Instituce - podmínka tradice

Autor: Richard Schaeffler - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/2 (Články)

Z knihy R. Schaefflera Philosophische Einübung in die Theologie I: Zur Methode und zur theologischen Erkenntnislehre (Alber, Freiburg - München 2004).

Bylo už mnohokrát řečeno, že zvláštnost náboženského komunikačního společenství se pozná na zvláštnosti jeho jazyka. Ten má doxologický charakter, tj. umožňuje odpovídat na záblesk božské doxa a zároveň jí sloužit; pak se doxologické slovo stane účinným slovem, které ten záblesk božské slávy, o němž svědčí, zprostředkuje do přítomnosti slavící obce a tak účinně přispěje k její oikodomé. Tím se zároveň říká: doxologické slovo chce být předáváno, jestliže člověkem nevynutitelná událost svobodného příklonu Boha nemá působit jen na očité svědky, nýbrž i na budoucí generace. K tomu je však nutné, aby formy služby slovu, potřebné k budování náboženské obce, byly institucionalizovány, tak aby i v této „budující“ službě byla možná funkční následnost. Náboženský vypravěč a hermeneut, sluha svátostného i poučujícího slova, kazatel, který svým posluchačům slibuje přítomnou účinnost spásného příklonu Boha, o níž svědčí náboženské vypravování, ale též mistr, který svým žákům otvírá možnosti životního stylu odpovídajícího jejich povolání, a tím chrání jejich Boží chválu před „znečištěním“: ti všichni jsou držiteli „úřadu“, který přebírají od předchozích a předávají následujícím.

Pro náboženské instituce je přitom charakteristické, že takové úřady mohou být vykonávány jen tehdy, když se jejich držitelé, ale i příslušníci obce, mohou spolehnout na to, že v účinném slově, které vyslovuje držitel úřadu, se posluchačům předává svobodný, žádným člověkem nevynutitelný příklon Boha. To však nemůže být garantováno žádnou lidskou chytrostí a zdatností, nýbrž jen vstupem do Boží služby, povoláním a posláním. Proto se úřady obvykle nepředávají v náboženských institucích pouhým jmenováním, ale jsou buď dědičné (neboť zrození z rodičů, kteří jsou sami ve službě božstva, platí jako znamení božského povolání potomků), nebo se předávají rituálním jednáním, které je považováno za účinné znamení toho, že samo božstvo vzalo do služby nového držitele úřadu. Úřady, jimiž se institucionalizuje „oikodometická“ služba náboženských mluvčích, jsou již nejen právně a konvencí, nýbrž i svou specifickou funkcí založeny k tomu, aby byly předávány zvláštním, institucionalizovaným způsobem rituálního slova, většinou bohoslužebnou formou „svěcení“ nebo „ordinace“. Nezřídka při takovém rituálním přenášení úřadu hraje význačnou roli „traditio verbi“: „Hle, vkládám svá slova do tvých úst.“¹

Význam charakteristických forem řeči

Institucionalizaci služby v úřad odpovídá institucionalizace řeči. Mluvčí, který je ve funkčním nástupnictví, může hrát svou zvláštní roli při budování společenství tradice jen tehdy, když je jeho řeč přiměřená úkolu, který plní. Poněvadž tento úkol byl přijat a má být dále předáván, vynucuje si použití charakteristické (standardizované) řeči. To neplatí pouze pro náboženská tradiční společenství, nýbrž obecně pro všechna taková společenství.

K takto charakteristickým formám řeči patří již forma oslovení, jíž řečník zakládá nebo uzavírá komunikační situaci zvláštního druhu, např. zahajuje shromáždění, uvádí téma příštích rozhovorů (např. přečtením denního programu), zahajuje diskusi, sestavuje a uzavírá seznam řečníků, případně vyzve k závěrečnému hlasování a ukončí shromáždění. Řečová forma, jíž se to děje, musí jasně ukázat, že účastníci nemusejí a ani nemohou vždy znovu nalézat způsob, jak vstoupit do vzájemného vztahu, nýbrž aktuálně vedenou střídavou řečí vstupují do tradice a chovají se tak jako členové tradičního společenství, které zahrnuje dřívější i budoucí řečníky a posluchače. To se děje například tím, že se pokračuje v diskusích, které se v „community of investigators“ vedou už delší dobu a výsledky diskusí pak ovlivňují další průběh této odborné diskuse. Může se to dít také tím, že účastníci přečtením nějakého literárního textu a následným vyjádřením vstupují do kulturní tradice, v níž zabývání se takovými texty určovalo tvorbu názorů a myšlení „kulturně nosné vrstvy obyvatelstva“ a má ji určovat i do budoucna.

Charakteristické jazykové formy pak plní dvojí funkci: za prvé dávají posluchačům poznat, v jaké funkci se na ně mluvčí obrací a jakou roli mají hrát v následující střídavé řeči; např. jako odborníci, jimž mluvčí nabízí k diskusi nějakou hypotézu, nebo jako členové čtenářské obce, kteří si mají určitým literárním dílem otevřít možnosti poznání sebe a světa a tak uvést tradovaný literární text a své vlastní, vždy nové životní zkušenosti do hermeneutického vzájemného vztahu, nebo také jako členové doxologického tradičního společenství. Taková „jasnost rolí“ může mít rozhodující význam pro zdar komunikace. Používá-li mluvčí výrazů, které jasně neukazují, jakým způsobem jeho výroky zapadají do souvislosti tradice, pak nechává své posluchače v nejistotě o jim přidělené roli a skrývá i roli, kterou chce sám hrát při budování společenství komunikace a tradice. Pozvání ke společnému čtení nějakého literárního díla je totiž něco zcela jiného než zahájení odborné diskuse mezi literárními vědci; liturgický pozdrav účastníků bohoslužby je něco jiného než zahájení kongresu teologů nebo zahájení schůze rozhodčího grémia. V takových případech platí pravidlo: Nečisté řečové hry jsou sociální hrou na schovávanou.

Aby se nečistým řečovým hrám zabránilo, užívá mluvčí standardizovaných forem otevření rozhovoru. Řekne například: „Jako předseda dozorčí rady zahajuji tímto letošní valnou hromadu akciové společnosti XX, která byla řádně svolána podle paragrafů Y-Z zákona o kapitálových společnostech.“ Pak je hned jasné, že taková valná hromada je něco jiného než setkání politických ekonomů, kteří diskutují o tom, zda vůbec mají existovat akciové společnosti a zda nemají být změněny zákonné předpisy o přípustnosti a postupu valných hromad. Účastníci vědí, k jaké řečové hře byli pozváni. Vědí také, jaký druh řečových vyjádření, která by v jiné souvislosti byla zcela rozumná, je v přítomné komunikační souvislosti „nepříslušný k věci“ a je z dalšího jednání vyloučen.

Za druhé slouží charakteristická forma řeči k uschopnění mluvčího i posluchače, aby ve své konkrétní situaci aktivně přispívali k dalšímu rozvoji svého tradičního společenství, tedy například aby vedli svou vědeckou diskusi tak, aby odpovídala „stavu výzkumu“ a aby její výsledky dále podporovaly veřejnou diskusi mezi odborníky, nebo aby formulovali své dojmy o nějakém uměleckém díle tak, aby se nevyměňovaly pouze subjektivní nápady, nýbrž aby se poskytl příspěvek k pěstování vědomí kulturního společenství.

Náboženské tradiční společenství a speciální význam rituálních forem řeči

Vše, co bylo dosud řečeno, platí význačným způsobem i pro náboženské tradiční společenství a pro jeho úlohu uschopňovat stále nové posluchače k doxologické odpovědi, jíž přispějí k oné doxologické řečové výměně, která přesáhne generace. Také zde jsou nezbytné charakteristické formy řeči, aby se zajistila „jasnost rolí“ a umožnilo se účinné předávání náboženského slova.² V tomto případě na sebe berou charakteristické formy řeči „rituální“ charakter, aby ukázaly, že jsou způsobem, jak se předává účinné slovo, o němž se věří, že jeho účinným subjektem je sám Bůh: on sám předává v „služebné podobě“ lidského slova své soudící a zachraňující oslovení stále novým posluchačům, uschopňuje je k doxologické odpovědi a zařazuje je tím do obce a do souvislosti její tradice. Ritualizovaná forma řeči umožňuje předávat posluchačům toto účinné Boží oslovení „rite ac recte“, tj. platným a dovoleným způsobem. Kdyby mluvčí opustil tuto formu řeči a na místo svěřeného slova postavil vlastní, sebou vynalezenou řeč, provinil by se proti úkolu být nesobeckým služebníkem jemu svěřeného slova.

Tento jemu svěřený úkol od něj vyžaduje, aby trvale nacházel labilní rovnováhu mezi doslovným opakováním svěřeného slova a vlastní odpovědností provázeným svědectvím o záblesku Boží doxa, účinně zprostředkovaném v tomto slově. Ani toto svědectví ve vlastní odpovědnosti nemůže postrádat rituální formy, má-li být schopno postavit posluchače pod Boží oslovení, které se liší od každého pouze lidského oslovení; musí však zároveň vyjádřit vlastní zkušenost mluvčího, má-li uschopnit posluchače, aby i vlastní zkušenost chápali ve světle slyšeného slova a ve světle takto pochopené zkušenosti nově pochopili slyšené slovo. Jen tehdy, když slovo mluvčího vychází z hermeneutického vzájemného vztahu mezi tradovaným poselstvím a vlastní zkušeností, uschopní posluchače, aby sami vytvořili takový hermeneutický vzájemný vztah a stali se tak odpovědnými svědky pravdy slova. Rituální řeč se proto nevyčerpává v prázdném opakování, nýbrž zahrnuje vyznání vlastního povolání a účinně přislibuje posluchačům jejich povolání být svědky slova.