K programu papeže Benedikta XVI.

Autor: Hans Waldenfels - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/2 (Články)

Přednáška proslovená autorem v říjnu 2005 na půdě Katolické teologické fakulty UK v Praze.

Když byl 19. dubna 2005 zvolen papežem prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger, byla reakce veřejnosti, včetně veřejnosti církevní, rozpolcená. Vynořily se obavy, že nejvyšší strážce víry a mravů bude z Petrova stolce ještě důrazněji trvat na dodržování zákonů a pravidel v církvi. Pro Německo byly v den volby Benedikta XVI. typické dvě reakce: Nejčtenější list Bild-Zeitung přinesl titulek „My jsme papež“; Berliner Tageszeitung vyšel s černou titulní stránkou, na níž byl povzdech „Proboha!“. Mísily se tedy hrdost a strach - hrdost, že zcela neočekávaně byl do tak vysokého úřadu zvolen Němec, a obava, že by se církev mohla stát místem nesvobody a represe.

Existovalo však v oněch dnech i dost lidí, kteří se nenechali vést rozšířenými předsudky, neboť při setkáních v minulosti zažili vysoce inteligentního, zároveň však laskavého a spíše skromného Josepha Ratzingera jako učitele a biskupa. Ti pak říkali: „Nový papež nám jistě připraví nejedno překvapení.“

Papeži je 78 let. Dalo by se říci, že se kardinálové dohodli na člověku, jehož silné vyzařování vůči lidem bylo nepřehlédnutelné právě ve dnech loučení s jeho velkým předchůdcem, ale zároveň věděli, že je to starý člověk, u něhož nelze podle lidských měřítek očekávat tak dlouhý pontifikát jako u Jana Pavla II. Jinak řečeno: jeho pontifikát by mohl být přechodem. Co to však přesto může znamenat, máme v živé paměti u Jana XXIII.

Papež je dnes (v říjnu 2005 – pozn. red.) v čele církve půl roku, takže se můžeme odvážit několika poznámek k tomu, jak se projevuje. Podívejme se nejprve na jeho program, jak se jeví v prvních obrysech. Je zřejmé, že navzdory všemu očekávání je Benedikt XVI. mužem přímého dialogu. Jeví se to v jednání s různými společenskými skupinami, na něž se už v krátkém čase svého pontifikátu obrátil. Připomeňme si, že program návštěvy Kolína nad Rýnem u příležitosti Světového dne mládeže obsahoval řadu nápadných setkání: návštěvu kolínské synagogy, rozhovor s muslimy, se zástupci ekumeny, ale i s politiky. Počátkem srpna pozdravil v Římě vedoucí představitele oficiální církve Čínské lidové republiky, rektory seminářů, vedoucí a spirituály výchovných ústavů pro kněžská povolání. Oficiálně pozval na římskou synodu čtyři biskupy z čínské pevniny. Zde se dveře nezavírají, ale otvírají.

1. Program

První encyklika dosud (v říjnu 2005 – pozn. red.) nebyla vydána. V kázání při nástupu do úřadu 24. dubna 2005 prohlásil Benedikt XVI. výslovně, že nechce v tomto okamžiku předkládat „žádný vládní program“, že však „určitý nárys toho, co považuje za svůj úkol“ přednesl už v poselství během mše svaté s kardinály 20. dubna. A skutečně: kázání, které Benedikt XVI. pronesl latinsky v den po svém zvolení, má zcela programní ráz.¹ Veřejnost pochopila stejným způsobem i kázání při mši svaté na počátku konkláve 18. dubna.² Do těchto úvah zapadá i volba jména „Benedikt“.

1.1. „Uskutečnění 2. vatikánského koncilu“

S ohledem na svého předchůdce se Benedikt XVI. chce snažit uskutečňovat 2. vatikánský koncil v novém tisíciletí. Čtyřicet let po skončení této události lze těžko tvrdit, že vše, co je obsaženo v různých dokumentech koncilu, již bylo vyčerpáno a překonáno. Nová relecture koncilových textů v těchto dnech ukazuje, že jsme teprve na cestě k tomu, aby se obsah základních konstitucí o liturgii, o církvi, o Zjevení a o církvi v dnešním světě uložil do vědomí církve. A to, co bylo uvedeno jako úkol další práce v oblasti ekumenismu, musí být dále rozvíjeno s ohledem na rozmanitost náboženství, na náboženskou svobodu, a tím i na postavení náboženství ve veřejném životě. Navíc je třeba, aby různé dobové analýzy, zvláště v pastorální konstituci Gaudium et spes, byly doplněny. Volání po novém koncilu je proto předčasné.

1.2. Střed

Benedikt XVI. vidí jako prozřetelnostní tu skutečnost, že jeho pontifikát začíná v Roce eucharistie, který ustanovil Jan Pavel II. Z jeho vlastního života, z jeho teologie a spirituality důsledně vyplývá rozhodná koncentrace na živou přítomnost Boha v jeho vtěleném Synu Ježíši Kristu a v jeho trvalé přítomnosti ve svátosti eucharistie. V ní vidí papež „trvalý střed a zdroj“ jemu svěřeného úřadu. Proto spojuje různé události svého prvního roku v úřadě s tímto středem: svátek Božího Těla, Světový den mládeže v Kolíně a Řádné zasedání biskupské synody v říjnu. Středem, z něhož žije a jedná, je Ježíš Kristus, který se stal lidskou podobou živého Boha. Jeho pontifikát chce být životem z tohoto středu.

1.3. Služba jednotě

Bezprostředním plodem spojení s Bohem přítomným v eucharistii je služba jednotě. Této službě se papež cítí být rozhodně zavázán:

„Na počátku své služby v římské církvi, kterou apoštol Petr napojil svou krví, přebírá jeho současný nástupce zcela vědomě jako přednostní úkol pracovat ze všech sil na obnově plné a viditelné jednoty všech Kristových učedníků. To je jeho snaha a naléhavá povinnost.“³

Služba jednotě je pro něho prvořadá. Jeho cílem je „plná a viditelná jednota“ křesťanů. V době pocitů mu nestačí cítění jednoty a volná prohlášení sympatií. Nejde mu ani o prostou ekumenu návratů. Papež spíše volá po „očištění paměti“, které obsahuje implicitně obrácení a týká se všech. Vážnost této vůle se znovu projevuje v dalších slovech:

„Současný Petrův nástupce (...) je připraven učinit vše, co je v jeho moci, aby podpořil zásadní záležitost ekumenismu. Ve stopách svých předchůdců je pevně rozhodnut podporovat každou iniciativu, která se jeví vhodná, aby rozvíjel kontakty a porozumění se zástupci různých církví a církevních společenství.“

Není tu ani stopa popírání církevního charakteru protestantských církví, které bylo od nich v posledních letech hořce vnímáno. Papež mluví o „různých církvích“. Spokojíme se zde s tímto poukazem, protože k ekumenismu se ještě vrátíme.

1.4. Světový úkol

Papežův pohled se nese dál za hranice křesťanstva ke všem členům lidské rodiny, hledajícím odpovědi. Papež zde spojuje příslušníky jiných náboženství se všemi, kdo „prostě hledají odpověď na základní otázky bytí a dosud ji nenalezli“.⁴ Jim všem slibuje „otevřený a upřímný dialog“, spolupráci na společenském vývoji v úctě k důstojnosti člověka a pokračování v dialogu kultur s cílem vytvořit podmínky pro lepší budoucnost všech.

Papež chce do tohoto rozhovoru vnést světlo a poselství Ježíše Krista. Na jednom místě svého posledního kardinálského kázání, které vyvolalo velkou pozornost, upozornil Joseph Ratzinger na struktury současné společnosti charakterizované rozličnými ideologiemi. Svůj pohled shrnul do krátkého zhodnocení: diktatura relativismu.

„Vzniká diktatura relativismu, která neuznává nic definitivního a za rozhodující měřítko považuje jen vlastní já a vlastní choutky.“⁵

Při veškeré mírnosti jeho řeči, v níž se často zmiňuje o přátelství v návaznosti na přátelství s Kristem, nemůžeme čekat, že by papež v budoucnu rezignoval na popis situace - navíc duchovní situace - světa tak, jak ji vidí. Pro něho je svět zmítán sem a tam nárazy různých názorů, protože ztratil zakotvení v základu. Ratzinger pochopitelně ví o bezbožnosti dnešní veřejnosti a o tendenci odkázat Boha do ryze soukromé sféry. Ví velmi dobře, že smysl pro fundamenty a základy se do značné míry ztratil a vazba na pravé základy života je často diskvalifikována jako „fundamentalismus“.

1.5. „Benedikt“

Bylo překvapením, že se Joseph Ratzinger rozhodl pro papežské jméno „Benedikt“ a až dosud přenechal výklad tohoto jména druhým. Překvapení bylo i v tom, že při všem zdůrazňování kontinuity se nový papež zřekl téměř všech jmen z minulého století: ani Pius, ani Jan, ani Pavel, ani Jan Pavel, nýbrž Benedikt. Posledním nositelem toho jména byl papež z doby 1. světové války a následujících neklidných dob: Benedikt XV. (1914 - 1922).

I když by snad bylo možné nalézt vztah k poslednímu nositeli tohoto jména, je jednodušší spojit jméno „Benedikt“ s jeho původním nositelem, Benediktem z Nursie, který se stal jako první patronem Evropy, vyhlášeným roku 1964 Pavlem VI. (mezitím byli za spolupatrony prohlášeni tři další světci). Pavel VI. při této příležitosti nazval svatého Benedikta „poslem míru, tvůrcem jednoty, učitelem civilizace, hlasatelem víry a zakladatelem západního mnišství“ - řadou atributů, které tvoří sled programových bodů. S tímto jménem stojí papež ve velké tradici církve a zároveň obrací náš pohled od bezprostředních aktualit církevní současnosti k pramenům evropské kultury a v ní vyrostlé církve. Uvážíme-li, že rozvoj ke světové církvi přináší určité uvolnění od evropských počátků, pak se tento proces může zdařit jen tehdy, když si církev, která je sama historickou veličinou, bude vědoma vlastních dějin. Navíc Evropa v tomto procesu nezahyne. Musí si však uvědomit vlastní identitu a zůstat věrná i v procesu otvírání.

Pokud vše neklame, je dvojí volba papeže, který není Ital, signálem pro budoucnost už tím, že se jí láme staletá tradice a oznamuje šance pro budoucího neevropského papeže. Jméno „Benedikt“ tak mluví současně o Evropě i o univerzalitě světové církve. V doslovném smyslu hovoří o tom, že jeho nositel je jak požehnaný, tak i dárce požehnání.

Z různých výzev, které lze odvodit z výroků Benedikta XVI. v době jeho papežské volby, se vytváří bohatě rozmanitý obraz. Své potvrzení nachází v teologickém díle Josepha Ratzingera, o němž zde záměrně nemluvíme, protože se tak stalo už v jiné souvislosti.⁶ Místo toho můžeme vysledovat z prvních měsíců běžné papežovy činnosti, do jaké míry je to člověk hledající bezprostřední kontakty a ochotný k dialogu.

2. Dialog

„Dialog“ je v současné době jedním z nejčastěji používaných a diskutovaných pojmů vyjadřujících vztahy mezi lidmi. „Dokud spolu lidé mluví, nevedou války“ - tato věta se stala téměř příslovím. A skutečně: V dnešní době, kdy války nepřestávají, kdy konflikty vznikají stále znova, kdy nepokoj panuje nejen mezi státy, ale i v rodinách, a pluralitní společnost s sebou přináší řadu neporozumění, sporů a nesnášenlivosti, se musíme snažit o strategie míru. Přitom je ústřední úlohou zůstat spolu v rozhovoru.

Teologicky je dialog založen v tom, že Bůh oslovil člověka a učinil ho tím schopným hovoru a rozhovoru. Ve své schopnosti mluvit je pak člověk s ostatními lidmi ve vztahu oslovení a odpovědi. Poněvadž však setkávání různých náboženství nutí člověka ptát se po svém původu a cíli, získává v naší době znovu základní vážnost nauka o stvoření. Podle židovsko-křesťanského pojetí je člověk „Božím obrazem“. Pro Josepha Ratzingera byla s ohledem na svobodně se otvírajícího a darujícího Boha i pro člověka svoboda a schopnost extatického sebeodevzdání - vedle rozumu a náhledu - ústředním Božím darem. Poněvadž dějiny lidstva jsou jakožto dějiny svobody dějinami jejího pravého i falešného užívání, je příklon k dějinám v jejich konkrétních průbězích často ještě důležitější než spekulativní zkoumání lidské bytosti.

Tyto myšlenky se zde mohou jevit jako poněkud odtažité od postavy současného papeže. Nicméně se dá snadno ukázat, jak se uvedené ideje dají nalézt už u Josepha Ratzingera. A při všech reflexích, které nám sám dal, ukazují konkrétní setkání s lidmi, že mu vždy a zvláště v jeho současném postavení jde především o skutečně probíhající rozhovor. Je na místě podívat se, jak sám dialog chápe.

Ne každý rozhovor je dialogem ve zde představeném smyslu. Je-li teolog povolán k prefektovi Kongregace pro nauku víry, jde jen stěží o dialog. Koná se sice rozhovor, ale jde spíš o otázky a odpovědi, resp. o výslech jako v soudní síni. Předvolaný si může k podpoře své pozice přivést jakéhosi advokáta, na konci je však rozsudek. Hovořím o tom proto, že se dá snadno ukázat, že postavení papeže je jiné než prefekta Kongregace pro nauku víry, jemuž nejde o dialog, nýbrž o vyjasnění věcných otázek, resp. výtek, učiněných nějakému teologovi. V tom smyslu také nejde o setkání „z očí do očí“.

Skutečný dialog vyžaduje partnerské jednání. V tomto smyslu je vysloveně vzrušující zkušenost, jak se dnes papež setkává v rozhovoru s nejrůznějšími lidmi. Audience ještě není dialog: k němu je potřebný čas. Zřejmě však nastaly situace, kdy si papež čas udělal. Pro Hanse Künga to bylo několik hodin. K dialogu patří zřejmě i odpovídající atmosféra. Dále je rozumné nemluvit při každé příležitosti o všem, nýbrž některé věci vynechat nebo odsunout. Při známých rozhovorech s jinak smýšlejícími lidmi, kteří se považují za členy církve, nebo těmi, kdo při vší kritice s ní přece zůstávají svázáni, má velkou vypovídací sílu kromě toho, o čem se hovoří, také konkrétní způsob jednání. Na těch několika příkladech, které známe, ukázal Benedikt XVI. jasně, že si církev může dovolit být církví otevřených dveří.

3. Setkávání

Na tomto pozadí se vyplatí podívat se podrobněji na některé partnery rozhovorů s církví. Od vydání encykliky Pavla VI. Ecclesiam suam z 6. 8. 1964 bylo vidět různé skupiny lidí ve větší či menší blízkosti k církvi a Kristovu tajemství (viz LG kap. 14-16). To přispělo k tomu, že se v církvi dostaly více do povědomí různé skupiny, které s ní nemají plné společenství. Ve světě, který je nábožensky a světonázorově pluralistický, jsou nám nejblíže ostatní křesťané, tedy ekumena; pak židé, s nimiž sdílíme základní text Písma svatého a z jejichž dějin k nám s Ježíšem Nazaretským přicházejí otcové (a matky) víry, dále muslimové a všichni monoteisté, kteří jako my vyznávají jednoho Boha, a dále ostatní náboženství. Církev se konečně otevírá i pro všechny lidi dobré vůle, jak praví směrodatná věta v Lumen gentium 16:

„Božská prozřetelnost neodmítá prostředky nutné ke spáse ani těm, kdo bez vlastní viny sice ještě nedošli k výslovnému poznání Boha, ale snaží se s pomocí Boží milosti přijít na správnou cestu.“

Skupiny, které tu byly uvedeny, nacházíme v konkrétních programech papežových setkání. Krátký pobyt Benedikta XVI. v Kolíně má v tomto ohledu programové rysy. Protože však nám jde o Josepha Ratzingera jako papeže, nebudeme se zde zabývat různými úvahami o ekumenismu, o náboženské rozmanitosti a o nevěřících v dnešní době, nýbrž budeme si všímat konkrétních zkušeností, které svědčí o jeho budoucích, očekávaných postojích. Jak už bylo řečeno, Kolín je tu nejvhodnějším návazným bodem.

3.1. Ekumena

Při setkání se zástupci protestantů, pravoslavných a starých východních církví 19. 8. 2005 v kolínském arcibiskupství nepředstavil Benedikt XVI. sice nějaký propracovaný plán, ukázal však linie svého pojetí cesty k jednotě.⁷ Je zajímavé, že se bezprostředně neobrátil na žádného z různých členů ekumeny, ale požadoval určité společné základní postoje. Soustředění na tzv. „otázku úřadu“ mu nevyhovuje už proto, že se v ní staví do popředí různá instituční vyjádření. Místo toho připomíná trojí rozhodnutí prvotní církve: a) rozhodnutí o kánonu Písma svatého ve prospěch suverenity Božího slova, b) spojení slova a svědků v apoštolské posloupnosti, c) zpětnou vazbu na regula fidei, pravidla víry. Podle něho je třeba mluvit o spojení slova, svědectví a pravidel víry.

Považuje za významné i snahy o společné odpovědi na velké etické otázky. Konečně zdůrazňuje i svůj stálý postoj k tomu, že při obnovení jednoty křesťanů nemůže jít o „ekumenismus návratu“. Cílem není uniformita, nýbrž jednota v mnohosti a mnohost v jednotě. Tato formulace se nachází mj. s odvoláním na Oscara Cullmanna už v dopise pro Tübinger Theologische Quartalschrift z roku 1986.⁸

Benedikt XVI. vědomě hovoří o dialogu, který se však může rozvíjet „jen v atmosféře pravé a přiměřené spirituality“. Srdcem takového duchovního ekumenismu jsou modlitba, obrácení a posvěcení života.

I když se papež v krátkém čase kolínského setkání neobrátil přímo k žádnému jednotlivému společenství, nemělo by se zapomínat, že v dřívějších letech jako profesor teologie a prefekt Kongregace pro nauku víry hovořil vždy v určitém směru.⁹ Úvahy přednesené v Grazu roku 1976 – „Prognózy pro budoucnost ekumenismu“ - jsou směrodatné dodnes.¹⁰ V tomto textu pojednává nejprve o základních typech rozdělení církve, jak je nacházíme v jejích dějinách. Pak hovoří o sjednocení Východu se Západem a o katolicko-protestantském ekumenismu. Není třeba popírat, že vzdálenost mezi římskou církví a protestanty je větší než vůči pravoslaví, ani to, že je Ratzinger odedávna bližší luteránům než reformovaným.

Je třeba připomenout věty, které teolog Ratzinger opakovaně pronesl s ohledem na uznání primátu Cařihradem, které však už jako kardinál neopakoval: „Řím nemusí žádat od Východu v nauce o primátu víc, než bylo formulováno a prožíváno v prvním tisíciletí.“¹¹ A dále: „(...) stálo by za námahu uvážit, zda toto archaické vyznání, které nic neví o,jurisdikčním primátu‘, ale vyznává na prvním místě,čest‘ a agapé, nemůže být hodnoceno jako v jádře postačující pohled na postavení Říma v církvi -,svatá odvaha‘ vyžaduje s moudrostí,smělost‘:,Boží království trpí násilí‘.“¹²

Mezi církvemi je stále ještě mnoho věcí podmíněno atmosférou. Jinak řečeno: po dlouhou dobu jsme žili odděleně až ke vzájemné neznalosti. V pozdější době, kdy rychle rostl počet nábožensky smíšených manželství, vznikl opačný tlak, jako by rozdíly „nebyly tak zlé“. Existuje jistě celá řada důležitých společných prohlášení mezi církvemi.¹³ Nejdůležitější událostí posledních let je bezesporu podepsání Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění 31.10.1999 v Augsburgu. Jinak se však v posledních letech hovoří opět o přerušení, a nikoli bez důvodů. Zpomalující momenty byly na obou stranách, nebudeme se jimi jednotlivě zabývat. Na katolické straně se týkají tak důležitých věcí, jako je ekleziologické hodnocení protestantské církevnosti; Dominus Iesus 17 se stalo pro evangelíky hlubokou ranou. Konstatování této encykliky má své důsledky pro chápání eucharistie a pro obecné pojetí svátostí. Oficiálně neexistuje žádná společná Večeře Páně mezi katolíky a protestanty; na druhé straně nevidí rádi pravoslavní, když u nich přijímají eucharistii katolíci.

Benedikt XVI. poznamenal v Kolíně, že není vůbec tak samozřejmé, „abychom se skutečně viděli jako bratři, abychom se tedy měli rádi ve vědomí, že jsme společně svědky Ježíše Krista“. Snad je v tom obsaženo, že zraňující slovo o necírkevnosti „ve vlastním smyslu“ (Dominus Iesus 17) bude poněkud vzato zpět. Že je vztah mezi katolíky a protestanty i dále narušen, dokazuje nedávné rozhodnutí evangelické strany v Německu odstoupit od společného překladu Bible.

3.2. Židé

Přinejmenším už od příprav 2. vatikánského koncilu se katolická církev viditelně snaží uvést vztah k židovství na nosný základ. Prvořadou roli tu hrály dva podněty. Zničení bezpočtu Židů v německých koncentračních táborech za nacismu dosud naplňuje lidi hanbou. Zároveň to bylo podnětem pro poznání vztahu k Židům - jejich zavírání do ghett, pogromy – pro poznání, přezkoumání a zavržení různých forem antisemitismu a antijudaismu. Dále pak exegetická studia minulého století přispěla k tomu, že význam židovství pro Ježíše Nazaretského a jeho dobu, ale i dále pro křesťanství, jeho víru v Boha a jeho rozvoj byl přijat pozitivním způsobem.

Joseph Ratzinger prožíval od mládí vývoj vztahů mezi přívrženci První neboli Staré smlouvy a přívrženci Nové smlouvy. Byl svědkem a - přinejmenším nepřímo - i spolutvůrcem koncilu, především však byl svědkem toho, jak se všichni papežové, počínaje Janem XXIII., snažili bratrsky utvářet vztahy se Židy. Je známo, že se vývoj neutvářel jednoduše už proto, že z důvodu obtížné situace v Palestině šlo vždy o propojení náboženských a politických momentů. To však papeže neodradilo od toho, aby nacházeli cestu k židovskému národu a zástupcům židovstva, rozptýleným v celém světě.

S bezprostředním odvoláním na svého předchůdce projevil Benedikt XVI. naléhavé přání navštívit již při své první cestě do zahraničí, a to do své rodné země, synagogu a setkat se tam se zástupci dnešního židovstva. Tato schůzka během papežovy návštěvy v Kolíně byla vynikající událostí. Jako při všech dialogických událostech bylo i zde znát, že nejsou důležitá jen slova, nýbrž že jde vždy též o emoční stránku a atmosféru mezi partnery. Kdo mohl sledovat návštěvu aspoň v televizi a nemusel jen dodatečně číst texty řečí, ví, kolik působivého měla v sobě ta hodina, co to znamenalo, když si lidé podali ruce, hleděli na sebe a vyměňovali si osobní slova. Tomu odpovídaly následné reakce.

Papežova slova podtrhla vlastně jen to, co se děje. Setkání se Židy vždy znamená připomínku. Vzpomnělo se na setkání s Janem Pavlem II. v Mohuči 17.11.1980, na historii židovstva v Kolíně, která sahá až do římských dob, na dobré vztahy, ale i na vyhnání roku 1424. Byl připomenut pokus zničit ve 20. století evropské židovstvo v šoa - zločin, který stál jen v Kolíně životy 11 tisíc jmenovitě známých obětí. Bylo připomenuto 60. výročí osvobození z nacistických koncentračních táborů. Své pocity vyjádřil papež při této příležitosti slovy svého předchůdce: „Beru za své, co napsal můj předchůdce k 60. výročí osvobození Osvětimi, a opakuji:,Skláním hlavu přede všemi, kdo zažili tu manifestaci mysteria iniquitatis.‘ Tehdejší hrozné události musejí,nepřetržitě probouzet svědomí, ukončovat konflikty a vyzývat k míru‘.“

Musí se však připomínat i to, co ukazuje do budoucnosti. V tomto smyslu připomenul papež čtyřicet let staré prohlášení 2. vatikánského koncilu Nostra aetate. To bylo původně koncipováno jako prohlášení směrem k židovství. Dobový vývoj vedl k tomu, že se na ně ve světě hledí jako na širší téma postoje církve k nekřesťanským náboženstvím.¹⁴ Je proto načase poukázat na kapitolu, která je věnována výslovně židovství.

V této souvislosti nejde tolik o to, co křesťany a židy dělí, nýbrž o to, co je spojuje. Teologicky to znamená, že v popředí nestojí otázka osvobození a vykoupení, nýbrž obě náboženství spojující teologie stvoření. Z ní vyplývá, že člověk byl stvořen jako Boží obraz. To je shodné pro všechny lidi: „Před Bohem mají všichni lidé stejnou důstojnost, nezávisle na tom, k jakému národu, kultuře nebo náboženství patří.“

Je nápadné, že papež na tomto místě zmínil – sice spíše mimochodem - i muslimy. Křesťané i židé patří, pokud jde o lidskou důstojnost, do okruhu všech lidí. To, co je v této situaci ještě žádoucí, se týká praktického života, zasluhuje si však též, aby to dále propracovali a prohloubili vědci, zvláště biblisté.

3.3. Muslimové

V Kolíně se snažil papež Benedikt XVI. o kontakt i s druhou náboženskou společností, s muslimy. Důvodem byla hlavně skutečnost, že v Německu, jako ve většině evropských států, tvoří muslimové početně největší náboženské společenství nekřesťanů. Jejich obraz na veřejnosti je nápadnější než představitelů asijských náboženství. Vliv asijských náboženských skupin na duchovní atmosféru jistě nelze podceňovat, avšak styk s nimi je obtížný už proto, že se nám Asie obecně jeví jako vzdálená a cizí. To se projevovalo ve výrocích Jana Pavla II. i současného papeže; ten se v době před svým zvolením vyjadřoval k hinduismu a buddhismu spíše jen mimochodem.¹⁵

Dialog s muslimy je z mnoha důvodů obtížný, a přesto nutný. Je proto třeba vytvářet příležitosti pro setkání a první sblížení. Z historického hlediska byl a je vztah Západoevropanů k islámu zatížen nedůvěrou, odmítáním, ba často i nepřátelstvím. Teprve poslední desetiletí přivedla do střední Evropy velké množství muslimů pod eufemistickým názvem gastarbeitrů. Teroristické atentáty 11.9.2001 v USA, poté v Madridu a Londýně, ale i válečné události v zemích Předního Východu, Afghánistánu, Iráku a Íránu učinily z islámu a islamismu světovou hrozbu, u níž je tématem odpor proti západní civilizaci a ideologii.

Vůle k dialogu je často blokována i tím, že nelze jednoznačně odpovědět na otázku o možných partnerech dialogu. Spleť islámských organizací je spíše nepřehledná a část z nich je politicky hlídána, protože je obtížné jednoznačně určit hranici mezi náboženstvím a politikou.¹⁶

Tyto krátké úvodní poznámky ozřejmují, že snaha Benedikta XVI. hledat bezprostřední rozhovor se zástupci muslimských organizací byl odvážný pokus. Nemůžeme zde diskutovat o výběru pozvaných, ale jen konstatovat, že se vybíralo. V krátkém projevu se papež nevyhýbal aktuálním problémům. Vyslovil obavy před teroristickými útoky a pokusil se vytvořit z odmítnutí takových zločinů společný náboženský základ mezi křesťany a muslimy. Jak křesťané, tak muslimové jsou lidé, kteří věří v Boha, a proto jsou zavázáni dobru lidí, úctě k jejich důstojnosti a obraně jejich práv. Papež výslovně odsoudil nenávist, netolerantnost, násilí a „ohavný fanatismus“.

Stejně jako při setkání se Židy připomněl Benedikt XVI. při této příležitosti nešťastné dějinné události mezi muslimy a křesťany, bitvy a války, které „byly na obou stranách začaty s odvoláním na Boží jméno, jako by porážka nepřítele a zabití protivníka byly něčím, co se může Bohu líbit“. Pak pokračoval: „Připomínka těchto smutných událostí nás musí zahanbovat, protože víme, jaké ukrutnosti byly spáchány ve jménu náboženství. Lekce minulosti nás musí chránit před tím, abychom opakovali stejné chyby. Chceme hledat cesty smíření a učit se žít tak, aby každý respektoval identitu druhého. Obrana náboženské svobody je v tomto smyslu trvalým imperativem a úcta k menšinám nenapadnutelným znamením pravé civilizace.“

Papež se nespokojuje s všeobecnostmi. Ve dnech, kdy se Turecko snaží vstoupit do Evropské unie, jsou otevřená a čestná slova užitečná pro všechny zúčastněné. Co řekla o muslimech Nostra aetate, je pro papeže Magna Charta dialogu s muslimy. Muslimům v našich zemích klade na srdce především výchovu mladé generace. V této věci existuje pro křesťany a muslimy společný úkol a odpovědnost.

Dialog není věcí teoretických úvah, nýbrž praktického, konkrétního života. V krátkých setkáních počátkem svého pontifikátu nám dal papež příklad, jak vést rozhovory: z očí do očí, otevřeně, s respektem a sympatiemi, se zřetelem ke společným úkolům, které dnes čekají náboženství. Vědomě se nedíváme zpět do doby před volbou Benedikta XVI., i když bychom mohli objevit tematické oblasti pro nezbytné diskuse. Už těch několik zkušeností, které s ním máme v prvních měsících po volbě Petrovým nástupcem, nám dávají znát, že mají pravdu ti, kdo počítají s tím, že tento papež nám připraví další překvapení.