Byl Michelangelo mystik?

Autor: Pavel Kalina - Číslo: 2006/3 (Kultura)

Článek je upravenou verzí přednášky proslovené na New College Medieval and Renaissance Conference v Sarasotě (USA) v březnu 2006.

V moderní uměleckohistorické literatuře se často setkáváme s přívlastkem „mystický“, vztaženým k různým aspektům Michelangelovy tvorby jak vizuální, tak básnické. V tomto textu se nebudu zabývat ani problémy Michelangelova údajného nebo skutečného neoplatonismu, ani poněkud bizarním připisováním atributu „mystický“ celé řadě zjevně nemystických projevů, včetně Michelangelových architektur. Místo toho se soustředím na skupinu Mistrových pozdních děl, kde skutečně cítíme obtížně popsatelnou a ještě hůř vysvětlitelnou změnu výrazu.

Mezi Michelangelovými pozdními kresbami vyniká Pieta vytvořená pro Vittorii Colonnu, Oplakávání Krista z British Museum v Lodýně, a dále série pozdních Ukřižování, zejména kresby v Louvru, v Ashmolean Museum v Oxfordu, v British Museum v Londýně a v královských sbírkách ve Windsoru. Moderní odborná literatura jednohlasně zdůrazňuje výjimečný charakter těchto děl a jejich roli jako nástroje mystické kontemplace, vizualizovaných „duchovních cvičení“, jako prostředku kontemplace a modlitby či vizuální základny úsilí dosáhnout transcendentních obsahů. Tyto kresby byly dále analyzovány jako kompozitní struktury, evokující středověké a severské vzory; jako díla dosahující expresivity srovnatelné s některými díly gotického sakrálního umění.

Se všemi těmito úvahami lze souhlasit, pokud jde o jejich celkové zaměření — důraz na specifickou a silně osobní povahu Michelangelova pozdního díla. Budeme-li je však brát doslova, můžeme se ptát: nejsou některé z těchto myšlenek jen projekcemi našich vlastních představ o umění a náboženství? V tomto kontextu je třeba říci, že ve středověku byla vizionářská zkušenost sociálně často akceptována. Díky tomu vzniká soubor metanarativních obrazových a sochařských typů (tzv. Andachtsbilder) se sociálně schváleným obsahem. V případě Michelangelových kreseb však jde o něco jiného — ty jsou ryze osobní odpovědí na kataklyzmata své doby. Proto se v tomto případě vztahy na úrovních autor-dílo a dílo-divák zcela liší od těch, které můžeme předpokládat u Andachtsbilder. Následkem toho je třeba tyto kresby číst v kontextu Michelangelovy osobní spirituality, nakolik je vyjádřená v jeho dochovaných básních a dopisech; obé ovšem vznikalo v rámci silně konvencionalizovaného diskurzu, takže ani básně, ani dopisy nemůžeme chápat jako nějaký čistý otisk Michelangelova Já. Pokud se o takové čtení pokusíme, měli bychom dále rozlišovat mezi pojmy jako modlitba, kontemplace a mystická zkušenost. Michelangelo byl nepochybně hluboce zbožným člověkem. Není však třeba spojovat jeho kresby s mystickou zkušeností, jak ji definujeme dnes či jak byla definována v 16. století. Naproti tomu by bylo dobré začlenit jak texty, tak kresby do jejich původního sociálního kontextu.

Pokud čteme v dochované korespondenci pasáže týkající se slavné Piety pro Vittorii Colonnu, je nasnadě vnímat tuto kresbu spíš jako součást určitého „sociálního rituálu“. Michelangelo ji nevytvořil pro žádnou anonymní jeptišku, ale pro slavnou ženu z jedné z nejvlivnějších římských aristokratických rodin. Michelangelo dával a dostával: jeho sociální status se takovými kontakty jistě jen zvyšoval. Neměli bychom také zapomínat, že tyto kresby nebyly zcela soukromou záležitostí: byly vytvořeny proto, aby byly napodobovány, aby se o nich mluvilo; můžeme dokonce spekulovat o tom, zda nebyly součástí pokusu vytvořit novou, reformní ikonografii, pokusu inspirovaného okruhem kolem kardinála Reginalda Pole. Je třeba připomenout, že jedna z Michelangelových kreseb pro Vittorii, představující Setkání Krista se samařskou ženou, se stala vzorem pro jednu ze scén tvořících součást nové výzdoby Belvederu z let 1551—52.

Další z Michelangelových pozdních kreseb, Oplakávání Krista v British Museum, byla moderní literaturou chápána jako příklad Mistrova pozdního stylu, jako návrat ke gotické tradici, jako součást jeho „stylu stáří“, intenzivně pietistického vyjádření, vybudovaného jako reakce na jeho vlastní mládí, vyjádření, jež neslo expresivní kvality typické pro severské malíře. Tato teorie vycházela ze skutečnosti, že kompoziční předlohou kresby byla rytina Mistra E. S., brilantního představitele německé grafiky 15. století. Pokud však kresbu studujeme pozorně, uvědomíme si, že gotická předloha dodala jen celkový tvar a že v detailu jde o kresbu prozrazující všechny znaky Michelangelova zralého slohu. Jedna z postav na této kresbě, Marie Magdaléna, byla navíc převzata do Michelangelova slavného sousoší Piety z florentského dómu, což opět nasvědčuje tomu, že kresba nebyla jen soukromou prací, ale sloužila jako komplexní studie, kterou bylo možné využít při další práci.

Tak se dostáváme k Michelangelovým Ukřižováním z 50. let. Teprve tuto sérii kreseb, které nebyly studiemi pro žádnou sochu, ani nesloužily jako dar, Michelangelo zřejmě skutečně vytvořil jako svou osobní meditaci nad daným tématem. Zdá se, jako by zde a právě zde starý Mistr opravdu stál mezi těmi, kdo se shromáždili pod křížem — bez jakýchkoli společenských ambicí.

Přesto je nepravděpodobné nebo přinejmenším nedokazatelné, že by Michelangelova pozdní díla byla výrazem jeho osobní mystické zkušenosti nebo že by se měla pro druhé stát jejím stimulem. Zde platí, co říkali Mistr Eckhart, sv. Tereza z Avily i sv. Jan od Kříže: že totiž kontemplace nad obrazy má své místo jen na určitém stupni duchovní zkušenosti. Snad ale nebude velkým přeháněním či idealizací, představíme-li si, že pro Michelangela se jeho práce stala modlitbou. Hledat v jeho dílech mystický prožitek je příznačnou dobovou projekcí — jako kdyby v duchovním životě kromě „mystiky“ už nic zajímavého nebylo... To si může myslet jen naše roztěkaná a duchovně nesoustředěná doba. Modlitba realizovaná proměněnou prací naproti tomu zcela vystihuje podstatu Michelangelova života a tvorby. Manýristický mýtus o „božském Michelangelovi“ tak nachází své nové opodstatnění. V Michelangelovi jistě nebylo ani víc, ani méně božského než v jiném člověku. Jeho práce se však tím, že se osvobodila od sociálních intencí a postupně ztratila rysy podmíněné kontextem a konvencí, stala modlitbou pro svého autora a zároveň příběhem, k jehož znovuprožití je pozván každý z nás.