Církev a podnikání

Autor: Marek Kerles - Číslo: 2006/2 (Praxe)

Z článku „Modli se a podnikej“, Lidové noviny, 21. 1. 2006.

Opat Martin, představený kláštera premonstrátů v hornorakouském Aigen-Schläglu, se těší v celém kraji mimořádné úctě. A to zdaleka nejen jako duchovní autorita. Klášter je kromě náboženského centra také jednou z nejbohatších místních „firem“ a také vůbec největším zaměstnavatelem v širokém okolí. Kam až oko dohlédne, prakticky vše patří klášteru. Premonstráti vlastní takřka sedm tisíc hektarů lesa, sedmadvacet rybníků, pole, dvě vodní elektrárny, lyžařský areál, několik restaurací, vinárnu, horský hotel, a dokonce i pivovar. Klášter zaměstnává 200 místních lidí přímo a další stovky nepřímo. Člověku přijíždějícímu ze země, kde se teprve debatuje o tom, zda církev vůbec má disponovat nějakým majetkem, se tady naskýtá velmi nevšední pohled.

V pořadí druhý muž klášterní hierarchie, bratr Marcus Rubasch, vystudoval vedle teologické fakulty ještě obchodní právo a ekonomii na univerzitě v Linci, čímž ale není mezi lidmi ve vedení kláštera žádnou výjimkou. „Je to staletá tradice. Můj nejbližší spolupracovník je například lesní inženýr,“ potvrzuje Rubasch.

Veškerý svůj hospodářský majetek, včetně třeba restaurací v lyžařském areálu, pivovaru nebo lesů, provozuje klášter zcela sám, nic nepronajímá dalším nájemcům. Jen loni tak premonstráti dosáhli celkového obchodního obratu 330 milionů korun. Kvůli devadesátimilionovým investicím, mimo jiné do nové lyžařské lanovky a úpravny vody v pivovarském areálu, prý ovšem skončilo hospodaření mírně v červených číslech. Marcus Rubasch je však přesto s výsledky spokojen. „Naším hlavním cílem není dosahovat každý rok vyšších zisků,“ tvrdí a ukazuje na výroční zprávu, nadepsanou slovy: „Tradice, hodnoty, obezřetnost“. Úkolem kláštera je podle něj hospodařit tak, aby výnosy pokryly náklady na údržbu církevních budov, na duchovní a vzdělávací činnost řádových bratrů, ale také aby zajistili všem zaměstnancům určitou jistotu zaměstnání do budoucna. Proto klášter údajně podniká v oborech, které sice nevynášejí tolik jako třeba spekulace na burze, zato ale představují stabilní zdroj příjmů.

Dva kláštery, dva světy

Ještě před šedesáti lety přejezd hranice ze Schläglu směrem do Čech neznamenal žádnou zásadní změnu, minimálně co se týče vlastnické struktury v okolní krajině. Z premonstrátských pozemků se cestovatel dostal znovu na církevní půdu, ovšem cisterciáckou. Vyšebrodský klášter, založený stejně jako Schlägl ve 13. století, byl ještě v roce 1946 zdatným konkurentem rakouských premonstrátů. A to se vším všudy. „Ke klášteru patřily čtyři tisíce hektarů lesa, řada rybníků, pily, truhlářské dílny a také klášterní pivovar,“ říká vyšebrodský převor Justýn. Tak jako se dnes premonstráti ve Schläglu chlubí sjezdovkou, cisterciáci nechali v roce 1911 postavit první železnici z Rybníka k Lipnu.

A jak vypadá srovnání obou významných klášterů po šedesáti letech? Zatímco Schlägl je široko daleko největším zaměstnavatelem a podnikatelem v kraji, nedaleký cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě vlastní prakticky jen samotnou klášterní budovu. A do její postupné opravy dává také veškeré peníze, které vydělá turistickými prohlídkami a občasným pronájmem výstavních prostor. Z gotického pivovaru, který dnes nepatří klášteru, ale pozemkovému fondu, se postupně stává ruina. Proč?

Bendiktýnské heslo „Modli se a pracuj“ dovedlo některé kláštery v Česku k takové dokonalosti, že církev představovala nejen významnou ekonomickou sílu ve státě, ale zároveň působila jako prestižní vzdělávací a odborná instituce. Vychovávala celou řadu odborníků, kteří si předávali zkušenosti z generace na generaci. „V tom také byla podstata klášterního hospodaření,“ říká převor Justýn. Pokud by prý klášter znovu dostal možnost podnikat na části svých pozemků, využil by zisků nejen k opravám budov, ale ku prospěchu celého regionu. „Nikdo se nemusí bát, že bychom si hned běželi koupit třeba televizi, kterou nemáme. Naším hlavním úkolem je duchovní služba a tak to i zůstane,“ tvrdí převor.

Stabilizační faktor

„Kláštery a diecéze přece představují samostatné právnické osoby. Je proto pochopitelné, že některým klášterům či řádům může vyhovovat restituce naturální a některým forma renty či finančního odškodnění,“ říká Michael Pojezdný, opat Strahovského kláštera premonstrátů.

Pojezdný je každopádně přesvědčen, že církev by spravovala majetek velmi úspěšně. „S hospodařením v tradičních církevních oborech, jako je lesnictví, rybníkářství či gastronomie, máme staleté zkušenosti. Navíc můžeme počítat i s odbornou pomocí ze zahraničí,“ tvrdí opat.

Kláštery nijak nekritizují základní principy tržního hospodářství a naopak se těmito principy samy řídí. Na druhou stranu však církev podniká přece jen trochu jinak než běžná firma, zaměřená na co nejvyšší zisk. V době globalizace hospodářství, kdy kapitál takzvaně nezná hranice, má tak podnikání církve možná ještě důležitější celospolečenskou funkci než před sto lety.