Církev jako instituce

Autor: Bogdan Pelc - Číslo: 2006/2 (Články)

1. Obecné úvahy

„Ježíš ano – církev ne.“ Toto heslo asi všichni známe. Vystižně popisuje postoj mnoha křesťanů, který zaujímají vůči svým církvím. Dnešní člověk, nadšený vizí svobody a autonomie, nerad souhlasí s tím, že jeho vztah k Bohu je podmíněn ponořením do společnosti věřících. Mnoho lidí je přesvědčeno, že víra je jejich soukromá záležitost, do které jim nikdo nesmí mluvit a poučovat je. Podroben četným tlakům a závazkům v každodenním životě, na pracovišti apod., chce současný člověk úzkostlivě chránit své „náboženské soukromí“ - autonomně se rozhodovat o tom, v koho věří a jak svoji víru vyjadřuje. Představa, že mu nějaká instituce bude ústy svých funkcionářů něco nařizovat nebo jeho jednání korigovat, je pro člověka 21. století děsivá.

Dnešní Svatý otec ještě jako kardinál vystižně popsal tuto situaci již před několika lety: „Volání po svobodě požaduje existenci, která není omezena ničím, co je předem dáno, co mi brání v mém rozvoji a zvnějšku zahrazuje cestu, kterou bych chtěl jít. Jenže všude se setkáváme s takovýmito závorami, jež nás fixují, nenechají nás jít dále. Hraniční uzávěry, jež buduje církev, působí dvojnásob obtížně proto, že zasahují do nejosobnějších a nejintimnějších oblastí. Neboť církevní pravidla pro život jsou daleko víc než dopravní předpisy, aby spolužití lidí nevedlo pokud možno ke střetům. Týkají se mé vnitřní cesty a říkají mi, jak ji mám utvářet. Vyžadují ode mne rozhodnutí, jež se nemohou uskutečnit bez bolesti, když se mám něčeho vzdát. (…) Hořkost vůči církvi má však ještě jeden specifický důvod. Neboť uprostřed světa plného tvrdé disciplíny a nevyhnutelných tlaků se stále znovu upíná tichá naděje k církvi: Měla by být v tomto světě ostrovem lepšího života, malou oázou svobody, do níž se lze občas stáhnout. Hněv vůči církvi nebo zklamání z ní má proto zvláštní povahu, protože se v tichosti od ní očekává víc než od všech světských institucí.“¹

Je to v podstatě optimistické vyjádření, poněvadž ukazuje na zájem člověka o církevní instituci. Ne každá kritika je znamením nepřátelství, naopak - často vyjadřuje zájem a touhu po dialogu. Jenže když se řekne „církev jako instituce“, průměrnému člověku se ihned vybaví obraz neúprosné byrokracie, hierarchických struktur moci, lpění na tradici, nepohnutelného aparátu. S jakousi čistě organizační pomocí pro fungování církevní instituce by lidé třeba ještě souhlasili, ale to, že má zakotvení ve společné víře a tuto víru ovlivňuje, ba dokonce i koriguje, to je už pro mnohé věřící neúnosné.

Před teologií proto stojí velmi důležitý úkol – zabývat se institučním aspektem církve, kriticky zkoumat jeho místo v Božím plánu spásy; zkoumat, zda instituční podoba společenství věřících odpovídá Božímu záměru, nebo ne. Dosavadní zdůvodnění, zakládající se přímo na několika fragmentech z evangelií (například Mt 16,18; 18,18; 28,16-20; Mk 8,27-30; 16,15-18; Lk 9,18-21; Jan 20,21-23), se zdá nedostačující. I kdybychom totiž odmítli velmi rozšířený názor, že ona místa jsou silně ovlivněna církevními obcemi, ve kterých vznikla, i nadále by zůstával problém, jak v Kristových slovech hovořících o jeho církvi hledat ospravedlnění pro konkrétní organizační struktury. Kristus sice předává apoštolům moc, ale neurčuje, jak se v praxi má s touto mocí zacházet.² Proto teologie stojí před úkolem hledat takové zdůvodnění církevní instituce, které nezvěčňuje nějakou minulou formu, vzniklou za přesně určených dějinných podmínek, ale které ukazuje, že instituce má své místo v procesu předávání víry za měnících se podmínek.

1.1. Co je to instituce

Jak to vlastně je s církevní institucí? Je to něco, co patří k podstatě společnosti věřících, nebo je to nutné zlo, které se musí snášet a tolerovat kvůli některým přínosům a pozitivním stránkám? Není to něco, co k církvi vůbec nepatří a mělo by se co nejrychleji odbourat?

Co je instituce? Obecně můžeme říci, že je to trvalé schéma jednání, působení nebo fungování společenství, na jehož základě určití členové toho společenství, kteří byli vybráni a obdrželi plnou moc, působí pro uspokojení potřeb jednotlivců a celé společnosti a pro normování způsobu jednání ostatních členů skupiny. Působení instituce se vyznačuje nezávislostí na osobních zájmech jejích členů.

Instituce má důležitou roli ve společnosti tím, že uspokojuje potřeby biologického, psychického, ekonomického, kulturního, politického a náboženského druhu. Může mít velmi různé formy a přijmout podobu manželství, rodiny, armády, policie, školy, církve. Instituce vlastní určité mechanismy, které umožňují odstranění napětí mezi jednotlivými skupinami ve společnosti nebo – a to je mnohem častější – mezi jednotlivcem a společností. Tím, že chrání obvyklé normy a způsoby jednání či působení, přispívá instituce k růstu pocitu jistoty a harmonie ve společnosti. Zároveň se však může stát brzdou pokroku a vývoje neformálních společenských struktur. Občas nejsou zaostalé instituce schopny uspokojit ani ty potřeby, které někdy v minulosti vyvolaly jejich vznik. V takovém případě je nutná rychlá obnova, jinak instituce ztratí důvod své existence.³

Z psychologického hlediska se instituce jeví jako organizovaná skupina, vyloučená ze širší společnosti, která má jako cíl převzetí určitých funkcí a ovlivňování společnosti. Instituce formuje společnost skrze vytváření společenských vazeb a pomáhá v sebeurčení jednotlivce i v budování etnické, společenské a politické totožnosti.

Uvnitř instituce působí vždy dva mohutné protikladné proudy: jeden vývojový a druhý konzervativní. Instituce jsou pro současnou společnost nezbytné, ale pro jejich správné působení je velmi důležité: 1. dodržovat rovnováhu mezi zmíněnými proudy, 2. přizpůsobovat jejich fungování měnící se společnosti, 3. zajišťovat přiměřenou výměnu informací mezi těmi, kteří rozhodují, a těmi, kteří jsou rozhodování podřízeni.⁴

Ne vždy je to však možné. Lidé, kteří tvoří instituci, jsou vystaveni mnoha pokušením, kterým ne vždy odolávají, a pak se instituce stává nástrojem dobytí a udržení moci pro několik jednotlivců. Může to vést k tomu, že se do institučních organizací přijímají jako noví spolupracovníci osoby neschopné a nekompetentní, ale bezpodmínečně loajální a poslušné. Tento jev je doprovázen ztrátou schopnosti instituce řešit i úkoly, kvůli kterým vznikla. V zkorumpované instituci vznikají různé skupinky vedené společným partikulárním zájmem, které se vzájemně potírají za použití nemravných prostředků, včetně úplatků, vydírání, udávání nebo potlačování kritiky.⁵ Některé takovéto instituce mají svoji ideologii, která odůvodňuje jejich existenci a působení. Je to ideologie přesně definovaná a úzkostlivě chráněná před kritikou a změnami. Takové ideologizování vede k „monopolu pravdy“ – ideologická hesla se stávají formulemi, jejichž původní význam už není znám, zmizel z povědomí lidí, kteří tato hesla hlásají, a neovlivňuje již jejich život. Pro jednotlivce se tak stává nejdůležitějším postojem konformismus a poslušnost vůči autoritě. Lidé podřízení nadvládě takové instituce jsou nakloněni ke lžím a přetvářce.⁶ Instituce sama je něčím pozitivním, ale je ohrožena možností špatného vývoje. Odpor, který v člověku může vzbuzovat, je silný asi proto, že lidé se často setkávají se špatně fungujícími nebo zkorumpovanými institucemi či jejich zástupci.

1. 2. Instituce a charizma v církvi – vzájemné doplňování

Zdá se, že mnozí křesťané žijí v přesvědčení, že instituce je něčím, co v církvi vzniklo později, že je to něco nechtěného, co přišlo zvenku, ne z vůle Ježíše Krista. Jejich názoru odporuje skutečnost, že církev jakožto dějinně se uskutečňující společenství nemůže obstát bez sociálního členění a hierarchického řádu. Pokud si Kristus přál, aby jeho zvěst o lásce Boha k lidem byla hlásána i po jeho odchodu, musel utvořit skupinu následovníků, učedníků. Zvolil si dvanáct apoštolů. Oni se stali nejen hlasateli Ježíšova zmrtvýchvstání, ale i první buňkou církevní organizace. Už ve spisech sv. Pavla vidíme zárodky jejího institučního uspořádání. Podle Pavla Duch Svatý (srov. 1Kor 12,4-11) či sám vzkříšený Pán (srov. Ef 4,7-12) ustanovuje různé služby, úřady, charizmata. Proces tvoření institučních struktur církve je v knihách Nového zákona zřetelně viditelný. Nejvyzrálejší církevní organizace (i když ve srovnání s její dnešní podobou ještě velmi jednoduchá) je viditelná v pastoračních listech Pavlovy tradice.⁷ A to vše se děje v období, ve kterém žili a působili Kristovi učedníci, kteří věrnost svému povolání zpečetili krví. Pravděpodobnost, že by se odvážili udělat něco, co by zjevně odporovalo učení jejich Mistra, je mizivá. Církevní instituce se začíná rodit již v prvním století. Je velmi jednoduchá, bez složité administrativy, „blízká“ člověku - ale již se vytváří. Kristus se určitě nezabýval tím, jak má být církev (pravděpodobně nepoužil ani samotné slovo ekklésia) organizačně zřízena, ale přál si, aby jeho evangelium bylo hlásáno až do konce světa. Aby plnění toho úkolu co nejlépe zajistili, začali jeho učedníci vytvářet organizační struktury.

Rozhodně je také nesprávné stavět do protikladu instituci církve a její charizmatický aspekt. Dost populární je názor, že opravdové následování Krista se koná v charizmatických, neformálních skupinách a církevní struktury jsou tomu na překážku, zabíjejí Ducha, svazují věřícího člověka, zatěžují ho zbytečnými formalitami. Stoupenci takového názoru přitom rádi používají na podporu svého postupu texty evangelia, ve kterých Kristus kritizuje farizeje a učitele zákona. Je tomu doopravdy tak? Duch Svatý působí vždy tak, jak chce, a volí si pro plnění určitých úkolů ty lidi, které chce. Proč mu upírat schopnost působit i v církevních strukturách? Také úřady spojené s hierarchickou povahou církve jsou dílem Ducha Svatého.⁸

Musíme mít na zřeteli, že charizmatický dar není vždy zřejmě viditelný a ne vždy si žádá církevní schválení. Velmi stručně a jednoduše řečeno: Charizma určitého křesťana, který vede modlitební skupinu, nemusí být zjištěno, potvrzeno a schváleno. Ale charizma kněze, řeholnice, jáhna nebo biskupa musí být zjištěno, „odhaleno“ - protože v církvi se zpravidla přidělují některé služby pouze těm, kteří mají určité charizma. Tak si církev ověřuje, zda si Bůh tohoto člověka vyvolil. Právě kvůli tomu je formace v kněžském semináři nebo v řeholi tak dlouhá, aby jak dotyčný jedinec, tak společenství věřících zastoupené schopnými představenými nabylo v této otázce jistotu. Člověk nedostává charizma proto, že již je knězem, řeholnicí, jáhnem nebo biskupem, ale naopak – někdo bude knězem, řeholnicí, jáhnem, či biskupem právě proto, že má určitá charizmata.

To, že ne každý duchovní je vzorem horlivosti a zbožnosti, neznamená nezbytně, že nikdy charizma neměl, nýbrž že je ztratil. Boží dary se musejí pěstovat, a kdo to nedělá, ztratí je poměrně rychle. Před touto ztrátou nejsou imunní ani členové charizmatických skupin a praxe života to potvrzuje. Naopak instituce katolické církve, která je silně založena na svátostném principu, dává najevo, že i nejdůležitější Boží dary dává Bůh člověku prostřednictvím kněze - navzdory jeho hříšnosti a slabosti. Představa církve, ve které by působení svátosti bylo závislé na charizmatických schopnostech kněze a biskupa, je nesmyslná, poněvadž lidská slabost a hříšnost by byla skutečnou překážkou pro Boží milost. Tak tomu není. Charizma a svátostný úřad se musejí doplňovat, aby jedna složka vyrovnávala nedostatky té druhé.

Ryze charizmatická struktura církve není možná i z toho důvodu, že ne každý člověk je schopen rychle a s jistotou poznat eventuální charizma jiného člověka. Hrozilo by nebezpečí, že ve federaci samostatných, pouze volně spojených skupinek, ze kterých by žádná neměla vliv na ostatní, by se mnoho věřících ocitlo v rukou samozvaných guruů. Nebezpečí zneužití a psychického násilí je v takovém případě značné. Příklady katolických modlitebních skupin vedených v izolaci od církve, které známe i z Česka, mluví samy za sebe. Zopakujme: Charizma a instituce se musejí doplňovat. To prospívá oběma.

Jako jeden z příkladů, které slouží odpůrcům církevní instituce jako podpora teze o nezbytné nutnosti odstranění církevních struktur, je zbavování nepravověrných teologů práva učit teologii na katolických školách. Považuje se to za potlačování svobody. Veřejné zbavení práva vyučovat na katolických školách však znamená, že tento přesně určený teolog již nesmí vyučovat teologii jménem katolické církve a na jejích univerzitách nebo fakultách. Po takovém výroku už hlásá pouze své názory. Neučí z pověření Učitelského úřadu církve. Každé společenství věřících vysoce hodnotí a uchovává svůj poklad víry a chrání ho před nesprávným chápáním. Také katolická církev má právo prohlásit, že názory nějakého teologa jsou v rozporu s její vírou. Případ zbavení práva vyučovat na katolických vysokých školách je vždy bolestný. Kongregace pro nauku víry však nikdy nejedná překotně, obžalovanému teologovi se dostává možnosti vysvětlit vlastní názory a tak odstranit možná nedorozumění. Zdaleka ne vždy rozpor mezi názory teologa a oficiálním učením církve končí ztrátou pověření dotyčného vědce. Během diskusí se může také zjistit, že kontroverzní teze, pokud se vyloží jinak, je v souladu s katolickou vírou.

2. Církevní instituce z pohledu nové politické teologie

V druhé části společného uvažování se pokusme zkoumat, jaký pohled na církevní instituci nabízí nová politická teologie. Svůj největší vzmach má již sice za sebou, protože vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých letech 20. století a byla částí kritického proudu pokoncilní teologie, ale i nadále zůstává aktuální, a navíc je českým čtenářům poměrně málo známá. V souvislosti s naším tématem musíme naznačit, že její tvůrce, Johann Baptist Metz, je obecně považován za velmi kritického teologa, jehož učení bylo v mnoha oblastech chápáno jako kontroverzní.⁹ Platí to i pro ostatní teology tohoto směru.

2.1. Paradox: instituce umožňující svobodu

Metz a jeho žáci se nechali inspirovat jednou často se v katolické ekleziologii vyskytující myšlenkou: že církevní instituce je podmínkou možnosti svobody jednotlivce a jeho rozhodování ve víře. V tom smyslu má instituce funkci „odlehčit“ situaci jednotlivce. A právě tuto myšlenku převzala většina teologů z Metzovy školy. Pro pořádek se musíme zmínit o největší odpůrkyni církevní instituce z jejich řad - o Dorothee Sölleové, která zastává názor, že církevní instituce je jev negativní a zastaralý a během času zmizí.¹⁰ V tomto svém tvrzení je však osamělá. Sám Metz a většina jeho stoupenců jsou toho názoru, že instituce není pouhý protipól k subjektivitě, ale je to zároveň umožnění (nikoliv záruka) svobody a kritického postoje vůči společenským tlakům.

Instituce církve je podmínkou svobody jednotlivce. Ten je vystaven mnoha faktorům, které na něho působí a vyvíjejí nepřekonatelný tlak. Jednotlivec sám se proti celému společenství nepostaví, v takovém boji nemůže uspět. Na pomoc mu přichází silná instituce církve, která hlásá důstojnost člověka, bojuje o to, aby s ním bylo zacházeno jako se subjektem, činitelem ve společenských procesech, a ne jako s pouhým objektem. Pro Metze je již od počátku jeho uvažování o koncepci nové politické teologie křesťanská víra silou umožňující vnitřní svobodu jednotlivce v podmínkách útlaku a nespravedlnosti a církev je podle něho místem a institucí této svobody.¹¹ Zdůvodňuje to „eschatologickou výhradou“, pod kterou stojí jak samotná církev, tak celý svět. Jde totiž o to, že současná mentalita člověka je založena na přesvědčení, že lidstvo samo je autonomním činitelem v procesu lidských dějin, což v případě úspěchu vede k euforii a nadšení, ale v případě selhání a neúspěchu k zoufalství. V každém případě to však vede k vykořisťování chudých a bezbranných členů lidské společnosti. Církev naopak žije a připomíná sobě i světu, že člověk není ve světě jediným a absolutním činitelem, nýbrž že prvním činitelem je Bůh, který řídí dějiny světa a jednou je svým zásahem ukončí. Bůh, který bude žádat účet z našich skutků. Tato eschatologická výhrada staví člověka do jiné perspektivy vůči světu, nedovoluje svět absolutizovat a dává prvenství člověku před ekonomickými procesy. Metz kriticky poznamenává, že se katolická církev během dějin často stavěla proti lidské svobodě. Příliš často byl katolický postoj „proti“. Protireformace, protiosvícenství, protirevoluce. To vše ale neznamená, že instituce sama od sebe je špatná, nýbrž poukazuje na její nežádoucí vývoj.¹² Církev se může vyvinout v instituci umožňující a podporující svobodu svých věřících, a co víc - má velkou šanci, aby se taková žádoucí změna skutečně provedla.¹³

Tato naděje se zakládá především na tom, že v církvi je ještě velký poklad vizí, které pobízejí člověka, protože mu předkládají novou perspektivu a naději, která se odvíjí z víry v Boha vládnoucího světu. Ideje mohou být v povědomí lidí dlouhou dobu a působit v nich - pokud odpovídají jejich potřebám, požadavkům kultury a společensko-politickému uspořádání. Když je však některá idea málo populární nebo pokud „jde proti proudu“, je podle Metze nutná nějaká instituce, která ji uchovává a popularizuje. Instituce se v tom případě nejeví jako nástroj represe, nýbrž naopak: jako prostředí umožňující uchování ohrožené identity a svobody. Z toho důvodu musí být víra do určité míry žita v institucionalizovaném prostředí, které si pomáhá udržet tvůrčí, mesiášský neklid křesťanské víry v situaci, ve které je jednotlivec podřízen tlaku přizpůsobit se okolí a společenským zvykům.¹⁴ Správnost této Metzovy myšlenky uznávají i odpůrci jeho názorů.¹⁵ Navíc můžeme na tomto místě zmínit, že římskokatolická centralizovaná církevní instituce pomohla uchovat během totalitního útlaku nacistů a komunistů větší prostor svobody pro své věřící, ale také pro všechny občany. Byla schopna ubránit se ve větší míře pokusům o zneužití náboženství pro politické cíle, než to dokázaly církve ortodoxní nebo protestantské.¹⁶

2.2. Rámec života

Církevní instituce má podle Metze ještě jednu výhodu. V období extrémního individualismu a nepřehledné vztahové džungle, která vládne především v industriálních a silně urbanizovaných společnostech, touží člověk po pevné struktuře, která by mu dala orientaci, pocit jistoty a bezpečí. Jednotlivec potřebuje někoho nebo něco, co by pro něho udělalo komplikovaný svět jednodušším a přehledným. Zde má církevní organizace a instituce důležitou úlohu jako něco, co dává rámec lidskému životu.¹⁷ K tomu musíme připojit názor, že etické problémy vědecko-technicko-ekonomické civilizace se odehrávají nejen na úrovni jednotlivců, ale i na úrovni celonárodní nebo celosvětové, a přesto mají význam pro jednotlivce. Rozhodnutí politiků či ředitelů velkých podniků mají zásadní vliv na zaměstnance. Ale kdo je schopen alespoň upozornit politiky a velké podnikatele na negativní dopad jejich rozhodnutí? Mohou se zaměstnanci sítě hypermarketů účinně postavit proti práci v neděli? Mohou jednotliví rodiče vybojovat právo na náboženskou výchovu svých dětí? Kdo uslyší hlas jedince, který nepatří k žádné lobby nebo straně? Podle Metze má církev šanci stát se hlasem společenského svědomí, zastávat se utlačovaných a chudých (což již ve velké míře koná, ale její úsilí by v se tomto ohledu mělo ještě mnohem více zvýšit). Velká, silná a vlivná instituce (a takovou v četných zemích světa katolická církev stále je) se může zastat těch, kteří nemají jinou podporu a ochránce.¹⁸

Silná instituce, která je schopná účinné kritiky společnosti, je žádoucí také z hlediska sociologie a filosofie. Tyto vědecké disciplíny poukazují na slabost kritického jednotlivce vůči společnosti a jejím dehumanizovaným, anonymním strukturám. Zvlášť filosofie postuluje instituční charakter kritiky společnosti, na což Metz upozorňuje v jedné ze svých prvních prací.¹⁹ Zjišťuje navíc určité ohrožení svobody jednotlivce ve společnosti. Co se na první pohled jeví jako velmi přehnané tvrzení, získává po bližším zkoumání jinou dimenzi. Dnes je sice člověk v oblasti individuálního života a způsobu trávení volného času svobodnější než kdykoli v minulosti, ale místo toho je v zaměstnání a v četných dalších oblastech života vystaven neúprosným tlakům a zbavován svobody. Proto Metz píše o krizi svobody ve společnosti.²⁰

2.3. Prozatímní církev

Velkou výsadou církevní instituce je její nezávislost na lidském mínění. Politické strany se snaží být populární, všechny podniky se snaží být úspěšné a konkurenceschopné, a kvůli tomu často obětují spravedlnost na oltáři popularity nebo ekonomie. Jen církev, která má svou ústavu danou „shora“, má dost síly a suverenity hájit spravedlnost a svobodu člověka bez ohledu na to, co tato obhajoba bude stát. Církev má sice své členy, ale o tom, co je opravdu podstatné, v ní nerozhoduje žádné ústavní shromáždění, nýbrž Boží vůle zachycená v Písmu a Tradici a stále živá ve společnosti věřících díky působení Ducha Svatého.²¹

Samozřejmě i lidé mají svůj podíl na existenci církve. To lidé jí pod vnuknutím Ducha dávají určitý ráz a podílejí se na tvorbě jejích struktur a způsobu plnění jejího poslání. To lidé svojí vírou a zbožností odpovídají na Boží výzvu a vstupují do společenství s Bohem, což je právě podstatou církve. Lidé rozhodují o četných věcech a úkonech v církvi, ale to, co je nejdůležitější, bylo už rozhodnuto před dvěma tisíci lety. Problém je v tom, že ne vždy si lidé v církvi správně a včas uvědomují, kde končí jejich kompetence a začíná kompetence Boha.

Lidé jsou na Bohu závislí, ale Bůh si přeje, aby i lidé měli podíl na jeho spásném díle, aby byli jeho spolupracovníky, aby využívali své individuální schopnosti i společenské struktury pro hlásání evangelia. Kvůli tomu není možné stavět Ducha a instituci do protikladu.²²

Církevní instituce s jejími úředně závaznými projevy života slouží tomu, aby stále připomínala věřícím, že církev žije ne díky svým schopnostem a síle, ne díky své dynamice, nýbrž že se zakládá na stále nové, čerstvé Boží milosti, která se nejúplněji projevila v Ježíši Kristu a pak v daru Ducha. Církev je stále v „provizorním“ stavu – neustále směřuje k naplnění naděje. Svátostné a liturgické úkoly plněné v rámci instituce zdůrazňují podle Medarda Kehla to, že se jich nám lidem dostává od Boha bez naší zásluhy.²³ Metzův názor je: „Církev jako instituce žije ze stálé proklamace své prozatímnosti. Musí tuto eschatologickou prozatímnost uskutečňovat skrze to, že se jakožto instituce kritické svobody staví do opozice vůči společenskému procesu s jeho absolutismem a vyobcováváním.“²⁴ Tato prozatímnost se zakládá na eschatologické výhradě, čili Boží vládě nad světem; na tom, že o osudu světa rozhoduje primárně Bůh. Této vládě a spáse, kterou nám Bůh dává, má církev sloužit - a nikoliv tomu, aby si udržela privilegované postavení ve společnosti nebo aby byla populární.

Čtenář si bez velké námahy všimne, že teologické uvažování J. B. Metze má svůj kontext, poněvadž ve Spolkové republice Německo má katolická církev jiné podmínky pro život a působení. V Česku se katolická, ba křesťanská víra často setkává s nepochopením a svoboda církve je omezována i na rovině státního zákona (o čemž svědčí také poslední novelizace některých zákonů). Navzdory tomu může naše církev zaujmout pozici nezávislého pozorovatele společenského procesu a jeho kritického komentátora, který se s prorockou odvahou staví na stranu vykořisťovaných a potlačovaných. Tak dobře to však ještě v Česku nefunguje. Charita sice výborně a s velkým nasazením pracuje a pomáhá těm, kteří jsou v nouzi, ale instituční církev stále ještě velmi málo pozvedá svůj hlas na jejich obranu. Jsme sice menšina, ale náš hlas sekulární společnost slyší. Ve své první encyklice Svatý otec Benedikt XVI. připomíná, že charitní práce křesťanů byla věnována jak spoluvyznavačům, tak pohanům, a byla právě tím, co oceňovali i její nepřátelé a snažili se to napodobovat.²⁵ Je však nezbytně nutné, aby se církev věnovala nejen pomoci konkrétnímu člověku v jeho konkrétní nouzi, ale také na instituční úrovni kritice toho, co k této nouzi vede.

Proto jednou z úloh církevní instituce je, aby protestovala skrze hlásání Božího království proti veškerému „zbožšťování“ společenského života založeného na konzumaci a touze po neomezeném ekonomickém přínosu i na úkor slabých a potlačovaných. Církev musí neustále připomínat, že všechno (a také ona sama) má sloužit dobru člověka.²⁶ Ovšem, zdůrazňuje Metz, musí se v církvi více důvěřovat vedení Duchem Svatým a musí být ochota a schopnost podřídit se procesu obnovy, který je často doprovázen obtížemi a působí bolest. Dále je velmi žádoucí, aby církevní hodnostáři byli schopni přijímat kritiku, uvažovat o jejích příčinách, a ne ji ukvapeně odmítat jako projev vzpoury proti jejich autoritě a moci.²⁷ Je nutné, aby instituce více naslouchala člověku a jeho problémům a aby byla schopna rychle na tyto problémy reagovat. Je třeba se zbavit všeho, co budí dojem, že církev je perfektně fungující úřad, který nadále pokračuje ve své činnosti, i když zmizeli ti, kterým měl sloužit.²⁸ Církev musí hledat odpovědi na otázky, které zajímají dnešního člověka, a ne se zabývat pátráním po řešení problémů, které již dlouho nejsou aktuální – což samozřejmě snižuje účinnost jejího působení jako instituce kritické svobody. Metz zdůrazňuje, že církev po několik století žije v jakési „nesoučasnosti“, to znamená, že reaguje se zpožděním na měnící se podmínky života člověka. Křesťanství od doby osvícenství ztratilo vedoucí pozici jako činitel v kultuře, civilizaci, vědě. Tyto oblasti života se vyvíjejí autonomně, nezávisle a často v opozici vůči křesťanskému étosu. Aby se křesťanství vrátilo na jeviště společensko-politického dění, musí se důsledněji věnovat hlásání evangelia s celou radikálností.²⁹

2.4. Společensko-politický dopad spásonosných příslibů

Vzniká však otázka, zda je takové angažování v politickém životě legitimní. Není to něco, co do úlohy církve nepatří? Stoupenci nové politické teologie rozhodně odpovídají, že ne. Podívejme se na jejich argumentaci: Východiskem je zjištění, že nejdůležitější přísliby novozákonní zvěsti o Božím království (spása, svoboda, pokoj, spravedlnost, smíření) nemají charakter odpovědí na pouhou individuální touhu jedince, která bude uspokojena pouze v jeho individuálním životě a v jeho nitru, nýbrž že tyto přísliby staví jednotlivce a celou společnost Kristových učedníků do role opozice vůči diktatuře společenských tlaků. Mají tak společenský dopad. Politická teologie se snaží formulovat eschatologickou zvěst tak, aby se stala zřejmou její osvobozující síla a kritický postoj vůči procesům, strukturám a intelektuálním proudům, které omezují antropologii na pouhý pohled na člověka jako na předmět ekonomického obchodování (i ve velmi subtilních formách).³⁰ Zmíněné přísliby není možno omezit na vztah mezi Bohem a člověkem, který by se odehrával pouze v duši. Mají společenský dopad, uskutečňují se ve světě, a to ne v nějakém abstraktním, nýbrž v tom našem, v němž působí četné procesy a proudy. Tyto jevy nestačí podle Metze poznat a z hlediska evangelia pouze interpretovat, ale je nutné je i měnit, pokud neodpovídají důstojnosti každého člověka. Pravý křesťan se nesmí spokojit s usilovným potíráním hříchu ve své duši a konáním skutků milosrdenství. Musí působit ve prospěch spravedlnosti a důstojnosti všech lidí, a zvlášť těch, kteří jsou ponižováni a potlačováni.³¹

Nová politická teologie věnovala dosud pozornost především situaci chudých a utlačovaných v zemích „třetího světa“. Musíme ale pamatovat, že hlavní spisy této teologické školy vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy v západní Evropě vládl optimismus a blahobyt. Nyní se situace změnila. Také v Evropě žijí zástupy lidí, kteří potřebují pomoc: nezaměstnaní, uprchlíci, osamělé matky vychovávající děti, členové etnických menšin, důchodci žijící v opuštěnosti, zaměstnanci s malým vzděláním apod. Moderní společnost není schopna zajistit všem blahobyt a spravedlnost, jak se myslelo ještě před nedávnou dobou. Mnoho lidí je vytlačeno na okraj, jsou oběťmi neúprosných ekonomických procesů. Instituční církev vedená přikázáním lásky k bližnímu se musí stát advokátem těchto lidí.

Myšlenky, s kterými přišla před lety politická teologie, neztratily aktuálnost. Naopak, kromě výzvy chudoby a politicko-ekonomického útlaku v zemích třetího světa stojíme před výzvou chudoby a ekonomického vykořisťování v Evropě. Požadavky Metze a jiných teologů z tohoto prostředí se stávají opět předmětem zájmu.³²

Metz zastává názor, že církevní instituce umožňuje jednotlivci vytvoření a udržení kritického sebevědomí. Podle něho mnohé problémy, se kterými se člověk dnes setkává, jsou příliš komplikované a velké na to, aby s nimi jednotlivec byl schopen něco udělat. Tyto problémy musejí být předmětem zájmů a aktivit institucí, kultury, politiky - celé společnosti.³³ Proto člověk žije v ambivalentní situaci. Z jedné strany si je vědom své moci a vlivu na svět, který mu patří jako příslušníku lidstva, vládnoucího zemi. Na druhé straně si každodenně uvědomuje svou bezmocnost jako jednotlivec postavený do společenských proudů, na které on osobně nemá žádný vliv a které determinují jeho chování, a tím omezují svobodu jeho rozhodování.³⁴ K tomu se přidává extrémní individualizace lidského života, která podle názoru J. Moltmanna činí člověka ovladatelným a ohrožuje jeho svobodu: „Pokračující individualizace lidí v moderní společnosti slouží jejich novému zotročení. (…) Jestli někdo chce vládnout nad ostatními lidmi, musí je co nejvíce rozdělit, izolovat a individualizovat.“³⁵ V tomto procesu hraje nezanedbatelnou úlohu televize, která naplňuje volný čas člověka, upoutává jeho pozornost, uvádí ho do jakéhosi imaginárního světa, a tak ho zbavuje příležitosti ke kontaktu s ostatními lidmi; navíc vede k pasivitě. Proto Metz říká, že „opium lidu“ již není náboženství, nýbrž masmediální kultura.³⁶

Pokud církev chce úspěšně hlásat zvěst o osvobození člověka, musí utvořit prostor pro vytváření a udržování sebevědomí jednotlivce, který je kritický vůči pokusům o absolutizaci společensko-ekonomických procesů. Společnost věřících, jakou je katolická církev, žije v přesvědčení, že každý člověk je rovnoprávným subjektem světového dění, poněvadž je osobou, která je schopna být v dialogu s Bohem. To je podle křesťanské antropologie jeden z pilířů lidské důstojnosti, stejně jako učení o stvoření člověka a jeho vykoupení skrze Ježíše Krista. Instituční církev, hlásající tuto pravdu navzdory protiproudům, připomíná člověku jeho důstojnost a hodnotu. Instituce je nezbytná proto, že pravda o výjimečnosti a důstojnosti člověka je v běžném životě Evropana nepřítomná. Teoreticky se o ní píše ve všech možných deklaracích a ústavách. Prakticky má ale průměrný občan dojem, že jeho důstojnost je rovna hodnotě jeho práce a konzumace, které hýbou mezinárodní ekonomikou. Přísliby politiků jsou málo důvěryhodné, protože ihned po volebním vítězství již nejsou dodržovány. Ti, kteří nejsou a nebudou výdělečně činní, jsou považováni za přítěž společnosti a za její méněcenné členy. V takové situaci zůstává církev poslední institucí, která svým učením a praktickým působením hlásá důstojnost každého člověka od jeho početí až k přirozené smrti.

Opravdové následování Krista se však zakládá na lásce k Bohu a k lidem, neboli - jak to formuluje Metz - na mystické a politické aktivitě, na ortodoxii a ortopraxi,³⁷ a proto nestačí důstojnost člověka pouze chránit. Musí se ve prospěch její záchrany také působit. Jak již bylo výše uvedeno, Metz tvrdí, že se nepopulární nebo nepohodlné ideje (a taková je i myšlenka na lidskou důstojnost a její praktický dopad) mohou šířit jen za instituční podpory. Proto z hlediska nové politické teologie je instituční charakter církve něčím nezbytným, něčím, co pomáhá plnit její poslání. Katolická církev ještě není zcela takovou institucí, ale má v sobě (právě díky své organizační podobě) nutný potenciál k tomu, aby se jí stala, tak, jak to Metz na mnoha místech zdůrazňuje.³⁸ Také dogma je v nové politické teologii považováno za přínos v procesu udržování svobody člověka, poněvadž přikazuje objektivní pravdu a připomíná celek Kristova evangelia – jeho populární, ale i zneklidňující, provokující stránky.³⁹

Za projev schopnosti církve být institucí podporující svobodu člověka – nebo za příklad takového jejího působení - považuje Metz existenci řádů. Ty mají své pevné struktury, zákony, organizaci, úřady a přesně určený způsob jednání jak jednotlivců, tak celé komunity. Bezpochyby jsou to instituce. Zároveň ale život řeholníků a řeholnic, vedený kvůli Božímu království v čistotě, chudobě a poslušnosti, ukazuje, že takový život je možný a obšťastňující. Existence řeholí prokazuje, že člověk může být šťastný i bez majetku, bez praktikování sexuality a ve vzdání se své svobody – což je nejlepším způsobem zrelativizování toho, k čemu lidi tlačí konzumní způsob života. Již pouhá existence řeholí je provokací pro konzumní společenství.⁴⁰

Místo závěru

S určitým překvapením zjišťujeme, že některé myšlenky J. B. Metze jsou podobné tomu, co v již citované knize píše J. Ratzinger. Podle něho si musíme především pamatovat, že církev není „moje, naše církev“, nýbrž církev Ježíše Krista, a proto její první úlohou je hlásat jeho evangelium. Metz postuluje vzdát se jistot a bezpečí a radikálně následovat Krista. Ratzinger zase tvrdí: „Reformy nespočívají vždy v tom, že,svoji‘ církev vždy znovu modelujeme na správnou míru, sami ji vynalézáme, ale v tom, že stále znovu odstraňujeme své vlastní pomocné konstrukce ve prospěch světla, jež přichází shůry a jež je i příchodem čisté svobody.“⁴¹ Církev bude vždy potřebovat pomocné lidské konstrukce, aby mohla za konkrétních společenských podmínek mluvit a působit. Hrozí nebezpečí, že tyto pomocné lidské konstrukce zestárnou a začnou se vydávat za to, co je podstatné, a tak znemožní nebo znesnadní přístup k tomu, co je opravdu podstatné. Proto je nezbytně nutné zkoumat, co slouží věrnému hlásání evangelia a od čeho se upustilo z pohodlnosti nebo strachu.

Opravdovým vůdcem v obnově církve je víra, která – a zde nacházíme u Ratzingera opět shodu s myšlenkami Metze – ukazuje jinou perspektivu života: „Základní osvobození, jež nám může dát církev, je přebývání v obzoru věčnosti, vyvedení z hranic našich znalostí a schopností. Sama víra je proto ve své celé velikosti vždy znovu zásadní reformou, na jejím základě musíme vždy znovu přezkušovat vlastní řády vytvořené v církvi. To znamená, že církev musí být mostem víry a nesmí se stát samoúčelnou – zvláště ve svém vnitrosvětském spolkovém životě. (…) Avšak zrcadlo, jež ukazuje pouze samo sebe, není zrcadlem: okno, jež neposkytuje pohled do dálky, ale staví se mu do cesty, ztratilo svůj smysl.“⁴² Jak vidíme, podle Ratzingera stejně jako podle Metze je nezbytné, aby si církev jako společenství věřících uvědomovala svou „prozatímnost“ a podřízenost Božímu plánu spásy. Nikdy nesmí sloužit sama sobě, nýbrž Bohu, a na jeho přání i lidem.

Církevní instituce je do značné míry taková, jací jsou lidé, kteří ji utvářejí, jaká je jejich schopnost a odhodlanost jednat podle Boží vůle. Z toho důvodu je nezbytné obecné zpytování svědomí všech členů církve, zda a jak vůli zakladatele církve plní. Ve snaze o reformu církevní instituce platí stejný princip jako v ekumenickém úsilí: čím blíže Kristu, tím blíže ostatním křesťanům a také instituci, která neovládá, nýbrž vede; nepotlačuje, nýbrž pomáhá; nestaví na první místo sebe, nýbrž Krista.