Misijní laikát

Autor: Pavel a Mirjam Baldínských - Číslo: 2006/2 (Praxe)

Misijní poslání církve, a tím i každého pokřtěného, bylo od jejích raných dob pro apoštoly i řadové členy něčím naprosto samozřejmým. Ježíšova výzva „Jděte a hlásejte do všech končin země“ byla všem srozumitelná. Tak to trvalo celá staletí. Nicméně především 19. a 20. století, charakteristické svou hektickou aktivitou, mělo lví podíl na rozvoji toho, co nazýváme misií církve na vzdálených kontinentech. Tento vzmach byl umožněn technickým rozvojem dopravy, komunikací a masmédií. Dnes už do svých misijních stanic neodjíždějí misionáři a misionářky lodí, aby měsíce obeplouvali celou Afriku. Ta tam je doba, kdy dobu misijního nasazení ukončovala pouze smrt, bez možnosti návratu do rodné země. Mnoho věcí se v naší „globální vesnici“ změnilo. Nicméně i pro nové generace stále trvá původní výzva odhodlaného heroického nasazení k hlásání evangelia jako informace o Božím zájmu o člověka.

Institut misionářů a misionářek Consolata (IMC)

I když odborný tisk uvádí, že se fenoménu misionářů laiků věnují např. všechny hlavní italské misijní instituty, zkušenosti, které s ním má naše Misijní banka ubožáků (MBU), vznikly především díky přátelům misionářům a misionářkám Institutu Consolata z Turína. Původně jsme hledali pro MBU začlenění a spolupráci v Africe, aniž jsme tušili, že tento institut se svou stoletou misijní zkušeností řeší naléhavý problém nedostatku vyváženého přílivu mladých lidí a rychle vymírající generace starých pionýrů. V současné době dozrála teologická vize příslušnosti k pozvání do misií pro každého pokřtěného. Představitelé IMC sáhli po nabízené alternativě: laici jsou chápáni jako pastorační vyslanci misie. Nejen pro své „povolání“ na základě křtu a ne pouze jako „technici“, pomáhající misionářům kněžím. Sami aktivně působí v situacích, které jsou jim opravdu vlastní, a to z titulu charizmat, jejichž nasazení v praxi je těžko předvídatelné.

Rozdíl mezi dobrovolníkem a laikem misionářem

Misijní laikát je určen všem, kteří se rozhodli pro dlouhodobou pomoc na základě osobní vazby na některý misijní institut. Ten sdružuje muže a ženy rozdílných národností, ale sjednocené duchovními ideály zakladatele. Je to jiná kategorie než dnes tolik rozšíření dobrovolníci. U laika misionáře je samozřejmostí modlitba, rozvíjení osobního duchovního života a účast na životě místní církve. Dobrovolník je jedinec, který se zavazuje k práci na měsíc, dva nebo více pro vysílající dobrovolnickou nebo humanitární organizaci, aniž by se požadovalo nějaké jeho duchovní ztotožnění s ideály organizace. Může také jít o jednorázovou cestu trvající pouze dny, např. za účelem rozdělení nebo dovezení potravin a zařízení nebo poskytnutí jiného druhu pomoci. Novinkou misijního laikátu je také možnost podílet se na misijních dílech jako rodina, včetně dětí. Skutečnost, že není vždy jednoduché začlenit mladé lidi s malými dětmi do chodu misijní stanice, kde spolu žijí staří misionáři se svými po léta zaběhanými stereotypy práce i odpočinku, patří k úskalím této nové kategorie hlásání.

Papež Pavel VI., který výrazně přispěl k nastolení nové koncepce evangelizace, vidí podstatu misijního působení takto: „Dnes svět naslouchá jen hlasatelům, kteří jsou současně svědky. Svědky nejen osobního přesvědčení (až k mučednictví) a života podle víry (až k hrdinství), ale také poctivé lidské lásky (až ke krajní oběti) a citlivého porozumění každému bližnímu i dobové mentalitě.“ Dekret Druhého vatikánského koncilu Ad gentes o misijní činnosti církve se otázkou misionářské kvalifikace zabývá hned v několika článcích. Podle něho musí být misionář „rozhodně podnikavý, vytrvalý ve svém podnikání až do konce, stálý v nesnázích, trpělivý a statečný při snášení samoty, únavy i bezvýsledné námahy. Vyjde všem lidem vstříc otevřeně a velkodušně, (…) přizpůsobí se velkomyslně mravům cizích národů i každé změně situace“ (čl. 25). „Kdo tedy chce jít pracovat k jinému národu, musí si velmi vážit jeho kulturního bohatství, jeho řeči a zvyků“ (čl. 26). Co však misionáři nesmí určitě chybět, dodávají biskupové misijních území, je smysl pro humor.

Příprava na misijní aktivity

Kromě společného života ve sdružení laických misionářů a podílu na jeho aktivitách by při přípravě jednotlivce měla být zvážena i jeho zdravotní dispozice. Nelze opomenout studium Písma, dějin církve, misiologie, církevních dokumentů a praktickou přípravu na konkrétní budoucí nasazení. Základní katolické postoje takového postulanta jsou samozřejmostí. Podstatnou roli sehrává i formační vedoucí každé skupiny nebo sdružení, který je garantem připravenosti vybraného laika, případně manželské dvojice. Generální sekretář laiků shromažďuje požadavky na pomoc ze všech misijních stanic. To, co laici potřebují zcela určitě, je znalost jazyka, který je používán v příslušné zemi, plus znalost jazyka dalšího, který slouží k dorozumění na cestách. Potřebná je i znalost reálií hostitelské země: prostředí, zvyků, tradic, náboženství, hospodářství, etnických skupin apod. Laik misionář potřebuje pro svou práci dlouhou profesní přípravu na úkol určený představenými. Bohaté životní zkušenosti se v takovém případě zúročí. Protože motivací k misijní práci je především jeho víra a osobní vztah k Bohu, je i jeho misijní „úspěšnost“ vždy pravděpodobnější, jde-li o člověka nebo manželský pár lidsky vyzrálejší. Praxe ukazuje, že je špatnou volbou vysílat zamilované dvojice nebo v novém svazku ještě neupevněné manželské páry. Nejasná představa čerstvě oddaných dvojic o výchově a zdraví dětí nebo vyslání podivínů a samotářů či jinak zklamaných jedinců, kteří si odjezdem do misií chtějí hojit své skutečné nebo domnělé trauma, se v praxi ukazuje jako časovaná nálož. Většinou exploduje ve chvíli první větší psychické zátěže.

MBU a misijní laikát

Česká Misijní banka ubožáků je mezi laickými misijními aktivitami jedinou svého druhu na sever od Alp. Jako takovou ji požádal IMC o podněty a postřehy k vypracování statutu laika misionáře. Pozvánkou ke spoluúčasti byla i naše letitá spolupráce a přátelství s misionáři IMC v Tanzánii. Sem patří také nové aktivity MBU ve vlastní skromné misijní stanici v diecézi Mbeya na jihozápadě země, zaměřené na přímý rozvoj strádajících afrických rodin i jedinců. Kladně je hodnocena především pro své čistě laické složení a pro dlouholetou vytrvalost a ochotu pracovat v provizorních podmínkách hluboko v buši. Z rozhovorů víme, že misionáři oceňují její soběstačnost ve financování rozvojových aktivit ve prospěch domorodců. Vědí, že MBU nemá možnost čerpat potřebné prostředky centrálně ze širokého zázemí sto let starého a rozvinutého institutu jako oni. Chápou také, jak malé neziskové organizaci komplikují práci opakované návraty do vlasti, motivované nejen fundraisingovými aktivitami, ale i úzkými rodinnými vazbami na děti a vnuky, kterým je třeba dostát. Nelze popřít, že se MBU tak nechtěně stala „studijní alternativou“ možného příštího vývoje IMC z hlediska samostatnosti.

Další vývoj bezprostřední přítomnosti laiků v misiích je stále otevřenou nadějí misie církve. Misie bude všude tam, kam křesťany dovede jejich živá víra.