K číslu 1/2006

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2006/2 (Dialog)

Předně k „rybářskému“ úvodníku. Musím přiznat, že tak velkou míru laskavosti a porozumění pro všechny, kteří jsou zdánlivě „tak daleko“ od vysokých poloh reprezentovaných vaším exkluzivním časopisem, jsem opravdu nečekal. Když už ne pohoršení nad „mamonem zaslepenými hráči“, tak aspoň odmítající lhostejnost by snad připadala v úvahu, ale takhle…? Je vidět, že ta pravá teologie, ty „vysoké polohy“ by bez soucitu a pochopení vlastně byly fikcí, nebo spíš karikaturou křesťanství, kam patří všechny možné povýšenecké odsudky a velice snadné moralistní postoje. Díky za váš pravý a ryzí křesťanský přístup!

Stejně si ovšem myslím, že ne všichni, kteří promlouvají a káží o Božím milosrdenství, se s ním ve skutečnosti setkali. Kdyby ano, neodsuzovali by. Možná, že jeho plné a do nejhlubšího nitra pronikající účinky pocítí aspoň v záchvěvech jenom ten, kdo se sám někdy octl na samém dně, anebo se s těmi „úplně dole“ dokáže bytostně, nejen slovy ztotožnit. Tento ponor do nejhlubších hlubin asi kupodivu (zase ty křesťanské paradoxy!) dokáží buď velcí hříšníci, nebo velcí světci. Vzpomínám na „největší světici naší doby“ (podle Pia XI.) Terezii z Lisieux, která se právě s těmito lidmi „u plotů a na cestách“ dokázala přes svou velkou svatost (nebo právě proto) dokonale ztotožnit.

Článek D. B. Harta o katastrofě v Asii byl jako bušení kladivem. V autorově mysli ožívají i další úděsné události minulosti a na pomoc pro jejich reflexi si bere jak Voltaira, tak Dostojevského. A jakoby „náhodou“ se v témže čísle na všechny kladené otázky po smyslu všech těch úděsných událostí vyskytuje odpověď z úst současného papeže.

Jako dvě misky vah na mě působily články „Opuštěnost a osamění“ Paula Tillicha a „Vás jsem nazval přáteli“ Bernharda Caspera. Přátelství a osamění – zdánlivé protiklady, a přece v symbióze.

Nádherný rozbor tvora „homo actualis“ provedl ThDr. Róbert Sarka. Vynikající a navýsost výstižné!

No a skvělá studie beroucí dech od Dr. Richarda Jurečky. K ní se budu dlouho vracet, je jako zrcadlo, v němž se poznávám já sám.

Je zajímavé, že články a studie naprosto oproštěné od jakéhokoliv sentimentu jsou pro mě vždy největší inspirací pro následné rozjímavé uchopení jejich podstaty. To se vždy týká článků prof. P. Ctirada V. Pospíšila, a ovšem nejen jeho.

Cenu za literární bonmot bych tentokrát přidělil Luise Karczubové za poslední větu z její Odpovědi na recenzi. Tu jsem si tedy, jak se patří a jaxepatří, vychutnal.

Za celé první ročníkové číslo díky! Je výborné.