Otec Coyne nemá pravdu

Autor: Evžen Kindler - Číslo: 2006/2 (Dialog)

Na stránkách 8 až 10 zimního čísla časopisu Universum z roku 2001 vyšel pod názvem „Co věděl Bůh“ překlad článku jezuity G. V. Coyna, který přinesl dosti neobvyklé názory o Bohu, údajně podnícené dnešní vědou. Je třeba doznat, že výsledky, o které se autor opírá, zdaleka neodpovídají dnešním poznatkům vědy, ba naopak, ignorují mnohé ze závažných vědeckých výsledků, takže názory o Bohu, které autor odvozuje, nemají k vědě seriózní vztah.

Než se k rozboru myšlenek uvedeného článku obrátíme, připomeneme v následujících třech oddílech několik základních výsledků vědy. Ještě předtím však musíme zdůraznit, že i tam, kde přírodní vědy mohou říci něco k teologii, platí, že:

1. poznatky vědy je předně třeba aplikovat tak, že sice lze abstrahovat od poznatků, o nichž víme, že na aplikaci nemají přímý vliv, ale nelze některé ignorovat jen proto, že by nám ztížily další práci, nebo dokonce ukázaly, že koncepce aplikace je chybná;

2. setkáváme-li se s přírodními vědami, musíme přijmout fakt, že některé jejich poznatky mohou být těžko pochopitelné až absurdní pro ty, kdo pracují mimo vědu nebo v jejích vzdálenějších oblastech, ale to neznamená, že takové poznatky lze nahradit nepodařenými výmysly a báchorkami.

1. Bůh a čas

Přibližně sto let jsou už staré poznatky, které se zdají být absurdní, avšak jsou bezesporné a plně ve shodě s pozorováním, totiž že pohyb a gravitace ovlivňují běh času, že idea absolutního času, na který by bylo vše vázáno, je iluzí. Jinými slovy, je-li něco vázáno na čas, musí to být vztaženo k danému (třeba i pohybujícímu se) místu v prostoru, jinak jde o fyzikální nesmysl.

Existuje vlastnost, kterou u Boha Stvořitele uznávají nejen křesťané a židé, ale i ty filosofické směry, které připouštějí jeho existenci; je to duchovnost, fakt, že Bůh je nehmotný, nepodléhá gravitaci a není vázán ani na nějaké konkrétní místo. Z výše uvedených poznatků moderní fyziky plyne, že Bůh nemůže být vázán ani na nějaký fyzický čas. Vyjádřeno poněkud „přírodovědecky“ (a tedy neohrabaně ve srovnání s tím, jak by to vyjádřil dobrý filosof či teolog), přijmeme-li o Bohu předpoklad, že má svobodu být dle své vůle přítomen kdekoli v prostoru, pak nás už jen argumentace pomocí výsledků přírodních věd vede k závěru, že Bůh může být stejně svobodně přítomen v jakémkoli čase. On není vázán na čas, v němž existuje naše Země; miliardy let její existence nejsou pro něho delší než např. 6 sekund, během nichž lze pozorovat (a – pro případ Boha – ovlivňovat) z blízkosti nějaké černé díry ty miliardy let naší Země. A řečeno ještě víc „po lopatě“: kdyby Bůh snad někdy nevěděl, co se má stát třeba někde blízko Sluneční soustavy později, tedy za nějakou miliardu let, mohl by to vždy velmi rychle zjistit tak, že by to místo pozoroval od Schwarzschildova poloměru nějaké černé díry, kde – jak nám říká fyzika – čas probíhá nesrovnatelně pomaleji než „u nás“.

Snad je vhodné upozornit, že zde neuvažujeme o lidské přirozenosti vtěleného Božího Syna: on totiž – jako ten, kdo „se nám lidem podobal ve všem kromě hříchu“ – přijal se svou lidskou přirozeností i vazbu na prostor a čas; což ovšem platilo jen v době od jeho početí do vzkříšení a jen pro jeho lidskou přirozenost. Řečeno v přírodovědeckých termínech: po vzkříšení (a přirozeně i po nanebevstoupení) bylo Kristovo oslavené tělo osvobozeno od fyzické vazby na prostor, a tedy i na čas, stejně jako byla v tomto smyslu nezávislá na prostoru i času jeho božská přirozenost.

2. Neurčitost v přírodních vědách a Boží zásahy do vesmíru

To, na čem jsou založeny přírodní vědy, totiž pozorování, bylo v minulém století důsledně rozebráno a výsledkem byl roku 1927 „princip neurčitosti“, který říká, že každé pozorování vnáší do pozorovaného procesu chybu, a že tedy nelze formulovat naprosto přesné prognózy. Fyzika se nevyjadřuje o nehmotných a přitom svět pozorujících subjektech, ale její logika připouští, že (řekněme to trochu neodborně) kdyby takové subjekty usilovaly o přesné pozorování hmotného světa a chtěly z něho formulovat přesné prognózy do budoucnosti, nic by jim v tom nebránilo; nepotřebují totiž jimi sledované jevy ani osvětlovat, ani vkládat do měřicích aparatur.

Populární časopisecké články píší o „efektu motýlího křídla“. Je přesně odvozený fakt, že drobné jevy (např. pohyb křídla motýla) mohou způsobit na zcela jiném místě něco jiného, dokonce něco, co bychom chápali jako katastrofu (např. hurikán). Z toho vychází možnost, že kdyby nějaká nehmotná bytost přesně poznala pohyb nějaké i velmi malé částice, a případně tuto jedinou částici nepatrně ovlivnila (stále v rámci možností daných přírodními zákony), mohla by způsobit více či méně obrovský důsledek, a to i zcela jinde.

Věda tedy připouští cosi, co bychom „po lopatě“ vyjádřili takto: Kdyby Bůh chtěl s nějakou intencí ovlivnit dění ve světě (nebo i v nervové či jiné tělesné soustavě jedince), mohl by to udělat tak, že by jediné elementární částici vnutil jistou konkrétní polohu a rychlost, a ta částice by motýlím efektem způsobila to, co Bůh chce; částice sama by přírodní zákony neporušila, neporušil by je ani soubor, v němž by byla, a tak by Bůh mohl výrazně zasáhnout do světa, aniž by porušil přírodní zákony.

3. Bůh a nekonečno

Dosud jsme vycházeli z předpokladu, že Bůh je nehmotný, zatímco fakt jeho nekonečnosti jsme záměrně nepoužili; i tak jsme totiž ukázali, že při vzniku vesmíru či kdykoli jindy byla a je pro Boha přístupná každá informace o čemkoli, co se kdy ve vesmíru stalo, resp. stane, a že pro Boha není problémem ovlivňovat dění ve vesmíru bez porušení přírodních zákonů. „Zapomeňme“ teď, že Bůh je nehmotný, a všimněme si, co plyne z toho, že je nekonečný. I když Boží nekonečnost nejsme schopni do hloubky pochopit, dnešní věda nám k samotnému pojmu nekonečnosti může přece jen sdělit něco, co nemůžeme ani u Boha zanedbat.

Už matematika 19. století došla k definicím, které ukázaly, že představy o nekonečně dlouhé přímce, o nekonečně mnoha přirozených číslech, o nekonečně mnoha bodech na úsečce dlouhé jeden centimetr a další podobné lze zcela přesně skloubit s logickým uvažováním; že to tedy nejsou jen nějaké vágní představy, nýbrž že jde o přesné pojmy vědy a že odlišnost pojmu „nekonečný“ od pojmů jako „moc vel­ký“ či „velmi mnoho“ lze zcela logicky (a „vědecky“) podchytit.

Není obtížné aplikovat tyto poznatky na Boha. Je nekonečný. Jeho vševědoucnost neznamená tedy, že toho ví dost, ale že ví vše. I když tedy zapomeneme, že není vázán na čas, a připustíme jen jeho nekonečnost, docházíme k poznání, že takový Bůh je schopen například při velkém třesku mít ve své nekonečné „paměti“ všechny informace o tom, kam dění ve vesmíru v každý okamžik na každém místě povede. A jako se do centimetrové úsečky „vejde“ nekonečně mnoho bodů, tak by Bůh mohl, i kdyby byl vázán na čas, během, dejme tomu, jedné sekundy či mikrosekundy své existence udělat nekonečně mnoho úsud­ků, takže by poznal už v tomto počátečním krátkém úseku existence vesmíru vše, co v něm kdy bude.

4. Realita a názory P. Coyna

Výsledky vědy nám tedy nabízejí hned dva podklady pro to, abychom přijali fakt Boží vševě­doucnosti tak, jak ho přijímali křesťanští teologové a filosofové. Jeden podklad vychází z toho, že Bůh není vázán na hmotu, druhý z toho, že Bůh je nekonečný.

Nyní můžeme – už stručně – roze­brat následující čtyři odstavce Coynova článku:

„Vezmeme-li výsledky moderní vědy vážně, je obtížné si myslet, že Bůh je všemohoucí a vševědoucí ve smyslu scholastických filosofů. Věda nám vypráví o Bohu, který musí být velice jiný než Bůh, kterého viděli středověcí filosofové a teologové.

Například byl by Bůh mohl po jedné miliardě let existence vesmíru, který je dnes starý 15 miliard let, předpovědět, že vznikne lidský život? Vyjděme z toho, že Bůh by znal „univerzální teorii”, všechny zákony fyziky, všechny elementární síly. I potom: Mohl by Bůh s jistotou vědět, že vznikne člověk?

Přijmeme-li skutečně vědecký způsob vidění, že vedle deterministických procesů existují také procesy náhodné, jimž vesmír poskytuje obrovské příležitosti, pak to vypadá tak, jako by ani Bůh nemohl s jistotou vidět výsledek. Bůh nemůže vědět to, co nelze vědět.

To není žádné omezování Boha. Naopak. Ukazuje se nám Bůh, jenž stvořil vesmír, v němž působí určitá dynamika a který se tak podílí na Božím tvůrčím činu. Pokud věřící respektují výsledky moderních věd, musí se distancovat od představy diktátorského Boha, tj. Newtonova Boha, který stvořil vesmír jako hodinový stroj a ten nepřestává pravidelně jít.“

Ve světle uvedených podkladů se argumentace Otce Coyna jeví jako školácky chybná. Lze ji přirovnat k argumentaci žáka, který jednak ignoruje „nepochopitelné poznatky moderní fy­ziky“ a jednak odmítá matematiku, když říká, že bodů na centimetrové úsečce nemůže být neko­nečně mnoho, neboť když jich je tam dost, už se tam další nevejdou (takoví školáci existují a mohou z nich být dobří řidiči kamionů nebo třeba i řemeslníci, astronomové však těžko).

K prvnímu citovanému odstavci můžeme dodat (ve shodě s bodem 2 v úvodu k tomuto článku), že v dnešní vědě argumentovat, že je „něco obtížné si myslet“, je naprosto proti její metodě – ji­nak by bylo nutno odvrhnout nejen výše uvedené poznatky moderní fyziky, ale i mnohé poznatky z matematiky (včetně některých, k nimž došel už před půldruhým stoletím náš Bernard Bolzano), genetiky, geologie, ba i historie, ekonomie, etnografie a psychologie. (Je-li nějakou myšlenku obtížné si myslet, neznamená to, že je třeba ji zavrhnout. V těchto vědách najdeme řadu výroků, které je obtížné si myslet či představovat – a přece nebyl nalezen žádný seriózní argument proti nim.) Podobné námitky vyvstávají při čtení třetího citovaného odstavce – argumentace způsobem, že „něco vypadá tak, jako by…“, je v dnešní vědě téměř pro smích (uveďme teorii relativity a matematiku nekonečna, právě tam „to vypadá“ úplně jinak, než nám říkají naše běžné názory a zvyklosti). Zvlášť demagogické jsou výroky „o Bohu, který musí být...“ z prvního citovaného odstavce (lze opáčit „Opravdu musí?“ a hned odpovědět „Nemusí“) nebo také „Bůh nemůže vědět to, co nelze vědět“. Ty připomínají spíše tvrzení táborového řečníka než argumentaci vědce, filosofa či teologa.

Po druhé světové válce se pojem nekonečna stal duševním majetkem každého absolventa univerzitního studia exaktních věd. I když astronom či fyzik dejme tomu zastává názor, že vesmír je konečný, je schopen uvažovat o nekonečném vesmíru, byť připouští, že může jít o abstraktní myšlenkovou konstrukci. A ví, že nekonečně mnoho není „velmi moc”, že nekonečně velký není „nepředstavitelně veliký”, nýbrž že jde o zcela jiný pojem. Při čtení druhého citovaného odstavce tak vyvstává nejen otázka, zda autor vůbec zná výsledky fyziky, ale i, co se vlastně kdysi naučil o pojmu nekonečna (viz výše, oddíly Bůh a čas a Bůh a nekonečno). Podobně při čtení třetího citovaného odstavce vyvstává jediné vysvětlení, že P. Coyne považuje Boha za nějaký hmotný objekt, který je omezen tím, že musí k poznání pohybu částic používat experimentů (viz výše, oddíl Neurčitost v přírodních vědách a Boží zásahy do vesmíru).

Čtvrtý odstavec je v první polovině dost mlhavý na to, aby se porozumělo, co chce autor přesně říci (co znamená např. podílet se na Božím tvůrčím činu?). Z nejasného tvrzení lze, jak známo, vyvodit mnoho vzájemně si odporujících důsledků. A druhá věta tohoto odstavce svědčí o absen­ci nejen znalostí o Bohu, vyvíjených nejméně během dvou tisíciletí křesťanství, vlastně už i v epoše Starého zákona, ale i logiky: logika i historická zkušenost dávají každému dost podkladů k poznání, že kromě dvou extrémních případů, (1) diktátorského Boha, který by úplně vše řídil dle své vůle (včetně myšlenek a činů rozumných bytostí), a (2) bezradného Boha, který by stvořil vesmír a nevěděl, kam to povede, je přinejmenším myslitelný i Bůh, který nechává některým svým tvorům svobodu, jejíž výsledky ovšem už „předem“ zná a podle toho stále svět v rámci svého tvoření řídí. Autor praví, že od představy diktátorského Boha-hodináře se musejí věřící distancovat. Cožpak se nedistancují? I žáci středních škol se kdysi v hodinách náboženství učili, že akt Božího stvoření nebyl jen na začátku existence světa, ale že trvá stále a drží vše při bytí. Že by to kněz jezuita a významný zaměstnanec katolické církve nevěděl?

Ta poslední věta čtvrtého citovaného odstavce nám představuje Newtona, jako by chápal Stvořitele tak, že jednou svět stvořil jako bezvadně fungující automat, a pak se o něj už nemusel starat. Porovnejme tento názor s jinou Coynovou tezí, uvedenou v tomtéž jeho článku hned blízko začátku:

„Například Isaac Newton. Zformuloval gravitační zákon a věděl, že libovolná hmota rozložená v konečném prostoru nakonec vzájemným přitahováním nutně kolabuje. Věděl také, že vesmír nekolabuje. Důvod, proč nekolabuje, viděl v tom, že tomuto zhroucení zabraňuje Bůh. A už měl důkaz Boží existence.“

Co si má čtenář myslet? Autorova dvě tvrzení o Newtonovi si odporují. Chtěl představit Newtona jako rozpolceného člověka, jehož pojetí Boha jako „dokonalého konstruktéra“ bylo nahlodáváno pochybnostmi, takže je to vlastně „údržbář“, který něco udělá a pak to musí donekonečna opravovat? Vyvracení názorů osoby, která je v našich představách nebo ve skutečnosti rozpolcená, je věc snadná, avšak příliš laciná, než aby vedla k něčemu serióznímu.

Shrnutí

I bez ohledu na tento spor musíme shrnout, že P. Coyne uvažuje o Bohu pouze jako o rozumném živočichu, byť s mnohem většími schopnostmi, než má homo sapiens. Jde sice dále za představy o dědouškovi sedícím na obláčku, ale stále zůstává v zajetí představ, že Boží vlastnosti nemohou překračovat to, co lze vystihnout pojmy přírodních věd. Dokonce i když mu odpustíme, že ignoruje znalosti, které věda nabízí o nekonečnu a o možnosti řízení systémů s neurčitým chováním, musíme shrnout následující fakta:

- Základní otázka, kterou P. Coyne klade, je, co kdy věděl Bůh a zda mohl vědět, jak se bude vesmír vyvíjet. Tím váže Boha na čas.

- Váže-li Boha na čas, váže ho i na prostor (polohu), gravitaci a hmotu, jak ukazuje fyzika a tento článek v 1. oddílu.

- Vázat Boha na místo v prostoru a čase a na hmotu je forma modloslužby, podobně jako jiní jej váží na obláček, do jícnu Etny, na horu Olymp, do posvátného háje nebo na podstavec sochy v antickém chrámu.

Poznámka: Děkuji Prof. RNDr. Janu Fischerovi, DrSc., za velmi cenné připomínky a pomoc při psaní tohoto příspěvku.