Vášeň pro jednotu

Autor: Peter J. Bernardi - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/2 (Ekumena)

Služba Yvese Congara církvi

America, April 4-11, 2005. Mírně zkráceno.

Yves Maria Congar OP byl vedoucí ekumenický teolog katolické církve ve 20. století a jeho vliv na 2. vatikánský koncil byl významný. Papež Jan Pavel II. ocenil jeho význačnou službu církvi tím, že ho jmenoval kardinálem - krátce předtím, než 22. června 1995 ve věku 91 let zemřel.

V srpnu 1914 zasáhla jeho farní kostel ve francouzském Sedanu zápalná bomba. Na pozvání protestantského pastora pak katolíci používali po celou dobu války ke svým bohoslužbám protestantskou kapli. Tam zakusil mladý Congar poprvé volání ke kněžství. Pozdější ekumenická setkání byla předznamenána přátelstvím uzavřeným s protestantskými a židovskými dětmi. Ve třinácti letech vedl teologické diskuse o významu mše se synem protestantského pastora.

Po vstupu do dominikánského řádu v roce 1925 pokračoval Congar ve své formaci v Le Saulchoir, legendárním studijním domě v Belgii, kde byl členem dynamické studijní komunity pod vedením Marie-Dominika Chenu OP. V období, kdy za papeže Pia X. katolický intelektuální život zakoušel chlad opatření proti „modernistům“, se „škola z Le Saulchoir“ snažila řešit skutečné problémy kladené moderní učeností a pastorální zkušeností. Congar tam dostal vynikající základ v myšlení sv. Tomáše Akvinského a zároveň si vypěstoval aktuální historický cit, který byl cizí barokní scholastické mentalitě, která v té době všude jinde převažovala.

„Mé ekleziologické a ekumenické povolání přišlo v letech 1929-1930,“ napsal. Během exercicií před vysvěcením meditoval Congar o Ježíšově velekněžské modlitbě za jednotu (Jan 17) a pocítil, že má zasvětit své životní dílo věci jednoty křesťanů. Do 2. vatikánského koncilu považovali katolíci křesťany jiných tradic za „heretiky“ a „schizmatiky“, kteří mají uznat své omyly a vrátit se k mateřské církvi. „Můj Bůh mi dal pochopit, že změní-li církev svou tvář, přijme-li svou pravou tvář, stane-li se prostě církví, pak bude na cestě jednoty možné vše.“

Jeho neúmorné historické výzkumy spolu s četnými osobními setkáními s protestantskými a pravoslavnými učenci přinesly mnoho ovoce. Roku 1937 publikoval první práci o principech katolického ekumenismu (Rozdělené křesťanstvo: Katolická studie o problému znovusjednocení). Přibližně v téže době vydal sérii publikací Unam Sanctam, požadující ressourcement - „návrat k pramenům“, který by položil teologické základy pro dosažení jednoty křesťanů.

Během 2. světové války se dostal Congar do německého zajetí, což mu poskytlo příležitost pro další rozhodující milost: trvalá přátelství, která uzavřel se spoluvězni z různých prostředí. Protože byl francouzským důstojníkem, byl internován po celou dobu války. Po několika pokusech o útěk byl uvězněn na 18 měsíců v pevnostech Coldlitz a Lübeck. Svůj odpor vůči nacismu projevoval při neformálních konferencích a rozhovorech. Ve vězení ho zarmoutila zpráva, že Řím rozehnal školu Le Saulchoir a že Chenu byl zbaven možnosti vyučovat. Odpor vůči věznitelům ho připravil na období římského útlaku, který ho čekal po válce. Napsal o tom: „Můj odboj může spočívat pouze v tom, že nikdy neopustím službu pravdě.“

Bezprostředně po válce projevovala církev ve Francii pozoruhodný elán, především v nových pastoračních iniciativách a teologickém ressourcement. Congar se vrhl do přednášek, výzkumu a psaní. Roku 1950 publikoval svou nejvýznamnější knihu – Vrai et Fause réforme de l´Eglise – v níž zdůraznil, že autentická reforma má být charakterizována „prvenstvím lásky“. Angelo Roncalli, který byl tehdy nunciem ve Francii, knihu četl a dělal si k ní poznámky. Když se pak stal Roncalli papežem, svolal jako Jan XXIII. koncil k reformě a obnově církve.

Ve Svatém oficiu však převážila podezíravost vůči „nové teologii“. Papež Pius XII. vydal encykliku Humani generis, která varovala před teologickými odchylkami, včetně falešného „irenismu“, pokud jde o ekumenismus. Brzy nato ztratilo několik francouzských teologů učitelská místa a byli omezeni v možnosti publikovat. Cílem římských sankcí se stal i Congar a několik dominikánských spolubratrů.

Ačkoli Congarova ekumenická teologie byla kritizována už od konce třicátých let, říkalo se, že důvodem perzekuce byla jeho blízkost ke kontroverznímu hnutí „dělnických kněží“. On sám však tyto kontakty označoval za minimální. Jeho posmrtně vydaný deník zaznamenává úzkosti těchto let: „Pokud jde o mne, neznal jsem od počátku roku 1947 do konce 1956 z Říma nic jiného než sérii denunciací, varování, restriktivních nebo diskriminačních opatření a nedůvěřivých intervencí.“

Pod nátlakem Svatého oficia bránili římští cenzoři novým publikacím a překladům některých Congarových knih a jiné nechali u ledu. Některé spisy však publikovány byly, včetně knihy Laici v církvi. V letech 1954-1956 prožil Congar tři periody exilu: v Jeruzalémě, v Římě a v Cambridgi. Ve svých nejtemnějších hodinách, kdy byl odříznut od primárních oblastí svého studia a apoštolátu, si stěžoval: „(…) prakticky mne zničili. Znám historii a vím, že Řím usiloval vždy o jediné: o potvrzení své autority.“

Arcibiskup Jean Weber ze Štrasburku umožnil Congarův návrat do Francie; jeho domovem se na deset let stal dominikánský konvent ve Štrasburku. V létě 1960 se Congar dozvěděl z novin, že byl ustanoven za konzultanta přípravné komise nedávno ohlášeného ekumenického koncilu. Congar měl malý vliv na vypracování přípravných schémat, která vůbec nebyla ekumenická a nedbala na resssourcement, který Congar zdůrazňoval. Komise byla ovládána lidmi z římské kurie, kteří se spokojili přebalením moderního papežského učení.

Zpočátku byl Congar velmi pesimistický. Obával se, že koncil bude dušen kurií, která se snažila řídit celý proces. Jeho naděje však vzkvetly, když se při prvním zasedání biskupové rozhodli převzít odpovědnost za koncil. Dalším významným momentem byla přítomnost reprezentantů jiných křesťanských tradic, pozvaných nově založeným Sekretariátem pro jednotu křesťanů. Jejich přítomnost a reakce pomohly zajistit ekumenický pokrok, který určil papež Jan XXIII. jako jeden z primárních cílů koncilu.

Congarův deník z doby koncilu zachytil jeho otevřené reakce na mnohé koncilové účastníky. (Předpokládal, že deník nebude publikován před rokem 2000.) O mladém krakovském arcibiskupovi Wojtylovi, pozdějším papeži Janu Pavlu II., si poznamenal velmi kladné hodnocení: „Má prorockou sílu, je klidný, ale nelze mu odolat.“ O svém kolegovi, teologovi Karlu Rahnerovi napsal: „Je úžasný, odvážný, bystrý a hluboký, ale nediskrétní.“

Congarova vize církve byla 2. vatikánským koncilem do značné míry uznána. „Všechny věci, jimž jsem věnoval zvláštní pozornost, byly koncilem projednávány: ekleziologie, ekumenismus, reforma církve, postavení laiků, misie, služby, kolegialita, návrat k pramenům a tradice.“ Congar skutečně hrál důležitou roli v pečlivém sestavení a vydání nejdůležitějších koncilních dokumentů, včetně konstitucí o církvi a zjevení, o církvi v moderním světě, dekretů o ekumenismu, misiích a službě a životě kněží, a deklarací o nekřesťanských náboženstvích a náboženské svobodě.

Congar byl zvláště hrdý na svůj podíl v Dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium. Vytrvale pracoval na obnově chápání církve jako „společenství církví“, v němž putující Boží lid kráčí vstříc dokonalému společenství v Božím království. Na otázku žurnalisty, proč navzdory svým negativním zkušenostem zůstal v církvi, odpověděl: „Protože jsem všechno dostal od ní.“