Společenství

Autor: Timothy Radcliffe - Číslo: 2006/2 (Téma)

Z knihy Medvěd a mniška (Karmelitánské nakladatelství a Krystal, Praha 2004).

„Jaký smysl má dnes lidský život?“ Řeholní život se snaží na tuto otázku odpovědět kromě jiného tím, že tvoří společenství. Nalézt svou identitu jako bratr nebo sestra v tomto společenství znamená přijmout jiný obraz „já“, jiný způsob lidského bytí, alternativní příběh k příběhu moderního já. Dominikánské společenství se na začátku nazývalo sacra praedicatio, „svaté kázání“. Žít společně jako bratři s jedním srdcem a jednou myslí, to už bylo kázání, ještě než padlo jediné slovo. Dnes asi většinou přitahuje mladé lidi k řeholnímu životu touha po společenství víc než jakýkoli jiný důvod. Podle postsynodální apoštolské exhortace o řeholním životě Vita consecrata jsme pro celou církev znamením společenství, svědectvím o životě Trojice.

Avšak je-li společenství tím, co mladé lidi k řeholnímu životu přitahuje, je náročnost společného života tím, co působí odchod mnohých. Toužíme po společenství, ale přesto je tak bolestné v něm žít. Když se setkávám s mladými dominikány ve formaci, často se jich ptám, co jim připadá na řeholním životě nejkrásnější a co nejtěžší, a obvykle dostávám na obě otázky tutéž odpověď: společný život. Je to tím, že jsme všichni dětmi této doby, byli jsme utvářeni jejím pojetím moderního já. Nejsme vlci v ovčím rounu. Jsme medvědi v mnišském hábitě!

Možná by se dalo říct, že prožíváme v řeholním životě zrcadlový obraz krize moderního já. Moderní já usiluje o autonomii, svobodu, odpoutanost, která je neudržitelná, protože nikdo nemůže být lidskou bytostí sám. Ať si myslí kdo chce, co chce, potřebujeme patřit do společenství, máme-li být vůbec lidmi. Ale my řeholníci žijeme zrcadlový obraz toho dramatu. Vstupujeme do řeholního života s touhou po společenství, chceme si být opravdu navzájem bratry a sestrami, ale přesto jsme výplody modernismu, poznamenaní jeho individualismem, strachem se vázat, hladem po nezávislosti. Většina z nás pochází z rodin s jedním až dvěma dětmi a je pro nás těžké žít v davu. A tak moderní já a řeholní život jsou alternativní aspekty téhož napětí. Moderní já sní o nemožné autonomii, a my řeholníci usilujeme o společenství, které není snadné udržet.

Pomalá výchova k lidství znamená učit se mluvit a naslouchat, prolomit soustředěnost na sebe a egoismus, které mě činí středem světa. Jen pomalý přerod v modlitbě a rozhovoru mě osvobodí od falešných obrazů Boha a druhých.

Tím prožíváme obnaženě, akutně drama moderní církve. Ještě nikdy v dějinách se církev neprezentovala s takovým důrazem jako společenství. Jádrem každé moderní ekleziologie je koinonia. Ale přesto ještě nikdy církev, aspoň v západní Evropě, nenabízela tak málo skutečného společenství. Mluvíme jazykem společenství, ale málokdy jím žijeme. Jazyk se rozchází se skutečností. Jednou z cest, jak se snažíme tenhle sen o společenství naplňovat, je určitě odvážné budování komunit tam, kde se to zdá nemožné, kde už to každý jiný vzdal. Tak často jsem během posledních let nacházel malé řeholní komunity, většinou sester, které budují společenství tam, kde se zdá, že všichni ztratili naději, kde jsou lidé drceni a rozdělení násilím a chudobou. Kde to vypadá beznadějně, tam člověk často najde několik sester vytvářejících domov s otevřenými dveřmi.

Jeden obraz za mnoho vzpomínek. Navštívil jsem malou kapli v Caracasu, kterou spravují naši bratři, v jedné z nejnásilnějších čtvrtí. Kaple byla proděravěná kulkami. Průměrně je v té farnosti zastřeleno každý víkend okolo osmadvaceti lidí. Na zdi za oltářem namalovaly místní děti fresku. Je to obraz Poslední večeře, na němž Ježíš jí v kruhu bratří dominikánů a sester dominikánek. Dominik tam drbe za uchem svého psíka. Ale milovaným učedníkem, který spí na Ježíšových prsou, je jedno místní dítě, kluk z ulice. Je to symbol dítěte, které nakonec našlo místo, kam může patřit v tomhle světě plném násilí – příslib domova.

„Jaký smysl má dnes lidský život?“ Řeholník není nebešťan, který unikl moderní době, ale ten, komu sliby nedovolují vyhnout se zápasu o novost života, vykličkovat z něj. Sdílíme s druhými porodní bolesti zvovuzrození. Jsme-li poctiví ve vlastním boji, mohou pak ostatní sdílet naši naději.

Právě proto, že je to těžké, musíme opravdu věnovat své síly budování komunit, kde je tenhle nový, paschální život možný. Řeholní komunita musí být víc než jen místem, kam se chodíme najíst, trochu pomodlit a každý večer vyspat. Je místem smrti a vzkříšení, kde si navzájem pomáháme stát se novými lidmi. Zalíbila se mi myšlenka řeholního života jako ekosystému, kterou jsem rozvinul jinde. Ekosystém je něco, co prospívá rozvoji zvláštních forem života. Každá zvláštní forma života potřebuje svůj ekosystém. To platí zejména o mladých, kteří dnes volí řeholní život, často poté, co teprve nedávno uvěřili v Boha. vzácný druh žáby nemůže žít, množit se a mít budoucnost, nemá-li všechny potřebné prvky svého ekosystému: rybník, stín, různé rostliny, spoustu bláta a další žáby. Být řeholníkem znamená zvolit si zvláštní formu života; každý z nás bude potřebovat prostředí, které nám svědčí: modlitbu, mlčení, společenství. Jinak se nebudeme rozvíjet. Takže dobrý představený je ekolog, který pomáhá svým bratřím vytvářet nezbytná prostředí, v nichž by se mohli rozvíjet. ale ekosystémy nejsou malá vězení, která nás odříznou od moderního světa. Ekosystém umožňuje, aby určitá forma života vzkvétala a tvůrčím způsobem reagovala na jiné formy života.

Potřebujeme ekosystémy, které v nás podporují vědomí paschálního času, rytmu liturgického roku, jenž nás nese od adventu k letnicím. Potřebujeme komunity, které jsou poznamenány rytmem liturgie s jejím slavením i postěním. Potřebujeme komunity, kde to nevypadá tak, že před odchodem do práce rychle přeletíme pár žalmů, ale kde si navzájem pomáháme být lidmi, kteří mohou i v poušti nakonec dospět ke chvále. Potřebujeme budovat komunity, v nichž můžeme spolu sdílet svou víru i svou beznaděj, abychom pomohli jeden druhému projít pouští. Potřebujeme komunity, které nám umožní znovu se postupně zrodit jako bratři a sestry, děti živého Boha.