Erich Przywara: MODLITBY TOHOTO VĚKU

Autor: Michal Altrichter - Číslo: 2006/3 (Recenze)

Erich Przywara: MODLITBY TOHOTO VĚKU. Překlad Martina Michnová. Refugium, Olomouc 2006, 59 str.

Platí doopravdy i pro tuto drobnou knížečku meditací, nyní právě vyšlou, Habermasův výrok, že „Karl Rahner je ve srovnání s texty Przywarovými vesměs procházkou růžovými komnatami“?¹ Není spíše příhodnější další odstín Habermasova vyjádření, a to, že „autentickému mysliteli na jeho slávě neubere ani to, že se dokáže bezprostředně sdělit jednoduchým způsobem“?²

Vyšel tedy první souvislejší český překlad textu význačného německého teologa (1889—1972), autora, o němž se vzácně shodují jak von Balthasar, tak K. Rahner: „Przywara vnesl do teologického myšlení v Německu smysl pro otevřené paradoxy, tedy takové paradoxy, které nemohou být zodpovězeny ustáleným, dopředu známým klišé.“³

Przywarovy modlitby edičně doprovází vitráže akademického malíře Jana Jemelky — z nově vybudovaného ostravského chrámu v Pustkovci (mimo jiné útočiště studentů ostravských vysokých škol) — a to hutně sugestivními výjevy z nedávné Balkánské války. To už („bohužel“) na jednu vzájemnost ukazuje: války jsou stejnou bolestí a naše modlitba tu tryská nejniterněji. Tím se Przywarův válečný text ukazuje jako vpředu „předposunutá mírová jednotka“, nehledě na „Jemelkovu“ bruggicko-brémskou kombinaci modři,⁴ kterou Przywara „neúnavně zbožňoval“.⁵

Za první republiky u nás vyšla od Przywary pouze útlá exhorta o Eucharistii, o církevním roce, a poté časopisecky několik disperzních drobtů.⁶ Připomeňme si, že Przywara přijal pozvání na Filosofický kongres v Praze v roce 1934 (doprovázel ho tehdy K. Rahner);⁷ a sám Patočka se o něm vyslovuje, že mezi zastupujícími „paleotomisty“ vynikal „vtipností i schopností vůbec se vyjadřovat ke kulturně-literárním hnutím doby“.⁸

Na konci Przywarových textů je připojena studie polského kamaldulského emerity Kornelia Wencela ECam,⁹ respektovaného znalce „stále neuzavřené przywariány“.¹⁰ Redakčně byla zrovna tato studie zvolena proto, aby (jakožto střízlivá) nepřetížila předchozí meditativní Przywarův vlastní text. V této studii se čtenář doví základní informace o Przywarově myslitelském nasazení.

Překlad Martiny Michnové, absolventky germanistiky olomoucké Filosofické fakulty, je kultivovaný, respektující autorovu „syrovost“ (a abychom se i legitimně opakovali), jeho „nezaokrouhlenost neobvyklých výrazů“.¹¹ Mějme stále na paměti, že Przywara text nepsal, ba dlouho dokonce ani nevěděl, že je zaznamenáván; vznikal totiž při společně slavené liturgii, a to v prostředí, ve kterém byl určitě nejeden říšský pohůnek-špicl. Slova pronášel Przywara na konci svých kázání nebo při adoracích. V mnohomluvenectví „všudypřítomného“ nácis-socialistického rétorismu byla balzámem už jen takto zvolená forma. Opakující se výrazy „říše“ („Kristus ať nechá potřít říše moci a lidské pýchy, hanebných regionálních ideologií“) nebo „pancíře chladné moci ať ustoupí hebkému a měkkému Srdci Božímu“ nebo „Bůh ať nechá povstat k životu námi zpustošenou svatou zemi Palestiny“, „děkujeme ti ze srdce za každý poslední zachovalý kousíček pěkných svatých kostelů“ apod. jednoduše odkazují na autorovu statečnost.

Rovněž bych připomenul Przywarovu náběhovou „teologii Božího milosrdenství“ (s. 32, 36 aj.).

Neobvyklá sousloví zaznívají téměř terapeuticky i dnes — vzhledem k naším frázím a časovým koloritům (například: „jsme plni protestu vůči královskému tajemství Tvé svaté Říše“; „ať jsme součástí spřádání Tvého Ducha“; „dopřej, ať naše pokořená západní civilizace nezanikne v hořkosti“; „kéž nad námi šumíš“; „jednáš s veškerým půvabem“; „jednej s námi tak, jak chceš jen Ty, i kdyby to vypadalo hloupě“; „nevydávej nás Tvému divokému soudu“; „ať se rozpraskané a rozervané lůno naší země dožije rána zvěstování“; „ničíš postupně sen naší ctižádosti“; „sestupuješ do beznaděje naší otrocké práce“ apod.).

Text v sobě pochopitelně nezapře „teologa“, třebaže nevznikal podle předchozí teologické osnovy. Ale to, co se ohlašuje, vypovídá o samotném autorově myšlení. Syntéza mezi analogií a dialektikou se neděje konfekčním vyrušením kontrapunktovaných antinomií. Jaké jsou tedy ony již vzpomínané teologické paradoxy? Zaprvé: naše konané maximum je vždy minimem, a tvořivé Boží maximum, třebaže se nám zdá být minimem, je nekonečné — proto nezpředmětnitelné. Zadruhé: být ve světě a milovat ho, a zároveň nebýt ze světa a nenávidět ho — lze usmířit jedině v Božím Srdci nejosobnějšího odevzdávání se. Zatřetí: eschatologie aktuálního nyní (ne jako reportáž o hrůze, ale o pozdvižení posledního jako již Prvního) absorbuje to, co bude i bylo, neboť vše je zbožšťujícím „Jest“.¹² Vyznívá tu kenotický rozměr, posouvající dostředivou (anabatickou) christologii „z naší strany“ k trinitárnosti, která, jako (katabatická) teologie „z Jeho strany“, je darovanou teologií pro nás.

Dále bych chtěl upozornit, že již v blízké době vyjde stěžejní Przywarovo dílo Analogia entis v překladu Karla Říhy. A dále: třebaže leckteří znalci Przywarova díla trochu i se smutkem konstatují, jak je škoda, že jeho grandiózní dílo Deus semper maior (to, které motivovalo Rahnera k prohlášení, že by měla vzniknout teologie exercicií — jako budoucí teologická disciplína s nárokem na „syntézu ducha“) již nepoznalo světlo Druhého Vatikána, jiní mají zato, že právě leckteré teze posledního koncilu jsou tam výrazně zastoupeny (například antropologie Gaudium et spes). Snad se tedy podaří, abychom mohli, skromně řečeno, tuto záhadu kompetentněji dešifrovat — i toto dílo jednou v češtině shlédnout.

A ještě jedna osobní vzpomínka: ve frankfurtské komunitě jsem zmiňoval, že vyjdou Gebete in die Zeit, a bodrá knihovnice mi druhý den sdělovala, že si jezuitští patres vypůjčili všech osm výtisků, jež knihovna v Sankt Georgen vůbec měla, a že poránu při bafání fajfky tklivě zavzpomínali na staré dobré časy milého Przywary. Nuže, ať tedy modlitby tohoto věku lahodně kanou i do nitra českého čtenáře.¹³