Mariologie jako brána k ekumenické teologii

Autor: Martin T. Zikmund - Číslo: 2006/2 (Ekumena)

Aniž bychom chtěli úlohu Ježíšovy matky jakkoli přecenit, je její místo v ekumenických rozhovorech mnohem důležitější, než se má obecně za to. Vždyť ve vztahu k církvi je označována posledním koncilem jako „předobraz a dokonalý vzor její víry a lásky.“ Bez pochopení Mariiny úlohy v dějinách spásy nelze pochopit ani katolickou christologii a ekleziologii. Proto název 8. kapitoly věroučné konstituce o církvi Lumen gentium zní: „Blahoslavená Panna Maria, matka Boží, v tajemství Krista a církve.“

Jde o tajemství, do něhož se z milosti Boží vniká krok za krokem. Bible nepřináší žádnou souvislou nauku o matce Páně, zato poskytuje mnoho materiálu k tomu, aby tato nauka byla církví vytvořena. Vždyť Maria stojí v centru biblického dění. Stačí poukázat na souvislosti mezi Evinou neposlušností a Mariinou oddaností Bohu, mezi Abrahamovou vírou v zaslíbení a Mariinou vírou v naplnění, na její místo v nejužší blízkosti Božího Syna od zvěstování až po kříž, na Kristova slova „Hle, tvůj syn“, „Hle, tvá matka“, na sepětí mezi sesláním Ducha Svatého na Marii na začátku Lukášova evangelia a sesláním Ducha Svatého na církev na začátku Skutků apoštolských, na její boj s ďáblem předpověděný v Genesis 3,15 a rozvinutý ve Zjevení 12. To jsou natolik ústřední biblické oddíly, že chceme-li být věrni Písmu, nemůžeme než považovat Pannu Marii za „blahoslavenou“ a „požehnanou mezi ženami“, za tu, která byla od počátku ke své úloze matky Spasitele předurčena, za tu, jež se zároveň vyznačovala prostotou, pokorou, poslušností, nenápadností…, neboť byla zcela vydaná Boží milosti. Vskutku: „Maria (…) jistým způsobem v sobě spojuje a vyzařuje největší skutečnosti víry“ (LG).

Lze se nadít, že postava Marie pomůže spojit protestantské a katolické pojetí církve. Reformátoři charakterizovali církev jako „creatura verbi“, což do velké míry předurčuje i protestantskou ekleziologii. Podle tohoto výměru je církev vždy znovu vytvářena Božím slovem. Není však v Bibli jasnějšího příkladu člověka, který by byl natolik utvářen slovem Božím (Kristovým), jako právě Maria. Její „fiat“ se vztahuje ke slovu Božímu: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Alžběta ji označila jako blahoslavenou právě proto, že uvěřila slovu Hospodinovu. V Písmu se uvádí, že Maria uchovávala ve svém srdci slova, která řekl její Syn nebo která byla řečena o jejím Synu. V Knize Zjevení se tato její vztaženost k Božímu slovu rozšířila na církev, na její duchovní děti: „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědecví Ježíšova.“

Domnívám se, že nauku o církvi, jejíž identita stojí a padá s Božím slovem, nelze oddělit od učení o Marii jakožto předobrazu a dokonalém vzoru lásky a víry církve. Pokud tomu tak je, pak lze spojit reformační kritičnost ve jménu Božího slova s katolickým přesvědčením, že slovo se má dít v církvi a že každé oddělení od církve znamená zároveň neposlušnost vůči témuž slovu. Za předobraz církve byla dána postava ženy. Údělem ženy je stát v jistém smyslu v pozadí, její úloha je „podřízená“ (LG), a přece i ve své skrytosti jako matka má k úsilí o jednotu církve nejužší vztah. Její postavení se nesmí nadneseně glorifikovat, neboť by se snadno mohlo zvrhnout v oslavu Mariinu na úkor Boží milosti, ale zároveň se nesmí opomíjet, neboť by se tím právě tato milost Hospodinova vyprazdňovala. Zkrátka a dobře: zdravá úcta k Panně Marii chrání teologii před intelektuální pýchou a vizionářskou svévolí, vede ji k trpělivému naslouchání a rozvažování Božího slova, k vytrvalým modlitbám v církvi a s církví a k otevřenému hledí vůči potřebám světa.

Svým způsobem se mariologie nachází v podobném postavení jako Maria: ve své cudnosti jakoby na okraji, a přece bez ní nelze pomyslet na samo jádro křesťanského učení. Vlastním středem víry je náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus. Ale Boží prozřetelnost způsobila, že k tomuto novému Adamovi byla přiřazena i nová Eva. Skrze svého Syna se stala matkou živých v řádu milosti (LG). Celou svou bytostí je spjata se Spasitelem, a přece je jen člověkem zcela závislým na Božím milosrdenství. Mariánská dogmata nechtějí být oslavou člověka, ale oslavou Boha. Už i tím, že přinášejí důležité podněty pro pojetí církve. Ani církev nemá hledat sebeoslavu, ale doufat v Krista, následovat jej i v těžkostech, činit, co on nařídí, jeho slova rozvažovat, z jeho oběti a vzkříšení žít a radovat se v neustálém Magnificat. Tím se mariologie ukazuje jako teologicky nanejvýš relevantní. Připomíná, že podstatou teologie je doxologie: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení…“

Z takto chápaného biblického učení a dogmatických výpovědí o Marii vychází i 8.kapitola věroučné konstituce Lumen gentium. Až bude tato kapitola ekumenicky zhodnocena, bude se psát i nová kapitola v úsilí o jednotu církve, té církve, která je vždy nově utvářena Božím slovem.