Církev jako otevřený systém

Autor: Heinz Schürmann - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2006/2 (Studie)

Z autorovy knihy Im Knechtsdienst Christi (Paderborn 1998) přeložil Miloš Voplakal.

V současné době jsme svědky skutečně epochální změny v dějinách lidstva. Probíhá v hloubce a s překotnou rychlostí, která jistě nemá v poměrně kontinuální historii kulturního lidstva srovnání. Vědecko-technická doba už neznamená jen technickou revoluci v dosud neznámém rozsahu, nýbrž i sociální revoluci v procesech zaměřených k takové jednotě lidského pokolení, jaká se dosud nemohla projevit.

Nelze se divit, že se tento vývoj nezastavil před branami církve. Byla by odsouzena k vymření, kdyby byl pravdivý její obraz v očích mnoha současníků: nehybný kolos s naprostými nároky autority, ideologicky monolitický a právně sankcionovaný, sakrální svět s vlastními zákony, uzavírající se všemu profánnímu. Podle názoru mnohých vyčnívá ve světě nových ideálů jako atavismus z minulých dob.

Nikdo nebude tvrdit, že se tato karikatura církve nemůže odvolávat na určitá pozorování. Už reformace zpochybnila tento často zákonický, ideologizovaný a posvátný obraz církve. Za protireformace byl ještě absolutisticky vyztužen, integralistickými a restauračními proudy minulého století dále zabetonován - až se za koncilu začal pancíř uvolňovat.

Je však církev ze svého původu a podstaty skutečně oním „uzavřeným systémem“, za nějž se mnohdy vydávala a dosud vydává? Není spíš podle původu a podstaty naopak „otevřeným systémem“, schopným velkých proměn, jak nás poučuje pohled do historie? Nesignalizuje snad současný neklid v církvi nezbytný proces proměny, takže je spíše možné mít obavu o ty části církve, v nichž je „klid“ nebo které jsou drženy „v klidu“?

Církev jako „otevřený systém“ je církví v procesu proměny. Mělo by se ovšem vědět, co je při veškeré proměně v církvi proměnné a neproměnné. Při této otázce je třeba se zamyslet nad počátky: měřítkem zůstane církev Nového zákona. Novozákonní knihy nám líčí církev jako communio bratrských obcí s úžasnou otevřeností a schopností proměny. Přitom je třeba mít na zřeteli důležité rozlišení, což je třeba už v úvodu podtrhnout, máme-li se vyhnout předčasnému závěru.

1. Církev apoštolské doby byla „vznikající církví“, církví „v embryonálním stavu“, tedy „církví v proměně“ v radikálním smyslu: byla „otevřeným systémem“, nastaveným k vývoji. Není však pravda, že bychom mohli rozhodující podobu člověka vidět nejlépe v jeho embryonální podobě. Podoba „vzniklé církve“ ukáže podstatu církve fenotypicky lépe než podoba „vznikající církve“, i když zákonitosti apoštolské prvotní církve je třeba podržet. I „vzniklá církev“, pokud je apoštolsky založena, musí být vždy „církví v proměně“, „otevřeným systémem“, schopným proměny.

Počátky teologického rozlišování mezi „vznikající“ a „vzniklou“ církví existují především v listě Efezanům. Hlavní rozdíl je následující: Vznikající církev doby apoštolů je stále ještě „příjemcem Zjevení“ (srov. Ef 3,3nn). Zjevení Krista nebylo uzavřeno na Velký pátek, ani o Velikonocích, ani o Letnicích, nýbrž teprve, když byla církev „založena“ (při smrti posledního apoštola) a když apoštolské dědictví mělo spisy Nového zákona. Vznikající církev měla - rovněž podle listu Efezanům - jako příjemce Zjevení dva základní úřady, které vzniklá církev již nepotřebuje, nemá a nemůže mít: úřady „apoštolů“ a „prvokřesťanských proroků“. Apoštolové a proroci zakladatelské doby byli ještě „příjemci Zjevení“ způsobem pro církev konstitutivním (Ef 3,5). Církev je tak „zbudována na základě apoštolů a proroků“ (Ef 2,20). Pro srovnání: budovaný dům potřebuje architekta a stavebního inženýra, hotový dům správce a údržbáře.

V 1Kor 12,28 uvádí Pavel vůči korintskému entuziasmu do hry obecný církevní pořádek: „V církvi Bůh ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele“; pak teprve následují další charizmata. V apoštolské době je všude zřetelné přednostní postavení apoštolů, kteří mají univerzální církevní úřad. Pavel zasadil (1Kor 3,6), položil základ (3,10). Další mohou zalévat a stavět na položeném základu.

Proroky a učitele, uvedené v 1Kor 12,28 (srov. Ef 4,11) na druhém a třetím místě, si můžeme představit v úzké spolupráci především na rovině obce. Jsou to místně aktivní skupiny, prakticky určující život obce „řečí Zjevení“ (1Kor 14,6.26.30; srov. 13,2; Ef 1,17), řečí moudrosti a gnóze (12,8; srov. 14,26; Ef 1,8.17). Speciálním úkolem proroků byl „duchovní užitek, napomínání a povzbuzování“ (1Kor 14,3). Tito proroci se také - jako nositelé úřadu prvotní církve - v Duchu modlili eucharistickou modlitbu (srov. 1Kor 14,15nn; Did 15,1n). Tento řád, že proroci, podporováni učiteli, znalými Písma, prakticky vedli obec, byl původně také v Jeruzalémě (srov. Sk 11,27; 13,1). Také v Antiochii „konali Pánu bohoslužbu a postili se“ (Sk 13,2). Tento řád vznikající církve musel být vystřídán řádem církve vzniklé. Did 15,1nn jasně popisuje vývoj stanov v obci: „Zvolte si biskupy a diakony, důstojné Pánu, muže mírné, prosté chamtivosti, pravdivé a osvědčené. Neboť také oni pro vás slaví bohoslužbu proroků a učitelů. Proto se na ně nedívejte svrchu. Jsou to totiž oni, kdo mezi vámi budou požívat úcty s proroky a učiteli.“ Zde je znát, jak episkopální (presbyterní) řád vzniklé církve ruší proroky a učitele vznikající církve, jakkoli je pravda, že i ve vzniklé církvi existují vedle „představených“ v následnictví prvokřesťanských „apoštolů a proroků“ i různé jiné pneumatické služby. Proroci a jiní charizmatikové v pozdější církvi však participují jen jako „následovníci“ na základním charizmatu prvokřesťanského prorokování, a analogicky biskupové jako „následovníci“ na obsáhlejším charizmatu apoštolů.

Nesmíme se tedy divit, když v pavlovských obcích nacházíme jen prvotní struktury úřadu (srov. 1Sol 5,12n; 1Kor 12,28; 16,15n; Řím 12,8; výslovněji Flp 1,1). V pozdější době pak nalézáme - snad s výjimkou Matoušova evangelia (srov. však Mt 24, 43.45-51) – ve všech skupinách Písma obce vedené kolegiem presbyterů (episkopů) (srov. Sk 6,1-6; 11,30; 15; 12,17; Kol 4,17; Ef 4,11n; Žid 13,7; 17,24; 1Petr 5,1.5; Jak 5,14; srov. též 3Jan 9-12; Zj 1,20-3,22). Dvě skupiny Písma, pastorální listy (1Tim 3,1-7; 4,14; 6,17-22; Tit 1,5-9) a oba lukášovské spisy (Sk 20,18-35; 14,21n; srov. Lk 12,35-48; 16,10-; 22,24-27) prohlašují tento řád poapoštolské církve za konstitutivní a závazný. Má být jako katolický nezpochybnitelný, a to i v ekumenických rozhovorech, hledajících jednotu.

Bylo by nesprávné snažit se obnovit modely řádu vznikající církve nebo přisuzovat těmto modelům stejnou závaznost pro poapoštolskou dobu jako modelům církve vzniklé. Tuto závaznost vyžaduje úřední řád poapoštolské doby, jak je „kanonicky“ dosvědčeno v Novém zákoně v pozdních spisech - i když se tento řád ve své podobě může historicky měnit, často se měnil a i v budoucnosti se bude měnit. Není tedy správné, když se bez rozlišení tvrdí, že by Nový zákon nabízel pro poapoštolskou církev různé stejně oprávněné modely služby v obci.

2. I když to, o čem jsme nyní mluvili, musí být zdůrazňováno, je třeba dát prostor i druhé pravdě: „Charizmatické struktury“, viditelné v pavlovských obcích, se drží a zůstávají pro poapoštolskou církev jako kritický princip stále normativní.¹ Proto se v následujícím budeme zabývat především Pavlem, který již teologicky reflektuje charizmatický řád služeb. Každý církevní řád musí být vždy poměřován podle toho, zda zůstal věrný - navzdory uvedeným zakládajícím změnám struktur - tomuto pneumatickému počátku: zda je ještě v Duchu „otevřeným systémem“, a tím i „společenstvím Nového zákona“.

„Vzniklá církev“ už sice není „příjemce Zjevení“ a nemá už úřady „apoštolů a proroků“, přiřazené přijímání Zjevení. – Takže už proto není „otevřeným systémem“? „Otevřenost“ a schopnost proměny sice nemohla zůstat pro všechny časy otevřeností počátku. Ale ač je zjevení „uzavřeno“ a vzniklá církev „založena“, přece zůstává v proměně. Kromě všeho, co je neměnné, existuje mnoho proměnného. Církev je tak dlouho „otevřená“, schopná proměny, dokud se otvírá působení svého Pána a jeho Ducha a dokud žije z principu lásky. Tato otevřenost pro působení Ducha, který nepůsobí jen skrze trvalé úřady služby, ale i skrze volné pneumatické služby, patří podle novozákonních spisů k neměnné podstatě církve.

To se pokusíme po těchto úvodních poznámkách doložit ve třech tezích. Podle svědectví spisů Nového zákona je církev (I.) jako „obec Nového zákona“ nutně „otevřeným systémem“, v souhře svých duchovních darů a služeb si uchovává (II.) otevřené struktury a (III.) její shromáždění a celý pospolitý život se artikulují bratrsky otevřeným způsobem.

Je jasné, že zde můžeme jen načrtnout nejdůležitější strukturní prvky církve, které ozřejmí naši tezi. Představené obrysy by musely být sociologicky konkretizovány a dotaženy, mají-li být zřetelné a prakticky účinné jako životní pravidla. Rovněž by bylo nutno ještě mnohé doplnit, abychom se vyhnuli veškerým nedorozuměním.

I. Církev jako „obec Nového zákona“ - „otevřený systém“

V církevním „uzavřeném systému“ by mohl být celek společenského života normován, řízen a manipulován z jednoho místa. Shora nebo ze středu by bylo všechno uzákoněno, ideologicky určeno a sankcionováno posvátným právem. Obec, v níž by se „pastor“ považoval za „forma gregis“, jež si myslí, že udílením svátostí a hlásáním slova může všechno „formovat“, a navíc si myslí, že „mocí pastýře“ to dělat musí, by byla karikaturou obce, neživotaschopnou buňkou církve, kterou by šlo stěží oživit. Jestliže církev, kterou jistě založil pastorální, prorocký a kněžský úřad představených, se integralisticky uzavře, projeví se to jako nomismus, ideologizace a falešná posvátnost. Musí však církevní struktura úřadu vést k takovým následkům? Nechme se poučit od Pavla.

1. Církev jako „obec Nového zákona“

Ve Starém zákoně existuje vize budoucnosti, která by měla být nesmírně slibná, naděje, o níž si myslíme, že jsme ji - alespoň počátečně - naplnili. Je vyjádřena např. u Jeremiáše 31,31-34 (srov. též Ez 11,19n; 36,26nn; Iz 54,13; Joel 3,1n): „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. (…) Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim ho do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra:,poznávejte Hospodina‘. Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“

Pro konec zaslíbená nová smlouva konstituuje nový Boží lid, novou obec. Bůh sám nám chce odpustit naše hříchy a dát nám vnitřní znalost Boha a Zákona, takže na konci, kdy toto zaslíbení dojde plného naplnění,² nebude potřebný pastýřský, učitelský a kněžský úřad.

Z Petrova kázání o Letnicích víme, že toto proroctví - ovšem v dilematu již a ještě ne - je již splněno. Podle Sk 2,17n cituje Joela,1n: „I stane se potom: vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha (...)“ To všechno je už „splněno, jak bylo prorokováno skrze proroka Joela,“ míní Petr (Sk 2,16). „Všichni budou poučeni od Boha,“ ví i Jan (6,45; 8,38; 1Jan 2,27). Všichni budou „vyučeni Bohem,“ míní Pavel (1Sol 4,9; srov. též Ef 1,17nn; Mt 23,8).

„Obec Nového zákona“ je tedy totálně otevřený systém, otevřenější si nemůžeme na zemi představit - protože je místem, ve kterém sám Bůh v Duchu Svatém prolomil všechny světské struktury a vždy znovu je prolamuje - ovšem způsobem již a ještě ne. Církev ještě není „nebeským Jeruzalémem, jehož brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den a noci tam už nebude“ (Zj 21,25). Není ještě eschatologickým Božím lidem; ten v ní roste a čeká. Ale právě proto, že je církev místem, kde se má uskutečnit „obec Nové smlouvy“, proto jako eschatologické nové stvoření nemůže být „uzavřeným systémem“. Musí mít otevřenost na zemi neslýchanou, být otevřená pro Ducha Božího v „otevřené lásce“. Jsou to láska a Duch, které udržují církev legitimně „otevřenou“. Existuje ovšem i nelegitimní otevřenost: Liberalismus a světskost dokážou nakonec vyprodukovat neméně falešný protipól integralismu.

2. Služba Nového zákona

Pavel přemýšlí v midraši 2Kor 3,1-4,6 i jinde (1Kor 11,25) o skutečnosti přicházející Nové smlouvy: ví, že se u Damašku sám setkal se slávou Boží „v tváři Kristově“ (2Kor 4,6). Je to setkání, které svým způsobem opakuje ve víře každý věřící v Krista. Víra vede před oslaveného Pána, jehož sláva padá do duše a vnitřně ji proměňuje (2Kor 3,18). Zde se děje zcela nesrovnatelným způsobem to, co se kdysi stalo Mojžíšovi, když byl povolán do Božího oblaku a byl tak s Boží slávou čtyřicet dní a nocí. „Když pak Mojžíš sestupoval s hory Sinaje, měl při sestupu s hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři“ (Ex 34,29). „Izraelité spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem“ (Ex 34,35). Pavel ovšem ví od události u Damašku, že Nová smlouva začíná, „když se člověk obrátí k Pánu, závoj je odstraněn. Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2Kor 3,16n), „důvěra“ (3,4), „otevřenost“ (3,12), „neohroženost“ (4,1).

Teď víme, odkud může v církvi pocházet svoboda: pouze od samotného Boha, Pána, od Ducha. Je umožněna eschatologicky. Všechny sociologické změny struktur nic nepomohou, když chybí tento závan Ducha. Pouze radikální obrácení a „příklon k Pánu“ mohou připravit na přijetí Ducha, který jediný může proměnit svou církev podle potřeb času.

Zde tedy je místo, kde Pavel koncipuje myšlenky novozákonní služby: jako danost Nové smlouvy v rozchodu s mojžíšovskou službou. Setkání se zmrtvýchvstalým a oslaveným Pánem, „v jehož tváři nám svítí sláva Boží“ (2Kor 4,6), nás proměňuje „k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně“ (2Kor 3,18) a nejen nám dává svobodu, ale zároveň nás bere do služby, každého jeho způsobem. I Mojžíš byl jako Boží služebník poslán s deskami Zákona zpět ke svému lidu. A něco takového - skutečně paradoxně - existuje teď v Novém zákoně: „služebníci Nové smlouvy“ (2Kor 3,6) - jistě proto, že „Nový zákon“ již započal, ale dosud se eschatologicky plně neprosadil. Neboť potom by už nemusel „jeden druhého poučovat“. Proto ještě existují „služby“ v obci Nového zákona; nejsou však srovnatelné se službami zákona Starého: jsou to služby „Ducha“ (2Kor 3,6), „ve slávě“ (3,8), služby „ospravedlnění“ (3,9), služby života, protože právě Duch Boží „dává život“ (3,6). Skrze tyto služby působí sám Kristus a „Duch živého Boha“ (3,3), který teď nepíše Zákon a Boží vůli „na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí“ (3,3). Jsou působením téhož Ducha a působí v nich týž Duch, který každého věřícího „vnitřně poučuje“ a „zapisuje Zákon do srdce“.

V obci Nového zákona jsou všichni, kdo se obrátili k Pánu, nositeli Ducha, a tím „duchovními“, zde není žádný rozdíl (srov. 2Kor 3,17n). Všichni byli povoláni do služby - dále to uvidíme zřetelněji. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2Kor 5,17) a to platí o všech věřících. Zvláštním způsobem jsou „služebníky Nové smlouvy“ apoštolové, jimž se Zmrtvýchvstalý ukázal a jež poslal. „To všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření“ (2Kor 5,18). To už neplatí o všech, to říká Pavel o sobě jako poslaném. Jako „apoštol“ může říci: „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem“ (2Kor 5,20). V obci Nové smlouvy „není rozdíl mezi židem a pohanem, neboť jeden a týž je Pánem všech; on činí bohatými všechny, kdo ho vzývají. Neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.“ A text pokračuje: „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ (Řím 10,12-15)

Musíme tedy konstatovat: V „obci Nové smlouvy“ existuje zásadní rovnost všech věřících (a charizmatické vzetí do služby všech) – avšak přesto existuje nepomíjející apoštolské poslání. Obojí patří ke strukturním změnám směrem k tomu, co je v církvi neproměnné: apoštolské poslání a charizmatické nadání mnohých. Poslání nedělá z církve „uzavřený systém“, neboť ve „službách“ (srov. 2Kor 3,20) a v „poslech“ (2Kor 5,20) působí stejný Duch, který „vnitřně poučuje“ každého věřícího a „zapisuje mu Zákon do srdce“. Služby Nové smlouvy vyrůstají ze stejného pneumatického základu, z něhož vycházejí všechny vnitřní skutečnosti milosti.³ Skrze ně působí týž Pán, který do duší věřících vtiskuje svůj obraz a proměňuje je ve stále větší slávě (2Kor 3,17n). Služby, které jsou v „obci Nové smlouvy“ funkcemi, tyto funkce neuzavírají, nýbrž udržují je otevřené pro působení milosti Pána a jeho Ducha. Úřady a úřední struktury, které by bránily této otevřenosti, místo aby ji zaručovaly, by byly znetvořením a nebyly by v Novém zákoně ospravedlnitelné.

Dále bude třeba se ptát, jak má být myšlena souhra darů milosti a služeb Nové smlouvy, má-li zůstat církev otevřená pro působení Pána a jeho Ducha.

II. Souhra funkcí a služeb v otevřeném systému novozákonní obce

Dáme-li se v otázce církevní struktury vést pavlovským pojetím charizmatu, nesmíme pustit ze zřetele některá rozlišení. Musíme dbát na řád „vznikající“ a „vzniklé“ církve, jak jsme řekli v úvodu. Nesmíme přehlédnout, že Pavel má pojem charizmatu, který objímá všechny dary milosti a služeb, který je mnohem širší než v pozdější teologii. Nesmíme také hledět jen na Pavlův seznam charizmat (zvl. 1Kor 12,7-11; 28-31; Řím 12,6-8; srov. Ef 4,11); ten je třeba dát do souvislosti s vyjádřeními Pavla (a pozdních spisů Nového zákona) o plné moci apoštolů (a pozdějších představených obcí). Tak se dá ukázat, že i pro Pavla existují služby založené v poslání jednou provždy (jako apoštolů a proroků v prvotní církvi, později představených obcí) a takové, které jsou darovány Božím Duchem vždy znovu, více či méně časově podmíněně, na určitý čas, dočasně. V tomto smyslu můžeme - v nebiblickém vyjádření - rozlišovat „úřední“ a „svobodná“ charizmata (i když se druhá z nich mohou sekundárně „úředně“ upevnit).

Uveďme nejprve naši tezi: Pán vede svou církev skrze svého Ducha in concreto správnou - i když mnohdy napjatou - spoluprací „úředních“ a „svobodných“ charizmatických služeb. Církev, resp. obec, v jejímž čele by stál jednotlivec, který by pouze sám, nebo se svými pomocníky „v apoštolské plné moci“, rozvíjel aktivitu, a v níž by všichni ostatní byli pasivními posluchači, příjemci a dirigovanými, by nebyla pavlovská, a vůbec ne apoštolská. Kdyby se něco podobného dělo nebo existovalo, muselo by to být diagnostikováno jako „sociologické onemocnění“ a bylo by nutno hlasitě a silně žádat strukturní změnu. Toto volání se může ve jménu Pavlově pozvednout všude tam, kde sice ona deformace obce dosud neexistuje - taková by už ani nebyla životaschopná - ale kde se ve strukturní stavbě církve projevují tendence vývoje v takovém směru. Platilo by to především tam, kde by takový monistický úřad kázal zákonnost, ideologizoval víru a zasvěcoval do života církve v odloučenosti od světa.

Jaký je tedy obraz pavlovské církve a jejích služeb, který musí být příkladem pro církev, která chce být apoštolsky založená?

1. Charizmatická základní struktura církve

Není náhoda, že pojmy „úřad“ (timé, exúsia, telos), nebo dokonce „hierarchie“ (hiera arché = posvátný řád) novozákonní autoři vůbec neužívají.

Že obce prvokřesťanské doby jsou skutečně obcemi „Nové smlouvy“ (2Kor 3) a že mají podíl na „Nové smlouvě“ (1Kor 11,25), to neví Pavel z teologické teorie, ale z praktické zkušenosti. Všude v obcích se setkává s jevy, které neumí pojmenovat, protože nejsou z tohoto světa, a v tomto masivním způsobu se s nimi i nově setkává. Proto je nedefinuje, nýbrž popisuje a opisuje různými jmény, a to především čtverým způsobem (srov. 1Kor 12,1.4nn):

a) S Korinťany je nazývá „dary Ducha“ (1Kor 12,1; srov. 14,1). Tím volí běžné označení, které zdůrazňuje zakusitelný „pneumatický“ charakter; jsou to „duchové“, poněvadž jsou projevem Ducha (12,7). Kdo má poznatelně tyto „dary Ducha“, je v emfatickém smyslu „pneumatik“, „duchovní“ (14,37). Obce se vykazují jako obce „Nové smlouvy“ tím, že v nich Duch prokazatelně působí a projevuje se „dary Ducha“. Kde je však obec zbudována za pomoci darů Ducha, tam (a pouze tam) je taková obec „otevřeným systémem“, protože je trvale otevřena působení Božího Ducha.

b) „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch“ (12,4; srov. 12,31; 1,7; Řím 12,6). Názvem „charizmata“ se zdůrazňuje vlastní pavlovské označení, které zvýrazňuje charakter milosti (srov. „charis“ v Ef 4,7). Opět je obec, která je zbudovaná na „milostech“, charakterizována ve své otevřenosti: je to obec „Nové smlouvy“, v níž Bůh odpouští hříchy (Jer 31,34), v níž se káže evangelium, a ne „zákon“. Taková obec je otevřena milosrdnému působení Božího odpouštějícího Ducha. Není uzavřeným, právně normovaným a zákony ovládaným systémem. Evangelium osvobozuje.

c) „Jsou rozdílné služby, ale týž Pán“ (12,5). Pravost všech charizmat se prokazuje tím, že „slouží, napomínají a povzbuzují“ (14,3.5), „jsou užitečná“ (12,7; srov. 12,25): „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal“ (1Petr 4,10). Obce Nové smlouvy, v nichž existují takové služby, jsou řízeny samotným oslaveným Pánem jako svou hlavou - láskou, která je charizmatem všech charizmat (srov. 1Kor 13,13). Všechna církevní plná moc je vždy podrobena kritice. Kristus je „hlavou“ církve a nikdo ho nemůže nahradit jako „zástupce“. „Služby“ bratrské lásky udržují obec „otevřenou“ pro působení Pána. Láska „socializuje“ církev do bratrstva.

d) „Jsou rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech“ (1Kor 12,6). Charizmatické služby tedy mají energii a působí „mocné činy“ (Gal 3,5; srov. 1Kor 12,10). „Je to Bůh, který ve vás působí“ (Flp 2,13). Pavel uznává obce apoštolské doby za obce Nové smlouvy, protože v nich vidí působit tvůrčí Boží moc. Existují fenomény, které v sobě obsahují energii, dynamit, který není z tohoto světa. „Účinné síly“ jsou meteory dopadající z jiného světa a obec se jim otevřeně vystavuje. Kde jsou tyto fenomény v obci poznatelné, lze diagnostikovat: zde je obec Nové smlouvy, Boží a před Bohem „otevřený systém“.

Tyto čtyřikrát popsané jevy jsou „projevy Ducha“ (12,7). Kde se projevuje Duch, existuje otevřená „svoboda“ (2Kor 4,17).

Důležitý je další výrok závěrečné věty 1Kor 12,7: Tyto duchovní, mocné a milostí dané schopnosti služby jsou dány „každému“: neexistují žádní milující věřící, kteří by jako takoví nebyli charizmatiky a nebyli přijati do služby (srov. též Řím 12,3; 1Kor 7,7; 14,26; 1Petr 4,10). Tak je křesťanská obec souborem pluralistických služeb a odpovědností; nemohou v ní být pasivní členové.

2. Duchovní dary milosti jako součást pluralistického řádu

Když se charizmaty projevuje jeden „Duch“ (1Kor 12,7; srov. 12,11), nemohou být tyto služby chápány individualisticky. Jsou už předem dílčími funkcemi celku a svou podstatou tomuto celku podřízeny.

Takto se projevující pneumatický celek může Pavel obrazně nazvat „tělem“ (1Kor 12,12-27). Poněvadž je v něm sám Kristus viditelný v Duchu, jedná se - už neobrazně - o tělo v Kristu (Řím 12,5), „tělo Kristovo“ (1Kor 12,27), o „Krista“ (1Kor 12,12). Když mluví Pavel o „těle“, myslí v kontextu vždy na součinnost charizmatiků (srov. 1Kor 12,4-11.28-31; Řím 16,6-; Ef 4,7-16).

Charizmatický řád je pluralistický řád: „Máme rozličné dary“ (Řím 12,6). Běda, kdyby nesměly v obci přijít ke slovu rozmanitosti, rozdílnosti i protiklady, plné napětí! „Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů“ (1Kor 12,14). Jinak by to bylo monstrum. „Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?“ (1Kor 12,19) Církevní struktura nemůže být jednostranně monarchická. Předvedený pluralismus udržuje církev „otevřenou“ nejen vertikálně, ale též horizontálně.

Rozmanitost je chtěná a působená Bohem: „Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl“ (1Kor 12,18). Křesťané mohou stále jen žasnout, jaké bohatství darů milosti se v obcích dere na světlo a chce být aktivní, jestliže jedy sobecké pýchy neotráví všechnu vegetaci v Boží zahradě. Kdyby k nám mluvil Pavel dnes, nemluvil by o stejných darech milosti, které nalézal v tehdejších obcích. Ale jistě by viděl a otvíral nám oči pro to, jaké dary milosti působí i v našich tak jiných obcích Duch, Pán a Bůh (srov. 1Kor 12,4nn). Obec by se stala pokladnicí darů milosti v tom okamžiku, kdy bychom na ni pohleděli pohledem víry.

a) Charizmatická celková stavba je uspořádaná, protože Bůh, který dává charizmata, není „Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje“ (1Kor 14,33). Proto: „Všechno ať se děje slušně a spořádaně“ (1Kor 14,40). Jak ale nastává pořádek v pluralismu rozličných darů milosti?

V pavlovských obcích nalézáme dva faktory řádu. V křesťanských obcích zásadně pořádek nastává samoregulací charizmat v lásce, protože všechna „slouží“ (1Petr 4,10), jsou „užitečná“ (1Kor 12,7; srov. 12,25) a „povzbuzují“ (14,3nn). Jistě je třeba velké víry, aby se mohlo postulovat, že napjaté rozdíly v obcích samy vytvoří systém pořádku, jen když se nechají volně působit a nemanipuluje se ani ve prospěch „konzervativců“, ani „novátorů“.

První list Korinťanům nás ovšem poučuje v kapitolách 12-14, že slovo apoštolského vedení (14,37) a tradované pořádky celkové církve i jiných obcí (11,2-16) představují dodatečný vnější regulativ, který bude církev vždycky potřebovat. Partikulární církev se má podřídit apoštolskému poučení a řádu celkové církve. Přitom je třeba chápat „řád celkové církve“ nejen horizontálně, v univerzální církvi, nýbrž i vertikálně, v historii tradice. Je třeba ve velké míře daru „rozlišování duchů“ k rozhodnutí, které tradiční struktury, řády a formy musejí být změněny jako škodlivé a které i v přítomnosti chrání život a uchovávají dobré zkušenosti. I o takových církevních tradicích platí 1Kor 14,37: „Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat“, co je v přítomnosti užitečné a co ne, aby se děla vůle Páně.

Zde je třeba připomenout, co jsme řekli výše, že v poapoštolské církvi už neexistuje zakládající a pořádající úřad apoštolů, ale podle svědectví novozákonních spisů existuje služba „představených“, která je zvláštním způsobem (kolegii biskupů a presbyterů) přiřazena celku obcí a jejich řádu. V „úřadu představených“ se projevuje vnější regulativ poapoštolské církve.

b) Kdo věří, že „obec Nové smlouvy“ je od Boha otevřeným systémem, věří i tomu, že Bůh bude tento otevřený systém regulovat v jeho funkcích. Jak ale mohou oba regulující principy, charizmatická samoregulace a úřední princip řádu, fungovat ve spolupráci? Nejde o dva sociologicky se vylučující pořádající principy?

Řád církve nelze správně popsat ani jako „monarchický“, ani jako „demokratický“. Nedá se ani říci: katolická církev je církví úřadu a hierarchie, zatímco evangelická je církví charizmatu a svobodné služby. Kristova církev zná „svobodné“ a „úřední“ služby, které musejí být ve spořádané, i když snad často napjaté spolupráci. Naše teze zní: Právě touto spoluprací řídí Pán svou církev; nepůsobí v ní jen charizmaticky a neřídí ji jen službami apoštolů a pozdějších „představených“ - řídí ji touto dvojí angažovaností. Právě v této součinnosti svobodných a úředních „služeb“ zůstává církev „otevřeným systémem“, v němž mohou působit Bůh (Kyrios) a jeho Duch. Církev zideologizovaná k „demokracii“ a sociologicky zcela „demokratizovaná“, se systémem rad a výborů, by byla stejně etablovaným „uzavřeným systémem“ jako čistě monarchicky fungující úřední církev. Církevní struktura není pochopitelná pomocí společenských a světských představ; má vlastní charakter. Pán a jeho Duch působí uvnitř církve tím, že berou „do služby“ svobodné i úřední dary a vedou církev právě spoluprací obou typů služeb. Je třeba víry k důvěře, že tento systém, který nemá ve světě žádnou analogii, bude fungovat. Je to nevíra, když někteří očekávají záchranu církve od demokratizace podle světského vzoru a volají po změnách struktur; stejná nevíra však je, když jiní hledají ochranu v dalším posilování překonaných absolutistických struktur. Pavel nám ukazuje jinou cestu.

III. „Otevřené“ způsoby církevních shromáždění

Život církve se konkrétně artikuluje jako „otevřený systém“ ve způsobu, jakým se církev „shromažďuje“.⁴

Už analýza slov může hodně ozřejmit o podstatě církve. Apoštoly používané řecké slovo ekklésia má totiž trojí význam: V základě míní celkovou církev, svatý Boží lid Starého, především však Nového zákona. Častěji však toto slovo označuje jednotlivou místní obec, dílčí církev. A konečně mnohdy znamená konkrétní shromáždění nějaké místní církve. Náš jazyk bohužel nedovoluje vyjádřit jedním slovem tento trojí význam „Božího shromáždění“, jímž církev je a jako taková se v místní obci uskutečňuje, když se projevuje shromážděním obce. Také místní obec je jako součást univerzálního církevního společenství církví, a na určitém místě, v oné konkrétní historické situaci, představuje podstatu církve. Totéž platí o společenstvích osob: reprezentují celkovou církev, zpřítomňují a uskutečňují ji. Tak může psát svatý Pavel „Boží církvi, která je v Korintu“ (1Kor 1,2; 2Kor 1,1). O několik desítek let později „církev Boží, která je v Římě“ (1Clem 1,1) píše dopis „Boží církvi, která je v Korintu“. S plnou vahou se však církev představuje v místní nebo osobní obci jako shromážděná obec. Církev, jak už praví její jméno, je ekklésia, tj. Boží „shromáždění“. Její vlastní podstata se projevuje ve shromáždění obce (srov. 1Kor 11,48; 14,4n). Obec se tedy přednostně uskutečňuje ve shromáždění, jako církev. Ve shromáždění obce se obec, a tím i církev „staví“ jako dům, jako chrám Boží v tomto světě (1Kor 14,12).

Průběh shromáždění obce byl v apoštolské obci velmi rozdílný podle místa, času a zvláštních okolností. Avšak ve Sk 2,42 je nám dosvědčen způsob shromažďování prvotní obce, který ve svém typickém významu ozřejmuje zásadní rys této církve jako „Božího shromáždění“: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ Můžeme se domnívat, že shromáždění zpočátku probíhalo jako společná večeře, která obsahovala zmíněné tři prvky: slovo, bratrskou službu a slavení eucharistie s modlitbami. Tyto tři složky shromáždění však musejí zůstat v obci Nového zákona „otevřeně“ strukturovány: Boží slovo se nesmí stát ideologií, bratrský život legalistickým a eucharistie se nesmí stát „kultem“. Jak se to zaručí?

Podstata křesťanského shromáždění je určena tím, že má Pána „ve středu“ (srov. Mt 18,20 a Zj 1,12-20). On v něm působí a nese všechno konání obce. Pneumatická otevřenost se ale sociologizuje skrze bratrskou lásku, která „sbratřuje“ všechna shromáždění, takže z vertikální otevřenosti vzniká otevřenost horizontální, jak zde lze jen krátce naznačit.

1. Večeře Páně

Eucharistická slavnost jistě není jen bratrskou hostinou, prostředkem sbratření. Avšak v apoštolské době⁵ byla jistě připojena k bratrské hostině, a tak formována bratrskou láskou (srov. 1Kor 11,20-34).

Slavení eucharistie se v průběhu staletí stávalo stále slavnostnějším, „kultickým“, bylo „sakralizováno“ na objektivní událost způsobem odlišujícím se od každého subjektivního společenského vztahu. Jsme vděčni, že koncil úředně akceptoval snahy liturgického hnutí a dal nám liturgickou reformu. Je tím však naše slavení eucharistie zbaveno každé nesprávné sakralizace a zákonictví? Liturgická konstituce 2. vatikánského koncilu žádala „instauratio“, tj. obnovení duchovní hloubky Božího lidu, ne „restauratio“ historické liturgie. Podzemní hnutí v církvi zřejmě ukazují na to, že liturgickou reformou byl učiněn teprve začátek. Pohled na pavlovskou večeři Páně nás učí, abychom při každé liturgické obnově brali velmi vážně dvě hlediska:

a) Pavel se obrací na Korinťany s ostrou kritikou: „Když se vy shromažďujete, není to už společenství večeře Páně“ (11,20). „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení“ (11,29). Neboť: „Kdo by jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně“ (11,27). Proč ale byla večeře Páně v Korintu „nehodná“? Protože chyběla bratrská láska; protože se vzájemně nedělili a nečekali na chudé – snad na otroky, přicházející pozdě z práce. Obec nemůže slavit eucharistii, jestliže nějaký bratr nebo sestra „hladoví“ (11,21). Eucharistie, která neangažuje charitativně, není večeří Páně.

b) V apoštolské době vidíme slavnost eucharistie spojenou s obyčejným přirozeným jídlem, tedy jen málo sakralizovanou a slavnostní. Již záhy nemohly obce apoštolské doby slavit eucharistii společně, protože žádný soukromý prostor nemohl pojmout všechny. „Po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem“ (Sk 2,46). Nikdo jistě nežádá, abychom se vrátili k primitivním původním formám. Smíme si však přát a doufat, že se naše slavení eucharistie stane opět funkcí bratrských obcí a silněji dojde k bratrským formám. Požadavek „slavení mše v malém kroužku“ můžeme odtud chápat jako důležitou věc.

2. Shromáždění slova

Nejpozději ve druhém století převzala církev pro bohoslužbu slova formu synagogy, kterou provozujeme dodnes a která byla liturgickou reformou restaurována ve staré formě s trojím čtením, mezizpěvy a závěrečnými přímluvami. Je to vznešená forma, která má svou krásu a smysl. Zůstává však otázka, zda by nemohly existovat i „soukromější“ a především více „spontánní“ formy, zvláště v misijních zemích neevropských kultur. „Co z toho plyne, bratři? Když se shromažďujete, jeden má žalm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všechno ať slouží společnému růstu“ (1Kor 14,26). Uvnitř i mimo slavnostní liturgii by měly existovat formy dovolující spontánnost.

O tom, co by se při tom mohlo stát, mluví 1Kor 14,23n : „Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění (...) a budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: Vskutku je mezi vámi Bůh!“ Co by bylo třeba, aby opět bylo vidět něco takového, aby byla církev přesvědčivá mezi indiferentními, nevěřícími a ateisty, aby mohla získávat i mezi nevěřícími a jinak věřícími, mezi pohany, mohamedány a židy?

3. Shromáždění v domech

Než získala církev za Konstantina veřejný charakter a své „baziliky“ jako místa k shromažďování, shromažďovala se „v domech“ (Sk 2,46) a žila z tajemství „obcí v domech“ (srov. 1Kor 16,19; Řím 16,5; Kol 4,15; Flm 2).

Jistě je důležité, aby se obec neshromažďovala jen ke slavení eucharistie a bohoslužbě slova; v obcích musí existovat i „plenární shromáždění“, radostné setkání, v němž mají své místo informace vedení obce a jednotlivých skupin, dialog a příprava diakonických úkolů. „Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo“ (Sk 6,5). „Tu se apoštolové a starší za souhlasu celé církve rozhodli (...)“ (Sk 15,22).

Jakkoli musíme znovu přijmout zvyk valných hromad obce, zůstává pravdou, že se duchovní dary a charizmatické služby dnes obvykle rodí v malých skupinách, ba že charizmata vystupují stále víc v kolektivní podobě. Bratrská shromáždění v obci budou životná do té míry, do níž se v nich dostanou ke slovu taková „kolektivní charizmata“.

a) „Domáckost“ je důležitý strukturní prvek křesťanského života. Čím víc je veřejnost poznamenána anonymitou a cizostí (což určuje i život velkých farností), tím důležitější je strukturování našich prostor ve smyslu živých „domů“. V tom je smysl menších aktivních místních a osobních obcí. Budoucnost jistě nepatří jednotlivému křesťanovi v situaci „diaspory“ - sám by asi těžko přežil - ale malým křesťanským skupinám, žijícím bratrsky.

Apoštolské obce si říkají „bratrstva“ (1Petr 2,17; 5,9). Princip zespolečenštění je „bratrská láska“ (Řím 12,10), „vzájemná láska“ (Jan 13,34), rozdílná od blíženské lásky vůči všem: „Snažte se (...) abyste připojili (...) ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku“ (2Petr 1,7).

b) Taková domácí společenství a skupiny mohou být velice různé: místní skupiny, osobně podmíněné, takové, které se sdružují kolem určité myšlenky nebo spirituality, profesní a podnikové skupiny, takové, které hledají akční programy a prakticky se angažují. Mají-li zůstat „křesťanskými“, musejí mít vždy tři znaky:

1. „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce“ (Sk 4,32). Každé domácí společenství, každá skupina musí představovat celek obce. Také dílčí shromáždění a útvary uvnitř obce musejí v sobě mít tento vztah k celku a nesmějí se stát separátními kroužky.

2. „Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí“ (Sk 4,34). Diakonie, materiální a duchovní ochota ke službě a solidarita charakterizují každou tvorbu společenství, které chce platným způsobem vyjadřovat a uskutečňovat bratrství. Bratrstvo žije ze síly aktivní bratrské lásky a uskutečňuje se velmi reálně charitativně.

3. „Dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem“ (Sk 2,46). Duchovní radost činí ze společenství bratří vždycky „slavnost“. Přítomnost Pána (srov. Mt 18,20) a působení jeho Ducha (srov. Gal 5,22) se tak projevují. Že Duch Páně může být přítomen a působit i v nesoupeřivém humoru, by bylo třeba prokázat na jednotlivých příkladech. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána“ (Jan 20,20). „Radost v Duchu Svatém“ je mateřská půda, na níž vzkvétá křesťanský život. Pramenem této radosti jsou pak malá křesťanská společenství.

Vztah k celku, diakonie a duchovní radost jsou zřejmě podstatné prvky pravé tvorby společenství uvnitř „obce Nové smlouvy“. Kde jeden z těchto prvků chybí, nemůže si setkání nebo skupina dělat nárok, že představuje a uskutečňuje církev jako bratrstvo.

Už jsme viděli, jak se církev může projevit při slavení eucharistie, shromáždění slova a v bratrském shromáždění. Všechna tato shromáždění mají přítomností Pána a působením jeho Ducha vertikální otevřenost, která vede k bratrským formám a projevuje se též jako otevřenost horizontální.

Církev - otevřený systém - v proměně! V měnícím se světě se musí měnit i církev, aby mohla měnit svět. Dnes se ukazuje, že lze změnit mnohé, co sklerotické, legalistické, ideologické a sakralizující myšlení považovalo za neměnné. To, co je ve struktuře, ve spojení svobodných a úředních služeb, ve způsobech církevního shromažďování neměnné, může být snadno vypočítáno; to, co z tradičních forem a struktur musí být tady a teď změněno k užitku církve a jakým tempem se to má činit, může být poznáno jen za pomoci „daru rozlišování“, přičemž láska umožní vidět. Proces proměny, před nímž církev stojí, se jistě netkne základů. Proto je oprávněné naše zamyšlení nad fundamentálním řádem apoštolské církve.