Ctirad Václav Pospíšil: Hermeneutika mystéria (1)

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2006/2 (Recenze)

Ctirad Václav Pospíšil, Hermeneutika mystéria. Struktury myšlení v dogmatické teologii. Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2005, 245 str.

Radostná věda, fröhliche Wissenschaft, to jsou dvě slůvka, která se mi začala stále neodbytněji vybavovat v mysli, jak jsem se postupně začítal do Pospíšilovy knihy. Pospíšil totiž krásně a přesvědčivě ukazuje, že dogmatická teologie je věda, která, je-li vedena jako kritická hermeneutika mystéria, nejenže je na hony vzdálená jakémukoliv fundamentalistickému dogmatismu, ale přímo ho znemožňuje; je – jak říká autor – „hrází proti ideologizaci věřeného tajemství“ (str. 11). Je proto též „hrází proti tomu, aby se církevní život zvrhl do sektářské podoby soužití vyznačujícího se striktním fideismem, kde je člověk připraven o svou svobodu a kde se aplikuje pravidlo o jediném myslícím, zatímco ti ostatní mají povinnost si svůj mozek takříkajíc dobrovolně ´amputovat´. V teologii se tedy výrazně uplatňuje chestertonovské: ´Vstupuji-li do chrámu, smekám klobouk, hlava mi však zůstává na krku.´ Právě to je zásadní aspekt hermeneutiky mystéria, kterou smíme opět definovat také jako hermeneutiku svobody a hermeneutiku pravé a celistvé lidské důstojnosti“ (str. 12). Výborně! K tomu bych si však dovolil ještě dodat: A jako hermeneutiku lásky. Neboť je-li Bůh láska, jak se tvrdí v prvním Janově listě (3,9), pak Bůh nemůže být v sobě jednojediný, ale trojjediný. To nejhlubší tajemství lásky a tajemství trojjedinosti či jednotrojnosti Boží je proto jedno a totéž mystérium.

Poukažme nejprve na přednosti této Pospíšilovy knihy. Nejprve je třeba upozornit, že jde o dílo původní. Je totiž vůbec ve svém obsahu a rozsahu prvním uvedením do teologie a jejích metod psaným a myšleným českou hlavou česky. Vincenc Zahradník kdysi napsal: „Velice mne těší, že vlastencové naši mnoho píší; to mne jen nemálo mrzí, že ustavičně jen překládají, jako by ve vlastních hlavách jejich nic se nenacházelo. (...) Neb mnoholi máme původních prací? Dle zdání mého samým toliko překládáním ani řeč se nevzdělává. Neb kdo původního cos píše, snáze vlastně a čistě píše.“ Jak by se z této původní práce zaradoval Zahradník, tak se radujeme – nebo bychom se alespoň měli radovat – i my. Pospíšil tak vytváří a dotváří český teologický slovník a způsoby českého teologického vyjadřování. Pozoruhodně tím přispívá k inkulturaci teologie do českého kulturního prostoru. Přitom se mu daří skloubit při naprosté intelektuální poctivosti římskokatolickou pravověrnost s velkorysou ekumenickou otevřeností. Jeho uvedení do metody teologického myšlení může dobře sloužit teologickým školám i jiných křesťanských konfesí.

Další velkou předností knihy je jasnost výkladu. Velmi krásně je to vidět na úseku věnovaném vysvětlení pojmu dogma a jeho vypovídací hodnoty vzhledem k věřenému tajemství, což nezřídka bývá zdrojem mylných představ a nedorozumění. Pospíšil však a limine znemožní jakékoliv nedorozumění, když napíše: „Dogma rozhodně nesmíme zaměňovat za samotné věřené tajemství, i když s uctivostí přijímáme terminologii, kterou učitelský úřad v tom či onom případě použil, protože úkon víry se vztahuje primárně nikoliv k výroku, nýbrž k samotné hlásané realitě. Církev kupříkladu nikdy neuctívala trinitární nebo christologické dogma, ale vždy tajemství samotné Trojice a vtěleného Slova.“ Pospíšil přesvědčivě ukazuje, že ne dogma vytváří víru, ale naopak, že víra vytváří dogma. Dogma proto nikdy nepředchází víru, ale tuto víru vždycky jenom pracně a kulhavě „dohání“. Proto sv. Basil ve svém traktátě O Duchu Svatém používá slovo dogma a kérygma v obráceném poměru, než na jaký jsme dnes zvyklí. Podle něj církev od počátku hlásá svou víru čili kérygma, které mu je proto naprosto závazné a neměnné. Toto kérygma však musí být vyjadřováno přiměřeně k různým kulturnědějinným podmínkám takovými dogmaty, v nichž celá církev uzná své kérygma za dobře vyjádřené. Dogmata se tak v jeho pojetí vyvíjejí a zrají. Proto v celém jeho traktátu o Duchu Svatém se ještě nenajde tvrzení, že Duch Svatý je Bůh, ale pouze, že je božský. Z toho jistě nelze vyvozovat, že Basil by nebyl býval přesvědčen o tom, že Duch Svatý je Bůh. Z toho lze jen vyvozovat, že nepovažoval situaci, v níž psal svůj traktát, za zralou pro dogmatizaci tohoto tvrzení. To učiní později jako teologickou tezi Basilův přítel Řehoř Naziánský a jako dogma koncil Cařihradský (381). Zdá se mi tedy, že teprve v této Basilově perspektivě lze opodstatněně mluvit o vývoji dogmatu. Pospíšil se tu sice na Basila neodvolává, ale mám za to, že by se na něho mohl velmi dobře a užitečně odvolat.

Další předností knihy je rozsáhlá a důkladná dokumentace jak v poznámkovém aparátu, tak v zařazení do 5., 6., a 7. kapitoly tří důležitých dokumentů, z nichž dva mají autoritu Mezinárodní teologické komise (Jednota víry a teologický pluralismus a O interpretaci dogmatu) a třetí má autoritu prefekta Kongregace pro nauku víry Josepha Ratzingera (jde o jeho Doktrinální komentář). Všechny tři dokumenty Pospíšil sám přeložil a komentoval, zač jsme mu povinni velikým díkem.

Všimněme si však nyní blíže tematické struktury Pospíšilova pojednání. V první části své knihy nastiňuje základní periodizaci dějinných epoch teologie a dogmatickoteologický přístup k nim, protože – jak právem zdůrazňuje – „historické pojetí teologie si to přímo vyžaduje“ (str. 29). Hned sice pokorně dodává, že tím nemíní předkládat „jakési malé alternativní dějiny teologie v kostce“ (str. 29). Tu bych si však dovolil tvrdit, že jestliže to opravdu nemínil, tedy to udělal i proti svému mínění. Z čehož se těšíme. Po této dějinné části pak následuje druhá, a to (jak sám podotýká) „ústřední“ část, jež osvětluje základní principy myšlení současné katolické dogmatické teologie. Zde pojednává v části nadepsané „auditus fidei“ čili „naslouchání víře“ o třech „vysílačích“ hlasu víry, jimž musí teologové vždy pečlivě naslouchat: apoštolské Tradici, Písmu svatému a učitelskému úřadu církve čili Magisteriu. To jsou ony tři klasické zdroje teologie. Avšak Druhý vatikánský sněm v pastorální konstituci Gaudium et spes mluví též v čl. 4 - zřejmě v návaznosti na Matouše 16,4, kde se mluví o „sémeia tón kairón“ – o nutnosti naslouchat tomu, co nazývá „signa temporum“ (což překládáme jako znamení časů či znamení doby). O tomto čtvrtém „zdroji“ teologie, který nemá punc klasičnosti, ale pastorální konstituce s ním pracuje, čímž ho i zavádí a otevírá, Pospíšil neříká nic. Proč? Je to zajisté dosud pole neorané a všelijak podminované, takže je rozumné se mu ve školním textu vyhnout. Rád bych ho však povzbudil, aby se ho ujal v nějakém specializovanějším pojednání. Má pro to jak schopnost, tak i dost nashromážděného materiálu ve čtvrté části své knihy, pojednávající o službě, kterou teologie prokazuje kultuře, a o inkulturaci – kde však opět postrádám výraznější poukaz na službu, kterou kultura prokazuje teologii, jak se o tom zmiňuje opět Gaudium et spes v čl. 44. Prostě, „číst znamení časů“ znamená naslouchat hlasu Ježíšova Ducha promlouvajícího k nám též skrze dějinně kulturně duchovní posuny a události současného světa lidí a národů. Mohlo by se snad též mluvit o teologické hermeneutice současného dějinného pohybu celostní lidské skutečnosti. Teologie pozemských skutečností je náběhem k takové hermeneutice. O nutnosti toto téma teologicky prosvítit mluvili už mnozí. O nějakém důkladnějším prosvícení však dosud nevím. Druhý vatikánský koncil tuto tematiku nakousl právě v pastorální konstituci, čímž vyzývá teology, aby v tom pokračovali.

Ve třetí části pak Pospíšil začleňuje teologii do soustavy ostatních věd a jejich specifických racionalit. Rozlišuje mezi vědami formálními (matematika, logika, jazykověda), přírodními a interpretačními či kulturními a poukazuje na důležitost analogičnosti pojmu věda. Případně poznamenává, že „je třeba přírodovědcům, kteří by pojem vědy chtěli redukovat pouze na svůj vlastní předmět zkoumání a zájmu, připomenout, že samo pojetí jejich vědního oboru výrazně závisí na kulturním prostředí“ (str. 141). Tu si však nemohu odpustit, abych důrazně nepoukázal na tu v mých očích největší přednost Pospíšilova pojetí a dělání teologie. Z jedné strany důsledně zastává její nejpřísnější vědeckost. Z druhé strany však neopomíjí stejně důsledně tvrdit její sapienciální povahu. Přísně vědeckou hermeneutiku mystéria představuje jako určitou formu moudrosti, kterou chápe jako „souběh a vzájemné prostupování poznání a lásky nebo jako umění zaměřovat všechno k pravému cíli, a proto by nás nemělo udivovat, že moudrost se v lidském srdci projevuje nejenom sebeúctou, ale rovněž okoušením pokoje a radosti, které jsou předchutí definitivního spočinutí v nekonečné harmonii jednoty v rozličnosti a rozličnosti v jednotě“ (str. 135). Tedy opět teologie jako radostná věda! Je věru potěšitelné, že dřívější schizofrenie mezi teologií „vědeckou“ a tzv. teologií „kérygmatickou“, schizofrenie, která nakazila v nedávné minulosti myšlení některých teologů, nemá u Pospíšila té nejmenší opory. Je sice pravda, že existovala svého času určitá „vědecká“ teologie, která byla nepoužitelná pro kázání Božího slova v dnešním světě. Jenomže tato nepoužitelnost nebyla zapříčiněna její vědeckostí, ale její odtržeností od současného života, jejím netvůrčím ustrnutím na filosofických a teologických kategoriích minulosti a vposled na její nedostatečné existenciální angažovanosti. Poměřována tímto parametrem, Pospíšilova teologie jak tohoto jeho posledního díla, tak jeho předchozích prací vychází z takového prošetřování rozhodně úspěšně.

Závěrem pak už jen jednu připomínku. V odstavci nadepsaném „Autoři a díla, na něž bychom neměli zapomínat“, v němž nás Pospíšil upozorňuje na slavná jména jako J. H. Newman, O. Cullmann a mnohá další, bych si dovolil poukázat na nevelkou, ale jadrnou studii Pieta Schoonenberga „Geschichtlichkeit und Interpretation des Dogmas“ (in: Die Interpretation des Dogmas, Patmos-Verlag, Düsseldorf 1969), která nám má stále co říci k hermeneutice mystéria.

Nakonec pak je mou milou povinností ze srdce poděkovat váženému autorovi, že toto své dílo, po mnoha stránkách tak vynikající, věnoval památce mého učitele a přítele Vladimíra Boublíka, a dokonce i mé maličkosti, čímž nás spojil jakoby v jedno.