Tragično a transcendence

Autor: Holger Zaborowski - Překlad: Dagmar Chytilová - Číslo: 2006/1 (Kultura)

Nad Claudelovým „Saténovým střevíčkem“

Úvod k delší studii. – Z německého rukopisu přeložila Dagmar Chytilová.

Tragika, tragično – kategorie jaksi zvláštní, měnivá, obtížně uchopitelná, kategorie, která se vzdaluje tím víc, čím víc se snažíme ji popsat a pochopit, co to tragično vlastně je: kategorie, která mizí a zase se vynořuje tam, kde ji neočekáváme, kde si ji ani očekávat netroufáme, která se zdá být všude, a přece zase nikde, nemožná kategorie, které bychom se (připusťme si to) mohli možná spíše vzdát. Protože dnes se jaksi všechno zdá být nějak tragické: tragická nehoda, tragické neštěstí, tragické nedopatření, tragédie na tragédii nepředstavitelných rozměrů tady, dobře představitelných a dobře přehlédnutelných rozměrů tam; tragédie všedního dne, tragédie mladosti, tragédie stáří. Je známo, že život je tragický, tragédie je jeho nejmenším společným jmenovatelem, tragično je jeho osud, jemuž nelze uniknout ani jej přelstít.

Ale co je vlastně „tragično“? O jaké tu jde tragédie? Jaké propasti, jaká napětí, jaké konflikty se tady otvírají? Nemluvíme občas o tragice tam, kde by byly smysluplnější jiné, přesnější, pádnější pojmy? Neztrácí tam, kde je „vše“ tragické, pojem tragična smysl? Je toto „vše“ pak ještě tragické? Co tím získáme, budeme-li vždy znovu, stále častěji mluvit o tragičnu? Jako by bylo vše nití osudu, kterou tkají Norny sudičky? Získáme nový mýtus, mýtus o věčné a věčně se opakující tragédii, mýtus o tragické a absurdní povaze života, o tragédii jako životním principu, o vůli k moci jako vůli k tragické zápletce? Věčný začátek tragédie, ale žádný konec. A ještě něco: tragické zrušení tragična.

Pozastavme se zde na chvíli, neboť kdo se nespokojí s pouhou analýzou přítomnosti, ale odváží se podívat na současnou situaci kriticky, ten se pak může ptát, jak došlo k této inflaci, k tomuto vyprázdnění a zrušení pojmu tragična. Může se potom domnívat, že tato inflace údajně tragického – to, že vše je tak tragické, že duch tragična stále promlouvá a je zaklínán – je výsledkem určitého nedostatku: výsledkem nedostatku skutečné tragiky, výsledkem nedostatečné senzibility pro bludné cesty tragična, nebo – i to je možné – výsledkem neschopnosti poznat tragiku skutečnou, porozumět jí, přijmout ji a žít ji. Tragika jako útěk před tragičnem.

Kultura, ve které žijeme, ta kultura, která se stále znovu hlásí ke slovu v převleku postmoderny, ta nám snad stále méně dovoluje pochopit, co je tragično. Není to jenom neštěstí a ryzí náhoda, není to pouze panování bohů a bůžků, abstraktních čísel a zákonů, není to jenom sinusoida lidského života, jen osud nebo náhoda. Je to něco hlubšího, něco jiného, vpád zcela jiného řádu a zaměření; známka toho, že člověk je svobodný, avšak že tato svoboda má své hranice, že bez těchto hranic by nemohla být skutečnou svobodou, že člověk stojí před nárokem jiné svobody, konečné a nekonečné, že svobodný člověk se může provinit, může svobodě zůstat dlužen, může ztroskotat. Tato hloubka a křehkost lidské existence, pokoušení a svádění svobodou, propast „nepředvídatelného“ představují opravdové momenty tragična: možnost pádu, hříchu, konfliktu mezi dvěma řády, dvěma světy, mezi nebem a zemí, mezi imanencí a transcendencí, mezi zákonem a rodinou, „nahoře a dole“, rozumem a vůlí: svoboda ve výzvě, svoboda v pokušení, svoboda v rozhodování.

Jenže: co se stane, když už tyto dva světy, toto napětí „mezi“, které je podmínkou tragična, neexistuje? Co se stane, když už se jednání člověka nechápe v systému souřadnic, který ještě zná tyto dva řády a jejich vzájemné napětí, když už je vše zařazeno v jednom jediném horizontu? Existuje tragično ve světě, který svou transcendenci už ztratil, pro nějž už neexistuje nic mimo něj? Nebo ve vědomí bez transcendence, které zná jen sebe a svou reflexi? Jaké tragické konflikty jsou ještě možné, není-li nic jiného než pouhý svět, pouhé vědomí, pouhá svoboda, ukáží-li se pnutí a propasti lidské existence, v nichž je tragično zakořeněno, jako lehce odstranitelné: třeba genealogií morálky, psychoanalytickým nebo sociologickým vysvětlením všech konfliktních potenciálů, každé viny – přílišným porozuměním, přílišným pochopením – nebo pozitivistickým či scientistickým popřením svobody – přílišným vysvětlováním, přílišným věděním?

Kde už žádná svoboda neexistuje, nebo kde není nic jiného než svoboda, tam už není tragično. A jestliže soudobá kultura má tendenci pohybovat se mezi těmito dvěma alternativami – absolutizací a popřením svobody – dialekticky sem a tam ve stále šílenějším opojení (možná právě toto je vlastní tragédie naší doby), pak bude rychle zřejmé, proč tragično samo zašlo, proč z něho zůstal jen antikvární zbytek jiného, staršího řádu, proč je v nejlepším případě tak znivelizováno, tak přizpůsobeno, že se hodí jen k vyjádření životního pocitu takového myšlení, které není ochotno akceptovat kromě absolutizace svého já nic „bezpodmínečného“. Všechno je pak tragické a světobol, který člověk pociťuje, je univerzální; člověk je osamocen, vržen zpět k sobě samému v zoufalé bezvýchodnosti; nebo v hořkém šibeničním humoru obrací vše do komična, ironie a cynismu. Snad se nuda a hnus skutečně lépe snášejí, když je přejmenujeme na tragiku a situaci člověka heroizujeme do conditio tragica.

A tak se zdá, že univerzalismus tragického je rubem neschopnosti pochopit, co tragično vlastně je. Že tragický je svět, historie a sám vesmír, ale jinak, než nám to předkládá nivelizovaná verbální klasifikace tragiky, a to tak odlišně, že je nutný jiný pohled, jiná optika, jiná citlivost pro tragično, pro skutečné drama, pro nevyhladitelné napětí, v němž je lidský život a také hřích, etiam peccata, zakotven.

Co je zde důležité a zůstává, co je vždy znovu podnětem a výzvou, je touha po Nekonečnu, ona strhující, překypující ekstasis k něčemu „víc“: k milosti, k nadpřirozenu, k větší kráse a radosti smyslů, k větší – ano, i to je dnes nepohodlná myšlenka – oběti a katolicitě, k tomu, co je víc než svět, k tomu „víc“, jímž je teprve umožňováno tragično.