Duchovní svoboda

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2006/2 (Punctum saliens)

Vtipkovat před popravčím špalkem, se kterého se za malou chvíli skutálí jeho vlastní hlava – to si dovolil 6. července 1535 králův vězeň a mučedník svědomí kancléř Thomas More.

Kde se vzala tato neslýchaná svoboda? – Z vězení v londýnském Toweru psal lord Thomas dopisy své dceři. Mimo jiné o tom, jak je navzdory svým zdravotním potížím šťastný, protože má pocit dítěte, které Bůh hýčká na svém klíně.

Co k tomu dodat? Snad jen ještě katovský sarkasmus: Možná, že těm, kdo by velmi neradi měli tak velký smysl pro humor jako Thomas More – takže se v životě pečlivě vyhýbají všemu, co by mohlo vzdáleně připomínat nějaké „mučednictví svědomí“ – se naopak vyhne také všechno, co v důsledku své opatrnosti ke svému životu vlastně nepotřebují: to, „co Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1Kor 2,9).

Prostý řeholník František na svých misijních toulkách italským venkovem jednou svěřil svému kolegovi, co sám patrně zažil jako „největší radost“: být v hrozném počasí zahnán od brány kláštera jako nějaký pobuda; a tedy muset jít dál v dešti, zimě, o hladu a nevyspání.

Odkud se v takové situaci může vzít tak radikální svoboda k velké radosti? Obecně lidská pravda jistě je, že nás utrpení může očistit: zbavit nás zbytečností, odkázat k podstatnému. Takřka zákonitě nás osvobodí i radost z odpouštění – radost z vnitřní nezávislosti na utrpěném příkoří. Ale je Františkova „největší radost“ založena jenom na tom?

Alespoň v náznaku může každý z nás zažít, že ve chvíli, kdy naléhavě potřebujeme pomoc, ale záchranná síť lidských vztahů se nečekaně protrhne, takže se ocitneme v prázdnu, odhalí se – ovšem právě jen v případě, že nezačneme na onu „zavřenou fortnu kláštera“ vzápětí házet kameny výčitek a protestů – to, co je „za“ (vždycky nějak) chatrnou sítí lidských vztahů. Boží láska může nejčistším a nejúplnějším způsobem zazářit právě ve chvíli, kdy už nepůsobí prostřednictvím lidského jednání, ale kdy se nás může v naší (svobodně prožívané) nouzi dotknout bezprostředně, ve své vlastní, ničím nezahalené a neomezené velikosti a kráse.

Je nějaká větší radost?

Ještě „podivnější“ je ovšem svoboda vzešlá z toho, co chápeme při povrchním přihlédnutí spíše jako její protiklad: svoboda vzešlá z poslušnosti.

Edita Steinová jednou uklouzla na klášterní chodbě a zlomila si nohu. Nevolala o pomoc, jen ležela na podlaze a přemáhala bolest. V těch hodinách bylo totiž v denním režimu kláštera předepsáno ticho. Když tato doba pominula a dveře cel se otevřely, dočkala se ošetření, aniž porušila pravidla.

Nesmyslná pedantérie? Nezřízené zákonictví? „Ovčí“ hloupost a strach? Osobnost Edity Steinové zcela zřetelně takové alternativy výkladu vylučuje. Připouští naopak to vysvětlení, které teprve popravdě ozřejmuje skutečný smysl oné „slepé“ poslušnosti v církvi. Je jím odpoutávání od Sebe: postupný osvobozující obrat od zásadně sebestředné životní perspektivy (jednotlivců i skupin) k respektování vztahových hodnot a pravidel.

Svědčí o tom i závěr Editiny životní cesty: Patrně právě díky své vnitřní svobodě, vypěstované řeholní poslušností, byla Edita – neboli sestra Terezie Benedikta od Kříže – později v koncentračním táboře tak samozřejmě schopná postarat se o zanedbané a ohrožené děti, jejichž matky se v téže situaci zhroutily.

Tyto tři různé příklady možná stačí k zamyšlení nad tím, do jaké míry církev jako „mystické tělo Kristovo“ spočívá na takto svobodných lidech. Pevnost kostry církevního organismu a zdraví jeho životně důležitých orgánů jsou – v nejrůznějších dobách a prostředích – udržovány pravděpodobně především jimi: Neboť církev může být bez problémů otevřená všem (jakkoli povrchně hledajícím) a může vlídně odpouštět všechno (jakékoli na ní páchané bezpráví) právě proto, že její neotřesitelné těžiště spočívá v živé identifikaci skutečných křesťanů s Kristem – s jeho trvalou, nepřemožitelnou svobodou v Duchu.

Těch, kteří na této nadsituační, v životě s Bohem založené svobodě mají tvořivý podíl, je přitom velmi mnoho; je známo, že oficiálně vyhlášení světci jsou jen jakousi „špičkou ledovce“ – nebo také majákem a měřítkem pro ty, kteří hledají povzbuzení. Ne jinde než v živlu radikální svobody mohou vůbec v zásadě existovat taková „nesmyslná“ povolání jako kněží nebo řeholníci/řeholnice, ale také všechny ty skupinové a individuální způsoby života milionů křesťanů, které se vyznačují schopností něčeho se obětavě vzdát (a opakovaně vzdávat) – schopností sloužit tomu, co je přesahuje – schopností milovat a tvořit navzdory ničivým tendencím svého okolí – schopností víc dávat než brát.

Přítomnost lidí orientovaných opačně – spíše konzumně či destruktivně – si církev může dovolit. (S nadějí, která nad nikým předčasně neláme hůl.) Podstatné je, že díky těm, kteří naplno žijí v Kristově hluboké duchovní svobodě, jež „nepochopitelně“ překračuje všechny světské zájmy, je Boží království skutečně už zde a nyní viditelně přítomno.