Církev jako společnost

Autor: Prokop Brož - Číslo: 2006/2 (Lexikon)

Jak lze propojit hierarchický model církve s modelem komunitním

Událost, která zakládá skutečnost církve, je christologická událost vtěleného Logu, který ve svém sdílení evangelia v učednících vyvolal víru a ukřižováním a vzkříšením ji definitivně ustanovil. V den Letnic byla skutečně sdělena (tedy hlásána i přijata, srov. Sk 2,41-42).

Společenský útvar, který popisujeme (církev), je společenstvím (Sk 2,42) v živém sdílení víry, takže konkrétní společenství (učení apoštolů, statky, eucharistie a modlitba) je účastí na Božím společenství. Společenský tvar církve můžeme odečítat z její sociální struktury, která ovšem bude zásadně ukotvena v aktu sdílené víry.

Každá společnost má zásobu vědění, nabitou relevantním zájmem, a tato zásoba se „usazuje“ v tradici. Tato zásoba vědění je v církvi vytvářena evangeliem, které s sebou přináší pro církev relevantní vědění a prochází – silou evangelia (jde o inspirační činnost Ducha Svatého, která je se zvěstováním spojená) – napříč generacemi.

Jestliže společnost je vždy živá realita, neznamená to, že by nebyla objektivní. Objektivnost společenské reality ze zakládá na komplexním procesu institucionalizace. Sem patří proces habitualizace, tj. v našem případě vírou zhodnocené veškeré sociální jednání.

V prvních staletích nacházíme tzv. regula fidei, což je první instituční vyjádření živě sdílené víry (= památka).¹ Regula fidei nejsou jen čistá verbalizace společného souhlasu všech, ale současně do společného vědomí vnášejí autoritu, která je schopná uchovat církev, velmi živou a spontánní, v jednotě.²

Objektivnost církve tedy není dána jen souhlasem většiny nebo dokonce všech věřících, ale je dána hlásaným evangeliem, které může být přijato jen vírou každého jednotlivého věřícího. Hlásané evangelium je ovšem zásadně hlásáno apoštolskou autoritou. Objektivnost církve proto dostává nové podstatné rysy (dimenze): teologický, eschatologický a ekleziologicko-eucharistický.

K úplnému obrazu institucionalizované objektivity církve patří též role, v případě církve jsou to role recipované cestou charizmat a institučního zakotvení: např. apoštolové, proroci, zvěstovatelé evangelia, pastýři a učitelé (Ef 4,11-12).

Abychom měli ucelený obraz objektivní podoby církve – chceme-li zůstat věrni lidskému tvaru církve –, musíme v církvi objevit též tvar legitimizace. Ta se rozprostírá od jednotlivých pojmů až po vytváření symbolického světa. Proces legitimizace se objevuje v církvi v katechezi, která se zakládá na Symbolon – vyznání víry. Každá společnost se pak musí starat o udržení symbolického světa. K tomu v církvi slouží dar neomylnosti, vykonávaný v rámci Petrova úřadu.³ Společnost pak musí být organizována tak, aby symbolický svět neztrácel svou významnost (a svůj význam); tento rys můžeme nalézt formulován v dogmatické konstituci o Božím zjevení Dei verbum: „Tato apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha Svatého. Vzrůstá totiž chápání [perceptio] předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících [ex contemplatione et studio], kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19.51), tak hlubším pochopením [intelligentia] duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, a tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy.“ (DV 8c)

Objektivním charakterem reality církve jsme ovšem ještě nevyčerpali celou dynamiku její existence. Každá společnost, aby byla schopná naplnit svůj vnitřní dynamismus a skutečně žila, musí také dát prostor své subjektivní stránce. Znamená to, že veškeré objektivní útvary musejí být recipovány. Můžeme si vypůjčit christologickou zásadu církevních otců: co není přijato, nemůže být vykoupeno. Sociologický model, který je zde aplikován, hovoří o tzv. internalizaci, prakticky o primární a sekundární socializaci. Proces internalizace obecně není jen osobní osvojení si skutečnosti (což v psychologickém konceptu odpovídá tzv. interiorizaci),⁴ ale jedná se o proces, v němž si zcela osobně (po svém) osvojuji nějaký obsah a současně tím stvrzuji svou účast na společném původu takového obsahu: dochází tedy k posilování osobní a současně též společenské identity.

Z hlediska církve můžeme k prvnímu typu internalizace počítat misie. Zvěst evangelia je přinášena do zcela konkrétních podmínek jako jistá opozice, na kterou je třeba reagovat nikoliv parciálně či sektorově („poslechneme si tě rádi, ale až někdy jindy“ – Sk 17,32), ale zcela, totálně („Polovinu svého jmění dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Lk 19,8). Subjektem misie – evangelizace (či nové evangelizace) – je pak celá církev, nikoliv jen ojedinělá iniciativa. To ovšem neznamená, že by se jednalo o nevýraznou uniformitu, naopak, způsob misie je velmi mnohotvarý.⁵ Primární socializace je pro společenskou realitu nesmírně důležitá, protože vytváří vztah bezproblémové identifikace s předem danými společenskými obsahy. Primární socializace odpovídá situaci dítěte, které se postupně identifikuje se svým okolím.

Pokud hlásání evangelia naráží na odpor, je to proto (v našem schématu uvažování), že není bráno jako pohyb primární socializace, ale socializace sekundární. Ta se nevyznačuje totálním osvojením (to je předpokládáno), nýbrž se zaměřuje na přesně určenou část skutečnosti. Druhé socializaci odpovídá konfesní úroveň církve a je pro její utváření typická nikoliv „prostá identifikace“, ale osvojení si společného obsahu v dialogu, čímž se utváří bohatost parciálních společenství.

Na úrovni církve můžeme tedy rozlišovat, v žádném případě navzájem zaměňovat či nahrazovat, primární a sekundární socializaci: primární – jejímž subjektem je Catholica (tedy církev jako celek, včetně s eucharistií spojeného ordinovaného kněžství a včetně hierarchického společenství v čele s římským biskupem) – a sekundární, jejímž subjektem je místní společenství (komunita). Neexistuje skutečná společenská podoba církve, která by ve své katolicitě neměla konfesní ráz.⁶ Církev tedy na své „lidské úrovni“ trpí, není-li jí dopřáno, aby se mohla plně rozvinout svou první i druhou socializací. Roztržení či netrpělivé ukončení „socializace“ církve se projeví buď tendencí k nevykreslené jednotě (ultramontanismus), nebo k roztržené jednotě (episkopalismus či stav církve v Evropě od 16. století dále).

Jestliže k ucelenému obrazu společnosti – a tedy i církve jako společnosti – patří instituce, úřad, jakož i osobní váha jedince, „subjektivní stránka společnosti“, pak tam, kde je vnímáno až dialekticky se vylučující napětí mezi hierarchií a komunitou, půjde patrně o nějakým způsobem narušenou, tj. dosud neucelenou společenskou stránku církve. Uveďme si nyní příklady.

Jestliže normálním procesem legitimizace v církvi je užívání Symbola (Kréda), pak normálním procesem socializace je recipování tohoto Symbola na úrovni – dnes bychom řekli – partikulárních či místních církví. Jestliže v katolické církvi můžeme proces recipování Kréda označit jako řádné magisterium (které přísluší všem biskupům v jednotě, a sice v jednotě s římským biskupem), v církevních společenstvích vzešlých z reformace též docházelo i nadále k recipování Kréda, ovšem ne v jednotě s univerzální církví, ale jednota byla případně stanovena (Karlem V. a přijetím Augsburské konfese; v rámci ekumenického hnutí se stále otálí se stanovením jednoty, očekává se recipování jedné církve v mnoha společenstvích). Vedle řádného magisteria se tedy vytvářejí konfesní spisy. Sekundární socializace křesťanských společenství je tak v konfliktu s primární socializací. Ekumenické dílo pak začíná na bázi společných styčných bodů, např. v oblasti konfesních spisů (tzv. symbolické spisy). Ovšem nemůže usilovat jen o vyřešení „doktrinárních sporů“, jak se podařilo např. v otázce nauky o ospravedlnění mezi Katolickou církví a Luterským světovým svazem. Stále chybí „bezkonfliktní báze“ první, „dětské“ socializace.

Misijní hlásání zvěsti je dílo celé církve, patří k primární socializaci církve. Ovšem rozdělené křesťanstvo v době 19. století není schopné přinášet misijní „zvěst“ jednotnou, církev na společenské úrovni je přítomna v dosud nepokřesťanštěných oblastech rozděleně. To vede především protestantské (sit venia verbo) komunity k takovým misijním aktivitám, v nichž usilují o spojené dílo hlásání evangelia. Jenže potkat se mohou opět jen členové konkrétních komunit, kteří – v nejlepším případě – mohou celou komunitu zastupovat. Ale může jedinec „resocializovat“ celou církevní komunitu? Jsme schopni si uvědomovat rozdíly i styčné body, ale jen ztěžka nalézáme ztracenou „primární“ jednotu.⁷

Jak v prvním případě (společné vyznání víry a různé konfesní tradice), tak i v případě druhém (úsilí o společné dílo v misiích) narážíme v rámci ekumenických snah na vnitřní narušení struktury církve. Pomocí našeho schématu jsme určili nevyváženost mezi primární a sekundární socializací. Domnívám se, že takovéto narušení nezjišťujeme jen v rámci ekumenického dialogu, díváme-li se na církev jako na tu, která spěje k jednotě, ale může se objevovat i v rámci formálně jednotné církve konfesně uchopené: ať církevního společenství protestantského, či církevního společenství katolíků. Jestliže církev ve svém společném vědomí prožívá bolestně vztah mezi hierarchií a komunitním uspořádáním, pak – domnívám se – to není stav, kdy je církev již jen krok k opravdovému osvobození, totiž k tomu, že bude redukovat hierarchii, ale je to naopak stav pro církev velmi umělý a pro její konstituci jako společnosti vyzývající k zamyšlení. Otázka je, zda církev prostě nesdílí bolest současné společnosti, ve které existuje tendence „trvalého procesu koncentrace moci a vlivu až do podoby krajně abstraktních a neosobních kódů“, tedy proces zneosobňování moci, která s sebou přináší „individualizaci a rozpad původního komunitního uspořádání společnosti“.⁸ Ale v církvi je úřad a nutná autoritativně legitimizující složka (zásadně instituční) vždy spojena s osobní složkou; nevyplácí se odsouvat nositele autority na úroveň abstraktních veličin, spíše bychom se měli poohlédnout, jak prvek instituční a osobní slučovat.⁹ Píše von Balthasar: „Jestliže vztah věřících k úředníkům, totiž k papeži, biskupům a kněžím není prokrven láskou, násilně jejich úřad cpeme na místo byrokracie, kterou následně kritizujeme a stěžujeme si na ni, aniž bychom si byli vědomi svého dílu zodpovědnosti.“¹⁰