Vyšehrad jako český Řím
Autor: Petr Kubín - Číslo: 2006/2 (Studie)
Okolo roku 1070 se stal trvalým sídlem českého panovníka Vratislava II. Vyšehrad.1 Hlavním zemským hradem však zůstal Pražský hrad, stojící z Vyšehradu na dohled, na ostrohu na druhé straně Vltavy, kde byl na vršku zvaném Žiži nastolovací kámen panovníků. Okolo něho se točily české dějiny: Když někdo z panovnického rodu zatoužil po moci, stačilo mu dobýt Pražský hrad, usednout na onen tajemný kámen, a země byla v jeho rukou, už se nemusel namáhat postupným dobýváním zbytku českého státu.2 Pražský hrad byl v evropském kontextu zcela nezvykle i sídlem hlavy zemské církve, pražského biskupa. Pokud to byl muž z nevládnoucí rodiny, nic se nedělo, kníže jej považoval za svého kaplana. Když však tuto funkci získal Přemyslovec, situace se změnila. To se také stalo v případě Jaromíra, čtvrtého syna knížete Břetislava I., pro kterého otec vybral duchovní dráhu pražského biskupa. Světsky založený Jaromír se odmítal podrobit a žádal po otcově smrti údělné knížectví. Vládnoucí bratr Vratislav ho nakonec dal v březnu 1061 násilím vysvětit na jáhna.3 Později Jaromír pochopil výhodnost mocné církevní pozice a usiloval bez ohledu na bratrův odpor o zvolení na biskupský stolec.4 Vratislav totiž po smrti biskupa Šebíře (1067) hledal pro pražský episkopální trůn poslušného kandidáta, neboť správně tušil, že s bratrem budou potíže. Vybral si svého německého kaplana Lance, ale nebyl s to ho prosadit pro hlučný odpor svých bratří - moravských údělníků – a českých velmožů. Velmož Kojata rozhořčeně prohlásil, ať na biskupském stolci raději sedí oslí lejno (asini merdam) než Němec Lanc. Konečně byl za biskupa zvolen Jaromír, Kojata však raději uprchl za hranice.5 Už z toho plyne, že Vratislav a Jaromír k sobě neměli zrovna vřelý vztah. Aby Jaromírovu očekávanou moc umenšil, zařídil Vratislav už s předstihem vynětí Moravy z pražské diecéze a se souhlasem papeže obnovil staré biskupství se sídlem v Olomouci (roku 1063). Do jeho čela postavil sobě oddaného břevnovského mnicha Jana. Tvrdý spor o církevní svrchovanost nad Moravou se pak táhl řadu let, přičemž se zlostný Jaromír tak dalece zapomněl, že se svými druhy stařičkého biskupa Jana krutě zbil. Rozhořčený Vratislav vyslal rychlého posla se stížností k papeži do Říma, Jaromírovi lidé ho však v Řezně dopadli, uřízli mu nos a zostuzeného poslali zpět.6
1 Srov. Václav Novotný, České dějiny I/2, Od Břetislava I. do Přemysla I., Praha 1913, s. 142-4. Údaj se týká založení kapituly, je však pravděpodobné, že současně se Vyšehrad stal panovnickým sídlem.
2 O Žiži více Dušan Třeštík, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935), Praha 1996, s. 339-347.
3 Kosmas, I. kniha, 18. kapitola, Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, Monumenta Germaniae Historica, Scriptores rerum Germanicarum, Nova Series 2, ed. Bertold Bretholz, Berlin 1923, s. 110-111.
4 V raném středověku byli čeští biskupové formálně voleni shromážděním kléru a lidu. Fakticky je jmenoval panovník, investituru berlou a prstenem uděloval římský císař (král), svěcení prováděl mohučský metropolita.
5 Kosmas, I. kniha, 22.-24. kapitola, s. 113-117.
6 Kosmas, I. kniha, 27.–31. kapitola, s. 120-127. Spor se táhl až do Jaromírovy smrti v roce 1090.
Je zřejmé, že nebylo možné, aby Vratislav a Jaromír žili spolu v těsném sousedství na Pražském hradě. Tehdejší biskupské sídlo stálo na místě dnešního Starého proboštství, tedy naproti knížecímu paláci.7 Proto se Vratislav rozhodl přenést své sídlo na Vyšehrad, kde už od poloviny 10. století stál na strmé skále nad Vltavou přemyslovský hrad.8 Aby se oprostil od každé závislosti na Jaromírovi, dal zde založit kolegiátní kapitulu a pro ni vymohl v Čechách unikátní výjimku. Požádal totiž papeže, aby kapitulu vyňal z moci diecézního biskupa a podřídil ji přímo Apoštolskému stolci. O napojení na římského pontifika svědčí i zasvěcení kapituly sv. Petrovi, prvnímu papeži.9 V době počínající gregoriánské reformy přišla Vratislavova žádost římským biskupům, toužícím rozšířit svou moc, velmi vhod.10
7 Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany, ed. Pavel Vlček, Praha 2000, s. 140-3; Příběh Pražského hradu, Praha 2003, s. 102-106.
8 Bořivoj Nechvátal, Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Archeologický výzkum, Praha 2004, s. 36. Srov. také Jiří Sláma, Střední Čechy v raném středověku III. – Archeologie o počátcích přemyslovského státu, Praha 1988, s. 64.
9 Už během 12. století byl přidružen i druhý římský apoštol Pavel. Poprvé uváděn v tzv. zakládací listině Vyšehradu údajně z doby kolem roku 1088, což je ve skutečnosti falzum ze 12. století. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, ed. Gustav Friedrich, Pragae 1904-7, č. 387, s. 373.
10 Detailně k vyšehradské exempci V. Novotný, České dějiny I/2, s. 145. Také Josef Žemlička, Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha 1997, s. 99. O gregoriánské reformě například Josef Šusta (ed,.) Dějiny lidstva 4 – Středověk vrcholný a stárnoucí, Praha 1942, s. 103-131 nebo Hubert Jedin (ed.), Handbuch der Kirchengeschichte 3/1, Freiburg – Basel – Wien 1973, s. 401-539. O založení vyšehradské kapituly nejnověji Vratislav Vaníček, Vratislav II. (I.), První český král, Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století, Praha 2004, s. 73-75, 106-111.
Vyšehradský kostel se měl stát nejvýznamnějším chrámem země. Panovník prý vynosil osobně dvanáct košů hlíny ze základů stavby. Vědomě tak napodobil prvního křesťanského císaře Konstantina Velikého, který se podobně zachoval, jak se tehdy věřilo, při stavbě baziliky svatého Petra ve Vatikánu.11 O novém kostele se hovoří v zakládací papežské listině jako o hlavě celé církevní provincie. Taková titulatura normálně přísluší jen katedrálním kostelům. Kapitulní hodnostáři na Vyšehradě současně získali mimořádné právo nosit mitru a sandály, aby měli stejná „roucha, v jakých slouží sedm kardinálů u oltáře svatého Petra“ („qualicumque apparamento septem cardinales altari sancti Petri ministrare student“) v Římě. Nový kostel byl určen pro slavnostní bohoslužby konané za přítomnosti knížete. Za tato privilegia měla kapitula platit papeži ročně dvanáct hřiven stříbra.12 Jak vidno, soupeření s pražskou kapitulou skončilo v tomto kole pro Vyšehrad vítězně. Vratislav věnoval na zbudování chrámu nemalé prostředky. Za pouhých deset let vyrostla stavba nebývalých rozměrů – bazilikální trojlodí v románském slohu o rozměrech 53 x 17 metrů, uzavřené třemi apsidami na východě a jednou na západě. Před hlavním oltářem byla vyhloubena zvláštní krypta, kam měli být ukládáni k poslednímu odpočinku čeští panovníci. Kostel stál převážně v místech dnešního vyšehradského hřbitova za kněžištěm současné novogotické baziliky.13
11 Císař Konstantin měl podle Konstantinovy donace vynosit dvanáct nůši zeminy při stavbě lateránské baziliky v Římě. Ve vrcholném středověku se však už hovořilo o stavbě vatikánské basiliky sv. Petra. Viz text donace v článku Wolfganga Gericke, Wann entstand die Konstantinische Schenkung?, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtgeschichte 74, 1957, Kanonistiche Abteilung 43, s. 80-88, zde s. 86. Vatikánská verze je doložena nejpozději v druhé polovině 12. století v popisu vatikánské baziliky od Petra Maliho. Viz Petri Malii Descriptio basilicae Vaticanae aucta atque emendata a romano presbytero, in: Codice Topografico della Cittŕ di Roma 3, edd. Roberto Valentini – Giuseppe Zucchetti, Roma 1953, s. 383-4.
12 Listina Alexandra II. z roku 1070 je dodatkem Kosmovy kroniky (ed. s. 252-4). Ve skutečnosti jde o falzum, které vzniklo někdy mezi rokem 1130 a počátkem 13. století. Podkladem byly nejspíš vyšehradské písemné záznamy, tzv. akty. Podle nich byl zpracován také stručnější text o založení kapituly v kronice Kanovníka vyšehradského, prvního pokračovatele Kosmova (Fontes rerum Bohemicarum II, ed. Josef Emler, Pragae 1874, s. 206-7) z doby kolem roku 1130. Blíže o tom Marie Bláhová, Založení vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, in: Královský Vyšehrad II, ed. B. Nechvátal, Praha - Kostelní Vydří 2001, s. 13-31. Ačkoliv je papežská listina falzum, neznamená to ještě, že popisované okolnosti jsou nepravdivé. Detailně (byť poněkud nepřesně) rozebírá Andrzej Pleszczyński, Vyšehrad. Rezidence českých panovníků. Studie o rezidenci panovníka na příkladu českého Vyšehradu, Praha 2002, s. 125-133.
13 Bořivoj Nechvátal, Od počátku Vyšehradu do doby husitské, in: Vyšehrad. Historické podoby, red. Pavla Státníková, Praha 2000, s. 11-42, zde s. 26-27; Týž, Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Archeologický výzkum, Praha 2004, s. 40-43. Archeologové odkryli Vratislavovu baziliku v podobě, v jaké ji přestavěl roku 1129 Soběslav I.
Také na Pražském hradě se stavělo. Už Vratislavův předchůdce Spytihněv II. zahájil rozsáhlou přestavbu katedrálního chrámu. Svatovítská rotunda se měnila v trojlodní baziliku. Za Vratislava se stavba zpomalila, k dostavbě došlo až po jeho smrti s patnáctiletým zpožděním za Vyšehradem.14
14 Románská katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha byla stavěna v letech 1060-1096. Celková délka chrámu byla 70 m a šířka 24,2 m, v místě západního transeptu dokonce 36,5 m. Stejně jako vyšehradská bazilika byla na východě ukončena třemi apsidami, na západě jednou. Viz Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany, ed. Pavel Vlček a kol., Praha 2000, s. 51–52.
Vratislav nenechal kapitulní chrám sv. Petra o samotě. Ve středověku byli světci teoreticky vlastníky kostelů,15 ve kterých byli podle dobového chápání fyzicky přítomni ve svých ostatcích. Svůj kostel a celé okolí chránili před útoky jeho nepřátel.16 Vratislav se proto rozhodl vybudovat na Vyšehradě celý posvátný okrsek, orientovaný výrazně na Řím. Na základech starší otonské stavby v podobě řeckého kříže dal postavit další románskou baziliku ke cti svatého Vavřince.17 To byl populární světec, nad jehož hrobem před hradbami Věčného města stála již od časů Konstantina Velikého mohutná bazilika, jeden ze sedmi nejdůležitějších kostelů Říma.18 Vyšehradská bazilika sv. Vavřince stála v kapitulním okrsku poblíž hrazení vnitřní královské citadely. Celý hrad byl totiž rozdělen na dvě části: vnější rozsáhlejší okrsek kapitulní, obehnaný vysokou kamennou hradbou, a vnitřní menší okrsek královský s panovnickým palácem. Obě části byly od sebe odděleny nehlubokým příkopem a nevysokým hrazením, které ve 14. století nahradila hradební zeď.19 Panovníkovi byla v citadele vyhrazena soukromá kaple, zasvěcená apoštolu Janovi. Měla podobu rotundy a byla snad spojena krytou mostní chodbou s kapitulním kostelem.20
15 Václav Vaněček, Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě (12.-15. století) I. – Zakladatelská práva, Praha 1933, s. 25-41.
16 Viz například Arnold Angenendt, Heilige und Reliquien, Die Geschichte ihres Kultes vom frühen Christentum bis zur Gegenwart, München 1994, zejména s. 102-122, 190-206 nebo Patrick Geary, Humiliation of saints, in: Saints and their Cults. Studies in Religious Sociology, Folklore and History, ed. Stephen Wilson, Cambridge 1983, s. 123-140.
17 B. Nechvátal, Kapitulní chrám, s. 346-361. Zasvěcení předrománské stavby neznáme.
18 O Konstantinových bazilikách v Římě detailně Richard Krautheimer, Roma. Profilo di una cittŕ, 312-1308, Roma 1981, s. 13-44.
19 B. Nechvátal, Kapitulní kostel, s. 50. Týž, Vyšehrad. Historické podoby, s. 31-2.
20 B. Nechvátal, Kapitulní kostel, s. 46-50, 342-3.
K Vyšehradu vedly dvě hlavní cesty: severní od Prahy přes údolí Vltavy a jižní z venkova po hřebeni pankrácké pláně.21 Zde byl v odstupu necelého kilometru od vyšehradské brány postaven v době Vratislava II. další kostel, v podobě rotundy, kterou panovník dal zasvětit svatému Pankráci. Tento starokřesťanský mučedník, pohřbený před Janikulem nedaleko Vatikánu, byl vnímán jako typicky římský světec. Každý, kdo přicházel k Vyšehradu z jihu, si měl uvědomit, že panovnické sídlo je pod ochranou mocných římských světců.22
21 B. Nechvátal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 38, 79-80. Vilém Lorenc, Nové Město pražské, Praha 1973, s. 88-89.
22 Detailně Petr Kubín, Svatý Pankrác – strážce vstupu na Vyšehrad. Římský světec v Praze, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Praha 2004, s. 113-123.
Do této koncepce zapadal i starší vyšehradský kostel svatého papeže Klimenta, jenž svým patrociniem rovněž poukazoval na úzké spojení Vyšehradu z Římem. Bližší poloha kostela sv. Klimenta, který zde patrně stál už v době před Vratislavem, nebyla doposud zjištěna.23
23 B. Nechvátal, Kapitulní kostel, s. 339-341.
Aby zdůraznil své sepjetí s římským biskupem, vyžádal si kníže Vratislav II. právo nosit mitru, která byla znamením těsné vazby s papežstvím. Mitra se tehdy začínala užívat jako odznak moci vůbec, teprve posléze výhradně pro církevní hodnostáře.24
24 J. Žemlička, Čechy v době knížecí, s. 84-88.
Po vypuknutí sporu o investituru v polovině sedmdesátých let 11. století se Vratislav II. přidal na stranu římského krále Jindřicha IV. Jako odměnu za věrnou vojenskou podporu udělil Jindřich Vratislavovi o Velikonocích 1085, rok po své císařské korunovaci, královský titul.25 Český panovník se tak poprvé stal králem a Vyšehrad sídlem královským. Někdy v té době byla v kapitulním okrsku na Vyšehradě zbudována rotunda sv. Martina, dodnes stojící u Leopoldovy brány. Martin, biskup z druhé poloviny 4. století, byl nejpopulárnější světcem Franské říše. Jeho hrob v Tours se stal významným poutním místem.26 Výběr svatého Martina za patrona vyšehradského kostela (poprvé v Čechách27) deklaroval příklon k západním tradicím římského impéria, k říši Karlovců, Otonců a Sálců, jejíž součástí se nakonec stal i český stát.
25 Tamtéž, s. 104-107.
26 Martin C. Putna, Sulpicius Severus a jeho svatý Martin mezi antikou a středověkem, in: Sulpicius Severus, Život svatého Martina, překlad Pavel Ryneš, Praha 2003, s. 7-109, zde s. 82-98.
27 Zdeněk Boháč, Patrocinia románských kostelů v Čechách, Historická geografie 8, 1972, s. 31-51, zde s. 45.
Synové prvního českého krále (Břetislav II., Bořivoj II., Vladislav I., Soběslav I.), kteří postupně vládli až do roku 1140, nejspíš nadále považovali Vyšehrad za své hlavní sídlo, byť o tom prameny přímo nehovoří. O prvenství Vyšehradu v té době svědčí mimo jiné fakt, že zde knížata často slavila hlavní křesťanské svátky – Velikonoce.28 Především Soběslav I. se zasloužil o rozkvět Vyšehradu, když roku 1129 rozšířil a bohatě vyzdobil baziliku sv. Petra, zvýšil počet kanovníků a obdaroval kapitulu dalšími statky.29
28 A. Pleszczyński, Vyšehrad, s. 62-71.
29 Kanovník vyšehradský, Fontes rerum Bohemicarum II, s. 206-7.
Soběslavův nástupce Vladislav II. se však v roce 1140 opět usídlil na druhém břehu Vltavy. Do vyšehradské panovnické hrobky v kryptě románské baziliky byl naposled uložen Soběslav II. († 1180). Vyšehrad nemohl nad Pražským hradem trvale zvítězit. České dějiny byly silněji přitahovány protější skálou. Ani vyšehradská kapitula nemohla definitivně vyhrát nad pražským biskupem, už kvůli způsobu církevního uspořádání.
Panovníci však na Vyšehrad nezapomněli. Funkce vyšehradského probošta byla od roku 1225 trvale spojena s úřadem kancléře českého krále (respektive království), který patřil k nejmocnějším mužům země.30 Karel IV. v novém korunovačním řádu zdůraznil význam Vyšehradu: Korunovační průvod začínal v předvečer korunovace právě zde, tím, že kanovníci ukázali novému králi údajné Přemyslovy lýkové střevíce a mošnu, aby si pamatoval, že vzešel z chudoby, a nebyl pyšný.31 Když Karel IV. založil Nové Město, jež se svým jižním koncem opíralo o vyšehradskou horu, přemístil v roce 1362 z polabské Sadské na protější novoměstský hřeben zvaný Větrná hora kapitulu sv. Apolináře.32 Snad aby posílil onu římskou orientaci Vyšehradu. Svatý Apolinář byl podle legendy učedníkem a průvodcem apoštola Petra.33 Oba kapitulní kostely stojí na zhruba stejné vrstevnici na protilehlých kopcích, odděleny pouze hlubokým údolím potoka Botiče.34 Císař Karel IV. chtěl ze svého hlavního města vybudovat nový Řím. Pražský hrad zůstával symbolem moci českého krále, ale Nové Město mělo četností klášterů a množstvím různých ritů připomínat staré hlavní město římského impéria.35 Vyšehrad, nyní těsně připojený k novému Římu, měl upomínat už svou polohou na okraji města na vatikánský pahorek. Zdejší bazilika svatého Petra, prodloužená v době Karla IV. na 110 metrů, se stala největším pražským kostelem vůbec.36 Svým způsobem se tu opakovala římská situace, kde Lateránu konkuroval Vatikán. Rovněž v Praze byl biskupský kostel sv. Víta na Pražském hradě, ale chrám sv. Petra na vyšehradské straně řeky se mu vytrvale snažil vyrovnat.
30 Spojení obou funkcí se udrželo až do roku 1471. Blíže Zdeňka Hledíková, Vyšehradské proboštství a české kancléřství v první polovině 14. století, in: Královský Vyšehrad II, s. 74-89.
31 Josef Cibulka, Český korunovační řád a jeho původ, Knihovna Časopisu katolického duchovenstva, nová řada 12, Praha 1934, s. 76-77, 103-4. Kronika Pulkavova, Fontes rerum Bohemicarum V, ed. J. Emler, Pragae 1893, s. 7, 214.
32 Vilém Lorenc, Nové Město pražské, Praha 1973, s. 122. Kostel sv. Apolináře prý představuje střed pomyslného kříže, jehož ramena končí u kostelů na Slovanech, sv. Karla, sv. Kateřiny a Panny Marie na Trávníčku.
33 Otto Wimmer, Hartmann Melzer, Josef Gelmi, Lexikon der Namen und Heiligen, Innsbruck – Wien6 1988, s. 126.
34 Podle Jiřího Kuthana (K vizi posvátné Prahy císaře Karla IV., Časopis Národního muzea, řada historická 173, 2004, č. 1-2, s. 21-50, zde s. 27) měla kapitula sv. Apolináře odkazovat na Ravennu, kde byl Apolinář prvním biskupem. Ravenna byla totiž svého času podobně jako Praha císařskou rezidencí.
35 Koncepcí nápodoby Říma v době Karla IV. se podrobně zabývá Kateřina Kubínová, Imitatio Romae. Karel IV. a Řím, disertační práce na Ústavu českých dějin FF UK 2003. Jako první zdůraznila nápodobu Říma na pražském Vyšehradě (s. 235-240). Práce bude v tomto roce publikována.
36 B. Nechvátal, Kapitulní kostel, s. 112.
K symbolickému dovršení římské orientace Vyšehradu došlo na počátku 21. století, když papež Jan Pavel II. povýšil zdejší kapitulní kostel na baziliku minor.37 To je privilegium, které se uděluje zvlášť významným kostelům na znamení jejich úzkého spojení s hlavním městem západního křesťanstva.38
37 Reskript Kongregace pro bohoslužbu ze dne 25. 3. 2003. Srv. Acta Curiae archiepiscopalis Pragensis 15. 5. 2003. Slavnostní bohoslužby na Vyšehradě dne 29. 6. 2003 se účastnil prezident republiky Václav Klaus.
38 Lexikon für Theologie und Kirche 2, vyd. 3, sl. 63-64, heslo Basilike (Heinzgerd Brakmann). - Až po odevzdání rukopisu byla publikována studie Heleny Soukupové, K problematice Vyšehradu, Průzkumy památek 12, 2005 č. 2, s. 3-54, takže bohužel není v textu zohledněna.
Zusammenfassung
Wyssehrad als böhmisches Rom. – Um 1070 wurde Vyšehrad zu einem Sitz des Böhmenherrschers Wratislaw II. Er ließ hier ein Kollegiatstift mit einer unikaten Ausnahme gründen: es wurde direkt dem Apostolischen Stuhl unterordnet. Die Wyssehrader St. Peterskirche sollte die bedeutendste Kirche des Landes werden. Der Herrscher selbst brachte nach dem Vorbild Konstantins des Großen zwölf Erdkörbe vom Baufundament aus. Wratislaw entschied sich auf Wyssehrad einen sakralen Bezirk aufzubauen, mit starker Orientierung auf Rom: er ließ hier eine romanische Basilika eines anderen römischen Heiligen, St. Lorenz, bauen und der Zugang zu Wyssehrad behütete die neue Rotunde, des hl. Pankratius, der auch ein römischer Heiliger war. Kaiser Karl IV. ließ 1362 das St. Apollinariskollegiatstift auf den gegenüberliegenden Neustädter Berg umziehen. St. Apollinaris war laut der Legende ein Schüler von St. Peter, also es handelte sich hier um eine Stärkung der römischen Orientation von Wyssehrad. Die Kathedrale stand zwar auf der Prager Burg, aber die Wyssehrader St. Peterskirche bemühte sich ständig um eine Gleichwertigkeit mit ihr.
