechtěl nic ztratit, kdyby se křesťanství ukázalo jako báje, ten nevěří. Víra je uskutečnění, nasazení vlastního bytí a majetku pro svědectví o Ježíšově nároku a zaslíbení.

Za tímto pojetím víry stojí myšlenkový model teorie poznání, který se kryje s Newmanovou biografií. V raném věku si formuloval: „Mluvení není ničím ve srovnání s konáním“ (1824). Po velké námaze rozvinul tento názor systematicky v „Náčrtu nauky o souhlasu“ (1870). Obecné výroky, logické závěry, abstrakta a matematické formule jsou chápány pojmově. Naproti tomu chápání individuálních, skutečných a konkrétních věcí a výroků je reálné. Pochopení odpovídá souhlas: je tedy buď pojmový, nebo reálný. Pojmový souhlas se však týká jen kognitivních schopností, lidského rozumu, neangažuje člověka v jeho celém bytí. „Dedukce nemají přesvědčivou sílu. Srdce se nezasáhne rozumem, nýbrž obrazotvorností na základě bezprostředních dojmů, svědectvím skutečností a událostí, historií, popisem. Osoby nás ovlivňují, hlasy nás obměkčují, pohledy nás přemáhají, činy nás rozohňují. Mnohý člověk bude žít a umírat kvůli vyznání víry; nikdo se nechce stát mučedníkem logického závěru. Závěr je jen názor, není to věc.“ (AW VII, 64n) Proto se pravda Zjevení nemůže předávat v prvé řadě jako nauka, skrze knihy a věty, nýbrž jen skrze lidi, kteří jsou ochotni za ni nasadit srdce. — Rozlišování pojmového a reálného chápání podle teorie poznání vede k postulátu, že předávání víry potřebuje žitou praxi a živé svědectví. Jen uskutečněná víra může podnítit k novému uskutečňování víry: „Dobro se nekoná nikdy jinak než na náklady těch, kdo je konají.“ Tak se živá tradice, nesená skrze všechny opravdu věřící křesťany, stane podstatným prvkem nejen církve, ale i dějin spásy.

Newmanovým cílem bylo vést křesťany své doby k souhlasu s vírou, vtisknout jim „živý obraz Krista“ a uschopnit je k svědectví víry. Jeden současník napsal: „Nevěřím, že by nějaký mladý člověk slyšel kázat Newmana, aniž by se domníval, že mu někdo prozradil jeho vlastní historii a že kázání míří přímo na něj.“ Trvalé zaměření katecheze a kázání na psychologické životní podmínky bylo jedním ze způsobů, jimiž se Newman snažil získat reálný souhlas. Dalším byla mistrovská schopnost učinit biblické postavy přítomnými a atraktivními: zpřítomnit jejich záměry, jejich jednání, jejich osobnosti, a tak podpořit učení nápodobou.

2. Zprostředkování víry „cor ad cor“

Newmanův život a nauka obsahují výtečné příklady souvislosti příkladu a napodobování v křesťanské víře. Sám si již v mladém věku poznamenal poučku, která je základní pro osvojování existenciálních pravd: „Čím více konáme svou povinnost, tím jasněji svou povinnost poznáváme.“⁴ V téže době (1825) psal jako čtyřiadvacetiletý svému bratrovi Charlesovi o etických předpokladech náboženského nalezení pravdy: „K odmítnutí křesťanství dochází kvůli chybě srdce (tedy smýšlení a způsobu života — pozn. aut.), ne kvůli chybě rozumu (...) nevíra nevzniká z mylného myšlení, nýbrž z pýchy a propadnutí smyslům.“⁵

Newmanovo vlastní, dlouhé roky praktikované „vyhlížení světla“ nemělo důsledky jen pro jeho vlastní život, ale otevřeně se projevovalo v politické kritice anglikánské církve, které od roku 1833 stále silněji vytýkal, že žije víc z toho, že je státní institucí, než z apoštolského původu. Tzv. Oxfordské hnutí (1833—1845), jehož vůdcem byl Newman spolu s váženými anglikánskými teology (J. Keble, E. B. Pusey), mělo své teologicko-spirituální centrum v kázáních, která konal jako farář v kostele Mary the Virgin v Oxfordu a která pak vyšla v osmi svazcích „Farních a lidových kázání“, takže působila daleko za svůj aktuální podnět.⁶

Jedním z mnoha textů, který měl klíčovou funkci i pro Newmana samého, je text o „odvaze víry“ z 21. února 1836, k Matoušovi 20,22: „Řekli mu: Můžeme.“ Uvádíme podstatný úsek:

„Každý si může položit otázku, co opravdu vsadil na pravdu Kristova zaslíbení. Víme, co znamená investovat do nějakého podniku v tomto světě. Riskujeme svůj majetek u projektů, které slibují úspěch; u projektů, které se nám zdají slibné, jimž věříme. Čeho jsme se odvážili pro Krista?

Mám vážné obavy, že při eventuálním přezkoumání se ukáže, že neexistuje nic, k čemu bychom se rozhodli, nic, co bychom udělali, nic, čeho bychom se zřekli, nic, čemu bychom se vyhnuli, nic, co bychom zvolili, nic, čeho bychom se vzdali, nic, co bychom podnikli, nic, pro co bychom se nerozhodli, nic, co bychom neudělali, čeho bychom se nevzdali, čemu bychom se nevyhnuli, nezvolili to nebo nepodnikli, kdyby Kristus nezemřel a nebylo nám zaslíbeno nebe.

Skutečně se bojím, že většina takzvaných křesťanů — ať už jakéhokoli vyznání, ať si myslí, že mají jakékoli pocity, ať si nárokují jakoukoli vřelost a osvícení a lásku — přesto žije tak, jak by žili, o nic líp a o nic hůř, kdyby považovali křesťanství za pohádku. — V mládí se nechávají ovládat pudovými impulzy nebo se přinejmenším honí za světskými radostmi; s přibývajícími léty se dají na obchod nebo na jinou cestu k vydělávání peněz; pak se ožení a založí rodinu; a poněvadž se u nich pojí zájem s povinností, zdají se být čestnými a nábožnými lidmi a za takové se i sami považují. Mají rádi společenské poměry, jaké jsou; začínají brojit proti neřestem a bludům a snaží se žít se všemi lidmi v pokoji. Takové jednání je správné a chvályhodné. Tvrdím však, že to nemá nutně něco společného s náboženstvím. Neobsahuje to nic, co by svědčilo o přítomnosti náboženských zásad. Neexistuje nic, co by dále nedělali, i kdyby za to nedostali nic víc, než získávají teď. Něco mají už teď. Uspokojují svá přání, vedou klidný a spořádaný život, protože odpovídá jejich zájmu a vkusu. Neodvažují se však ničeho, neriskují nic, neobětují nic, ničeho se nevzdávají kvůli víře v Kristovo slovo.“⁷

Jeden posluchač napsal ještě po 25 letech o Newmanově kázání: „Přednáška byla svébytná způsobem, na který si noví posluchači zvykali jen pozvolna. Každá věta nebo delší odstavec byl vysloven rychle, s jasným zdůrazněním. Na konci byla pauza přinejmenším půl minuty, pak další rychlá jasná věta a další přestávka. Člověk si na to musel zvyknout, ale pak mu došel podivuhodný půvab tohoto stylu. Pohled a postoj kazatele byly jako u člověka, který stojí stranou; ačkoli zná svou dobu, přece v ní nežije. Z osamělosti svých studií, modliteb a askeze, ze svého způsobu žít neviděn, chtěl jednou v týdnu sdělit druhým něco z toho, co viděl a poznal.“⁸ — Newmanův meditativní způsob poznávání evangelia a světa přecházel do stylu jeho přednášení a přenášel se na jeho auditorium.

Newmanův anglikánský přítel, který po 30 letech znovu vydal jeho sbírku kázání, napsal o citované promluvě: „Začal kázat klidným, jasným hlasem, jehož tón se postupně zvyšoval, jak se mluvčí u svého tématu rozehříval; zdálo se, jako by jeho duše a tělo žhnuly potlačovaným vzrušením. Občas se u nejpůsobivějších míst zastavil, na okamžik, který se zdál dlouhý; neklesl hlasem a se znovu sebranými silami slavnostně pokračoval (...) Zdálo se, že i zvuk jeho hlasu naznačoval, že je tu něco víc než jeho vlastní názor. Dosud existují tehdejší posluchači, kteří při četbě kázání ve sborníku znovu prožívají tehdejší scény: velký kostel, shromáždění, které jej zcela zaplnilo, všichni bez dechu, v očekávající pozornosti. Plynová lampa vlevo od řečníka byla ztlumena, aby ho neoslňovala, mnozí stáli v polostínu galerie — a pak pauza, dříve než jimi otřásla slova kázání Odvaha víry: ‚Řekli: Můžeme.‘“⁹

3. Potvrzení následování (působení vzoru)

„Newmanova kázání umožňovala posluchačům myslet na to, co řečník říká, nikoli na kázání nebo na kazatele,“ napsal Richard William Church (1815—1890), děkan katedrály sv. Pavla v Londýně. Byl o generaci mladší než Newman a patřil mezi studenty ovlivněné Oxfordským hnutím a jeho vedoucím J. H. Newmanem.¹⁰ Na nějakou dobu se dostal do vnitřní distance vůči Newmanovým kázáním, protože byl kritický vůči módě chodit na bohoslužbu ve čtyři hodiny do mariánského kostela. Později se stal pravidelným návštěvníkem. „Jedno Newmanovo kázání z února 1836 (o nezbytnosti pouštět se do rizik jako záruce naší víry v Krista) se stalo podle výroku jeho dcery Mary přímou výzvou otci, aby svůj náboženský život realizoval hlouběji. Inspirovalo jeho první velkou praktickou snahu o sebezapření. Když se podíval zpět, zdálo se mu, že šlo o bod obratu v jeho životě.“¹¹

Newmanovým hlásáním byl oné únorové neděle 1836 zpřítomněn v mariánském kostele v Oxfordu Ježíšův hlas v diskusi se Zebedeovými syny. „Ohavný příkop“ mezi 1. a 19. stoletím byl překonán. Ježíšova otázka byla Newmanovým hlasem a osobou slyšitelná jako výzva v přítomném čase. Výzva nezasahovala jen rozum, jako podnět k diskusi, nýbrž celého člověka, srdce přítomných, a pohnula přinejmenším tohoto jednoho — Richarda Williama Churche — k souhlasu s vírou „reálného“, tj. existenciálního druhu. — Pointa tohoto děje se ukazuje v tom, že skrze Newmanovu osobnost a slova nastalo v tomto jednom posluchači uchvácení slovem Ježíše Krista. Newman se stal transparentním zprostředkovatelem, skrze nějž se stalo pro R. W. Churche viditelným a slyšitelným jednání původního vzoru. Jen tak lze rozumět Churchově výpovědi, že posluchač Newmanova kázání došel k přemýšlení o tom, co říkal řečník. Jen tak můžeme pochopit, že označil své obrácení vážným náboženským slovem: sebezapření. Začal proces učení, v jehož průběhu byl Church ochoten přijmout životní důsledky evangelia a dát se do rizik, která ve svém kázání Newman odhalil. Tak se sám seznámil s nosnou šíří evangelia a stal se člověkem mluvícím o poselství Ježíše Krista ze zkušenosti. V průběhu studia a později jako Newmanův kolega v Oriel College v Oxfordu se stal R. W. Church tím, kým byl Newman pro něho: postavou odkazující na pravzor lidství, který představil Bůh v Ježíši Kristu.

Newman však nebyl vzorem následování Krista jen pro (mladé) lidi, kteří se s ním setkali bezprostředně. Příklad působení jeho pověsti a slávy uvádí Franz Xaver Kraus (1840—1901), když ve svých denících píše o mocném dojmu, který na něj udělalo Newmanovo svědectví života a víry. Byl tak nadšen teologickou kvalitou jeho spisů, že při svém pobytu v Anglii v dubnu 1878 navštívil Newmana v oratoriu v Birminghamu.¹² Napsal si do deníku: „Newmanova osobnost na mne učinila trvalý dojem. Jak je tu vše hotové, vše přešlo do myšlení a plnění povinnosti! Tyto ctihodné rysy, jako odlité z bronzu, tak nekonečně vážné a zároveň vlídné, toto nádherné oko mi proniklo do duše a zeptalo se: Synu, proč nedáš své srdce zcela svému Bohu? Ještě dnes jsem otřesen tímto pohledem.“¹³ — Podle svědectví Krause, který ovládal anglický jazyk jen nedostatečně, byl rozhovor věnován církevněpolitickým otázkám, očekáváním týkajícím se právě začínajícího pontifikátu Lva XIII. a debatě o společných přátelích (I. Döllinger). Nejvíce však na osmatřicetiletého církevního historika zapůsobil u sedmasedmdesátiletého oratoriána Newmana způsob myšlení, chování a jednání, zcela vycházející ze žité religiozity. Setkání s Newmanovou osobností se pro německého teologa stalo existenciální náboženskou výzvou, jak vyznává v deníku po návratu domů: „Dojmy posledních týdnů byly příliš silné. Můj náboženský svět je hluboce zjitřen. Vše ve mně volá, že musím být jiný a že mne Bůh žádá zcela do své služby. Opakovaná četba Newmanovy Apologie mne v minulých dnech silně zaujala a stojím zahanbeně jako dítě před touto postavou. Ano, musí to být jiné.“¹⁴

U Newmana jako vzoru — který tu mohl být naznačen jen na několika příkladech — je překvapivá pluralita a různost osob, které u něho našly oporu pro víru. Nebyli to jen členové oxfordské farnosti, popřípadě studenti, nýbrž všechny vrstvy anglických katolíků, od továrních dělníků z farnosti oratoria Edgebaston-Birmingham až po představitele katolických laiků vévodu z Norfolku, a tak nepřekvapuje, že vidíme i „liberálního katolíka“ F. X. Krause mezi lidmi, kteří byli zasaženi Newmanovou religiozitou a podníceni k obrácení. Tento fenomén až k divergenci napjatého působení vzoru je u Newmana vysvětlitelný tím, že sám prošel cestou od racionalismu přes pietismus až k dogmaticky ortodoxnímu katolictví, s vyloučením jakéhokoli prestižního myšlení. Newmanův život se jeví jako trvalý pochod vpřed od poznávání k poznávání ve víře (přinejmenším do roku 1845, v jiném smyslu i dále) a ve směru tohoto kráčení vpřed existuje zřetelná konzistence a přímočarost, kterou bychom současnou terminologií mohli označit jako pravost či autenticitu. Z této vždy nově realizované pravosti jeho religiozity plyne i transparence, schopnost odkazovat na tajemství Boha, a tím i jeho „schopnost být vzorem“, která dodnes není vyčerpána.

Z posledních úvah může být zřejmé, že příkladnost ve smyslu odkazování na pravzor Ježíše Krista má procesuální charakter. Jestliže může být Ježíš Kristus nazýván Boží anticipací naplněného lidství, eschatologickým člověkem, pak pokusy o přiblížení se k jeho postavě jsou stadii a stupni příkladnosti. Kdo je pověřen zprostředkováním víry a kdo pracuje v náboženských výchovných a vzdělávacích aktivitách, kdo chce být z víry otcem, matkou, vychovatelem, ten je povolán, aby ve dvojím smyslu vytrval na cestě růstu. Má zůstat otevřený vůči Bohu, od něhož očekává světlo a pomoc v životě, jehož „vyhlíží“ pro to, k čemu je volán, a zůstat otevřený pro dialog s lidmi, například mladými, hledajícími radu a poučení.