Za ekonomiku sloužící společnému dobru
Autor: Lubomír Mlčoch - Číslo: 2006/1 (Články)
Předneseno na semináři „Růst propasti mezi bídou a bohatstvím - hrozba pro svět práce a pro sociální dialog. Lze tomu čelit?“, Velehrad 11. - 13. listopadu 2005.
Společné dobro: od Aristotela ke Kompendiu katolické sociální nauky
Pojem společného dobra je klíčovým pojmem, svorníkem pro otázky, jež si kladl náš seminář. Je pozoruhodné, že od antiky, z doby předkřesťanské, pochází poukaz na božský původ dobra lidského společenství. Staří Řekové věřili v pohanské bohy a byli si vědomi, že bez přispění bohů je lidem společné dobro nedostupné. I dnešní pojednání filosofů, politologů – a v poslední době i ekonomů - začínají zpravidla odkazy k řeckému filosofu Aristotelovi, který (v „Etice Nikomachově“) píše, že „společné dobro je větší, dokonalejší, ušlechtilejší, božštější než dobro jednotlivce“, a má tím na mysli společné dobro obce (polis) athénského městského státu. Staří církevní otcové se zabývali problematikou společného dobra v kontrapozici Boží obce a obce světské (sv. Augustin); bonum commune tak mělo původ u Boha, teď už Otce, Syna a Ducha Svatého. O božském původu společného dobra se nepochybovalo po celý středověk, ba ještě dlouho v novověku.
V první sociální encyklice Lva XIII. Rerum novarum (1891), jíž se započíná moderní katolická sociální nauka, čteme: „Společné dobro je tvořivým principem a elementem udržujícím lidskou společnost (...) Společné dobro je – po Bohu - ve společnosti prvním a posledním zákonem (...) Obecné blaho má být takové, aby se lidé stávali lepšími tím, že ho dosahují - a proto je musíme hledat v ctnostném životě. Gaudium et Spes (Radost a naděje) 2. vatikánského koncilu (před 40 lety) definuje společné dobro jako „souhrn podmínek společného života, v nichž mohou jednotlivci, rodiny i sdružení plněji a snadněji dosáhnout dokonalosti“ (čl. 74) a v tomto smyslu je použito pojmu společného dobra i v listu „Pokoj a dobro“ (ČBK 2000) - čl. 18 konstatuje, že „společnost bez respektu ke společnému dobru chřadne". (V názvu listu samotného jde o oblíbené pozdravení svatého Františka z Assisi, ale „dobrem“ se rozumí „společné dobro“.)
Loni vydané „Kompendium katolické sociální nauky“ (Vatikán 2004), na němž Iustitia et Pax pracovala několik let, zdůrazňuje, že společné dobro je nedělitelné a musí být podřizováno principu důstojnosti lidské osoby. Cílem života ve společnosti je historicky dosažitelné dobro. Společné dobro je důvodem, pro nějž vůbec politická autorita existuje (viz Rerum novarum: „Účelem státu je obecné blaho“). I jen tento stručný přehled vymezení pojmu společného dobra jako by ukazoval, že dokonce i v katolické sociální nauce se postupně ve 20. století přesunuje důraz na pozemské skutečnosti potřeby společného dobra a jeho božský původ jako by ustupoval do pozadí.
Božský původ společného dobra a podoby modloslužby člověka 20. století
Nejsem profesí teolog, ale ekonom, a pouštím-li se na toto pole, je to ode mne trochu odvaha. Ale člověku někdy nezbývá než se vydat na neprošlapané cesty. Nuže, při studijním pobytu na katolické univerzitě ve Fribourgu se mi dostala do rukou práce Gastona Fessarda „Autorité et Bien Commun“ (Théologie, Aubier, Paris 1944). Jde o teologii společného dobra napsanou v nacisty okupované Francii na sklonku 2. světové války. Odtud cituji: „Odedávna se v myšlení filosofů pojem společného dobra objevoval jako úhelný kámen celé společenské stavby. Později, když si občan začal být vědom svých práv jako apanáže lidské přirozenosti, byl tento koncept svržen s trůnu a ustoupil do stínu“ (zdůraznění L.M.). Za onu apanáž lidské přirozenosti je třeba považovat svobodu a rovnost Francouzské revoluce a právo „jít za štěstím“ (pursuit of happiness), jak to vyjádřil v Deklaraci nezávislosti jeden z otců-zakladatelů Unie amerických států Jefferson. „Jít za štěstím“ bylo pochopeno jako „jít za bohatstvím“. A cestou k „Bohatství národů“ se měla stát neviditelná ruka trhu a sebe-zájem (self-interest) jednotlivce u Adama Smitha. Jeho Británie se touto cestou vydala a během 19. století se skutečně domohla bohatství jako žádná země předtím. Někdejší anglické kolonie v „Nové Anglii“ a poté „Nový svět“ v podobě USA je dnes nejbohatší zemí na světě. „Přežívání křesťanské tradice v rozsáhlých částech života soukromého i společenského zajišťovalo ještě zprostředkování vertikály společného dobra“ (G. Fessard).
Avšak 20. století přineslo dva totalitní režimy, dvě tyranie, dvě podoby „šílené modloslužby“, v nichž člověk zapomněl na autentický zdroj společného dobra, na ideu společenství lidí spojených navzájem s Bohem uprostřed nich. Oba režimy byly založeny na nenávisti a strachu a jejich chybné principy ničící autoritu Boha stejně jako předivo mezilidských vztahů si samy uzurpovaly politickou autoritu jako zneužití společného dobra, jako „společné zlo“. Nenávist třídní a nenávist rasová, „vyvolenost“ historického „třídního“ původu a „vyvolenost“ rasové nadřazenosti se staly modlou a modloslužbou, náhradním „náboženstvím“ bez Boha a proti Bohu. Jak argumentuje Fessard, ani příroda, ani historie nejsou samy o sobě plodné a nemohou být zdrojem požehnání. Jen Bůh dává vzrůst (sv. Pavel).
Ale ještě méně může být zdrojem plodnosti egoismus (Fessard, str. 43-44). Egoismus liberální společnosti má za následek krizi autority a krizi morálky. A protože tato civilizace ztrácí schopnost autoritu a morálku obnovit, nezbývá jí než „investovat“ stále více do právního systému s jeho donucovací mocí včetně represe a vězeňství, a to přesto, že už je patrná klesající efektivnost těchto snah (zde cituji prof. Večeřu, filosofa a sociologa práva, z jeho nedávného profesorského jmenovacího řízení před vědeckou radou UK). Poslední vývoj ve Francii dává Gastonu Fessardovi zapravdu způsobem, ze kterého sotva můžeme mít uspokojení.
Gaston Fessard se prokázal jako prorok poloviny 20. století. Nejenže varuje před pochybnou vírou ve schopnost pouhého sebe-zájmu egoistů zajistit společné dobro. V Paříži okupované německými nacisty píše odvážnou teologii vyvracející společné zlo obou tyranií a vyslovuje naději na návrat pravého společného dobra, neboť to je nadáno věčným mládím a znovu povstává a vystupuje ze zapomnění, i když se zdálo být dlouho skryté. Po válce se v Evropě tento zázrak společného dobra odvozovaného od Boha a lidské důstojnosti skutečně dostavil.
Západní Evropa učinila velkolepý pokus usadit koncept společného dobra znovu tam, kam patří, na trůn, a učinila jej opět úhelným kamenem společenské stavby. Došlo k zázraku smíření mezi národy rozdělenými tolika předchozími válkami, především mezi Francouzi a Němci. Zvláště v Německu zničeném válkou se zrodila koncepce sociálního tržního hospodářství, v níž šlo v první řadě o ochranu lidské důstojnosti; o peníze a ekonomickou výkonnost šlo rovněž, ale až v druhé řadě. Zejména u prof. Wilhelma Röpkeho lze nalézt explicitní poukaz ke správné hierarchii hodnot společensko-ekonomické soustavy. Člověk má nejprve hledat Boží království - a všechno ostatní mu bude přidáno. „Nezaslouženě máme to štěstí, že ke všemu ostatnímu, co nám tržní hospodářství přináší navíc na hodnotách převyšujících hodnoty ekonomické, smíme očekávat i vyšší produktivitu materiální povahy“ (W. Röpke, cit. dle M. Spieker: „Katolická sociální nauka a sociální tržní hospodářství“, ČKA 1996).
Ekonomický růst, hrubý domácí produkt, produktivita práce, to jsou „vedlejší produkty“ usilování o právní stát, o právní a morální řád v hospodářství a o sociální spravedlnost: koncept sociálně tržního hospodářství stavěl na spoluúčasti zaměstnanců na řízení a rozhodování a na jejich spoluodpovědnosti (titulek brožurky prof. Antona Rauschera: „Soukromé vlastnictví ve službách pracujícího člověka“; byla vydána i česky v ČKA). Sociální korektiv distribuce příjmů a bohatství generovaných trhem (“sociální vyrovnání“) vycházel z konsenzu, že bez tohoto korektivu hrozí rozpad sociální soudržnosti. Toto poznání by však ještě nestačilo: k uvedení do života byla potřeba i dobrá vůle a ochota bohatších přispívat ke společnému dobru nejen absolutně více, ale i relativně více (progresivita zdanění příjmů). Model teoreticky nejlépe fundovaný v Německu, díky katolické sociální nauce, se pak rozšířil v různých modifikacích v celé západní Evropě. Blahobyt byl odměnou za respektování Božího řádu, a tedy výsledkem lidského přičinění, jemuž Bůh žehná.
Blahobyt se však stal pro člověka nakonec novým pokušením, novou modloslužbou a příčinou odpadnutí od Boha. Vlastně nikoli novým pokušením, vždyť tomuto riziku zbohatnutí už rozuměli i starozákonní proroci, mudrci a žalmisté. A Ježíšova radostná zvěst varuje před pokušením bohatství na řadě míst - „teoreticky“ je známe všichni.
Kde se nacházíme teď? Kultura konzumní společnosti a modloslužba trhu
Začnu citátem z Blaise Pascala a teprve dodatečně uvedu, komu byl určen. Francouzský myslitel píše: „lid lakotný, sebestředný, soustředěný na sebe sama a milující sebe sama, otroci pozemských statků (...) horší než pohané neboť jsou - jako oni - obráceni k pozemským dobrům, přestože jim bylo dáno poznat pravého Boha“ (Pensées, str. 188). Pascal zde – v souladu s dlouhou protižidovskou křesťanskou tradicí – hovoří o Židech, kteří od raného středověku tvořili minority-ghetta v evropských zemích, včetně Českého království, odděleni nejen zdmi ghett ale i zvláštními „regály“ - „pravidly hry“ obchodu a peněžního hospodářství - od křesťanské většiny. Tento zdrcující odsudek vedl Pascal z ideální roviny, z pozice „křesťanů duchovních“, „pravých křesťanů“. Dnes je více než zřejmé, že my, „západní křesťané“ začátku 21. století, nemáme na podobný gnosticismus a apriorní segregaci morální nárok. Jsme součástí „židovsko-křesťanské“ civilizace, která vyústila v kulturu konzumní společnosti. Citát by dnes mohl být určen post-křesťanskému lidu evropsko-americké civilizace.
Lord Reith, zakladatel BBC, přiletěl po válce (2. světové) do USA, a na letišti řekl: „Rád bych se dověděl, jak se vy Američané můžete s úspěchem modlit současně k Bohu i k mamonu.“ Touto otázkou naznačil, že Ježíš řekl jasně, že nemůžeme sloužit Bohu i mamonu (Lk 16). Otroctví konzumu a modloslužba mamonu má dvě podoby. Ta jedna je otevřená a cynická. Za jejího guru bych označil profesora Jamese Twitchella z Columbia University v New Yorku. Twitchell se již titulem své knihy „Uváděj nás do pokušení!“ - obrácením smyslu parafráze části Otčenáše - dopouští rouhání a v podtitulu této „bible konzumerismu“ jásá nad „triumfem amerického materialismu“ (Columbia University Press 1999). Podle tohoto autora vyžaduje kapitalismus na pracovišti zbožný lid, ale k přežití systému je třeba, aby se lidé zároveň stali maniaky spotřeby, „pohany takových saturnálií jako jsou Vánoce, před nimiž se mají strhat pokladny v supermarketech“. Druhou stranou mince „pracuj, pracuj, pracuj“, je „utrácej, utrácej, utrácej“. „Jsi to, co kupuješ!“ V této vizi světa se Boží Syn narodil jen proto, aby zvýšil předvánoční obrat v obchodech.
A co je zdrojem tohoto „triumfu“? Twitchell odpovídá: „Co činí křesťanský materialismus tak mocným předchůdcem obchodnické kultury, je skutečnost, že jak katolické, tak protestantské učení jsou jím už hluboce proniknuty.“ Toto proniknutí do křesťanského učení je mnohem méně nápadné, a už vůbec ne cynické; o to je však obtížnější je prohlédnout. Když např. Michael Novak ve svém „Duchu demokratického kapitalismu“ píše, že „dnes je už tajemství trvalého materiálního pokroku rozluštěno“, a tak - na rozdíl od situace vyhnání Adama ze zahrady Eden - odpovědnost za zmírnění strádání a odstranění chudoby už nenese Bůh, ale my sami, apeluje na odpovědnost nás křesťanů za stav světa (M. Novak, 1992, str. 28). A to právem. Problém je v tom, zda je trvalý materiální pokrok – růst materiální spotřeby - slučitelný se snahou o odstranění chudoby. Konzumní společnost a kultura „uvádění člověka do dalších a dalších pokušení“ cestou ke zmírnění propasti mezi bídou a bohatstvím nejsou. A trvalý materiální růst nám křesťanům také Pán neslíbil. Podstatou radostné zvěsti Evangelia přece není to, že bychom měli všichni šanci zbohatnout v materiálním slova smyslu.
Jak se nám to přihodilo – že jsme upadli do zajetí ducha ekonomismu?
Ekonomická teorie se dostala do krize svého vlastního paradigmatu, souboru svých základních, výchozích předpokladů. Proto se vrací často k „Adamovi“ - Adamu Smithovi, který svým „Pojednáním o podstatě a původu bohatství národů“ (1776) odstartoval vznik moderní ekonomie. U nás se o tom v dostupné podobě lze dočíst v knížce prvního nositele Nobelovy ceny za ekonomii původem z Asie, indického profesora Amartya Sena „Etika a ekonomie“ (Vyšehrad 2003). Ale marnost nad marnost: přes veškeré námitky, že moderní ekonomie udělala z Adama Smitha „guru sebezájmu“ neprávem, v rozporu s jeho vlastním pojetím, je tomu tak: ekonomie staví na individuu, jednotlivci, který sleduje výlučně svůj vlastní ekonomický zájem. A tzv. „základní věta ekonomie blahobytu“ – dokonce v podobě matematického důkazu - demonstruje, že za velice přísných předpokladů dokonalé a čisté konkurence vede maximalizace zisků jednotlivců k optimálnímu využití zdrojů v ekonomice a k maximálně možnému blahobytu (za daných omezených zdrojů).
Půlstoletí starý důkaz je obrovským úspěchem „inženýrské ekonomie“. Je ovšem triumfem vědeckého redukcionismu, a proto obrovským pokušením ke zneužití - k nebezpečné ideologii a nové modloslužbě. Ve své poslední práci „Ekonomie důvěry a společného dobra“ (Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, Studie 5/2005, Praha 2005) diskutuji mj. všechny zamlčené a skryté předpoklady, jež důkaz „dostatečnosti sebe-zájmu“ umožňují, a které - když je zase „vrátíme do hry“, končí u hodnot účastníků trhu, jejich morálky, vzájemného respektu a ohledů, „ochoty vzdát se i svých malých zájmů“ pro společné dobro (volně dle A. Smitha, z jeho „Teorie mravních citů“). Ten, kdo se rozhodne tuto vědeckou korektnost opustit, pak může jako „falešný prorok“ hlásat víru v božstvo TRHU, v sílu mamonu: stačí, aby si každý jen „hleděl svého“ a nedíval se napravo nalevo, a „neviditelná ruka trhu“ nám všem zajistí blahobyt - ráj na zemi - tentokrát už doopravdy!? V této podobě jde o staro-novou modloslužbu bohu mamonu, a této „víře“ propadli mnozí. V čem je tady prohřešení už i proti prvnímu přikázání starých Izraelitů, je snad dost patrné. A pokud jde o Ježíše, ten shrnul celý Zákon a Proroky do pouhých dvou maxim: milovat Boha (ze všech sil,...) a bližního jako sebe sama. Jak odlišný to svět „Božího království“ od světa sobectví, které má vést ke společnému dobru!?
A ještě jedna poznámka: na cesty takových ideologických zneužití ekonomie jako vědy se často vydávají „ekonomové třetího řádu“. Kenneth Arrow, dnes kmet a rovněž nositel Nobelovy ceny za ekonomii - který mimochodem dostal toto vyznamenání právě za významný podíl na matematickém důkazu „základní věty ekonomie blahobytu“ - je dnes spolu s naším JUDr. Bedřichem Vymětalíkem členem „Papežské sociální akademie“ a v řadě svých prací poukazuje na důležitost morálky v hospodářství, která snižuje „transakční náklady“, a na klíčovou roli vzájemné důvěry jako „neviditelného aktiva“ společnosti, jež podstatně rozhoduje i o prosperitě a blahobytu této společnosti.
Tedy: jak se nám to přihodilo, že se dnes naše post-křesťanská civilizace nachází v osidlech bůžka mamonu? Podlehli jsme „novému převleku“ toho Zlého: ten přešel od „biče“ dvou totalitních režimů, založených na teroru a strachu, k „marcipánu“: pokušení materiálního blahobytu znovu zastínilo věčný koncept společného dobra a vedlo dokonce k odložení víry v Trojjediného Boha – jako nepotřebného - vždyť bohatství na tomto světě nám zajistí sobecké soustředění na sebe sama!?
Od otročení mamonu ke službě pravému Bohu
Optiku nerovnoměrnosti rozdělování bohatství a chudoby v dnešním globálním světě je třeba podřídit duchu Evangelia. Raniero Cantalamessa ve své útlé knížce „Chudoba“ (Poverta) - dostupné i u nás díky překladu v Karmelitánském nakladatelství - rozlišuje čtyři podoby chudoby. Materiální chudoba negativní - bída, mizérie, strádání - zůstává velkou výzvou pro církev a pro nás pro všechny. Je pohoršením naší kdysi křesťanské civilizace. Duchovní chudoba negativní - chudoba ducha a ubohost pachtění se po ještě větším bohatství bohatých, kteří nepoznali pravé hodnoty, je bídou naší post-křesťanské konzumní společnosti. My křesťané bychom se měli snažit vydělit se z této kultury - nakolik je to možné. Vědomě se hlásit a ve svém životě uskutečňovat praxi materiální chudoby pozitivní - tedy dobrovolné skromnosti - to je ta pravá optika i pro téma našeho semináře, i pro základ činnosti hnutí „Křesťan a práce“ do budoucna. To je ovšem možné jen s pomocí Boží: v síle blahoslavenství duchovní chudoby pozitivní, pokory a víry v Boha-Hospodina.
Cantalamessa argumentuje, že Zákon a staří Izraelité neznali pojem a smysl „chudoby materiální pozitivní“, tedy dobrovolnou skromnost. To je ideál evangelijní. Tomuto výkladu by napovídal úžas, ba zděšení Ježíšových učedníků, jímž reagovali na Mistrovy výroky o bohatství a bohatcích. A pak by byl namístě hodnotový soud, že naše kultura je spíše židovská než křesťanská.
Čtení z Evangelia dnešní neděle je jedním z nejznámějších podobenství: o rozmnožování svěřených hřiven. Nepředpokládám, že by organizátoři semináře volili termín jeho konání právě s ohledem na toto čtení: „náhodou to tak vyšlo“. Ale záměrně bývá toto čtení voleno na akcích křesťanských podnikatelů, politiků, odborářů. Jak se však srovnává rozmnožování hřiven s ideálem dobrovolné chudoby? Má-li být můj výklad konzistentní, je třeba dát jasnou odpověď na tuto otázku.
Nedávno jsem se v Bruselu zúčastnil semináře o budoucnosti evropského bankovnictví. Jedním z problémů je tzv. „excess capital“ – přebytečný kapitál v bilancích bank, pro něž nenacházejí smysluplné využití, a leží proto ladem. Ke konci roku 2004 ho ve 20 největších evropských bankách mělo být něco přes 60 miliard euro, za dva roky se očekává ztrojnásobení těchto „zakopaných hřiven“. Na druhé straně, za branami Evropské unie, na východě a jihu Evropy (a dále v post-sovětských republikách) se odhaduje počet lidí žijících v „absolutní chudobě“ (tedy v „materiální chudobě negativní“) na nějakých 140 milionů; v některých zemích i přes 40 % populace (pro srovnání: u nás pod 2 %). Bohatá Evropa bude z těchto zakopaných hřiven vydávat jednou počet před Pánem. Katolická sociální nauka hovoří o „prioritě práce před kapitálem“ a o tom, že kapitál bez práce (a práce bez kapitálu) nemohou nic. Řešení, které se nabízí, je nabíledni a je plně v souladu s duchem evangelia. Je třeba mít jen dost odvahy učinit praktické kroky z toho, co „všichni víme“.
Podobenství o rozmnožování svěřených hřiven se stalo „úhelným kamenem“ kalvinismu. Je-li správná hypotéza Maxe Webera, stala se tato „etická maxima“ protestantismu v pojetí Jeana Calvina motorem rozvoje kapitalistického hospodářství. Dnešní Kalvínova Ženeva zůstává dále jedním z center světového bankovnictví, ale je to – podle mých zdejších přátel, k nimž mám důvěru - už „pohanské město“. Tak dlouho se rozmnožovaly hřivny pro Hospodina, až se začaly rozmnožovat pro sebe, a nakonec se na Hospodina zapomnělo. Tedy: podobenství o rozmnožování svěřených hřiven není neslučitelné s ideálem dobrovolné skromnosti, je jen nesnadné obojí ve svém vlastním životě slučovat. Hřivny se mají rozmnožovat nikoli pro „uvádění do pokušení“ dalších a dalších jablíček Jamese Twitchella v duchu konzumu, morálně často už sporného či přímo nemravného. Hřivny máme rozmnožovat pro zmírnění „materiální chudoby negativní“ našich bližních, jež nám Pán ukládá milovat tak, jako milujeme sami sebe.
Byli jsme stvořeni pro štěstí, a pravé štěstí je ve službě Bohu a bližním
Dnešní krizové projevy sociálního státu v zemích Evropské unie nespočívají tedy v tom, že zaostáváme v růstu bohatství za USA, a řešením není snaha Ameriku „dohnat a předehnat“ - toto heslo naše generace ostatně už jednou zažila v kultuře docela jiného materialismu, toho „historického“. Ekonomovi se to může zdát paradoxní, ale příčiny potíží západní Evropy spočívají v její ekonomické úspěšnosti: navykla lidi žít „nad poměry“, a teď nemá nikdo odvahu před lid konzumní předstoupit a „nalít mu čistého vína“. Křesťan by měl tyto souvislosti chápat, a měl by mít i odvahu tuto nepříjemnou pravdu vyslovit. Na úrovni papežských sociálních encyklik toto poznání ani odvaha nescházejí; kondicionál používám proto, že „sůl ztrácí slanost“ v programech a vystoupeních křesťanských politiků, odborářů - ba někdy i u osob duchovních.
Přitom argumenty k tomu, že další růst bohatství není cestou ke štěstí, přináší i samotná věda. Mám na mysli sociální psychologii a „psychologii v ekonomii“, jež daly dokonce podnět ke vzniku nové disciplíny, „vědy o štěstí“. Empirický výzkum subjektivně pociťovaného štěstí trvá už nějakých 30 let a vede k „paradoxu štěstí“ (R.Easterlin): přestože v bohatých zemích došlo ke vzrůstu materiálního blahobytu i o desítky procent, subjektivně pociťované štěstí se nezvýšilo, někde dokonce pokleslo. Psychologové hovoří o „žentouru spotřeby“, v němž je třeba šlapat stále rychleji, aby si člověk udržel tutéž hladinu spokojenosti s výší své spotřeby. Žentour, archaické zařízení jako symbol otrocké práce lidí (i dobytčat), se stává symbolem novodobého otroctví v konzumní společnosti.
Moudrý profesor ekonomie (!) Stefano Zamagni z nejstarší evropské univerzity v Bologni a iniciátor udělení čestného doktorátu této univerzity Kláře Lubichové píše, že štěstí je – pro obec ekonomickou paradoxně - ale konzistentně s evangeliem - „vedlejším produktem naší starosti o blaho našich bližních“. Závěrečná modlitba dnešní neděle na samý závěr církevního roku hovoří o tomtéž, a uvádí tak podobenství o rozmnožování svěřených hřiven na správnou míru: „Věčný Bože, ty jsi původce všeho dobra, vyslyš naše prosby a dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit.“
Co máme dělat, bratři (a sestry)?
Liberální společnost – přes všechny své vady - nám zachovává „svobodu volby“. Nejsme velcí evropští bankéři, kteří mohou rozhodovat o umístění „přebytečného kapitálu“. Ale například rozhodnutí se pro „pozitivní chudobu materiální“ je v našich rukou. A nerovnoměrnost v distribuci bohatství liberální společnosti může být viděna i pozitivně: čím nerovnoměrnější je rozdělení zemí (a společností) na bohaté a chudé, tím větší možnosti nám dává kupní síla našich měn - dolaru, eura, a dnes už i české koruny - v konání dobra v zemích a regionech trpících materiální chudobou negativní. I příslušník nižší střední třídy je schopen – při skromném způsobu života - „adoptovat dítě na dálku“ v Africe či Indii a přispívat na to, aby mohlo chodit do školy. Tak můžeme – skromným příspěvkem - napomáhat dokonce „globálnímu společnému dobru“ a stávat se tak lepšími tím, že ho pomáháme uskutečňovat.
Ale to je jistě jen jedna z cest, jak přispět ke zmírnění propasti mezi chudobou a bohatstvím. „Láska je vynalézavá“ (sv. Pavel): každá živoucí „ekonomie společenství“ hnutí Fokoláre je rovněž takovým skromným příspěvkem ke společnému dobru, jimž můžeme našim bližním – i mimo církev - ukazovat, že o peníze nám jde až v druhé řadě. „Případová studie“ paní Věry Luxové byla takovým dobrým příkladem na našem semináři (a to přesto, že paní Věra v duchu pokory ani neřadila svou zkušenost do „ekonomie společenství“).
Je tedy především na nás, na křesťanech, abychom se přičinili o návrat optiky společného dobra do života naší každodennosti. Věčné mládí společného dobra (Fessard) je tím lékem, který potřebuje sjednocená Evropa, dnes už nejen v národním, ale i v globálním měřítku. Stárnutí evropské populace je demografickým a ekonomickým problémem; ale to jsou už jen důsledky. My všichni v bohaté Evropě jsme zváni naším Pánem, my jsme ti „bohatí mládenci“, kteří podléhají zármutku, protože si nedovedou udělat odstup od svého bohatství.
Literatura
FESSARD, Gaston: „Autorité et bien commun“, Aubier, Théologie, Paris 1944.
HOLLENBACH, David, SJ: „The Common Good and Christian Ethics“, Cambridge University Press 2002.
KOMPENDIUM of the Catholic Social Doctrine, Iustitia et Pax, Vatican City, 2004.
MLČOCH, Lubomír: „L´économie et la félicité: pourquoi moins peut signifier plus. Vers l´antropologie économique nouvelle“, Fribourg, Institut Philanthropos, La réunion annuelle de l´A.I.E.S.C., September 8-11, 2005.
MLČOCH, Lubomír: „From the central planning happiness to a market system self-deception“, 30th annual conference of AIREP „Absurdity in the Economy“, Praha, TOP Hotel, September 22-24, 2005.
MLČOCH, Lubomír: „Ekonomie důvěry a společného dobra. Česká republika v EU - pokus o nástin perspektivy“, Praha, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, sešit 5/2005.
NOVAK, Michael: „Duch demokratického kapitalismu“, Praha, Občanský Institut 1992.
PASCAL, Blaise: „Pensées“. Cit. dle PIOTTE, Jean-Marc: „Les grands penseurs du monde occidentale“. Ed. Fides, Québec, Canada 1997.
SPIEKER, Manfred: „Katolická sociální nauka a sociálně tržní hospodářství“, ČKA, Praha 1996.
TWITCHELL, James B.: „Lead us into Temptation. The Triumf of American Materialism“, Columbia University Press, New York 1999.
