Ctirad Václav Pospíšil: Hermeneutika mystéria (2)

Autor: Prokop Brož - Číslo: 2006/2 (Recenze)

Ctirad Václav Pospíšil, Hermeneutika mystéria. Struktury myšlení v dogmatické teologii. Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2005, 245 str.

Pospíšilova kniha je kompozicí několika problémů, které by neměl minout žádný člověk, který se zabývá poznáním Boha na vědecké úrovni, tedy teolog, a do kterých by měl byť v jen zárodečné formě nahlédnout každý uvažující křesťan, neboť „vlastní struktury správného teologického myšlení se projevují mnohem dříve, než je jako takové dokážeme tematizovat a pojmově uchopit“ (str. 109).

Jaký základní problém ohledně poznání Boha před nás autor staví? „Sama lidská přirozená racionalita není s to prozkoumat to, co ji přesahuje“ (str. 138). Existuje tedy poznání (inteligence), které si může posloužit různými racionalitami. Poznání proto musí mít charakter kompozice, musí být metodické. Proto můžeme tuto knihu chápat jako vypracování metody v teologii. Autor rozlišuje přísnou racionalitu uspořádaného vědění, tedy vědu typu formálních věd, dále pak přírodní vědy a v neposlední řadě vědy kulturní či interpretační (str.138-139). Pouze třetí typ vědění je schopen zohlednit přístup poznávajícího subjektu, neboť ony dva předcházející typy vliv subjektu snižují na minimum či zcela vylučují. Čistá racionálně popisovaná objektivnost může ústit do prostoru, ve kterém není místo pro subjektem uchopenou objektivnost. Hermeneutika mystéria ukazuje, že snahu uchopit skutečnost v její objektivitě a přitom uchovat trvalý zájem o poznávací subjekt lze pojmenovat slovem zápolení. Čistě objektivní zřejmost poznávaného předmětu není subjektivním přístupem zcela rozvolněna do bezbřehého relativismu, ale vyžaduje úsilí o uspořádání skutečnosti v jejím přesahu. V dějinách se můžeme setkat s mnoha různými způsoby uspořádanosti poznání světa v jeho přesahu. Proto autor uvádí v první části základní přehled přístupů teologického poznání či modelů teologie. V druhé, rozsahem nejdelší části je čtenáři předkládáno zevrubné systematické pojednání problematiky vědeckého, v našem případě teologického poznání. Jako v každém interpretačním typu vědeckého poznání je i zde třeba nejprve „nechat promluvit předmět“. Danost, která vyžaduje interpretační úsilí poznávacího subjektu, je v teologii označována jako zjevení. Ke zjevení je třeba přistupovat zásadně podvojným přístupem, prof. Pospíšilem vyjádřeným jako moment auditus fidei a moment intellectus fidei. Tato podvojnost umožňuje zásadní obsahovou otevřenost zjevení, která je vždy již přijata nějakou formou lidského porozumění. Tuto formu můžeme dle Optatam totius 16 metodicky rozpracovat do několika kroků: základní tematický horizont předkládá Písmo; proces předávání a recipování Písmem dosvědčovaných obsahů reflektuje teologie církevních otců a dějiny dogmatu; spekulativně uvádět jednotlivé obsahy zjevení do vzájemných poměrů se má teolog učit pod vedením sv. Tomáše. Čtvrtý moment této metodiky poukazuje na teologickou dovednost, která těží ze všech třech předcházejících momentů, totiž hledat řešení lidských problémů ve světle zjevení. Vnitřní propojenost a vzájemnou odkazovost těchto čtyř momentů promýšlí autor, a) vycházeje z „Posvátné – apoštolské tradice“, do níž integruje b) problematiku Písma. S Písmem je nastolena otázka normy či regulativu ohledně víry uvnitř c) živé tradice. Tomuto tématu se autor zvlášť věnuje v kapitolce pojednávající o učitelském úřadu v církvi. Profesor Pospíšil jako systematický teolog výslovně zdůrazňuje velmi živou souvztažnost mezi apoštolskou tradicí, Písmem a učitelským úřadem, jejíž roztržení a vypuštění jednoho jejího prvku prakticky není možné vybalancovat a je ke škodě každého ze tří prvků: apoštolské tradice, Písma a učitelského úřadu. Ve čtvrté kapitole druhé části, nazvané „Intellectus fidei“, najdeme dle mého názoru základní stavební prvek teologického poznání, jenž se ne vždy v podobných monografiích nachází: v rámci základního pojednání o poznání v teologii, ne toliko jako jeden z problémů, vyskytnuvších se v dějinách teologie, totiž autor zařadil téma analogie víry a analogie jsoucna (str. 108-114). Protože v teologii nepoznáváme jen jsoucí svět, ale jsoucí svět ve světle zjevení, analogie bytí, která je schopná popsat svět v jeho přesahu, je zcela ve službě víry, takže přesah dostává rysy v dějinném zjevení se sdílejícího trojjediného Boha. A – z druhé strany – protože v teologii interpretujeme Boží zjevení nejen jako myšlenkový proces, ale zjevení se ve světě bytostně odehrává, analogie víry interpretuje bytí nejen jako přesažné, ale jako pravdivé. Tato základní konfigurace teologického poznání nám tedy umožňuje reflektovat Boha zjevujícího se v dějinách v pravdě, která není jen myšlenkové povahy, ale myšlenkový či teoretický horizont vždy vztahuje k bytostnému statutu jakékoliv existence. Proto nepřekvapí, že se v této kapitolce probírá téma poměru mezi systematickou teologií a spiritualitou, mezi ortodoxií a praxí.

Třetí část této monografie promýšlí na základě vnitřní struktury teologického poznání poměry mezi křesťanstvím, racionalitou, vědou a kulturou, na což navazuje část čtvrtá, týkající se poměru mezi teologií a kulturou.

Pátou a šestou část tvoří dva dokumenty Mezinárodní teologické komise, které autor přeložil a ke každému vypracoval úvodní komentář: „Jednota víry a teologický pluralismus“ (1972) a „O interpretaci dogmat“ (1989). Sedmá část předkládá problematiku vztahu mezi učitelským úřadem v církvi a vědeckou teologií, jak ji prezentuje Doktrinální komentář vyjadřující se k druhé části vyznání víry, podepsaný Josephem Ratzingerem (1989; 1998).

V poslední části autor zúročuje své zkušenosti coby teologického spisovatele a na necelých 20 stránkách upozorňuje začínající teology na všechno, co by během sepisování větší teologické práce jistě neměli minout.

Pospíšilovo dílo je výbornou kompozicí pro ty z teologů, kteří při „dělání teologie“ chtějí čerpat z pramene sebesdělení trojjediného Boha a současně u toho chtějí myslet: Naleznou zde mnoho rad, postřehů, a samotného teologa při práci, který tím nabízí prostor, do něhož může čtenář též vstoupit. Pokud bude při četbě pozornější, z poznámek pod čarou zjistí, že tento prostor již sám autor sdílí s mnoha teology světové úrovně. Je dále velmi potěšující, že si prof. Pospíšil dal práci a do svého myšlenkového prostoru zahrnul řadu teologů domácí provenience.